Souhlasil bych s tebou Daggie , ale je zde jeden háček. Osobní zodpovědnost za svůj život každého z nás. Proniň, ale trochu mi zde "zavoněl" socialismus. Nějací tajemní ONI ničí křesťany. Tak to přece není, nikdo přece hrdiny naší publikace nenutil násilím poslouchat pana Františka, nikdo je násilím nepřivlekl na shromáždění. Z celé knihy je patrno, že se nevyrovnali s tím co se jim stalo, hlavně si neuvědomili, že především oni sami nesou odpovědnost za to , co se jim přihodilo. Křičet a řešit to tímto způsobem ? Budiž. Chápu. Chápu to ale i tak, že je to především jejich problém s kterým se musí oni konkrétně vyrovnat.
Tvůj Petr Vlček

   //ale jsme zodpovědní za to že těmto nenapraveným numožníme aby likvidovali lidi kteří jsou na tom..

Ne, nejsme. Svět má hrůzu z napravovatelů světa, a oprávněně. Zodpovědni jsem jen tam, kde jsme do zodpovědnosti výslovně a samozřejmě svobodně vstoupili.

A KDYŽ jsem tady napsal před časem, že jako pastor především nesmím dopustit, aby vedoucí ubližovali lidem, a že je povinen zasáhnout, tak jsem to od anticharismatických frontových bojovníků schytal, že to je právě údajná ukázka charismatismu! Dodnes mi to tu předhazují někteří burárum.

Já jsem taky případ - už dlouho se ozývám, že je něco blbě. Ale mám rozum. Právo a spravedlnost se do celé církve navrátí až při příchodu Páně. Do té doby si musíš najít takovou církev, kde právo a spravedlnost momentálně světí, místo toho prázdnýho remcání.

Olin

Ne, aviafí!

Je to celý blbost. trvám na tom, že tyhle lidi nikdo neznásilnil, a to ani obrazně. A nemají právo ze sebe dělat ublížené chudinky, protože na svých karambolech mají jistý, byť blíže nejasný podíl. Tvůj postoj je nespravedlivý ke všem ostatním účastníkům těchto konfliktů.

Nedostatek empatie mi vyčítat můžeš, cynismus ani náhodou.
Nevidím žádný důvod k tomu, abychom někomu dali bianco zapravdu ve všem, co kdy udělal, protože si stěžuje. A tím všechno hodili na ostatní účastníky konfliktu - a to zvláště v případě, kdy jsme se jich ani na nic neptali. Takovej filuta by zdejší anticharismatické frakci voněl, ale k tomu já sloužit nebudu.

Nejúčinnějším lékem je pravda. Ale protože ji neznám, raději nechám holoubka, ať ji nahlédne sám. Proto se ptám a zpochybňuji některá jeho slova, jestliže vypadají podezřele. A nic mu nevnucuju.
Nebo tobě nepřijde divný, že si někdo pořizuje nahrávky telefonního rozhovoru?A že si je schovává?

Při veškeré nepřijatelnosti toho, jak jednal obecní František ve světle zveřejněného příběhu a zveřejněných dokumentů - vůbec nevíme, jak jednal s obecním Františkem Bůh a co si o svém tehdejším jednání dnes myslí. Je to tak dávno! Sluší se vytahovat na lidi jejich staré hříchy? Bez jejich souhlasu? V médiích? To první, co čtenáři zapomenou, jsou letopočty 1990 - 1995, a to poslední, co kdy zapomenou, je jeho jméno! Co na to tvoje empatie?

Kromě toho tobě zřejmě vůbec nedochází absurdita celého konfliktu! Vždyť ajsí v něm vůbec nemusel být! Kdo je obecní František? Místní projektant, kterého zastihneš - jak uvádí - po 16. hodině. Působivé! Co je ta jeho skupinka, z které byl "vyloučen?" 15 lidí? Jaká je jejich moc, jejich vliv,  jejich nebezpečnost? K smíchu! Tady se jedná o obyčejný vleklý mezilidský konflikt, zasazený do prostředí jedné náboženské miniskupinky. Rozumný člověk mávne rukou a najde si jiné kamarády.

Ale vono znásilnění! To snad není možný!

Já tady vidím náš problém, kterého si zavilí anticharoši asi nevšimli, a přitom je skutečně charismatický: Pidilidi jsou přesvědčeni, že nebeské sféry se netoší kolem Země, neřkuli Slunce, ale kolem nich osobně! Obecní František toho Libora údajně miluje - ještě že ne mne - ale v zájmu pravdy ho musí "vyloučit"! Vyžaduje to duchovní boj nad Rakovníkem. Protože v rakovnickém sboru CB měli proutkaře, odnáší to celé město. Nazdar hodiny! Ještě že nebydlím v Rakovníce. Já to slyšet -při svém vztahu ke grotesce bych asi vzal proutek a obhajduchoval s ním třikrát Františkovu kazatelnu, než by mě stihl "popravit".
A této soběstřednosti je asi plný i ajsí. Ale on řekne, že si to odnesl od charošů. No možná, ale proč to furt nosí? 

Pro mne je znepokojivé, co  pro řadu z vás čtenářů je přijatelné: že si totiž nějaký "režisér" usmyslí vydat v plen veřejnosti skutky zlotřilých charismatiků v domění, že jeho vlastní skutky zůstanou veřejnosti skryty. Tak to holečku nejde! Když už tady chce někdo svítit na druhé, ať je dobře vidět i na něj.

Olin

Jo, se slovem sekta je to různé.

Bůh může věci měnit, ale někdy je "sektování" dost velkou pomluvou diskreditující církev v očích veřejnosti a "těch, co stojí mimo". Když budu sloužit žákům a rodiče budou myslet, že je vedu do "sekty", bude zde dost velký předsudek, který je podobnými lidmi, jako IC, kterému je jedno,  jaká jeho slova mohou mít dopady, rozšiřován a očkován do lidských srdcí.

(možná mu na dětech záleží, ale konkrétně třeba z tohoto mého úhlu pohledu staví evangeliu překážky a zabraňuje defacto dětem, aby se mohli třeba volněji setkávet s Bohem, moc "pomluvy je velká".)
 
Který rodič pošle děti do "sekty"?  IC může být spokojen, gratulace. Hlavně, že si "vylil své srdce". Jaké to má dopady...to mu ani náhodou nikdo neříkejte!

Naštěstí to s těmi dopady tak žhavé nebude, ale ještě pár takových IC a ...mít ho ve svém městě...tak místo evangelia tu budou spory, sekty, manipulace, autoritářství..a to vše na Tebe vychrlí, aniž by Tě poznal..hned poprvé, co Tě uslyší modlit se jazyky.

 
Abych byl úpřimný, já to tu s evangliem taky nějak nevytrhávám.  :(

Protidenominační zaměření KMS je zřejmé už z předcházejících citátů, avšak neuškodí zde ještě jednou připomenout rozvedený citát Dana Drápala: „Na rozdíl od mnoha křesťanů jsem přesvědčen, že denominace nejsou něčím, co Pán Bůh chce. Mám za to, že je nanejvýš toleruje… Nesmiřuji se vnitřně… s existenci rozdělení na denominace“ (6).

Také člen UžV KMS Evald Rucký píše, že „žijeme v postkonfesijní (postdenominační) době“ (49) a kritizuje nekoordinovanou a chaotickou vnitrocírkevní aktivitu slovy: „…Kolik (přibylo) vnitrocírkevních aktivit, nekoordinovaných, chaotických… Jsou to mrtvé skutky před Hospodinem, mrtvý pohyb“ (61).

Jinde nepřímo vyčítá církvím jejich vlastní aktivitu namísto mj.i hledání jednoty: „Jen kolik máme na našem malém českém území misijních a biblických škol. Kolik akcí každý sbor a každá církev podniká!… A právě proto je tento čas svobody i časem svobody i časem postu, modliteb, duchovního boje a hledání jednoty“ (62).

Nutno podotknout, že právě sbor, jehož byl autor těchto slov pastorem, má vlastní biblickou a základní školu, rozvíjí podnikatelské aktivity v sekulární sféře a ve spektru různých akcí je nesmírně činorodý.

Na jiném místě Evald Rucký píše: „Již období, kdy probíhala minulá, devátá konference, bylo poznamenáno rozdílnými vizemi a koncepcemi mezi křesťanskými vedoucími. A protože v naší zemi není příliš mnoho těch, kteří by se hlásili k následování Ježíše Krista, výsledek byl patrný na počtu účastníků… Bylo-li by prokazatelné, že nás všechny v těle Kristově vede Boží Duch jedním směrem, a ten by nebyl reprezentován KMS, byl bych ochoten z budování tohoto díla odejít a jít oním směrem, který Duch svatý určuje. Stane-li se to v budoucnosti, uvidíme. V současné době jsou spíše jednotlivé houfy směřovány denominačním směrem a ti lidé, kteří ztrácejí duchovní sílu, pak na žádnou akci (konferenci KMS) už ani nejedou“ (12).

Zvláštní je, proč zde autor jako alternativu KMS vidí pouze jeden „jediný“ směr, kterým by měl Duch svatý křesťany vést? Ve čtenáři to může vzbudit dojem, že Duch Boží vede svůj lid pouze skrze jedinou instituci, a to buď KMS nebo denominaci a ta přeci není jediná. Proč by třeba nebylo možné obojí? Setrvávání E. Ruckého v KMS, ba dokonce v jedné z jejich čelních pozic dokazuje, že autor je přesvědčen, že Duch svatý skutečně křesťany skrze KMS vede.

V souvislosti s narážkou na „houfy směřované denominačním směrem“ či jinde zmiňovaný „mrtvý pohyb“ a Princeho „hřbitovy“, si můžeme domyslet, zda je pro autora denominační směr pro vedení Duchem svatým skutečně platnou alternativou. V širším výboru KMS dokonce odstupující člen UžV Oldřich Kadlec vysvětluje, že KMS rozlišuje na ty „kteří se chtějí připojit a na ty, kteří nechtějí“ (63). A na jiném místě si stěžuje:

„…služebníci se stále těsněji přimykají ke svým denominacím… My jsme někdy provokovali, protože jsme přeskakovali angažované autority. Teď naše generace jakoby duchovně dospěla a v národě je velmi těžké najít lidi, kteří by měli tenhle postoj. Jakoby se to všechno krásně zařadilo do denominací. Co když to ale bude ještě silnější?…Dejme tomu, že okolnosti přinutí každého, ať chce nebo nechce, aby držel lajnu. A toho se bojím a myslím si, že bychom se tomu měli bránit“ (64).

Jednalo se o příspěvek na ŠV KMS, který byl pro svoji aktuálnost zařazen jako samostatný článek. Jeho otevřenost působila na přítomné tak strhujícím dojmem, že Tomáš Dittrich poznamenal:

„Příspěvek, který přednesl Oldřich Kadlec, účastníkům na chvíli vzal dech. Bylo to prorocké varování před ztrátou původního pomazání a vize KMS v souvislosti s tím, že se Boží služebníci těsněji přimykají ke svým denominacím… šlo bezpochyby o duchovní jádro celého setkání“ (65).

Jak je vidět, „přimykání“ služebníků ke svým denominacím leží funkcionářům KMS pořádně v žaludku!
Stoupenci KMS si jsou i důležitostí svých akcí v porovnání s akcemi denominací velmi jisti. Na stránkách měsíčníku KMS narazíme např. na následující zmínku mezi řádky, kdy vedoucí jedné evangelikální denominace dal přednost jistému výročí před účastí na jediným dnem konference KMS!

* „Rád bych zmínil i jeden negativní jev: určitá rozlítanost vedoucích. Pavel Černý kázal ve čtvrtek na slavnosti k výročí Jana Husa v Husinci a tak chyběl na klíčovém dni konference. Přes to, že jeho vyučování v pátek nechyběla aktuálnost pro situaci v naší zemi, mohl by více navázat na to, co se dělo na konferenci“* (56). Výročí Mistra Jana Husa je ve srovnání s konferencí KMS patrně bezvýznamná událost.

Ačkoliv se Dan Drápal opakovaně odmítavým postojem k denominacím nijak natají, je s podivem, proč touží institucionální jednotu zahajovat právě připojením k denominaci, kterou Bůh „nanejvýš toleruje“. Snahou připojit se k Jednotě bratrské, což je přeci denominace jako každá jiná, se přeci nijak netají. Rovněž svého času uvažoval o vstupu Maninského sboru do Apoštolské církve.

Či snad účel světí prostředky a bude-li církev jednou stejně jednotná, je úplně jedno, jestli k tomu použijeme formy, které Bůh neschvaluje, či maximálně toleruje?

Členové jednoho ze sborů KS na tuto iniciativu reagovali vystoupením ze svazku KS a sami se k jedné z denominací připojili se slovy:

„Není jistě žádným tajemstvím, že vedení KS hledá usilovně cestu připojení k nějaké denominaci, jmenovitě k Jednotě bratrské. Musíme se přiznat, že nám toto řešení není blízké… po půlročních modlitbách a vyjádření jednomyslnosti ve vedení sboru i ve sboru samém, jsme požádali radu AC o přijetí za jeden z jejich samostatných sborů… Víme, že Křesťanská společenství, pokud se nechtějí stát novou církevní denominací, mají před sebou obdobné hledání jako my“ (66).

Autoři zde naznačují, že jednotlivé sbory Křesťanských společenství se vlastně připojením k Jednotě bratrské stanou „novou církevní denominací“.

Za měsíc se jim na stránkách stejného časopisu dostalo od Dana Drápala poučení, ve kterém se autor striktně vyhýbá pojmům jako „připojení“, „spojení“ nebo „sjednocení.“ Samotnému aktu slučování jsou zde pouze předsunuta slova jako „jednota“ a „sbližování.“ Dan Drápal vysvětluje, že jeho cílem není získat výhody, které má denominace, nýbrž směřovat k jednotě církve:

„Co hledám, není připojení k nějaké církevní denominaci, ale jednota těla Kristova… Chápu sbližování s Jednotou bratrskou (zatím můžeme mluvit pouze o sbližování, nikoliv o spojování, či sjednocování) jako počátek určitého procesu, nikoli jako cíl sám v sobě“ (6). Dále vysvětluje, že denominace nejsou podle jeho názoru Boží vůlí a že „naše jednota je jedině v Hospodinu, nikoliv ve vnějším institučním zajištění“ (6).

Autor svůj cíl ospravedlňuje takto: „Pokud tedy nejsem přesvědčen, že k naplnění touhy a příkazu Pána Ježíše Krista, abychom byli jedno, stačí duchovní jednota bez institučního rozměru, pak jsem pro tuto jednotu začal něco dělat…“ (6).

Dan Drápal tak vlastně ve zkratce vysvětluje svoji vizi. Skutečně mu nejde jenom o připojení k nějaké denominaci. To je pouhým mezičlánkem, či prostředkem k něčemu, co sahá mnohem dál. Totiž k instituční jednotě církve posledních dnů, zahrnující sbory z mnoha denominací.

Avšak námitku, že připojením se k Jednotě bratrské stejně vznikne „nová církevní denominace“, na což poukazují právě čáslavští, nechává nezodpovězenou a samotné připojení pouze odsunul do ztracena.
Ještě měsíc předtím však na stránkách Života víry popisuje tiskový mluvčí KMS toto „sbližování“ KS s JB zcela jednoznačně: „Možnost jednoty s Jednotou bratrskou byla jedním s témat konference pastorů KS, která se konala koncem prázdnin (22.- 26. 8). Dan Drápal… zdůraznil, že organizačnímu sjednocování musí předcházet jednota duchovní“ (67).

Dan Drápal před tím zopakoval svůj negativní vztah k denominacím, avšak potvrdil, že vizi, ke konci časů sjednocené církve hodlá skutečně -paradoxně- uskutečňovat právě sloučením s denominaci: „Nemyslím si, že denominace jsou Božím záměrem, ale nemyslím si ani, že se všechny před koncem věků spojí. Jsem však přesvědčen, že má cenu jít touto cestou“ (67).

Ve spojování s Jednotou bratrskou se tedy implicitně hlásí k Princeho vizi, ke konci časů sjednocené církve. I když zůstává realistou a nevěří, že by se všechny církve skutečně do doby konce spojily (i Joyner prorokuje o těch, kteří zůstanou stranou), hodlá se ubírat touto cestou.

Podobně to svého času viděl i funkcionář Jednoty bratrské, který na téma sbližování s KS prohlásil: „Jednota církve v pohledu Nového zákona se dotýká struktury a správy Církve. Zároveň na základě slov Pána Ježíše na základě 17. kapitoly Janova evangelia věřím, že již samotné kroky k jednotě Církve zmocní naše svědectví světu. Chci vyznat, že záchrana těch, kteří žijí bez známosti Ježíše Krista je pro mě víc, než uchování tradic, jména i zvyklostí. Cesta k jednotě Církve bude cestou riskantní, ale máme touto cestou jít“ (68).