Tak konečně byla svatba. Tedy moje svatba. Různými peripetiemi s bydlením jsme se ocitli v blízkém městě, ve kterém byl nově vzniknuvší sbor našeho mateřského. Nepřešli jsme tam. Věděli jsme, že Bůh opravdu jedná a žehná pouze v našem mateřském sboru. A tak jsme dojížděli. Z této doby si pamatuji jen, že jsem si dlouhými cestami v tramvajích uhnala zánět močového měchýře. Dokončili jsme školy, odpromovali a já se vrhla do práce, manžel na civilku. Asi po roce jsme sehnali byt v místě naší mateřské církve a odstěhovali se tam. Byl to byt v romské čtvrti, chodby byly plesnivé a počůrané, sousedé hluční, pravidelně se scházeli v jednom z bytů a slavili, tančili čardáš až do rána a poslouchali hlasitou hudbu. Později, když se nám narodilo miminko, našla jsem svůj kočár v chodbě ze strany ohořelý, děti sousedů se nám vloupaly do auta a hrály si tam. Ale co naplat, chtěli jsme být blízko sboru, kde jsme sloužili, a do kterého jsme předtím museli několikrát týdně dojíždět. Věděli jsme, že máme prominentní postavení, a že se s námi „počítá“, chtěli jsme být tam, kde jedná Bůh. A Bůh žel jednal převážně a téměř výlučně ve sboru našeho „otce“ a právě skrze něj.  Manžel byl už v té době starší. Jenže chodil ze staršovstev stále frustrovanější a zoufalejší. Deptal ho neřád, konec setkání byl mnohdy až po půlnoci a on ráno vstával do práce. Cítila jsem, že jeho loajalita klesá, ale já v té době řešila kojení, a tak jsem se na něj spíš zlobila, a potažmo i na staršovstvo, že mi ho frustrují. Z vyprávění vím, že starší mladíčci byli už v té době pár let ženatí, pár let starší a měli děti, jejich pozice se změnila tak nějak společensky (svobodný hoch se změnil v otce rodiny), a tak nějak očekávali, že i jejich pozice v rámci staršovstva se změní v pouhého kývače na právoplatného člena. Pokusů bylo mnoho, ale otec neustoupil ani o krok a nepustil místo ani pravomoce. A tak různě vznikaly hospodářské rady, které měly převzít určité pravomoce, a pak se zase rozpadaly, protože zjišťovaly, že jsou tu jen k tomu, aby potvrzovaly něčí rozhodování. Ale toto by musel dopodrobna zpracovat někdo z nich.

Někdy v té době se konal víkendový výjezd starších do hor bez manželek. Volného víkendu využila Vladěnka k tomu, že pozvala všechny manželky starších k sobě domů a připravila jim program „sdílení a společných modliteb“. Ke konci setkání Vladěnka řekla: „Tak a teď bych ráda, kdybyste každá řekla, v čem je největší slabina či nešvar vašeho muže a budeme se za ně v tom modlit (udala příklady: třeba že se přejídá, či příliš kouká na televizi atp.)“. Zděsila jsem se: „To tu mám jako donášet na vlastního manžela?“ Ohradila jsem se tedy a řekla, že se to neslučuje s tím, že máme dbát na dobrou pověst svého manžela. Notně jsem se u toho orosila, protože nebývalo zvykem, že by někdo otevřeně vyjadřoval nesouhlas. Vladěnka se orosila také, ale dál už nenaléhala.

Časem jsme začali s manželem vést domácí skupinku.