O filosofických východiscích této strany se moc nemluví a tak není tolik zřejmé, co od nich lze očekávat a jak by vypadal svět, který by nám ideologové tohoto hnutí rádi připravili. Bude to krásné prostředí určené pro lidi, nebo naopak prostředí od lidí očištěné? Nejsou lidé v jejich podání jen přemnoženým druhem, který ničí Matku Přírodu? Jaký mají vztah k eutanázii, umělým potratům, antikoncepci atd.?
Jako každá ideologie je i environmentalismus (vztah životního prostředí a společnosti) do značné části rozporný. Mezi základními východisky zelených můžeme překvapivě pozorovat praktický materialismus a zároveň mnohem otevřenější zbožštění hmoty ve formě přírody, kterou staví nad člověka.

Panteistický utilitarismus

Se socialismem má toto hnutí více společného, než se na první pohled zdá – podobně jako socialismus je i toto hnutí utilitarismem (dobré je to, co slouží cíli, bez ohledu na prostředky). Jen je zde utilitarismus posunut k dalšímu cíli – dobré je to, co je dobré pro přírodu. Zelení nevidí nejvyšší dobro v člověku, ani v lidstvu, ale rovnou v celé planetě, neboť: „Kdo je člověk, aby se vyvyšoval nad okolní svět?“
Jednoduše řečeno – zelení degradují člověka na pouhou součást přírody – chytré zvíře. Sice chytré, ale stále jen zvíře, jedno z mnoha obývajících Matku Zemi.

V socialismu neměl jedinec sám o sobě žádnou cenu. Cenu měl pouze jako člen kolektivu.
A environmentalismus? Mluví se o čisté přírodě, ale to neznamená čistou přírodu pro člověka. Mluví se o zdravé planetě, ale to neznamená zdravé pro člověka. Člověk má v očích zelených cenu pouze jako harmonická součást planety.

Panteistický utilitarismus pak považuje za dobré to, co slouží planetě, a za zlé to, co jí škodí – třeba člověk – a to je tragickým klíčem k dalšímu posuzování.

Materialismus – varianta panteismu

Klíčový pojem a vlajka všech dokumentů zelených je paradoxně termín „kvalita života“. Tento termín by si zasloužil hlubší zamyšlení, neboť je v praxi přímým dítětem praktického materialismu, který zná jen smysly a jejich uspokojení. Je to zvláštní, protože právě zelení volají po tom, že člověk má jiné potřeby než jen svůj žaludek. Zapomínají však na to, že materialismus je jen jednou z mnoha tváří panteismu. Komunisté o tom mlčeli a zelení to také nezdůrazňují. Kvalita života je tak v praxi synonymem pro hédonistickou morálku – pro tělesnou spokojenost a užitečnost. Vůbec proto nerozumí smyslu bolesti. Když například naděje na uzdravení mizí, zdá se, že život ztrácí smysl a jako řešení se nabízí smrt. Kvalita života de facto znamená, že není-li život kvalitní, je lepší, aby nebyl žádný. Něco jako staré vražedné heslo „každé dítě chtěné dítě“. Proto člověka až mrazí, čte-li v programu zelených, že: „budou prosazovat, aby se… zveřejňoval nově sestavený index kvality života, který… se stane hlavním měřítkem úspěšnosti politiky“. Kdo bude kritéria pro posouzení kvalitního života vytvářet? Vejdou se do nich i lidé nemocní, na vozíčcích nebo staří? Jakmile se změní právo na život na právo na kvalitní život, velká část lidí si přestane být jista životem.

Navíc stojí za připomenutí, že nemá-li v pohledu zelených člověk sám o sobě žádnou zvláštní cenu, je nutné všechny jeho zájmy a kvality života dávat do souladu se zájmy a kvalitami života dalších druhů. Když totiž zelení mluví o kvalitě života, mluví bohužel o kvalitě VŠEHO života.

Ekologie jako rovnováha

Zelení ve svém Politickém programu píší: „Strana zelených při řešení společenských problémů na první místo klade hledisko kvality života. Chceme směřovat ke společnosti ekologicky a sociálně udržitelné, s živou, novou [ekologickou] demokracií.“ Je dobré si uvědomit, že člověk je velmi přemnoženým živočišným druhem. A protože ekologie je nauka o rovnováze v přírodě – aby se jeden druh nepřemnožil na úkor jiného – není další rozvoj lidstva zrovna tím, po čem by zelení prahli.
Zabezpečit dobrou kvalitu života znamená v prvních krocích pro zelené politiky neomezovat sebe ani ostatní tvory – přece nemůžeme omezovat zvířata – ale je nutné to s lidmi udělat jako se zvířaty: omezit jejich počet. Je přeci v zájmu Matky Země, aby zde bylo méně lidí a další se nerodili. Proto zelení kromě výjimek nemají nic proti beztrestnému zabíjení dětí před narozením, ale podporují zákon, který drakonicky trestá ohrožení vajec ptáků či životního prostředí místních žabek.

Otázkou je, jak to zelení zařídí, pokud někdo bude chtít mít více dětí, než ekologická demokracie stanoví jako únosné pro Matku Zemi.

Člověk jako nepřítel přírody?

Ochrana přírody je spravedlivý požadavek. Podobně jako socialismus vznikl jako zlá reakce na nemilosrdný kapitalismus, tak i environmentalismus vznikl jako reakce na nemilosrdné drancování země a stavbu betonových ghett. Ovšem revoluce a extrém není nikdy moudrým začátkem. Zelení tak dnes nechápou přírodu a člověka jako dva vzájemně se doplňující subjekty, ale v duchu třídního boje jako dva soupeře, kteří bojují o životní prostor – Lebens-raum. Naléhavost a důležitost svého jednání pak zdůvodňují již vousatým bludem anglikánského kněze Malthuse o přemnožení lidstva, neschopnosti planety uživit lidstvo a budoucích hladomorech: a běda, když někdo tuto hysterii zpochybní, jako to čas od času dělá Václav Klaus.

Člověk však není jenom zvíře a v tom je rozpor utopie zelených. Kdyby byl, nijak by se neomezoval, ale bral by si všechno podle svých pudů. Zelení říkají, že člověk je živočišný druh, ale zároveň nechtějí, aby se jako zvíře choval. Chtějí, aby myslel na druhé a na budoucnost více než na svůj druh, a aby se omezoval: v tom je rozpor, neboť to zvířata nedělají.

Člověk má na rozdíl od zvířete nejen chytrost, ale i rozum, a umí se ptát. A rozum dovede kriticky myslícího člověka i bez Bible k poznání lidské přirozenosti, jejímu vztahu k přírodě a nutně i k otázce, kdo musel dát svou inteligencí dohromady celý tento úžasný svět.

Ekologická spravedlnost namísto třídní?

Ochrana přírody je věc sama o sobě dobrá. Pokud se však stane politickým klíčem ke všemu jednání, stává se z agendy zelených hrozba o to větší, že se k upřednostňování přírody a související degradaci člověka otevřeně hlásí. Člověka pak mrazí, když v programovém prohlášení této politické strany čte o ekologické demokracii. Ač obaleno příjemnými frázemi, jedná se o demokracii vyvažující zájmy lidí a zájmy planety. Ty druhé bude zastupovat skupina vyvolených. Doufejme proto, že se nedočkáme i ekologického práva, ekologického myšlení a ekologické spravedlnosti.

Myšlenky mají své dopady

Problém degradace člověka na pouhý živočišný druh je však mnohem hlubší a nebezpečnější, než si běžně uvědomujeme. Všichni se znovu a znovu děsíme, jak mohly vzniknout koncentrační tábory. Tyto tábory ovšem nevznikly z fobií a bláznovství jednoho člověka, jak se nás snaží někteří historici přesvědčit. Bylo to logické vyústění darwinismu kombinovaného s praktickým materialismem, který degradoval člověka na pouhou hmotu – nejvyvinutější zvíře. Konec konců baráky v Osvětimi – Březince II. byly původně stájemi pro koně polské armády. Nacisti je pouze s drobnými úpravami použili pro „ustájení“ jiného živočišného druhu – člověka.

Nacisté (nacionální socialisté – tedy dělnická strana) zacházeli s lidmi jako se zvířaty a my se toho dnes děsíme. Titíž nacisté se sami pokládali za lepší zvířata a hlásali zcela logicky návrat k přírodě. Měli pečlivé a přísné zákony na ochranu zvířat (novelizované v roce 1938) zakazující kruté chování nebo pokusy na živých zvířatech. Pouze ministr vnitra mohl udělit výjimku podle §5.

Nemělo by to být však pro nás překvapením. Konec konců učebnice dějepisu nám vtloukaly a stále vtloukají i našim dětem Darwinovy vývojové teorie aplikované na člověka. Člověk je jen kus masa, chytrá a pracovitá opice. Problém nastane v okamžiku, kdy nějaká politická síla tuto teorii vezme vážně a začne s člověkem jako se zvířetem i zacházet. Pak je na místě se zamyslet, zda teorie odpovídá pravdě, a místo posílání Hitlera nebo Stalina do blázince se zamyslet nad vlastní životní filosofií. Tím, že se z těchto vůdců dělají nemocní blázni, se pouze zavírají oči nad příčinami této katastrofy. Hitler neudělal nic jiného, než že politicky důsledně aplikoval materialistické teorie.

Socialismus a komunismus však používal Darwina jenom jako prostředek k odmítnutí Boha. Environmentalismus má materialistickou verzi Darwinovy teorie přímo v jádře svého politického pohledu na svět. Proto se můžeme připravit na mnohem tragičtější dopad.

Nebezpečí zvláště pro ateisticky vyprahlou ČR

Environmentalisté postřehli stále silnější touhu člověka po něčem, co ho přesahuje, po nějakém vyšším cíli. Lidé jsou totiž už z prostého materialismu vyprahlí a touží po nenáročném duchovnu. Část zelených nám proto nabízí starý laciný panteistický blud – Matku Zemi, Gaiu. Toto pseudonáboženství se zatím prodává v poměrně nenáboženské formě a je často vnímáno spíše jako poezie. Jedná se o jakýsi mix socialismu a spiritismu a záleží na každém individuálně, které složky si chce přidat více. Proto lze ve Straně zelených nalézt jak kované materialisty, tak i hlubinné senzibily.

Druhým psychologickým nebezpečím úspěchu Strany zelených je, že každý chce být sám před sebou dobrý. Čím je člověk větší dravá hyena, tím více si zakládá na své dobrotě a užitečnosti. Goebels s Hitlerem byli vegetariáni (plánovali časem nařídit vegetariánství zákonem). Nebo např. slavný horor „Psycho“ končí scénou, kdy vrah sedí nehnutě v cele, nechá po sobě lézt mouchu a říká si: „Jen ať mě pozorují, ať vidí, že já bych neublížil ani mouše.“ Dnešní člověk tváří tvář zlům, jako jsou rozvody, umělé potraty, eutanázie, genocidy (Jugoslávie, Rwanda) a totality s hladomory (Čína, Severní Korea) potřebuje dělat dobročinnost – posílat dárcovské esemesky atp. A ti s citlivějším svědomím potřebují taky bojovat za všelijaká „práva“ nebo právě za ochranu přírody. Čím větší je sám dravec, čím horší má vztah k životu, k lidem kolem sebe, tím víc má sklon něco hájit, bránit určité formy života, třeba práva brouků…

Důsledky pro ochranu života

Aplikace světonázoru zelených na svět vede k tragicky logickým důsledkům. Převedení na jednotlivá témata lze poměrně jistě předpovědět.

V případě umělých potratů zelení nejsou pro ochranu dětí (i podle jejich programu). Přece čím méně dětí, tím lépe – úleva planetě. Tím spíše to platí u eugenických potratů, při nichž jsou zabíjeny děti s podezřením na tělesné postižení.

V otázce antikoncepce je velmi zřetelně vidět, čemu se dává přednost – i když jsou známy zhoubné dopady hormonální antikoncepce na zdraví žen i její dopady na životní prostředí (např. ryby), nemluví se o návratu k přírodě. Zelení naopak navrhují její hrazení z pojištění. Úleva planetě od dětí je zjevně silnějším argumentem než fakt, že hormonální antikoncepce zcela jistě není právě přírodní záležitostí. Planeta má tak přednost před zdravím jednotlivce, ničeném výrobky farmaceutických gigantů.

Proti umělému oplození námitky těžko budou – vždyť jsme jen zvířata a u nich inseminace funguje již dávno. Spíše bude časem otázka, kolika a komu vůbec bude povolena.

Eutanázie – samozřejmě: péče o „pře-stárlé“, postižené a nemocné je přeci proti přírodě.
Homosexualita je podporovaná a to včetně adopcí (jak plyne z programu). Vždyť tento vztah má samé přednosti – uspokojí citové a sexuální potřeby a zároveň je neplodný a tím k planetě citlivý. Zároveň se netrvá na manželství jako trvalém svazku jednoho muže a jedné ženy, protože pudům nelze poručit.
U genetických manipulací není zatím zřejmé, k čemu se zelení přidají – k touze hrát si s marxisty na Boha a svět vylepšovat, nebo zaujmou stejnou politiku jako u geneticky modifikovaných potravin a člověka si budou cenit alespoň jako kukuřice?

U většiny společenských otázek je klíčem k postoji zelených nekompromisní požadavek tolerance a zákaz jakékoli diskriminace. A to i tam, kde má tato shovívavost, resp. „povinná nevšímavost“, společensky zhoubné důsledky: ve vztahu ke konzumaci „lehkých“ drog, k antisociálním projevům dětí a mladistvých, ke kriminalitě vůbec a k agresivnímu chování neintegrovaných minorit. Hnutí zelených vzniklo totiž z levicové revolty roku 1968 a nikdy tuto revoluční pupeční šňůru nepřestřihlo.

Závěr

Je však nutné spravedlivě připomenout, co bylo řečeno v úvodu. Většina členské základny o těchto otázkách nepřemýšlí a neuvědomuje si, jaké radikální myšlenky podporují. Vidí vážné problémy a neuvědomuje si, že lékem nemůže být zhoubná utopie. Podobně voliči Strany zelených vidí jen zdravé potraviny a hezké parky. Je to stejné, jako když u nás po válce získávala body Komunistická strana – nabízela práci, jistotu, štěstí, novost, optimismus, nezkaženost. Málokdo tenkrát chtěl vědět a mluvit o logickém vyústění komunistických ideálů.

Doufejme, že budoucí ekologický parlament v naší ekologické demokracii neuvede do praxe ekologický zákon: „Aby jedni přežili, druzí musí pryč.“

Radim Ucháč

Literatura:
Politický program: Vize ekologické demokracie, 2003, http://www.zeleni.cz
Virginia I. Postrel: Zelená cesta k nevolnictví. Občanský institut, květen 1993
Jonathan H. Adler: Malé zelené lži. Občanský institut, září 1993
Boria Sax: Zvířata ve Třetí říši. Dokořán, 2003