Grano Salis - JEŠTĚ K EUTANÁZII

JEŠTĚ K EUTANÁZII rozhovor s MUDr. Vladimírem Benešem Doc. Mudr. Vladimír BENEŠ CSc. se narodil 27. 1. roku 1921. Mezi lety 1943 – 1949 studoval na tehdy ještě jediné lékařské fakultě University Karlovy. Od září roku 1949 do roku 1978, kdy byl nucen odejít z armády, působil jako zástupce neoficiálního zakladatele české neurochirurgie doc. Kunce na chirurgickém oddělení ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Od roku 1978 do roku 1990, kdy dobrovolně na svou funkci rezignoval, působil jako přednosta oddělení dětské neurochirurgie v Motolské nemocnici. Medicína je už ze své podstaty spojena s řadou etických otázek, více než kde jinde je zde kladen důraz na morálku a na jakousi cechovní čest. Zejména v moderní době, kdy medicína zaznamenala obrovský pokrok; zvýšil se i počet sporných momentů, takovým příkladem by mohla být třeba transplantologie. Jaké nejzávažnější otázky vás napadají v souvislosti s (moderní) neurochirurgií? V souvislosti s etikou musíte v tomto oboru vycházet z toho, že neurochirurgie je od ostatních disciplín v jistém směru odlišná. To, co se na mozku udělá, to znamená to, co udělá chirurg, je definitivní. Když ortoped špatně zpraví zlomeninu, může ji opravit, udělat znova. To ale neurochirurg nemůže. Neexistuje regenerace v centrálním nervovém systému. Axomy nesrůstají, spoje se neobnovují, synapse nefungují. Z tohoto základního principu se musí vycházet. Znalý a zkušený neurochirurg musí pacientovi říct: „Pane, když postoupíte tuhle operaci, tak to může mít takovýhle následky, kupříkladu ochrnutí vašich končetin nebo poškození řeči. A ta porucha je víceméně definitivní.“ Lékař musí o takových následcích vědět a musí je pacientovi v přijatelné formě (i s udáním pravděpodobnosti) sdělit. Chirurg musí být natolik zkušený, aby mohl odhadnout, jakou má pacient šanci, že se uzdraví, nebo naopak jaké je riziko trvalého poškození či smrti. V tom tkví moderní neurochirurgická etika. Doktor musí být zkrátka tak znalý, aby věděl, co se může stát. Dneska už navíc neurochirurgovi nestačí vědět, kolik pacientů přežije, jaké je procento úspěšnosti odstranění nádoru a jak dlouho se pacient asi udrží. To sice musí vědět také, ale on musí mít zájem i na tom, v jakém stavu pacient přežije, jaká bude kvalita jeho života. Abych vám dal příklad. Dříve jsme operovali nádor v levé hemisféře, šup a byl venku! Dnes už bych ho neoperoval (tichým hlasem), protože vím, že bych vyrobil blbce, ochrnutého na dolní končetiny... K čemu je to dobrý? K ničemu. Tohle už vyjádřil i papež, totiž že takový život nemá cenu (jedná se o projev Pia XII. Z roku 1952, z kterého cituji: „Povinnost lékaře udržovat život ho zavazuje obvykle k užití běžných prostředků odpovídajících okolnostem, místu, době a kultuře, tj. takových, které nepřinášejí mimořádné zatížení pacientovi nebo jiným. Přísnější povinnost by byla pro většinu lidí příliš tvrdá a ztěžovala by nadměrně realizaci vyšších a důležitějších hodnot,“ pozn. aut.). V takových případech se dnes tedy postupuje tak, že se od operace raději ustoupí? Jak se takové situace řeší? Pozvou se příbuzní (protože s pacientem obyčejně moc řeč není), kterým řekneme, jaká je situace a jaké jsou možnosti. V takových případech se většinou nepostupuje žádnou velkou rozsáhlou operací; protože vím, že nádor nedokážu odstranit, volím umírněnější způsoby léčby, které nádor zmenší. Můžete využít ozáření, cyklotrony, urychlovače, chemoterapii, gama nůž... Tohle všechno zapojím, aniž bych svým výkonem pacientův mozek zničil. Takových věcí je spousta a už od začátku ovlivňují neurochirurgickou etiku. Neurochirurg byl první, kdo řekl, že smrt člověka je smrt jeho mozku. Neurochirurg musí tedy vědět, co to smrt vlastně je, kdy nastane. Musí znát celou tu obrovskou škálu, která ke smrti vede a jak v kterých případech postupovat. Kdysi jsem operoval dítě, které mělo nádor v mozkovém kmeni. Věděl jsem, že jsem ho nedokázal odstranit, věděl jsem, že to dítě nemůže dlouho žít; měl jsem tedy právo říct anesteziologovi, který to dítě přes noc ošetřoval, že když se tomu dítěti zastaví dech, ať nic nedělá. Takový postup se nazývá DNR, Do Not Resuscitate. Druhý stupeň takového lékařského postupu se nazývá Withdraw Of The Medicaments; pacientovi se nepodávají léky, ten člověk se zkrátka neléčí. Pozor - to není pasivní euthanasie, to je jen neléčení. Třetím stupněm je tzv. asistovaná sebevražda, assisted suicide. Vrcholem těchto postupů je samozřejmě euthanasie. Jeden čas vznikaly ve všech nemocnicích (i u nás, začalo to ale v Americe) tzv. etické komise. Etická komise rozhodovala o tom, jak se ve výše zmíněných případech má postupovat, zda-li se má postupovat stylem DNR, nebo pacienta neléčit, nebo co vlastně. V takové komisi byl zpravidla ošetřující lékař, šéf toho kterého oddělení, vrchní sestra, eventuelně právník nebo teolog. Tyto etické komise se podle mě neosvědčily; musel jste je svolávat, trvalo to samozřejmě dlouho a pokaždé měl někdo jiný názor. Já jsem takové věci rozhodoval suverénně sám. Doktor musí být natolik znalý a natolik odvážný, aby sám rozhodl, co udělat. Rozhodnutí je totiž vždycky jen na tom doktorovi. Na dětské neurochirurgii jsem s tím měl spousty nepříjemností, než jsem to prosadil, ale pak už mě nechali. Jak jste se s tím vyrovnával? Jak se lékař vyrovnává se situací, kdy musí přebrat úlohu Boha, kdy musí rozhodnout, jestli bude pacient žít, nebo jestli zemře? Jak jste se s takovým rozhodnutím vyrovnával jako doktor a jako člověk? Není to tak těžké, jak by se zdálo. Za prvé - nejsme bohové. My jen musíme mít tolik znalostí, abychom byli schopni rozhodovat správně. A já, při těch znalostech a zkušenostech, co jsem za těch čtyřiceti let v branži pobral, jsem si mohl dovolit jednat takřka jako Bůh... Protože nikdo jiný nade mnou nebyl, než ten Bůh! Díky svým zkušenostem jsem věděl, že když tohle dítě rozdýchají a budou s ním na resuscitačním oddělení dýchat týden, a pak přestanou, tak to dítě na místě zemře. Tohle prostě musíte vědět. Když zasáhnu někde, kde je třebas řečová funkce, tak já vím, že se mu ta funkce neobnoví. Když si to pak dám všechno dohromady... Doktor se musí umět rozhodnout. Vemte si tohle - přijde vám pacient po nešťastném skoku do vody, který je ochrnutý, a pacient po tragické havárii, který je ochrnutý taky. Třeba takový, jako je jako Honza Potměšil. Vy mu nesmíte hned říct ‘ty už nikdy chodit nebudeš’, vy mu musíte dát ze začátku alespoň trochu naděje, aby měl chuť do života. Po nějakém čase ale přijde chvíle, kdy mu musíte říct, co všechno se mu stalo. Co bude dělat s kůží, co bude dělat s močením atd. To je všechno na bedrech lékaře. Ten musí být natolik eticky na výši, aby byl schopen to tomu člověku srozumitelně, taktně, ale důrazně sdělit. Jinak vám ten člověk nebude se sebou nic dělat, jinak bude čekat na zázrak. Nebude se rehabilitovat, nebude si hlídat močení, nebude si hlídat kůži a zajde. Čili tohle je všechno na doktorovi, který je i podle papeže rozhodující osobou. Podle jakého kritéria se rozhodujete, zda-li pacient bude žít, nebo ne (pozor - jedná se pouze o beznadějné případy)? Kvalita života je do značné míry subjektivní měřítko; máte nějakou hranici, pod kterou už podle vás život není kvalitní? Podívejte. Vycházím z toho, že se dodneška o euthanasii jen diskutuje. Jednu dobu to bylo docela módní téma. Euthanasie je u nás zatím zakázaná, trestná, posuzuje se jako zabití nebo dokonce jako vražda. Je to úmyslné ukončení života a jinak se ani nemůže posuzovat. Nedávno jsem byl na lékařské konferenci, kde jistý věhlasný profesor euthanasii doporučoval. Byl jsem konsternován, protože tam seděli i právníci z ministerstva. Podle platných zákonů by lékař, který by toto udělal, mohl vyfasovat až osm let ve vězení. O euthanasii se může zatím jen diskutovat; možná, že se jednoho dne prosadí, zatím ale legální není. Etika se v medicíně posuzuje především podle závěrů soudu v Norimberku. Norimberský proces byl základem lékařské etiky, z něj se pak všechno další odvíjelo. Samozřejmě, od roku 1947 uplynulo až příliš mnoho let, než aby to mohlo všechno platit. Všechno se mění. Jak sám víte, euthanasie je dnes legální v Holandsku, částečně v Austrálii... Vyvolalo to tehdy spoustu nepříjemností. My máme tu výhodu, že u nás se zatím nerozmnožili právníci tak jako v Americe, kteří by takové případy soudili. Není žalobníka, není soudce. Zatímco u nás je takových procesů strašlivě málo, na Západě je jich furt strašně moc. Zdánlivě to není důležité, ale otázky lékařské etiky se od tohodle bezprostředně odvíjejí. Jakýkoli etický kodex totiž ještě není zákon. Moc doktorů si ani neuvědomuje, že etika a morálka zákon předbíhají. To, co je etické, je teprve za léta uzákoněné. My jsme třeba už dávno věděli, co je to smrt mozku, ale zákon přišel až časem. Etika vždycky předbíhá zákonné ustanovení, a proto je zdánlivě nezákonná. S tím právě souvisí i otázka té nešťastné euthanasie, která se dosud posuzuje jako zabití. Takže jste vlastně ve výše zmíněných situacích postupoval eticky, ale nezákonně. To víte... Proto jsem na té konferenci proti zmíněnému profesorovi vystoupil. Pro mladého lékaře, pro toho platí zákon. Kdyby něco provedl ten profesor, tak jemu by to prošlo. Kdežto tomu mladému ne. Ten si to nemůže dovolit, ten má široký záda. Jednáte proti zákonu, musíte se tedy spolehnout jen na sebe, na své svědomí; bez žádných zadních vrátek. To musí být docela problém, ne? Někdy ano, někdy ne. Naše zákony -tedy zákony ještě komunistické- byly v tomhle kupodivu nesmírně pokrokové. Třeba zákon o experimentu na živém těle. Nebo zákon o transplantologii, zákon o předpokládaném souhlasu. Díky němu můžeme mrtvolu rozebrat na kousky, protože předpokládáme souhlas. To jinde není. Tam má buďto člověk lístek v kapsičce, nebo se veřejnost vzbouří. V Americe si mrtvolu rozebrat nedovolí, protože se neodváží. Představte si, že by u nás tenhle zákon zrušili. Naše transplantologie by šla okamžitě do kelu, už dnes je nedostatek orgánů. Čili tohle je u nás dost pokrokové. Chci ale říct, že fůra organizací nebo oddílů medicíny má svůj vlastní etický kodex! Lékařská komora má svůj etický kodex, ministerstvo zdravotnictví má svou vlastní etickou komisi, která pravidelně zasedá, a to všechno rozhoduje. Lékařská etika je dnes nesmírně aktuální téma, jenže to nejdůležitější, totiž zodpovědnost jednotlivého lékaře, na to se podle mě zapomíná. Já si nevzpomínám, že bych kdy přišel do nějakých velkých rozporů. Samotné rozhodování pro mě bylo vždycky poměrně snadné, nesnadné to bylo těm lidem vysvětlit. Ale to samotné rozhodnutí, to nebylo tak obtížné. Jak jste si stanovil ono pomyslné měřítko, podle kterého jste kvalitní život oddělil od nekvalitního? Respektive, stále mi nejde do hlavy, jak k takovému rozhodnutí člověk dojde, čím se řídí. Někdy je to velmi těžké. Řeknu vám příklad. Dítě se narodí s poškozením míchy; to je tzv. myelomeningokela, která v praxi znamená kompletní ochrnutí. A teď jsme ty děti měli na dětském oddělení. Věděl jsem, že tyto děti nikdy nebudou chodit, nikdy nebudu močit a budou mít neustále potíže. Dítěti je sotva několik hodin, a teď co s ním? Máte ho operovat, aby přežilo? Protože když ho operovat nebudete, tak dostane infekci a zemře. Máte ho operovat, aby z něj vyrostl kompletně ochrnutý nešťastník? Já jsem to vyřešil tak, že jsem si zavolal rodiče a podrobně a dlouze jim všechno vysvětlil. Z několika desítek jen dvě dvojice trvaly na operaci, na zachování života jejich potomka. Takových situací je samozřejmě víc, a pokaždé je to velká otázka. Vy totiž nevíte, jestli to ochrnuté dítě nebude přes veškeré těžkosti docela spokojené, jestli třeba nebude dokonce šťastné? Jestli nebude mít zdravou chuť do života? To nikdy nemůžete s jistotou tvrdit. Nemůžete odhadnout, jestli někdo, kdo nebude moci používat levou ruku a levou nohu, jestli mu to nebude stačit? To je všechno hrozně těžký. Zajímavým příkladem je právě herec Honza Potměšil. Ten přežil jen zázrakem, ovšem za cenu ochrnutí dolních končetin. Tomu od začátku nevadilo, že nechodí; proto, že byl šťastnej, že vůbec přežil. Jeho přístup byl úplně jiný než přístup toho, kdo se po pádu z motorky okamžitě probudí ochrnutý, ale jinak bez komplikací. A ten vám chce zase páchat sebevraždu. Honzu něco podobného nikdy nenapadlo. Rozumíte, co tím chci říct? Honza byl týden v bezvědomí. Byl šťastný, že se vůbec probudil. Jemu to ochrnutí přišlo jako něco se*****árního. Ale ten, který je od začátku při vědomí a ví, že už nebude nikdy chodit, ten chce spáchat sebevraždu. Stejně rozdílný může být přístup lékaře. Dnes je situace jiná než před třiceti nebo čtyřiceti lety. Pacienta ochrnutého od hlavy dolů, u kterého se objevily proleženiny a byl celkově špatnej, jsem neměl zájem nechat léčit. Ale dnes? Takoví lidé spokojeně žijí, píší na počítači... I dnes je ovšem lepší, když takový pacient, žijící například v Africe, zemře. Tam nemají ani možnost adekvátního ošetření, natož počítače. Rozumíte? Je něco jiného stonat v Bostonu a něco jiného je stonat v Burundě. Lékařská etika je tedy bohužel ovlivněná i třídně, ekonomicky. Z toho ale musí pro lékaře plynout značné dilema, protože jak sám říkáte – nikdy si nemůže být jistý, zda-li onen člověk nebude šťastný i v tak hrozném stavu, v jakém se nachází. To víte že jo. Proto jsem prozatím proti jakékoli euthanasii, i proti té pasivní. Protože nikdy nevíte, co se z toho vyvine. Přesto jste říkal, že jste se dostal do situace, kdy jste pacienta raději nechal… Ano. Proto vám říkám, že rozhodující je nakonec zodpovědnost konkrétního lékaře, která samozřejmě vyplývá z jeho znalostí. Abych to shrnul. Lékař má nebo nemá právo nechat pacienta žít nebo zemřít? Takhle to neformulujte - jestli má právo... Lékař má právo rozhodovat o způsobu léčby a o jejím rozsahu. Berte to spíše takhle. Vy jste začal operovat v době, kdy byla úmrtnost pacientů u doktora Jiráska až šedesát procent. Jaký je pocit lékaře, který operuje s vědomím, že při sebelepším výkonu nemůže být moc úspěšný? Neurochirurgie byla tehdy ještě v plenkách, jaký je pocit lékaře, kterému pod rukama prochází řada pacientů, ale málokterý přežije? Podívejte - my jsme tehdy nebyli zdaleka natolik znalí, jako jsou doktoři teď. Pro nás nádor znamenal automaticky jej vyndat. Ale abych vám to přiblížil. Když jsem v neurochirurgii začínal, tak jsme na našem oddělení, které mělo čtyřicet dva lůžek, měli za rok sto úmrtí. Chci tím říct, že jak my, tak i ty sestry jsme byli na smrt zvyklí. To se nedá popřít. Vnímá doktor na sále všechnu tu odpovědnost, kterou najednou má? Vnímá tu obrovskou tíhu, kdy na jeho pohyby pomyslně zírá celá pacientova rodina? To víte že jo (smích) Není to ale otrlost, co mu v tom pomáhá, spíše troška zvyku a troška jistoty, že se člověk nemůže nechat strhnout citem. Když jsem ještě na oddělení neurochirurgie pracoval, tak jsem pacienta viděl především jako diagnózu. Teprve dnes, když už jsem v penzi, a jdu kolem, tak je to najednou úplně jiné. Dnes spíš vidím všechno to utrpení okolo, rodinu... Dřív byl pro mne člověk spíš hypofýzou nebo tracheotomií. Snažil jsem se daný problém odstranit a vyléčit, teprve na druhém místě jsem přemýšlel nad samotným člověkem. Lékař se nemůže nechat strhnout citem, protože to by se rozbrečel nad stolem. A to si jako doktor nemůžete dovolit. Pro mě jako pro lékaře je člověk zkrátka pacientem. Samozřejmě, že má doktor trošku strach. Já jsem si každou operaci přehrával v duchu předem, říkal jsem si, co a kde musím udělat. Po operaci jsem zase v noci přemýšlel, co jsem udělal dobře, co jsem naopak neudělal nebo kde jsem udělal chybu. Chirurg každou operaci samozřejmě prožívá, ale nad stolem se musí umět ovládat. Předposlední otázkou jsem spíše mířil na to, zda-li jste se jako lékař necítil frustrován tím, že neurochirurgie jako obor na záchranu života ještě nestačila. Člověk, který operoval břišní dutinu, viděl svého pacienta odcházet domů živého, kdežto vy jste se tehdy s trochou nadsázky skoro neodlišovali od márnice. Divil bych se, kdybyste právě tou nezaviněnou úmrtností na sále nebyl frustrovaný… Slavný brněnský kardiochirurg profesor Navrátil začínal jako neurochirurg. Stalo se přesně to, co říkáte. On byl ještě k tomu nábožensky založený. Ten byl neúspěchy neurochirurgie tak frustrovaný, že jednou mému šéfovi Kuncovi prostě řekl, že už to dál nemůže dělat. A nebyl jediný, který tohoto oboru nechal. Jen proto, že viděl ty hrůzné výsledky. Když uvážíte, že u Jiráska jen čtyři z deseti pacientů odešli domů, a zbývajících šest umřelo, tak není divu, že ani jeden z jeho asistentů později neurochirurgii nedělal. Ty museli být úplně zničený. My jsme ale měli úspěchy, my jsme Jiráskovu šedesátiprocentní úmrtnost snížili pod dvacet procent u zhoubných nádorů, jinak jsme s ní šli ještě níž. Dneska úmrtnost nedosahuje ani jednoho procenta. Mladí doktoři dnes příliš frustrovaní být nemohou, zvlášť když ví, že určité procento pacientů sice zemře, ale drtivou většinu jich zachovají. Neurochirurgie se navíc postupně mění. My jsme dělali obrovské resekce, my jsme zkrátka, abych tak řekl, dělali destruktivní neurochirurgii. Spíše jsme hleděli na samotné přežití, než na kvalitu života. Dneska se naproti tomu praktikuje neurochirurgie spíše rekonstrukční, restaurativní. Doktoři se nejen snaží, aby pacient přežil, ale především aby přežil užitečně a dobře, snaží se zachovat patřičnou kvalitu života. Nehledě na to, že z patnácti set operací, co tady u syna ročně dělají, je skoro pět set výhřezů plotýnek. To znamená, že velké procento pacientů odchází spokojeně domů. Opravdu těžcí pacienti se zhoubnými nádory představují ani ne deset procent celkového počtu přijatých pacientů. Sám jsem kdysi dávno napsal, že budoucnost neurochirurgie tkví v tom, že se většinou operovat ani nebude. Kupříkladu onkologické nádory, ty se určitě nebudou operovat, to všechno se bude dělat úplně jiným způsobem. Budoucnost je v molekulární biologii, v genovém inženýrství, v ovlivňování regenerační schopnosti. Tyto nové metody by v budoucnu (já odhaduji tak za padesát, šedesát let, ale je to odvážný odhad), měly operace nádorů prakticky odstranit. Výzkum se v tomto směru stěhuje na stoly experimentátorů. Abych to shrnul - dnes už neurochirurg nemá být čím frustrovaný. Přesto je pravda, že i úmrtnost pod jedno procento představuje stejně palčivé konkrétní lidské neštěstí. Vždycky je to hrůza. Je to smutné nejen pro operatéra, ale pro celé oddělení. Já jsem byl svědkem toho, jak těžce to snášely některé naše sestry, jak nám v době obrovské úmrtnosti utíkaly. Stín smrti dopadá na celé oddělení, to je marné. Už jste se zmínil o nezvratnosti chirurgického zákroku. Jak se člověk vyrovnává s faktem, že zde za jeho chyby může někdo jiný zaplatit životem, že nemá jako v jiných povoláních šanci opravy? Právě to dělá neurochirurgii naopak zajímavou, atraktivní. Musíte spíš špekulovat, než dělat. Jak už jsem to kdysi jednou vyjádřil, v takových případech je jeden mozek nad druhým. Nahoře je doktor, dole na stole je pacient. Čím lepší je mozek neurochirurga, tím lépe pro pacienta. Protože nejde především o ruce, ale o myšlení. Jde o to, aby doktor uměl rychle analyzovat situaci a říct si ‘sem ještě můžu, ale tam už nesmím’. Při neurochirurgické operaci je často důležitější umět zabrzdit. To je totiž opravdu těžký. Říká se, že každým lékařem je malý hřbitůvek. Za neurochirurgií býval velký. Jaký je pocit lékaře, který zjistí, že chyboval? Jak se k chybě doktoři staví, jak na ni hledí, jak se s ní vyrovnávají? Každý lékař chybuje, to lidské, každý lékař má ve své kariéře chyby. Ty těžké mu nikdy nevymizí z paměti. Bude přesně vědět, kde a jak chyboval. Jak už jsem vám říkal, každý operatér si operaci ještě jednou pomyslně opakuje. Ten, který je k sobě poctivý, si svou chybu samozřejmě uvědomí. Tak jako v každém povolání jsou lidé, kterým chyby zas až tak nevadí, jsou na ně trošku méně citliví, nebo si je umí omluvit. Ale čím je lékař poctivější, tím snáž si chybu přizná. Z vlastní praxe vám můžu říct, že jsou chyby, které jsem - když jsem si uvědomil, co to bylo za chyby a kam vedly - už nikdy neopakoval. Musí to být strašný poct, když je následkem nějaké chyby smrt pacienta. To vám pak už nikdy nevymizí z paměti. Je to hrozná věc, člověk to těžko překonává... Kdysi jsem se dopustil těžké chyby, jednalo se o arteriózní malferaci, obtížná operace... Byl jsem z toho strašně nešťastný, ale můj šéf Kunc mi druhý týden vypsal tutéž operaci. Jen abych to ze sebe setřásl, abych to dokázal na té druhé. A taky tomu tak bylo. Samozřejmě, že každý se se svými chybami nějak potýká, každý si alespoň některé pamatuje až do smrti a těžko se z nich dostává. To vás můžu ujistit, že i Kunc - a že to byl nějaký operatér!- to věděl, a že hezkých pár dní do něj nebylo nic. Snášel to těžko, každej svou chybu těžko snáší, natož když jde o život. Jaký je etický rozměr chyby? Jak se taková chyba posuzuje, jak se v takových případech postupuje? Američani tomu říkají malpractice, medicínská chyba. Malpractice je v Americe obor sám pro sebe, na tom se živí hejna úspěšných právníků. U nás za komunismu takové soudy prakticky nebyly, i když jsme se jich vždycky báli. Báli jsme se, že po sametové revoluci se začnou právníci na malpractice živit. Nestalo se tak. My na to totiž nemáme. V Americe je malpractice zdroj obrovských zisků - pro právníka i pro pojišťovny, my na to ale nemáme peníze. Proč bychom soudili malpractice, když víme, že doktor na to nemá, a že tudíž nic nevysoudíte? Jinak je samozřejmě možnost za sebe nebo za své příbuzné podat oznámení, které pak vyšetřují a posuzují komise Lékařské komory nebo komise Ministerstva zdravotnictví. Myslíte si, že je chyba z hlediska lékaře omyvatelná? Lékař se dopustí chyby, kterou by třeba udělat opravdu nemusel, ale přesto přes ní musí přejít, i když má za následek smrt pacienta. Je to tak? Když chce to povolání dělat, musí se přes ní lékař přenést. Samozřejmě, není to snadné. Ale chybuje se ve všech povoláních. Necítíte tady takový malý protimluv, i když v praxi zcela pochopitelný? Lékař udělá něco, za co se v jiných případech trestá, a nejen že se lékaři trest vyhne, ale naopak je takové chybování neoddělitelnou součástí jeho povolání. Lékař se pomocí chyb učí. Jak říkám, je to pochopitelné, ale není tu trochu rozpor? Nikdy nikdo neudělá chybu úmyslně. Poznal jsem za svůj život málo chirurgů, kteří chyby dělali nestále, kteří je opakovali, kteří se jim nedovedli vyhnout. Takoví v tom oboru nemají co dělat. Nevede to k postupnému cynismu? Ne. Chirurg se vždycky považoval za cynika, kdysi to bylo dokonce módní. Není to samozřejmě pravda, většina chirurgů nejsou žádní cynikové. Jak už jsem říkal. Není to otrlost, je to určitý zvyk, profesionální přístup. Znáte fotbal? Útočník nedá ze tří metrů do prázdný branky góla. Má snad nechat fotbalu? Vemte si Kuku. Kuka by musel nechat fotbalu už pět let, vždyť ten člověk nedá góla z ničeho, a hraje furt. Hraje dobrej fotbal. I když je pravda, že tady nejde o branky, ale o život. Já vím, je to v jiné rovině. Ale to je zrovna na tom povolání to hezký, to vzrušující. Jak se díváte na konflikt medicíny jako poslání s medicínou jako zaměstnáním? Tohle je otázka, která se intenzivně probírala před několika lety, když poprvé vystoupil Rath s požadavkem trojnásobného platu. Já jsem tohle vždycky nenáviděl. Podobnými diskusemi se zprofanovalo staré heslo, že medicína není zaměstnání, ale především poslání. Ačkoliv to zní pateticky, medicína není jen pouhé zaměstnání, je to skutečně poslání. S touto myšlenkou už jde člověk studovat. Nemůže být doktorem proto, že by si chtěl nějak vydělat, to by si měl vybrat spíše bankovnictví. Jestli jde na medicínu, tak už má určitou představu o tom, co to znamená být doktorem, a pravděpodobně to pro něj znamená právě to poslání. Když pak člověk do zvoleného oboru pronikne, tak najednou zjistí, že to opravdu poslání je. Doktořina nikdy moc nevynášela. Člověk do toho jde s tím vědomím, že bude sloužit. Protože když pak vidí, jakou moc má, že může léčit lidi, tak... Je zvláštní se zamyslet nad tím, že medicína je do jisté míry na chybách postavená, že se pomocí chyby přijde na to, co se dělat nemá, nebo naopak na to, co se dosud nevědělo. Jedná se vlastně o konstrukci pokus-omyl. Což je bolestné, protože medicína má poslání léčit, ale přesto stojí na mrtvých tělech zemřelých pacientů. To je taky takový neodstranitelný rozpor. Omylů je ale čím dál tím míň, protože základní výzkum tyto omyly úspěšně eliminuje. Vemte si mozkové krvácení u hypertonika. Vymýšleli jsme na to různé věci, já jsem byl koneckonců první, kdo to dělal heterotakticky, ale dnes už máte CTčko, které to vyřeší za vás. Strčíte pacienta do tunelu a okamžitě vám vyjede diagnóza. Vy se pak jen rozhodujete, co s ním dál. Jako kdyby tu medicína zrazovala sama sebe. S trochou nadsázky je pokrok vyvážen jistou obětí ze strany pacientů. Pokrok je nepřetržitý. Medicína navíc nestojí JEN na těchto chybách. Samozřejmě, že jako v každém oboru je negativní výsledek také výsledek, každá chyba je poučná, ale základní výzkum už medicíně připravil leccos dopředu, není to zase až tak dramatické. Co s lékaři, kteří chybují opravdu hodně? Nezbývá říci než bohužel. Sice výjimečně, ale i takoví lékaři existují. Je to obrovský problém, protože vy je nemůžete propustit. Vyhodit lékaře je ještě horší, než ho přijmout. Respektive je těžké ho přijmout, ale nemožné ho vyhodit. Jak to? Nešlo to, to nedokážete! Nemůžete ho vyhodit. Zákon vám to nedovoluje (jedná se o § 53 Zákoníku práce z roku 1965, který stanovuje, že zaměstnanec v trvalém pracovním poměru může být vyhozen pouze na základě hrubého porušení pracovní kázně; ta je v případě lékařů velice těžko prokazatelná, pozn. aut.). Musíte vymýšlet krkolomné věci, abyste se toho lékaře zbavil, a prakticky to není možné. Takovým krásným příkladem byl ještě za komunistů jeden lékař ze Zbraslavi. Bylo mu pětaosmdesát a furt léčil. Tak jako v Postřižinách usínal pacientům na hrudi, ale vyhodit ho nemohli. Když se o to ředitel pokusil, tak ho ten dědek nahlásil! Došlo to až k soudu, ředitel prohrál, doktor léčil dál. Nejhorší je, že i mladýho kluka, o kterém víte, že se minul povoláním, že dělá strašlivý škody, vyhodit nemůžete. Je to skutečně problém. Lékaři by asi měli vědět, kdy mají dobrovolně odejít do penze. (smích) To žádný pořádně neví. Můj šéf vždycky vyprávěl historku nejslavnějšího rakouského chirurga Billrotha. Billroth, to byl pánbů chirurgického nebe. Při oslavě jeho šedesátin mu dali na klinice šedesát růží. On za ně poděkoval, vzal si je, a od té chvíle už tam nikdy nevkročil. Kunc nám říkal: „Pánové, až uvidíte, že jsem zblbnul, přineste mi růže.“ Nikdy mu je nikdo nepřinesl, ale i kdybychom mu jich přinesli sto, tak by stejně neodešel. Ten se tam držel zuby nehty. Žádná růže by mu nepomohla. Většina chirurgů do penze odejít nechce, jen málokterý si přizná, že už není tak dobrý. Ale vy jste přesto odešel dobrovolně. Ano. Mě tam dokonce drželi. Byla to zvláštní situace, protože za mě dokonce neměli rovnocennou náhradu. Všichni včetně ředitele nemocnice nebo děkana fakulty stáli o to, abych ještě setrval v oboru. Raději jsem přesto odešel sám, protože jsem viděl, že na ten systém už nestačím, že mě nevyhovuje. Nelíbily se mi body, byrokracie, která začala bujet... Přicházel bych jen do sporů, tak jsem to raději vzdal. Nijak se mi po tom nestejská. Dal by se operační sál označit za obřadní místnost, kde se dějí neuvěřitelné věci? Mířím tím na lékařskou posedlost, o které se občas mluví a o které jste se sám zmínil. Pro chirurga je operování skutečně droga. My jsme o chirurzích z legrace říkali, že jsou to supové. Já jsem říkával, že ty by operovali i vlastní babičku, kdyby mohli. I vlastního pinďoura by si byli schopní uříznout, jen aby mohli operovat. Já jsem takový nikdy nebyl. Za prvé jsem nikdy nebyl natolik manuálně šikovný, aby mě to tak vzrušovalo - spíš jsem přemýšlel, a za druhé jsem nikdy v samotné operaci neviděl vrchol. Jsou ovšem lidi, kteří bez operace nemůžou žít, to byl třeba Kunc. Zejména mladí lidé, co jsem měl svého času na oddělení, se měřili podle toho, jak často operovali. Když neoperovali, tak si stěžovali. Říkal jsem jim ‘prosím vás, máme méně práce, každému vám dávám dvě hodiny z pracovní doby, jděte do knihovny’. Nikdy tam nikdo nešel. Navrhoval jsem jim, aby využili volný čas k experimentům na fyziologii. Nikdy nikdo nikam nešel. Přitom v Japonsku operují neurochirurgové ve sklepě na myších, a to neustále, na lidech operují tak čtyřikrát za rok. Kdežto na mém oddělení, když někdo operoval padesátkrát za rok, tak bylo zle, on chtěl operovat nejméně stokrát. Čili atraktivnost tohoto prostředí a posedlost operováním nepochybně existuje. Stejně jako chce být herec na prknách, chce být chirurg na sále. Co cítíte, když se podíváte za sebe a pomyslíte na všechny ty osudy, co vám prošly pod rukama? Těch asi bylo... Operoval jsem jich takových pět, šest tisíc. Číslo strašný. Jen plotýnek jsem operoval něco přes pět set, pak už jsem dělal jen těžší případy, když jsem se to naučil. Podívejte se, každého to těší. Do rozhlasu mi volala nějaká paní, která hrozně mi děkovala, a přitom to byla z hlediska diagnózy obyčejná plotýnka. Každý přežilý povedený pacient vás těší. Už přes čtyřicet let mi píše pacient, který je ochrnutý od hlavy dolů. Ke každým vánocům mi napíše, a vždycky mě to těší, protože vidím, že jsem pro toho člověka něco udělal. Vznikne nějaký zvláštní vztah mezi pacientem a lékařem? Někdy ano, já mám mezi těmi vozíčkáři řadu přátel, pořád se s nimi stýkám, za jedním pacientem jezdím až do Klatov. Mám také několik vynikajících přátel kvůli pacientům, které jsem operoval. A ne vždycky pacient přežil, někdy také zemřel. Přesto mi ti pozůstalí jako přátelé zůstali, jen proto, že jsem s nimi slušně jednal, přestože to dítě nebo tatínek umřelo. Viděli mou snahu a to, že jsem s nimi jednal lidsky a přirozeně, a proto jsou to dodnes mí nejlepší přátelé.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace