Grano Salis - Aktuální kázání

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,

k zamyšlení nad dnešním textem z Janova evangelia (J 17,20 - 23) mne přivedly dva nedávno vydané dokumenty Římsko-katolické církve. Prvním je dokument Kongregace pro nauku víry nazvaný Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi, vydaný 29. června 2007, druhým pak Apoštolský list papeže Benedikta XVI. nazvaný Motu proprio, vydaný 7. července 2007. Dokument Odpovědi na otázky zjednodušeně řečeno zdůrazňuje, že jen Římsko-katolická církev (a spolu s ní i Řecko-katolická) je ta jediná pravá církev Kristova.

O protestantských církvích, které nazývá nikoli církvemi, nýbrž církevními společnostmi, pak píše: “Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi.” Takže podle tohoto dokumentu jsme my protestantanté vlastně spaseni jedině odvozeně skrze katolickou církev.

Dokument Motu proprio pak usnadňuje podmínky pro znovuzavádění latinských mší do farností a různých společenství uvnitř římsko-katolické církve. První dokument tak je dokumentem směřujícím proti jednotě Církve, proti ekumeně, druhý dokument pak dokumentem podporujícím nejednotu uvnitř Římsko-katolické církve.

Tím pádem oba dokumenty jsou dokumenty zarmucujícími Pána Ježíše Krista, který touží, aby všichni byli jedno jako On s Otcem, aby tak svět poznal, že Ježíš je ten, kterého poslal Otec ke spáse světa. Pán Ježíš prosí za své učedníky i za ty, kdo skrze jeho učedníky uvěří, za všechny další generace křesťanů, aby byli jedno. Proč? Protože ví, že kromě lásky k Němu a k sobě navzájem mají také každý z nich své pochopení či nepochopení Ježíše a také svou tvrdou hlavu a že to by mohlo být na překážku jednotě církve.

Žel, již velmi brzy se Ježíšovy obavy ukázaly býti oprávněnými. Nejprve na rozporech ohledně toho, zda musí pohané před křtem přijímat obřízku a na dalších sporech kolem křesťanů ze židů a křesťanů z pohanů. Pak to šlo dokonce až tak daleko, jak jsme dnes četli v 1. čtení (1 K 1, 10 - 13), že se mezi některými křesťany začalo říkat: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já Petrovi, já ke Kristu. Pavel proti této nejednotě důrazně argumentuje: Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? Ježíš se právem obává, že pokud k nejednotě křesťanů dojde, bude to pohoršením pro svět, pro ty, kdo ještě Krista nepoznali, a tato nejednota jim bude na překážku k uvěření v Něj.

Pán Ježíš dále říká svému nebeskému Otci: Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno - já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. Ježíš mluví o tom, že svým učedníkům dal slávu, kterou dostal od Otce. O jakou slávu jde? Určitě ne o slávu světskou, o bohatství a moc, jež mají slavní lidé. O jakou slávu tedy jde? Jde o slávu, nádheru, Boží lásky, Boží blízkosti, Božího doteku, Božího slitování... Jde o slávu, nádheru toho, že v Kristu jsme Božími dětmi a že naším cílem není zavržení, nýbrž život věčný. Tedy tuto slávu, tuto nádheru dal Ježíš svým učedníkům, aby se mohli směle vrhnout do oné velkolepé a dokonalé jednoty s Otcem a Synem - a samozřejmě i Duchem Svatým, o Němž se píše na jiných místech Písma. A skrze tuto jednotu aby svět poznal, že Otec poslal Ježíše a své učedníky, své děti že si zamiloval stejně jako Jej. Ovšem když jsou křesťané nejednotní, nota bene když jsou v hádkách a sporech, jak mají nevěřící skrze ně poznat Ježíše?

A nyní si položme otázku: Kde se bere nejednota, kde se berou spory mezi křesťany, mezi církvemi? Já se domnívám, že základ této nejednoty tkví v tom, že křesťané, církve, označují své nedokonalé, neúplné, částečné duchovní poznání, o jakém čteme v dnešním 2. čtení (1 K 13, 12 - 13), za dogmata, za pravdu pravdoucí, místo aby se milovali a společně v lásce se snažili následovat Pána Ježíše Krista. Ne v teoriích, ne v theologii - Ježíš žádné teorie ani žádnou theologii nevytvářel, ale v praxi. V lásce k Bohu a k bližním, ve službě těm nejpotřebnějším, ve zvěstování radostné zvěsti o spasení celým svým životem. Jak kdosi řekl: Hovořte o Bohu, a když to nejde jinak, použijte i slov.

A tak, bratři a sestry, nedbejme zmíněných dokumentů římsko-katolické církve. Nedbejme ani toho, když se nám naše úskočné srdce snaží namluvit, že ne katolická, nýbrž jiná, ta a ta, právě ta naše církev je ta pravá, ta církev nejcírkvovatější. Ve vyznání víry vyznáváme: Věřím jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Tou církví jsme my všichni. Ta církev je společenství, souhrn všech, kdo milují Pána Ježíše Krista a snaží se Jej následovat a kdo milují své bratry a sestry a snaží se jim sloužit. A tak nehleďme na žádné pofidérní dokumenty, které by toto popíraly, ať pocházejí z ruky theologů jakékoli církve, nýbrž ruku v ruce, katolíci, pravoslavní, protestanté, usilujme žít v lásce a jednotě, aby svět poznal Toho, kterého zvěstujeme, Boha Otce, Syna i Ducha Svatého, Jeho lásku a spásu, a aby došel věčného života, který je v Něm. Amen.

Praha, 22. 7. 2007 Bc. Eduarda Heczková

	Hledej
	Je a svátek má Edita. Vytvoření registrace