Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Zdeňka.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 13, článků celkem: 15252, komentáře < 7 dní: 523, komentářů celkem: 327492, adminů: 60, uživatelů: 4861  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 158 návštěvník(ů)
a 4 uživatel(ů) online:

Willy
wollek
pomo
cizinec

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Tetování a křesťanství (odpověď na otázku)
·Křesťan a tetování
·Spurgeon a kontroverze ´´Downgrade´´ II.
·Spurgeon a kontroverze ´´Downgrade´´ I.
·Jižní baptisté si zvolili nejmladšího prezidenta v historii
·Může stát zdanit majetkové náhrady církvím?
·Paul Washer: Biblické mužství
·Žádné restituce!
·Otevřený dopis Martinu Glaserovi
·Jižní baptistická konvence pořádá národní kongres

více...

Počítadlo

Licence Creative Commons

GRANO SALIS
 podléhá licenci
Creative Commons
Uveďte autora-
Neužívejte komerčně
3.0 Unported

Zaznamenali jsme
94 438 027
přístupů od 17. říjen 2001

Založeno L.P. 1997


ATELIÉR PROMĚN Jitka Černíková, kosmetika, vizáž, proměny, svatební líčení
BWF Protec
BWF Profiles
technické plsti
profily PMMA PC
plexi desky
aramid
kevlar Michaela Křivánková svatební fotografie, portréty, portrétní fotografie, fotografování novorozeňat a dětí, dětská fotografie, portrétní fotografie, svatba, svatební přípravy, fotograf

Kontrasty: Křesťanská levice
Vloženo Středa, 04. červenec 2007 @ 13:07:19 CEST Vložil: bolek

Společnost poslal lutrik

Téma, které jsem si vybrala pro tuto konferenci, je zajisté pro mnohé z vás poněkud kontroverzní. Ale domnívám se, že hovoříme-li o významných osobnostech církví v politickém životě 20. století v naší zemi, nemůžeme rozhodně vynechat ty, kteří se svým životem a dílem hlásili ke směru, který jsem – zajisté poněkud zjednodušeně, nazvala „křesťanskou levicí“.


Jakousi obecně známou a obecně přijímanou představou je, že takřka jedinou správnou politickou platformou pro křesťana je platforma konzervativní pravice. Je to paradoxní, když si člověk uvědomí, jak se k otázce majetku, otázce životního stylu a podobně staví Ježíš - mám na mysli Jeho slova typu: “Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý člověk vešel do Božího království.” (L 18,25), “Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.” (Mt 19,21), příběh o Lazarovi a boháči (L 16, 19-31) a další. Jak tváří v tvář těmto veršům - a mnoha dalším, neboť požadavek lásky a s ní úzce související sociální spravedlnosti se vine jako červená niť celou Biblí, jak tváří v tvář Bohu, Otci milujícímu všechny a trpícímu, když kdokoli strádá, jak tváří v tvář svaté a nevinné Ježíšově krvi prolité za svět, aby se svět konečně vzpamatoval, jak tváří v tvář tomu všemu se může křesťan zapojit do politiky na straně pravice!
Bohu díky, jsou i alternativy! Sice, žel, méně známé, a ještě méně přijímané, ale jsou. Mám na mysli zapojování křesťanů do politiky - ať již na bázi theologické, teoretické, intelektuální, sociální či přímo politické - v rámci levého politického spektra. Nebudu se zde obšírně rozepisovat o východiscích těchto zjednodušeně je nazvěme “křesťansko-levicových” proudů, hnutí, skupin - velmi stručně jsem je ostatně již naznačila - jde o hledání takového společenského uspořádání, které by bylo postaveno na lásce a spravedlnosti (samozřejmě v plnosti toho lze dosáhnout až v Božím království). Zmíním se jen velmi stručně o historii těchto snah a pak již přejdu ke čtyřem osobnostem české křesťanské levice 20. století, o nichž chci dnes hovořit.
První snahou křesťanů o takovéto uspořádání společnosti (nebo v tomto případě spíše společenství) byl pospolitý život prvních křesťanů v jeruzalémském sboru, jak nám o tom svědčí Skutky apoštolské, 4. kapitola, 32. – 35. verš: „Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.“
Další snahy o spravedlivé soužití založené na lásce k bližnímu se objevují například ve 12. století a to zejména v Itálii – jsou to Lombardští chudí, Humilitáni apod. Dalšími významnými pokusy o totéž jsou v Čechách Tábor – husité (založen 1419) a Kunvald - Jednota bratrská (založen 1457). Známé jsou i novokřtěnecké komunity na Moravě (1526 - Mikulov, Slavkov) či třeba v Německu (1533 - Münster). Velmi zajímavým a dost úspěšným a dlouho trvajícím pokusem o společnost založenou na těchto principech byl tzv. „jezuitský stát“ v Paraguay (1649 - 1767).
A pak tu máme samozřejmě teoretiky „křesťanského komunismu“ – Angličana, zbožného katolíka Thomase Moora (1478 – 1535) s jeho „Utopií“, Itala, člena řádu dominikánů Tommaso Campanellu (1568 - 1639) s jeho „Slunečním státem“, a české katolické kněze 19. století - Bernarda Bolzana (1781 - 1848) s jeho dílem „O nejlepším státě“ a Augustina Smetanu (1814 – 1851) s jeho dílem „Význam současného věku“.
Z theologů, kteří již patří do 20. století a ovlivnili i představitele české „křesťanské levice 20. století“, bych jmenovala zejména představitele náboženského socialismu německého protestantského theologa Christopha Blumhardta (1842 - 1919), švýcarského protestantského theologa Leonharda Ragaze (1868 - 1945) a německého protestantského theologa Paula Tillicha (1886 – 1965).

A nyní již k první významné osobnosti české „křesťanské levice“ 20. století, bratru profesorovi Josefu L. Hromádkovi.

J. L. Hromádka se narodil 8. června 1889 v Hodslavicích na Moravě v luterské rodině. Gymnázium vystudoval ve Valašském Meziříčí. Zajímal se horlivě o všechno kulturní dění, přitahován byl dějinami, filosofií, literaturou, zabýval se i socialistickým dělnickým hnutím. Byl již téměř rozhodnut pokračovat ve studiu na filosofické fakultě pražské univerzity, ale krátce před maturitou roku 1906 své rozhodnutí náhle změnil ve prospěch studia theologie. Bratr Hromádka toto své rozhodnutí spojuje s vlivem svého staršího přítele Theodora Kalendy. Co bylo to, co bratra Hromádku ke studiu theologie přivedlo? Bylo to přesvědčení, že v theologii jde o „sestup ke kořenům životních otázek a nadějí“. Theologii studoval nejprve ve Vídni, pak v Basileji a Heidelbergu. Ze všech profesorů měl na něj asi největší vliv Ernst Troeltsch, který právě dokončoval svou knihu o sociálních naukách křesťanských církví. Na podzim 1911 odjel bratr Hromádka do Skotska, kde studoval na bohoslovecké fakultě v Aberdeenu. Skotská církev byla misijně a sociálně mimořádně aktivní, byla to církev s celosvětovým horizontem své služby. Pobyt ve Skotsku, a zejména studentská konference o misii v Liverpoolu, jíž se bratr Hromádka zúčastnil, znamenají počátky Hromádkova myšlení v souřadnicích celosvětové ekumeny.
Po skončení studií, po určitém váhání, do něhož opět zasáhl přítel Kalenda, přijímá bratr Hromádka 8.9. 1912 ordinaci a povolání za osobního vikáře seniora G. Winklera ve sboru a. v. na Vsetíně. V březnu 1916 přichází do Prahy jako vikář superintendenta a. v. dr. Ferdinanda Hrejsy. Důvodem přesunu do Prahy byl záměr doplnit si vzdělání studiem a ukončit je doktorátem na filosofické fakultě pražské univerzity – a také kalkulace, že jako superintendentův vikář se snáze vyhne odvodu do války. Nevyhnul se však… Po dvouleté práci u Salvátora rukuje 26.3. 1918 jako polní kurát do Haliče. Zkušenosti v poli měly hluboké důsledky pro Hromádkův theologický a politický postoj. Z války se vrací počátkem listopadu 1918. Poté nastupuje jako farář do sboru a. v. v Šonově u Náchoda. Tam dokončil svou práci na doktorátu na filosofické fakultě (promoval 12.2. 1920) a hned nato i habilitační rozpravu „Masarykova filosofie náboženství a předpoklady vědecké dogmatiky“. Na jejím základě byl jmenován mimořádným profesorem systematické theologie na nově zřízené Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze. Několik měsíců ještě dělí svůj čas mezi fakultu a šonovský sbor, ale potom definitivně odchází do Prahy.
Od roku 1928 působí na bohoslovecké fakultě již jako řádný profesor systematiky. V roce 1924 se bratr profesor Hromádka oženil s Nadějí Luklovou a měli spolu dvě dcery. Se svými studenty vedl bratr profesor Hromádka mnohé rozhovory, konal pro ně biblické hodiny, účastnil se jejich modlitebních kroužků a navštěvoval je v jejich skromných studentských příbytcích. V jeho výkladech se posluchači nesetkali se žádnou úzkoprsostí ani profesorskou namyšleností. Nenasazoval svým studentům a studentkám žádné klapky, které by jim bránily v otevřeném výhledu. Naopak je seznamoval s velkým prouděním v theologii a filosofii, ale i světové literatuře a kultuře. Uváděl je do myšlení F. M. Dostojevského, T. G. Masaryka i K. Marxe. Pro svou veřejnou, přednáškovou a publicistickou činnost měl bratr profesor Hromádka kromě Husovy fakulty i řadu dalších platforem. Byla to především Českobratrská církev evangelická, o jejíž duchovní a myšlenkový profil tak kriticky zápasil. Ekumenicky širší platformou byla Kostnická jednota, Svaz českých evangelíků, vzniklý v r. 1905 k hájení zájmů a šíření vlivu české evangelické menšiny a Svaz evangelických církví v republice Československé, založený r. 1926. Ještě intenzivnější a širší základnu veřejné činnosti dalo Hromádkovi Křesťanské studentské hnutí, pracující u nás pod názvem Akademická YMCA. AY vedla trpělivý zápas o myšlenkovou orientaci českých vysokoškoláků a inteligentů. Vnášela do kulturního a zvláště vysokoškolského ovzduší řadu důležitých témat (výchova, militarismus, pacifismus, socialismus, Sovětský svaz). Kromě přednášek a seminářů pořádala pravidelné konference, kterých se skoro pravidelně účastnili i řečníci z ciziny – představitelé náboženského socialismu ze Švýcarska dokonce opakovaně (L. Ragaz dvakrát, F. Lieb třikrát).
Toto studentské hnutí otevíralo bratru profesorovi Hromádkovi i cestu do světového dění ekumenického. Na svých cestách po Evropě i do zámoří poznal řadu význačných ekumenických i politických osobností. Byli to většinou lidé, jež světovými konferencemi pro „praktické křesťanství“ a pro „víru a řád“ i svou další prací kladli základy organizovanému ekumenickému hnutí a připravovali zrod Světové rady církví. V této práci se s nimi bratr profesor Hromádka po válce znovu sejde. Mezitím komentuje ekumenické úsilí s kritickou sympatií, očekávaje, že přispěje k vnitřní obnově jednotlivých církví. Nezamlčuje ovšem ani své obavy, že ve svých praktických, politických stanoviscích se ekumena (hlavně Světová aliance pro mezinárodní přátelství) příliš samozřejmě staví na půdu toho, co dělají vlády západních demokracií, bez valného zájmu o to, co se děje mimo tuto sféru.
Od počátku 30. let bratr profesor Hromádka s obavami sledoval i v předstihu tušil neblahý vývoj evropské politiky, který umožnil nástup a expanzi fašistických tendencí, stran a režimů. Fašistický puč a občanská válka ve Španělsku (1936 - 39) byly dalším ohniskem Hromádkova zápasu. Jeho platformou byl československý Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku, v němž bratr profesor Hromádka přijal členství a stal se jeho jednatelem. Octl se tak v pracovní blízkosti mnoha pokrokových osobností veřejného života a řady komunistů. Na jaře 1939 se bratr profesor Hromádka i se svou rodinou chystá k odjezdu z vlasti. Přátelé jej varovali, že jeho protifašistický postoj je příliš známý a jeho postavení příliš veřejné, než aby pro něj bylo v Praze bezpečno. Odjíždí 22.4. 1939. Odjezd mu usnadnilo pozvání k přednáškám v Ženevě. Tam však pobyl jen krátkou dobu. Přátelé mu zařídili nové působiště v USA - bohoslovecký seminář v Princetonu v americkém státě New Jersey.
Hromádkovi sem dorazili 22. května 1939 a v září započal bratr profesor Hromádka svou učitelskou činnost. V prvních měsících byl hostujícím lektorem, když se však uvolnila katedra apologetiky a křesťanské etiky, byla v létě 1940 svěřena právě bratru profesorovi Hromádkovi, který byl, jak čteme v oficiální zprávě, „považován za nejvýznačnějšího protestantského myslitele ve střední Evropě“. Bratr profesor Hromádka na tomto místě setrval až do léta 1947. Vedle hlavního úvazku v Princetonu však hostoval i na jiných amerických bohosloveckých školách, publikoval články v časopisech, psal a vydával knihy, jednal s osobnostmi amerického církevního i politického života, setkával se i s prezidentem Benešem a ministrem Janem Masarykem, pozorně sledoval a komentoval vývoj mezinárodní situace…
Během svého amerického pobytu vykonal bratr profesor Hromádka i tři cesty do Evropy. První vedla v roce 1943 do Velké Británie na pozvání Církve skotské a po skončení války dvakrát navštívil Československo. Během těchto dvou návštěv několikrát jednal s presidentem Benešem, ministerským předsedou Gottwaldem, ministrem Fierlingerem a s dalšími politickými činiteli. Jednal i s Husovou fakultou a s církvemi. Zkoumal domácí situaci také s otázkou, jaké úkoly by naň v osvobozené vlasti čekaly a s jakou důvěrou by byl doma přijat. Kromě toho měl během těchto svých dvou návštěv mnoho veřejných vystoupení, kázání, přednášek, rozhlasových projevů… Hovořil ke studentům, k mládeži evangelických církví, k evangelické veřejnosti ve sborech na různých místech, k farářům českobratrské evangelické církve, k delegátům sjezdu Kostnické jednoty atp. I když ho od toho mnozí zrazovali, rozhodl se bratr profesor Hromádka ukončit svou práci v USA a v létě 1947 se vrátil i s rodinou do vlasti.
Na podzim 1947 se znovu ujal své práce na Husově fakultě jako profesor a vedoucí katedry systematické theologie. Byl též zvolen děkanem. Svou činnost však neomezil jen na činnost profesorskou. Byl činný v domácím i světovém ekumenickém hnutí, cestoval, psal a publikoval, ale hlavně: celé dvě následující desetiletí všemi mu dostupnými prostředky usiloval o to, co bylo jeho hlavním důvodem návratu z USA domů: o dialog a dorozumění mezi křesťanstvím a revolučním socialismem. V roce 1958 byl jedním ze zakladatelů (a prvním prezidentem) Křesťanské mírové konference, v 60. letech jedním z nejvýznamnějších představitelů křesťansko – marxistického dialogu. Avšak Hromádkova vize spolupráce křesťanů a komunistů nebyla nesena jen tímto přesvědčením o možnosti a užitečnosti dialogu na myšlenkové, teoretické úrovni. Šlo mu o kladnou a tvůrčí spolupráci na budování spravedlivé společnosti a světa bez válek. Neměl to lehké, jako každý, kdo chce být mostem, neboť po mostě se šlape. Z obou stran. Ale ve všech těžkostech ho nesla hluboká víra v Toho, Jehož byl služebníkem. Ten si ho k sobě povolal 26. prosince 1969.

Po bratru profesoru Hromádkovi, jehož jsem sama nezažila, čehož hluboce lituji, chci hovořit o další významné osobnosti české „křesťanské levice“ 20. století. Byl jí bratr farář ThDr. Lubomír Miřejovský, jehož jsem měla tu čest osobně poznat a načerpat od něj něco z jeho moudré radostné lidskosti.

Lubomír Miřejovský se narodil 11. května 1925 v Košťatech u Teplic v evangelické rodině. V roce 1936 nastoupil na gymnázium v Duchově. V létě roku 1938, když byl na prázdninách v Libiši u své starší sestry Jiřiny, v nedalekém Obříství se konala konference Akademické YMCY. Tehdy třináctiletý Lubomír na ni denně dojížděl na sestřině kole, jak píše ve svých pamětech. Bylo to jeho první setkání s prostředím akademické konference. Konferenci řídil profesor Hromádka. Byli tam i hosté z ciziny, mimo jiné profesor curyšské theologické fakulty F. Lieb. Nabádal, že je třeba vzdorovat hitlerovskému nacismu a všichni mu tleskali. Byla tam řada osobností, jež ovlivnili Lubomírovo směřování na mnoho dalších let. Kromě profesora Hromádky a F. Lieba to byl zejména tajemník akademické YMCY Jaroslav Šimsa, který mladého Lubomíra zcela uchvátil. Tehdy si zvolil svůj životní ideál. Být jako Šimsa – vzdělaný, moudrý a hravý.
Po „Obříství“ Lubomír jakoby vyrostl a dozrál. Začal si psát deník a zapisovat do něj své dojmy a zajímavé myšlenky. K jeho dozrávání přispělo i to, že se začala přiostřovat situace v pohraničí a rodiče ho z důvodu bezpečnosti nechali u sestry. Do tercie gymnázia začal tedy chodit v Mělníku. O Mnichovu 1938 píše: „Září roku 1938 způsobilo v mé duši hlubokou ránu a navždy zanechalo jizvu, kterou se mi nikdy nepodařilo zahojit. Nejen, že jsem se už nevrátil do svého rodiště, ale můj pohled na evropské dění a na svět dostal charakter, který ovlivnil celý můj život a tudíž i osobnost.“ V roce 1940 prožil Lubomír „obrácení“ a zasvětil celý svůj život Pánu Ježíši. Ovšem tehdy ještě vůbec netušil, kam všude ho toto rozhodnutí dovede… Začal se více modlit, číst Bibli... Po maturitě byl přijat libišským sborem jako možný adept na studium theologie a na tajné kursy bohoslovců, které organizovala synodní rada.
V září 1944 však dostal pozvánku od tzv. Technické nouzové pomoci, aby se dostavil do Prahy „sloužit Říši“ pod hrozbou trestu, kdyby se tam nedostavil. Toto poslední období druhé světové války, které prožil v Praze a kdy se viděl mnoho padlých i umírajících lidí, se stalo motivem Lubomírovy celoživotní mírové práce.
Po skončení války se vrátil do Libiše, aby ji vzápětí opět opustil a šel do Prahy studovat theologii. Tam ho nadchl zejména F. M. Bartoš, který přednášel o světové reformaci. Stranil radikálům, chápal je jako proroky nového věku. Ovlivnil ho i profesor Novotný, který přednášel křesťanskou pedagogiku. Během studia si našel Lubomír čas i na pravidelné schůzky Akademické YMCY, kde přednášeli zajímavé osobnosti akademického světa. V roce 1946 ho hluboce oslovila a na celý život ovlivnila přednáška profesora Hromádky, který přijel na pár dnů do Prahy. Poté co ocenil odvahu všech, kdo se nenechali zlomit nacistickým nátlakem a s pohnutím vzpomenul svých přátel, kteří zahynuli ve vězeních, přešel Hromádka k hlavnímu tématu – k budoucnosti republiky a světa. Řekl, že válka zcela změnila poměr sil. Zanikla bývalá centra moci Berlín, Paříž, Londýn, Tokio a vznikla dvě nová – Moskva a Washington. Budoucí vývoj bude probíhat v silovém poli těchto dvou rozporných pólů: mezi americkým pojetím individualismu a demokracie a sovětským dědictvím VŘSR a jejího kolektivismu. Pro Československo našel obraz mostu mezi Východem a Západem a přisoudil mu úlohu zprostředkovatele dialogu mezi dvěma různými pojetími uspořádání lidské společnosti. A čeští křesťané že mají mimořádné poslání – dík svému smyslu pro svobodu mohou napomáhat demokratickému rozhovoru a dík přikázání lásky k bližnímu mohou hájit hodnoty rovnosti a solidarity. A konečně dík svému prorockému poslání mohou vynášet napomenutí na jednu i druhou stranu. A co že Lubomíra v té přednášce tak zasáhlo? Byla to zejména myšlenka stát se mostem. Být prostředníkem. Být překladatelem, tlumočníkem těm, kteří si navzájem nerozumějí, protože nechápou jazyk jeden druhého. Překonávat osudové babylonské zmatení jazyků. Jistě – po mostě se šlape. Toho, jak jsem již psala nebyl ušetřen profesor Hromádka, ale ani Lubomír. Ale je to požehnané, být mostem…
Díky svým jazykovým znalostem byl Lubomír vybrán jako jeden ze tří českých delegátů na mezinárodní konferenci Studentského křesťanského hnutí do Basileje. Následovala další pozvání. Na jaře 1947 byl vybrán jako jeden ze čtyř českých delegátů na První světové shromáždění křesťanské mládeže do Oslo v Norsku a v té samé době dostal spolu s několika dalšími bohoslovci stipendium na bakalářské studium theologie v USA. Jemu byl přidělen Theologický seminář v Richmondu ve Virginii. Tato dvě neočekávaná pozvání rozhodla o Lubomírově celoživotním osudu. V Oslu se seznámil s mnoha mladými lidmi, kteří se později stali univerzitními profesory nebo vedoucími osobnostmi svých církví. Stali se a zůstali po celá desetiletí jeho přáteli. V Oslu dostal od kohosi pozvánku na následnou konferenci Studentského křesťanského hnutí ve Švédsku. I tam se seznámil se zajímavými lidmi a podnikl odtamtud několik zajímavých cest. Pak se setkal se svými kolegy – bohoslovci, kteří též jeli na stipendium studovat do USA, v Paříži a z přístavu Le Havre jeli lodí do New Yorku. V New Yorku se rozdělili.
Lubomír jel do vlakem do Richmondu… V květnu 1948 studium na tamějším theologickém semináři úspěšně dokončil a na doporučení profesora Millera se přihlásil ještě k postgraduálnímu (magisterskému) studiu na theologickém semináři v San Anselmo v Kalifornii. Když i ten po roce úspěšně ukončil, oženil se 26. 7. 1949 s dcerou jedné čechoamerické rodiny Irene, se kterou se znal již dva roky. Spolu pak odjeli do tehdy již komunistického Československa (nabídku pracovat v Hlasu Ameriky Lubomír odmítl a jeho žena s ním pevně souhlasila).
V Praze Lubomír dokončil svá bohoslovecká studia, byl ordinován a dostal přiděleno své první vikářské místo – Karlovy Vary. Neměl to vůbec jednoduché, dlouho nemohli sehnat žádný byt, bydleli se ženou v hotelích, kde se jim ztrácely jejich věci… Ale měli se rádi a to je přenášelo přes všechna úskalí… Nakonec bratr Lubomír vystavěl sborový dům vlastníma rukama, jen s několika pomocníky… Narodila se jim dcera Jana.
Po Karlových Varech se stal bratr Lubomír roku 1952 farářem v Táboře. Ale dlouho se tam neohřál, neboť na 30. října 1952 dostal povolávací rozkaz na vojnu. V „normálním“ oddíle si dlouho nepobyl, brzy byl přeřazen do PTP (kvůli svému studijnímu pobytu v USA, americké manželce a povolání faráře…). Do Tábora se vrátil až v prosinci 1954. Neboť se mu občas během pobytu v PTP podařilo tajně zajet za svou ženou, měli už v té době další dítě – Davida… V roce 1959 se Miřejovským narodila dvojčata – Marie a Marta. A aby toho ještě nebylo málo, vzali si do pěstounské péče desetiletého Mirka. Protože z jednoho (a to ještě farářského) platu uživit celou tuto početnou rodinu bylo „poněkud“ náročné, přivydělával si bratr Miřejovský po nocích v zimě jako topič a v létě jako sušič obilí…
Bratr Miřejovský se stále zajímal o mírovou práci křesťanů i církví, u nás i v měřítku mezinárodním. Na přípravné mezinárodní setkání křesťanů usilujících o mír, které se konalo v roce 1958 v Praze, však nebyl ani pozván, ani vpuštěn (nedostal k tomu souhlas ministerstva kultury). Na první Všekřesťanské mírové shromáždění (VMS), jež se konalo roku 1961 v Praze, se mu občas podařilo proniknout a tak slyšel alespoň některá jednání. Na druhé VMS, jež proběhlo roku 1964 opět v Praze se dostal díky tomu, že tam byl pozván, aby dobrovolně pomáhal s tlumočením… V 60. letech byl bratr Miřejovský nadšeným příznivcem křesťansko-marxistického dialogu – do táborského sboru i na seniorátní setkání (byl v té době seniorem jihočeského seniorátu) zval některé jeho účastníky ze strany marxistů (Machovce, Gardavského). Roku 1966 se poprvé po svém pobytu v USA dostal „na západ“ a to do Anglie na pozvání Gillian Carverové k přednášce na ústředí Křesťanského studentského hnutí. Při té příležitosti pronesl i přednášku o vztahu křesťanství k socialismu v jednom anglikánském semináři a navštívil Skotsko, kde ho chtěla Gillian seznámit s prací ekumenického střediska skotských církví v Dunblane.
Na jaře 1968 se v Praze opět účastnil coby pomocný překladatel a organizační poskok třetího VMS. Srpen 1968 prožil bratr Miřejovský ve svém sboru v Táboře a odpovídal na dotazy svých farníků, kteří se ptali, zda mají dát sovětským vojákům vodu, když je o ni žádají: „Vojáci za nic nemohou. Je to věc velení. Dejte jim vodu.“… V té době volali přátelé z USA i z Německa a navrhovali Miřejovským, aby odešli z Československa, že se o ně postarají. Lubomír i Irene se rozhodli zůstat…
V říjnu 1968 byl pozván spolu s Danem Drápalem, studentem bohosloví a marxisty Gardavským a Tominem, Národní radou církví v USA do USA, aby předvedli křesťansko-marxistický dialog v praxi a to na úrovni dvou generací. Byla to pro něj první cesta do Ameriky po 20 letech. Vrátili se koncem listopadu 1968. V té době byl bratr Miřejovský předsedou regionálního výboru Křesťanské mírové konference (KMK). Účastnil se proto mezinárodní porady KMK v Eisenachu v NDR, která byla velmi rozporuplná. Po tomto zasedání se vzdal profesor Hromádka funkce prezidenta KMK v solidaritě s Jaroslavem Ondrou, který byl zbaven funkce generálního tajemníka KMK už dříve. KMK se ocitla bez vedení. V době normalizace byl bratr Miřejovský opět pasován do role „nežádoucího“, což kromě něj postihlo i jeho děti, co se týče studia a zaměstnání. Ovšem jeho bytostnou touhou stále zůstávala mírová práce. Jako předseda regionálního výboru KMK se pokusil v listopadu 1969 svolat regionální shromáždění. V malé posluchárně fakulty se jich sešlo sotva dvacet. Byl mezi nimi i bratr profesor Hromádka, který bratra Miřejovského povzbudil: „Miřeji, úsilí o pokoj je podstatou křesťanství. Pokračujte. V současném rozděleném světě není nic důležitějšího než mír. Nebudete to mít lehké, ale nevzdávejte se. Lituji, já už vám moc nepomohu, ale jsem s vámi.“ Měsíc nato bratr profesor Hromádka zemřel.
V říjnu 1971 proběhlo mimořádné zasedání VMS, kam se bratr Miřejovský dostal opět jako tlumočník. Úkolem tohoto zasedání bylo vyvést KMK z hluboké roztržky. Novým prezidentem KMK byl zvolen pravoslavný metropolita leningradský a novgorodský Nikodim, generálním tajemníkem pak farář maďarské reformované církve Karoly Tóth. V dubnu 1978 byl pozván bratr Miřejovský na pracovní výbor KMK do Moskvy a byla mu nabídnuta funkce generálního tajemníka KMK. Tuto nabídku přijal. Rozloučil se sesvým sborem v Táboře a podobně jako kdysi v Karlových Varech, i v Praze, kde měla KMK sídlo, se na několik měsíců ocitl „v bezdomoví“. Bydlel po hotelích a po podnájmech a čekal, kdy mu bude přidělen nějaký byt. Jeho žena zatím odletěla do USA a začala pracovat v obchodním domě v Richmondu v knižním oddělení. Poté, co se uvolnil byt po odcházející sekretářce KMK Márii, byl mu přidělen. Byl to byt 1+1, což pro tak početnou rodinu není zcela ideální… Ale hlavní bylo, že mohli být s Irene, která se mezitím vrátila z USA, spolu. Po čase dostali byt větší. Ten si ovšem Irene, žel, příliš dlouho neužila, neboť za dva roky zemřela…
Bratr Miřejovský jako generální tajemník KMK hodně cestoval. A na všech shromážděních, ve všech přednáškách, se zasazoval o mír a spravedlnost. Při tom všem si našel ještě čas na theologickou činnost…
Já poznala bratra Miřejovského až po listopadovém převratu, a to jako člověka, který nepřevlékl kabát a i když byl za to mnohdy napadán, dále šířil své křesťansko-levicové názory. Byl již v důchodu, ale stále činný. Kázal, psal, zapojil se do nově vzniklých hnutí Křesťanský dialog a Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližním, byl předsedou Sdružení přátel Palestiny, byl aktivní v Lidické iniciativě dr. Uhla z Německa, byl aktivním členem Společnosti Františka Bílka, členem Společnosti česko - kubánského přátelství… a mnoha lidem laskavým přítelem a moudrým rádcem… Zemřel 23. září 2002 v 77 letech.

A nyní již ke třetí významné osobnosti české „křesťanské levice“ 20. století, bratru Ing. Iljovi Heroldovi, CSc. Bratr Herold je na rozdíl od dvou předchozích bratří osobností české polistopadové „křesťanské levice“. Já se s ním seznámila v roce 1992, kdy zakládal občanské sdružení „Křesťanský Dialog, hnutí pro nápravu věcí lidských“ a měl za sebou již několik čísel časopisu Poznámky, které začal vydávat roku 1991. Osobně jsme se poprvé setkali na konferenci o minulosti a možné budoucnosti křesťansko-marxistickém dialogu, která se konala v Lanžhotu. Od té doby nás váže myslím velmi pěkný vztah, vzájemná úcta a přátelství.

Bratr Herold se narodil 6. května 1925. Pochází z významné žižkovské rodiny, jeho otec byl starostou Sokola a v Pražském povstání 1945 velel osvobozování Žižkova. Tolik na úvod a teď nechám hovořit samotného bratra Herolda – jde o něco mezi životopisem a vyznáním, jež na mou prosbu napsal do časopisu „Člověk člověku, lidé lidem“ v roce 2005:
„Pokud jde o mne, snad bych se mohl brzy dožít osmdesátky, a někdy před rokem jsme s manželkou slavili zlatou svatbu. Potichu, sami jak se sluší,- i když máme dvě docela hodné děti a dva párky chuligánků. Život jsme měli hezký, což neznamená vždy snadný a bezbolestný. Někdy dokonce vzrušující a někdy i plný příkoří. Ale vždy nás měl někdo rád, vždy jsem měl práci, a vždy jsme měli proč žít.
Vzděláním jsem ekonom, má žena pracovala jako laborantka ve zdravotnictví. Mým celoživotním oborem i zájmem byla všeobecná strukturální jakož i průmyslová organizace od dílny až po ministerstvo, a struktury a procesy řízení. Později, ale to již neprofesionálně, k tomu přibyly otázky ekonomie politické. Protože jsem byl vždy bezpartijní, a protože jsem na sobě vlekl břemeno kádrového stropu (a také protože jsem trochu cholerik), nebylo to vždy snadné. A velkou kariéru jsem také nikdy neudělal, i když jsem nakonec pracoval na ministerstvu a vedl výzkumné oddělení na Akademii věd. Ale odborně i mravně jsem byl vždy i od soupeřů a protivníků uznáván a respektován.
Mí rodiče dbali na to, abych jako dítě prošel náboženskou výchovou. Mysleli to jistě dobře. Ale ještě dnes, dobře již padesát let, snažím se vnitřně se osvobodit od povrchních představ a interpretací, které se mi tehdy jako důvěřivému děcku zadřely pod kůži, a které se skutečným kristovským pozváním k novému myšlení a životu nemají vůbec nic společného. V evangelickém sborovém společenství jsem se uchytil jako dospívající mládenec díky
výbornému faráři, který nám dokázal s vlastní opravdovostí odkrývat krásu Bible i spirituální a společenské stránky a velikost obyčejného lidského života. Druhý věkem mi už bližší "můj" nástupnický farář mi pomohl prát se sám se sebou a přijmout vnitřní polemiku mezi naučeným, poznávaným, osobním, společenským, citovým i racionálním. Jakoby samozřejmě jsem přitom vběhl do všelijakých církevních prací i funkcí, od uklízení sklepa až po předsedání synodu. A když bylo třeba, složil jsem potřebné zkoušky a přijal kazatelskou ordinaci.
K politickému myšlení jsem se dostal vlastně nevědomě. Vlastním smyslem mé profesionální práce bylo, aby věci fungovaly. Aby dobře fungoval sklad, odbyt, účetnictví. Aby dobře mohla pracovat dílna, středisko, provoz. Pak závod a podnik, výrobní hospodářská jednotka. Přitom nutně i evidence, plánování, procesy a struktury. A pokládám za přirozené, že jsem si své společenské a politické postoje a ideje v podstatě samozřejmě přisvojil svou prací a tím, co jsem dělal. Když jsem později začal uvědoměle pátrat v marxistické ideologii, byla mi velice blízká. Marxovo biblické vzdělání a myšlení zdá se mi z ní přímo trčet. Filosofickým materialistou jsem byl snad od vždycky díky svým přírodovědeckým a technickým zájmům. Realismus odpovídá zřejmě mému charakteru, a marxistická ekonomie je zatím jediná, která dokáže vysvětlit základní hospodářské jevy. Ale hlavně, marxistický ethos se mi jeví nejbližší k ethosu Ježíše z Nazareta.
Mravních i politických kolapsů stranických struktur v SSSR, jinde i u nás, jsem si s lítostí vědom. Se stejnou lítostí jsem si ovšem vědom i tisíciletých kolapsů struktur a ideologií církevních. A máloco mne dokáže tak rozpálit, jako když se nějaký očepicovaný církevník pokrytecky rozhořčuje nad tím, že se komunistická strana doposud nepropadla hanbou nebo že si alespoň nezměnila název. Jakoby některá církev ano.
Na levici jsem se dostal bez vlastního chtění. Nějaký pan profesor z Brna mne dokonce zařadil do oficiálního seznamu levicových extremistů. Asi za to mohou mé Poznámky - skromný samizdatový časopejsek, který jsem začal koncem roku 1991 ze smutku a osamělosti vydávat. Pomohl mi vytvořit širší zázemí těch, kdo se domnívají, že lidstvo stále ještě má budoucnost, že dějiny neskončily, že stojí za to hledat a myslet a dělat - byť by to bylo sebeskromnější, a že kristovství není spojeno s reakcionářstvím. Nějaké nepříznivé dopady ze strany úřadů nebo orgánů v důsledku svého "extremismu" jsem nepozoroval.
Má pověst "levicového extremisty" mne bohužel odcizila církvi i lidem v ní. Ačkoliv jsem se vždy úzkostlivě vyhýbal jakékoliv politické propagaci, přestal jsem být najednou zván kázat i přednášet, vypadl jsem z poradních orgánů, a mé příspěvky do církevních časopisů padají téměř výlučně do koše.
Na otázku, proč jsou (naše) církve a sbory nevzdělaně pravicové, není jednoduchá odpověď. Předpokladem je sama obecná hluboká nevzdělanost v ekonomických otázkách, doplňovaná záměrně šířenými jedy a povrchními náhradními hesly. Teorie hospodářského liberalismu je naproti tomu snadná, líbivá a vyhovuje životnímu stylu většiny duchovenstva bez ohledu na
vyznání. Kde by byly církve bez peněz, bankovních kont, rozsáhlých majetků dříve především zemědělských, bez zisků, dividend, odkazů, odúmrtí, půjčovních úroků a měnových kurzů? A důvod navíc: v bývalých komunistických zemích mají právo silného hlasu právě ti, kdo žijí vzpomínkami na radostná léta svého bojovného junáctví, a zklamáni chudými prebendičkami, kterých se jim za ně dostalo, opakovaně se domáhají alespoň úcty a společenského uznání svých dávných zásluh a obětí.
Myslím, že před námi stojí úkol vzít vážně kristovské pozvání k novému myšlení a životu tak, jak je poznáváme především v evangeliích. Církve, bez rozdílu vyznání, je až úzkostlivě před lidmi zastírají a zakrývají. Vždyť vůbec nic z něho se nedostalo ani do oficiálního, dnes už více než půldruha tisíc let starého tak zvaného Apoštolského vyznání. Zadruhé je nutno
seznámit se s marxismem jakožto jediným (zatím?) známým skutečně logickým vědeckým výkladem hospodářských jevů a pohybů. A zatřetí je nutno osvobodit se od pocitů viny, strachu a méněcennosti. K čemuž by měly (tak o to alespoň stojím) i Poznámky i Člověk člověku, lidé lidem radostně a vděčně napomáhat.

A nyní již k poslední osobnosti české „křesťanské levice“ 20. století, o níž se chci v tomto referátu zmínit. Jako v předchozím případě, i v tomto jde o osobnost polistopadové české „křesťanské levice“. Trochu se stydím, protože nejsem zvyklá psát o sobě jako o osobnosti, ale co se dá dělat, je to tak. Jsem to já, ThBc. Eduarda Heczková.

Narodila jsem se roku 1972 v Praze v docela obyčejné rodině – maminka byla úřednice, tatínek jemný mechanik, oba nestraníci. Pokřtěná jsem byla jako miminko v římskokatolické církvi – to si prosadil táta. Ve víře jsem však vychovávaná nebyla – to si zas prosadila máma. Jak se tedy stalo, že jsem to, co jsem, tedy levicově orientovaná křesťanka?
Vychovávala mne babička. Svou láskou, laskavostí, obětavostí, pracovitostí, životním příkladem, vyprávěním - jak prožívali její rodiče první republiku – matka dělala služku, otec byl léta nezaměstnaný, jak ona prožívala 2. světovou válku, jak dělala ošetřovatelku a sovětský voják jí umřel v náručí, jak je dobře, že už žijeme v míru, že máme bezplatné školství a zdravotnictví... Babička i děda byli poctiví komunisté – neměli z toho žádné výhody a ideji komunismu opravdu věřili. A já také... Navíc jsem měla ve škole moc ráda občanskou nauku - učili nás tam, jaký by měl být socialistický člověk – mít rád lidi, být pracovitý, ohleduplný, čestný, věrný... To se mi líbilo, to mi bylo blízké... Přeskočím nyní pár let dopředu. Když mi bylo 16 let, uvěřila jsem v Boha. A to, co jsem se v Bibli dozvídala, to, jak se k otázce majetku, životního stylu a podobně staví Ježíš - mám na mysli Jeho slova: “Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý člověk vešel do Božího království.” (L 18,25), příběh o Lazarovi a boháči (L 16, 19-31) a další, to mi s ideou komunismu rezonovalo. Věděla jsem sice, že tehdejší režim nebyl vůči křesťanství zrovna příznivě naladěn, ale chápala jsem to tak, že idea komunismu nespočívá v atheismu, nýbrž ve spravedlivé společnosti a že to snad časem komunistům dojde (ostatně – nežili jsme v komunismu, ale v socialismu...).
A pak přišel 17. listopad 1989. Respektive pondělí 20. listopadu.. Přišla jsem ke škole (byla jsem tehdy ve 4. ročníku gymnázia) a na škole visí transparent: stávka. Nechápala jsem. Když jsem přišla do třídy, hned mi někdo nabízí trikoloru na klopu, a abych podepsala nějaký papír (10 vět OF se to tuším jmenovalo)... Tak jsem si to přečetla a říkám: „Tak tímhle začíná v naší zemi kapitalismus a s tím já nechci mít nic společného.“ Nepodepsala jsem, trikoloru si nevzala, na manifestace nechodila... A život šel dál... V dalších dnech jsem se začala dozvídat o procesech 50. let u nás, o gulagách v SSSR apod. Byl to pro mne docela šok, ale na mých sympatiích k ideji komunismu se nic nezměnilo. Neboť to, co bylo v době trvání socialismu špatné, bylo zaprvé dáno hříšností člověka, zadruhé ovlivněno dějinnými souvislostmi a za třetí nebylo v souladu s opravdovou ideou komunismu.
Ideu komunismu chápu ve smyslu Skutků apoštolských – měli všechno společné, chápu ji ve smyslu Tábora, chápu ji ve smyslu mnohých utopických komunistů, a co se týče té ekonomické stránky komunismu, tak tam má stále co říci Karel Marx. A znovu a znovu si uvědomuji spolu s Leonardem Ragazem, že jednou z největších tragédií lidstva je to, že se rozešli ti, kdo věří v Boha, ale nevěří v Jeho království, a ti, kdo věří v Boží království, ale nevěří v Boha. A tak nezbývá než doufat (a také pro to něco dělat), že se zas jednou sejdou. A o to usiluji...
A nyní již k hnutí, jež jsem založila před 14 lety - tedy v roce 1992. Nese název „Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližním“ (HSSLB). Našimi členy jsou levicově orientovaní křesťané, a také levicově orientovaní lidé, kteří věřící nejsou, ale kterým je křesťanství nějak blízké a kterým se mezi námi líbí. Naši činnost je možno rozdělit do tří oblastí - je to duchovní, osvětově-politická a sociální práce.
Nejdříve k duchovní oblasti. Dvakrát měsíčně, vždy před naší schůzkou, máme vyčleněnou půlhodinku pro modlitby. Zhruba dvakrát ročně se schází několik z nás k půldenní modlitební obnově, při níž se ztišujeme, a ve světle Písma Svatého rozjímáme nad problémy dnešní doby a dnešního světa a předkládáme je i sami sebe Pánu. V době adventní a v době postní organizujeme ekumenické bohoslužby.
A nyní oblast osvětově-politická. Pořádáme různé přednášky, besedy (například jsme pořádali třídílnou besedu s představiteli křesťansko-marxistického dialogu - z 60. let, z 80. let a formou kulatého stolu s těmi, kteří o to usilují dnes), snažíme se křesťansko-levicové myšlenky šířit mezi křesťany i mezi levicově smýšlejícími atheisty i formou publikování v novinách a časopisech, vydáváme i vlastní občasník (časopis “Člověk člověku, lidé lidem”), hledáme cesty ke spravedlnosti, mluvíme o nich a snažíme se je dle svých možností prosazovat i v praxi... Naše hnutí se aktivně zúčastnilo protestů proti zasedání MMF v Praze (v roce 2000) a rovněž akcí proti pražskému summitu NATO (v roce 2002). HSSLB je členem platformy Křesťané za mír, která organizuje a účastní se různých protiválečných akcí. V rámci této platformy jsme například pořádali v době války v Iráku každou neděli večerní modlitební setkání za mír na Náměstí Míru v Praze. V současné době se také zapojujeme do aktivit Iniciativy za sociální fóra.
Co se týče sociální oblasti, tak např. jednou až dvakrát ročně pořádáme burzu oblečení zdarma, o níž je stále velký zájem. V listopadu 2002 jsme pořádali spolu s Levicovým klubem žen na Praze 1 mimořádnou sbírku pomoci pro lidi postižené povodněmi. Sesbírané šatstvo bylo věnováno Ošacovacímu středisku v Mělníce a dětské knihy a hry školnímu klubu ve Klech u Mělníka. Zejména se však v posledních letech zabýváme problematikou bezdomovectví - a to jak po stránce teoretické (vlastní studie k problematice bezdomovectví, účast na každoročních konferencích “V Praze doma bez domova”...), tak dle možností i po stránce praktické.
Tolik tedy k naší činnosti. Na některých akcích spolupracujeme s hnutím Křesťanský dialog, které je nám ideově asi nejblíže. Společně se modlíme, společně se radíme, společně pracujeme... Máme společné radosti - například když se nějaký nový člověk rozhodne pro život pro lásku a spravedlnost, ale ještě více máme společných starostí - někteří z nás mají například pro své postoje problémy ve svých církvích... Ale bojujeme a doufáme. A především MILUJEME.
Tolik tedy o mém dětství a mládí a o HSSLB, které jsem založila a jehož jsem dodnes předsedkyní. Co se týče mého povolání, jsem vikářkou pražského sboru Luterské evangelické církve a.v. Cesta k povolání duchovní, po němž jsem velmi toužila a k němuž mne Bůh povolal již před mnoha lety, nebyla nikterak jednoduchá. Nejdříve jsem vystudovala Biblickou a misijní školu v Hradci Králové a pak začala studovat Evangelickou theologickou fakultu UK – to vše jako členka Českobratrské církve evangelické. Tuto fakultu jsem začala studovat s tím, že se chci stát duchovní ČCE. Proto jsem se přihlásila do seznamu bohoslovců této církve. Zapsání do tohoto seznamu mi však bylo odmítnuto. Zašla jsem za bratrem synodním seniorem, jímž byl tehdy bratr Pavel Smetana, a poprosila ho o vysvětlení. Řekl mi, že důvodem je má levicová politická orientace a že dokud on bude synodním seniorem, tak za duchovní ordinována nebudu… Přešla léta, já se vdala a spolu s manželem, který pochází ze Slezska, jsem přestoupila do Luterské evangelické církve a.v. V této církvi je, Bohu díky, takový bratr biskup a jsou takoví duchovní, kterým nezáleží na mé politické orientaci, nýbrž na mém vztahu k Bohu a k Pánu Ježíši, na mém povolání do duchovní služby a na mých kazatelských, pastoračních a theologických schopnostech. V této církvi jsem byla v roce 2002 ordinována a v roce 2003 jsem založila sbor této církve v Praze, v němž působím jako vikářka.
Náš sbor si dal již ve svém počátku „do vínku“ otevřenost pro lidi na okraji společnosti. Již třikrát jsme – vždy na Hod Boží vánoční, připravili bohoslužbu pro bezdomovce. Poprvé jich přišlo něco kolem třiceti, podruhé něco kolem čtyřiceti a potřetí něco kolem sedmdesáti… Z toho tři se stali členy našeho sboru – zvlášť jeden z nich členem velmi aktivním, a čtvrtého v současné době připravuji ke křtu (zajímavé je, že kromě toho, že je bezdomovec a věřící člověk, je i členem trockistické skupiny Budoucnost…).
Vloni jsme spolu s manželem a ještě jedním bratrem ze sboru (právě tím aktivním, který dřív býval bezdomovcem) založili občanské sdružení Dům Agapé, které chce nejrůznějšími způsoby pomáhat bezdomovcům. V současné době se soustředíme na první aktivitu tohoto našeho sdružení – na zakládání azylového domu „Dům Agapé – Ruská“ v Ruské ulici v Praze 10.
Tolik tedy asi o mně – a tím končím i referát o osobnostech české „křesťanské levice“ 20. století… Ale česká křesťanská levice tím nekončí, neboť již přešla do století 21. – a to skýtá naději na pokračování…

Publikováno v Pavel Marek, Jiří Hanuš (eds): Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století", 1. vydání, Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno 2006, s. 639 - 651


 
Příbuzné odkazy
· Více Společnost
· Novinky od bolek


Nejčtenější článek Společnost:
Svět tajných (uzavřených) společností


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 3
Hlasů: 2


Prosím, ohodnoť tento článek:

Vynikající
Velmi dobrý
Dobrý
Průměrný
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Společnost

Podobná témata

Doporučené odkazy:

Biblická apologetika

Michaela Křivánková - Portrétní fotografie


Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Křesťanská levice" | Přihlásit/Vytvořit účet | 16 komentáře | Prohledat diskusi

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Křesťanská levice (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: becher v Středa, 04. červenec 2007 @ 15:01:03 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Obšírný článek by si žádal obšírnou odpověď. Zatím jen dvě poznámky:

1. Úloha všech teologicky-levicových iniciativ v komunistickém Československu spočívala  v dialogu mezi marxismem a křesťanstvím jen zdánlivě. Jejich vlastní význam pro režim, tedy i důvod jejich tolerance komunisty, nebyl v tom, že by komunisté stáli o dialog s křesťanstvím. Vždyť i dialog o jejich vlastní nauce v jejich vlastních řadách byl zapovězen a trestán.
Existence křesťansko-levicových organizací ovšem komunistům prospívala na mezinárodním poli. Pomocí jejich představitelů mohli předstírat, že v Československu neexistuje náboženský útlak a věřící mohou svobodně praktikovat svoji víru. Navíc mnozí z představitelů zmíněných spolků (např. zmíněný J.L.Hromádka) aktivně útočili na "zrádné agenty Vatikánu" a jiné "představitele reakce" v církvích, a to v době, kdy byli přední představitelé všech křesťanských církví u nás hromadně perzekuováni. Za to dostávali svůj jidášský groš v podobě možnosti cestovat na Západ, publikovat a zastávat vysoká místa v církvích, ze kterých vzešli. Těžko je prezentovat je jako "mosty, po nichž obě strany šlapou" - sami po mnohých bez ostychu šlapali.
Toto platí jak o protestantských organizacích typu Křesťanské mírové konference, tak o (nezastřeně kolaborantském) hnutí Pacem in terris.

2. "Novou vlnu" křesťanské levice , tak, jak ji popisuje autorka, charakterizuje opět jistá nedovzdělanost a naivita.
Jistě, obvinit staršího ekonoma (r.1925), pracovníka Akademie věd z nedovzdělanosti je silná káva. Základem jeho postoje je ale zjevně fakt, že přístup k západní ekonomické teorii získal až v pozdním věku, kdy nebyl s to kriticky přehodnotit své dosavadní marxistické smýšlení. Autorka naneštěstí nepíše, zda se o to alespoň pokusil. Sama je ale žena dosud mladá. Aby se vyhnula výtkám z myšlenkové ustrnulosti, měla by alespoň absolvovat základní vysokoškolské kursy ekonomické teorie. Tím spíše, cítí-li se přední osobností svého myšlenkového směru.



Re: Křesťanská levice a peníze (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Čtvrtek, 05. červenec 2007 @ 12:10:09 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Mezi názory o křesťanech je rozšířené myšlení, že pro křesťany je jakoby správné, aby byli chudí, neměli peníze,  byli jako vrabci beze střechy. To je mylná interpretace. Pavel přece píše, že mu nic nevadí - ani bohatství, ani chudoba.
Křesťan by mohl být ´mimo rámec´ úvah o penězích, kdyby jich nepotřeboval. Pokud je ovšem začleněn do služeb církve jako duchovní, nebo žije v klášteře jako mnich, nějak se vejde do rozpočtu. Ale budovy potřebují otop, světlo, údržbu, střecha občasný dozor atd. Peníze jsou potřebné a křesťan by je nemusel tak zásadně odmítat
Jinak by se mohlo stát, že církevní budovy budou bez oken, do střechy bude zatékat, bohoslužby v budově s popraskanými zdmi budou v zimě za mrazu atd. Kněz, kazatel nebo farář budou chodit v rozpadávajících se teniskách a záplatovaných šatách a budou mít anemii z nedostatku stravy.
Spory o levici a pravici mne udivují. Představa, že by měl být křesťan pravicový pochází  nejspíše od Západu, kde je  jiný přístup a zase tvrzení, že křesťan by měl inklinovat k levici  chápu správně jen potud, že levice chce dbát na potřeby jednotlivců, i nejchudších, zatím co pravice chce rozvoj průmyslu a podniků (to je zjednodušení na samý základní kámen).
Myslím, že křesťan může být členem čeho chce, kde ho srdce pudí a souhlasí. Já třeba mám sympatie s těmi, kdo chtějí omezit exhaláty lepší technikou, ale mrzí mne, že právě Zelení sbírají hlasy homosexuálů - to na okraj.
Ježíš měl příznivce a o jeho dílo bylo postaráno ze tří pramenů:
(a) pohostinnost v Izraeli byla veliká. Proto se mohl pohybovat po krajině a vždy se o jeho doprovod někdo postaral
(b) občas se našel sponzor (Petrovi řekl, ať otevře ústa rybě a peníz tam najde - co je to jiného, než odkaz na občasný příjem z nečekaného zdroje ?,
(c) měl ´skalní´ příznivce, jako byla rodina Lazara, a také toho, u koho měl večeři s apoštoly na Zelený čtvrtek - síň na horním patře byla připravena. A poschoďové domy byly vzácností, kdo měl poschoďový dům, nebyl rozhodně chudý.
My jsme tak časově daleko od té doby, že si ani nedoceníme jak to vypadalo.
Otázka rozdání : Kdyby ´bohatý mládenec´ rozdal své velké jmění, rozmnožil by řady těch, kdo podporovali potřebné a sám by mohl být učedníkem. V tom je jádro : není nutné dojít tak daleko, abych nic neměl, jestliže neaspiruji na to být následovníkem, který zanechá pole, dům, lidi atd. a jde ve stopách Ježíše.
V naší době takoví lidé jsou kněží a kazatelé, a proto jsou dotováni, aby měli na obživu. I když nejdou houfně jako skupina krok za krokem za prorokem, ale jsou na svých místech a ve farnostech.
 Krystalicky je tato myšlenka pochopitelná u mnichů : mnich se vzdá všeho a je zaopatřen v budově, aby se mohl věnovat už jen duchovní činnosti -přeberte si to jak chcete. Ale musejí všichni obyvatelé zanechat všechno?  Potom by nikdo nepekl chleba (kromě klášterní pekárny), nešil šaty a neřídil traktor (vyjma u benediktinů, kteří pracují na polích), všichni by se jen modlili. Proto  opatrně se slovy ´zanechat vše´ dovedenými do krajnosti, že věřící má být bez majetku.
Ale proto je možné, aby byli zapojeni buď do levice a zastávali právo na potřeby sirotků, chudých a bezdomovců a za snížení (případně odstranění) nezaměstnanosti a nebo byli zapojeni do pravice a podporovali ekonomické projekty pro rozvoj celé vlasti a/nebo ekologické projekty pro zvelebení země pro všechny.



Re: Re: Křesťanská levice a peníze (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Olin v Čtvrtek, 05. červenec 2007 @ 17:13:48 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Nazdar Miloslave!

Zajímavé téma. Zvlášť v tomto prostoru. Nedávno jsem tady nadhodil udičku s návnadou, jak asi by měli být zabezpečeni misionáři nebo naši kazatelé. Mělo to samozřejmě háček: Debatu jsem držel okolo potřeb kazatelské nebo misijní služby, ale pozor jsem dával na něco jiného: zajímalo mě, jak moc jsou křesťanští uživatelé tohoto prostoru ochotni se obětovat a vydělávat peníze a dávat je na zabezpečení duchovní služby tomuto světu.

Co myslíš, že jsem zjistil? Co se dalo čekat! Průměr zdejších obyvatel je o dost horší, než průměr v našich církvích, zde většinou brutálně odsuzovaných. A on ten průměr v našich církvích - taky žádná sláva. Hrdinové jsou vysoko nad průměrem.

Mnozí - snad většina - z českých křesťanů nejsou ani "levicoví", ani "pravicoví". Jsou to centristé. Své síly věnují tomu, aby v ničem nestrádali. Ale nechtějí mít majetku moc, aby se nemuseli o někoho nebo něco starat. A tak by to měl podle nich dělat každý. Pak bychom nepotřebovali ani kostely, ani duchovní, nějaké ty party apoštolů pochopitelně už vůbec ne. A zbyde nám při tom piánko životě dost času na to, abychom se mohli po večerech scházet někde v domácí skupince. Jednou za rok od nás někdo uslyší i evangelium, a protože nás odmítne, utvrdí nás to v přesvědčení, že evangelizace stejně není z Ducha svatého. A na té skupince koneckonců může z Bible kázat každý a dokonce i prorokovat - tak co ještě chcete?

To jsou ty "reformační důrazy" v moderním balení. Levná církev!

Olin



]


Re: Re: Re: Křesťanská levice a peníze (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: aviaf v Pátek, 06. červenec 2007 @ 12:40:00 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Kdyz uz sis delal pruzkum ohledne ochoty podporovat, mozna bys mi mohl pomoci v mem pruzkumu ohledne toho, kolik si vlastne vy cirkevnici predstavujete, ze by se prispivat melo. Uvazujme cloveka s prumernou ceskou hrubou mzdou CZK 20K mesicne (ja vim, ze na ni dosahne jen asi tretina vsech zamestnancu, ale chci vybrat nejaky pekny zaokrouhleny cislo, ktery zaroven ma nejakej realnej vztah k ceske ekonomice). Kolik by z toho melo jit do cirkevni pokladnicky podle tebe?

Aviaf


]


Re: Re: Re: Re: Křesťanská levice a peníze (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Olin v Pátek, 06. červenec 2007 @ 13:21:18 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jednoduchá odpověď zní: desátky.

Každá jiná odpověď je složitá. "Mělo by se" je jen orientační. Rozhodující je a) individuální situace, v níž se člověk nachází, b) dobrá vůle.

Nevím, čemu říkáš "církevníci" - já tak říkám lidem, kteří vědomně a dobrovolně žijí a pracují v nějakých konkrétních denominacích. To jest nejen placeným šéfičkům. V tomto směru jsem církevník, což tady na granu, kde většina uživatelů církevníci nejsou, je arci nápadné.

Ale na tyto problémy se dívám očima člověka, který sice kdysi byl placeným pastorem, ale nyní už řadu let se snaží dotovat církev z vlastní živnosti.

Olin


]


Re: Re: Re: Re: Křesťanská levice a peníze (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: becher v Pátek, 06. červenec 2007 @ 13:28:06 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
I když jsem nebyl tázán a žádné průzkumy jsem nedělal, přesto si dovolím odpovědět:

Věřící by svou církev měli zabezpečit tak, aby byla s to pokrýt své (oprávněné) náklady. V prvé řadě náklady personální, s tím, že platy duchovních i jiných zaměstnanců by měly odpovídat platům zaměstnanců s přibližně obdobným vzděláním. Tedy duchovní s vysokoškolským vzděláním magisterského stupně by měl pobírat plat odpovídající platu inženýra, ekonoma či učitele. Protože duchovní mohou být z vůle církevních představených přeloženi do jiného místa, příslušná církev by jim měla poskytnout přiměřené ubytování v místě působiště. Je absurdní žádat po nich nájemné za užívání fary, kterou si svobodně nemohou nepronajmout, notabene ještě se ziskovou složkou (což se děje !).

Dále by pak věřící měli hradit náklady spojené s péčí o budovy mimo náklady vyvolané předpisy památkové ochrany - ty by měl v plné výši hradit stát. Konečně pak přiměřené náklady na fungování církevní struktury - vyšších církevních představených a odborných pracovníků církve - účetních, stavebních expertů apod.

Součet jistě vyjde v každé církvi jinak.


]


Re: Křesťanská levice (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Cizinec v Pondělí, 09. červenec 2007 @ 03:40:03 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
    Přiznám se, že tváří v tvář všem veršům v bibli celkem nechápu, jak by mohl křesťan s čistým svědomím zastávát ideologie či politické směry, jejichž podstatou je závist, neznalost, nevzdělanost a další podobné velmi špatné vlastnosti, na kterých jsou levicové ideologie postavené. Nedokážu si představit, že bych jako křesťan zastával ideologii, jejíž cílem je pro všechny mít se stejně špatně. Nedokážu si představit, že bych jako křesťan zastával typickou levicovou ideologii, která nevíce likviduje a znevýhodňuje právě ty nejslabší - dlouhodobě nemocné, děti, staré lidi, nevzdělané a zvýhodňuje ty nejsilnější - lidi v produktivním věku a obrovské obchodní společnosti. Tak jak to i u nás předváděla v posledních letech vláda levice.

    Jen těžko může křesťan spojit dohromady slova "sociální" a "spravedlnost". To spojení slov je totiž asi podobné spojení slov jako "elektrické" a "křeslo". Levicí často užívané slovní spojení "sociální spravedlnost" neznamená nic jiného, než spravedlnost socialistiká, kterou jsme měli možnost poznat na vlastní kůži - "budou se mít všichni stějně (špatně) - ti co pracují, i ti co nepracují, ti co dělají těžkou práci stejně tak jako ti, co dělají práci lehkou. Jen ti, kterým se to nelíbí a ti nejslabší se budou mít ještě hůř!". Ale na tom není zhola nic spravedlivého.

    Posledních pár let mám možnost docela dost pracovat s lidmi sociálně slabými a sledovat dění v sociálně slabých skupinách, kterým se také říká "nepřizpůsobiví spoluobčané". To, co se povedlo s těmito skupinami provést levicovým vládám KDU-ČSSD a KSČSSD, se dá nazvat jen jediným přilehávým slovním spojením: "zlo-čin". Politika kupování hlasů za státní peníze byla možná pro levicové politické strany výhodná, ale pro značnou část populace naprosto zničující. Během pár posledních let se podařilo levici vyřadit z běžného života - a vlastně úplně sebrat šanci na normální život - asi 250 000 lidí. Tenhle čtvrt milion lidí se teď jen velmi těžko vzpomatovává. K tomu všemu se podařilo u několika dalších milionů lidí vybudovat averzi vůči těmto slabším lidem, která nám může v budoucnu ještě pěkně zavařit.
 
    Když si děti chtějí vzpomenout jak to vypadalo za vlády opravdové levice u nás, snažím se jim to vyprávět. Jenže jim to zní tak romanticky! Všechny ty samizdaty a zakázané školy pro ošklivé kulaky a zbohatlíky! Tak jim občas promítnu "nesmrtelnou tetu", aby trochu chápali podstatu. Když člověk pochopí podstatu a důsledky, tak už to tak romanticky nevypadá.

 
    Nedokážu si přestavit, že bych jako křesťan podporoval jiný politický směr než ten, který primárně podporuje tvořivost lidí. Který nastavuje podmínky tak, aby co nevíce lidí mělo možnost stát se bohatými - t.j. tak, aby bylo výhodné být tvořivý a bohatý a aby bylo nevýhodné být líný, sobecký a pro ostatní neužitečný či dokonce škodlivý.
 
    Nedokážu se představit, že bych s čistým svědomím mohl podporovat jiný systém než ten, který vkládá odpovědnost za slabší lidi - děti, staré, nemocné - do rukou každého jednoho člověka. Chci podporovat systém, který odpovědnost k slabším lidem předává jednomu každému člověku, ne systém, který tuto odpovědnost z lidí snímá a převádí ji na "stát". Chci podporovat systém, který vytváří podmínky pro každého tak, aby bylo dobře postaráno o ty slabší - ne systém, který se o slabší stará (velmi blbě) sám a na nás už zbude jen platit peníze. Chci podporovat systém, kterému záleží na lidech a kvalitě jejich života, na tom, jak se mají a ne systém, ve kterém jde jen o peníze.



Re: Re: Křesťanská levice (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Pondělí, 09. červenec 2007 @ 14:15:48 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Slovo´levice´ znamená spíše mít v pozornosti potřeby jednotlivců a hájit je proti nějaké mašinérii, která velkoryse plánuje bez ohledu na osoby. Levicový byl i Ježíš, který bránil slabé a měl zájem o ty osoby, bez ohledu na to jak jsou vlivné. Kněžstvo v Jeruzalémě, které řešilo celozemské otázky bych přirovnal k pravici.
Plán spásy pro všechny naopak vypadá jako pravicový, ale je z dílny Ježíše.
Ale spravedlnost pro pojem ´pravice´ v naší politice předpokládá uznat a vědět, že ti chtějí uskutečnit grandiózní plány pro celý národ (kontinent, komunitu, celek).
Správné je vyvážení: Plán pro celek s jemným přihlédnutím pro osobu. Na příklad vyrovnaný rozpočet státu a rozvoj podnikání (pravicové elementy) spojené s pohledem na to, jak to ponesou jednotlivci (levicový pohled).
Brát levici jako příležitost, aby byli všichni stejně chudí (jak trpce poznamenává autor) je neporozumění pojmu.
V minulosti se vyskytly nesprávné realizace těchto pojmů, ba i karikatury, ale podle toho, jak se to    n e p o v e d l o ,  by se neměl posuzovat princip.
Kdo chce dělat něco pro lidi a svou zem, ať už v pravici neb levici, měl by možnost ukázat, jak to udělá, aby se to   p o v e d l o , a nemusel si nikdo cítit smutek z nepovedené hry sil.
Tedy i bez ohledu na slova : podporujte rozvoj všeho . země, výroby, statků, atd. s vyrovnaným pohledem na jednotlivce (a s činem pro ně všechny, tedy i pro každého z nás) – a nemusíte vést debaty o tom, jestli podporovat pravici neb levici.
Úspěšně působte vlevo nebo vpravo, ale s úctou ke druhému.
Ukažte, jak dokáže věřící člověk dělat správnou politiku !


]


Re: Re: Re: Křesťanská levice (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Cizinec v Úterý, 10. červenec 2007 @ 12:09:13 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ahoj.

    Pojem 'levice' používám v tom smyslu, v jakém se běžně používá - t.j. pro politické směry, které se zaměřují na větší roli státu vůči jednotlivci. Běžně se pojem 'levice' používá pro síly, které se snaží o vyšší kontrolu státu nad lidmi - vyšší povinné odvody, větší množství přerozdělování peněz, větší zaměření na spotřebu hodnot než na jejich vytváření, stát přebírá odpovědnost za jednotlivce. 'levice' se také vyznačuje důsledným převzetím (ukradením, vyvlastněním) 'výrobních prostředků' od lidí a svěření těchto prostředků ke kontrole co nejužší skupině lidí.
     Pojem 'pravice' používám pro hnutí, která se snaží o menší kontrolu státu nad jednotlici, t.j. nižší povinné odvody, nižší kontrola jednotlivců, větší důraz na osobní odpovědnost, větší zaměření na vytváření hodnot, vytváření možností mít 'výrobní prostředky' pro každého jednotlivce.

    Typycky jsou pojmem 'levice' označovány strany socialistické, národně sociální, komunistické, dělnické a podobné další. Pojem 'levice' je ale relativní - třeba člověk z anglosaského světa, by naše 'pravicové' strany ODS či KDU označil ze svého pohledu jako levicové.


    Historická zkušenost nám jednoznačně ukazuje, co se 'povedlo'. Problém levice není to, že by se nikde 'nepovedlo' co chtěla udělat. Levicové ideologie se povedlo až do důsledků zrealizovat už v několika desítkách zemí. Problém je jen v tom, že levicoví ideologové nedokáží uznat, že jejich snažení už se povedlo.
    Komunistické rusko či národně-sociální německo minulého století  jsou pro každého alespoň trochu uvažujícího člověka dostatečným mementem. Sám jsem měl možnost zažít 21 let toho, co se levici 'povedlo' už jen trochu a dalších pár let od té doby, kdy se to levici 'až tak nevede' a i proto jsem asi tak rozzlobený na to, že po všech těch zkušenostech se ještě najdou lidi, kteří tyhle ideologie dále šíří a obhajují.

    Svoje děti učím, že není nejhorší hřích být ten zlý. Co by byl národní socialista Hitler či komunista stalin bez miliónů "slušných" lidí, kteří nedělali "nic zlého", jen "poslouchali rozkazy"? Je horší hřích, než být ten zlý - zlému pomáhat, přidat se, zlo šířit.


]


Re: Re: Re: Re: Křesťanská levice nebo názvosloví (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Úterý, 10. červenec 2007 @ 16:01:58 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Levice nebo pravice jsou ošidné pojmy a ještě tu jsou jiné proudy.
Jak já chápu  tak zvanou´levici´ :
*, to, aby se hledělo na jednotlivce, na jeho potřeby, i tak, aby společnost udělala něco pro ty znevýhodněné. V tom smyslu je potřebné se postarat i o nevidomé, invalidy a o ty, kteří nezaslouženě jsou znevýhodněni. také stejné ohodnocení mužů a žen podle zásluhy.
*, ta ´pravice´ tu vidím jako skupinu lidí, kteří zvelebují především celek, tedy plánují a vystaví továrny, provozy, atd. a hlavně plánují globálně a jednotlivec je na zřeteli až potom. V to smyslu každá armáda je pravicovým dílem, jednotlivec se v ní přizpůsobuje celku.
To ostatní zde uvedené, jako role státu, není ani levice, ani pravice, ale je to buď byrokratismus nebo diktatura, nebo odrůdy toho.
Slovo ´socialistický´ se zdá levicové, ale bylo zneužito pro mlžení a svedení voličů k volbám, za socialistický se vyhlašoval režim v Rusku (SSSR), nastavený jako diktatura dokonce s proklamací, že je to diktatura proletariátu – místo toho, aby řekli, že jeto diktatura vůdců- kolektivních i jednotlivců) , režim v Německu (za Hitlera), protože i ta fašistická strana za Hitlera, které houby záleželo na prospěchu jednotlivce se jmenovala Národní socialistická německá strana práce (NSDAP - Nationale Sozialistische Deutsche Arbeits Partei), bylo to na oklamání voličů a získání sympatie u velké voličské základny –dělníků. Goebels se jim podmazával v projevech a nazýval je páteří Německa. Ale šlo jim o moc, ne o dělníky a ani vlastně o nikoho.
Také Pinochet založil něco jako socialismus a měl dobré rádce ekonomy, takže hospodářství Chile pozvedl, ale za cenu likvidování odpůrců.
Také za Adenauera vládl jaksi druh socialismu, kterému ale podle toho  názvu nerozumím, co to bylo.
V dějinách se vyskytlo dosti kamufláží, aby nalákali lidi na pojem sociální spravedlnosti.
To naše pravice nedělá, neláká vůbec na sliby, ale pracuje.
Ukázkou je toto:
Banka zvaná e-banka má stanoveno, že kdo bude mít na účtu více než 15.000 Kč měsíční příjem, nebude platit poplatek za udržování (správu) účtu. To bychom mohli naznačit jako pravicové jednání, podpora těch s vyšším obratem, ačkoliv odpuštění toho poplatku by bylo významnější pro ty chudší.
e-banka se tedy chová pravicově.
Také návrhy na úlevy na daních pro bohatší nejsou levicové (levicové by se pro veliké zjednodušení mohly definovat snad i takto : pro všechny stejně, nebo pro chudší lépe), ale pravicové.
A to dráždí a znehodnocuje veřejné mínění.
Názvy a proudy by se neměly nazývat podle toho, jestli v posledních deseti letech něco udělaly, ale měly by být nazývané systémově podle jejich zásad a hlavní metody, ne podle toho, co se nepodařilo.
Já jsem pro vyváženou společnost.



]


Re: Re: Křesťanská levice a mezi proudy (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Pondělí, 09. červenec 2007 @ 14:54:57 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
K základním vědomostem patří vědět, že počet peněz je ve státě omezený. Nemohou  mít všichni miliony, ale ani nemusejí být všichni chudobní.
Píšete zde ´...aby co nevíce lidí mělo možnost stát se bohatými - t.j. tak, aby bylo výhodné být tvořivý a bohatý a aby bylo nevýhodné být líný, sobecký a pro ostatní neužitečný či dokonce škodlivý.....´,
Tady v tomto tvrzení se směšují dvě věci: je dobré být bohatý, ale namítám, že každé bohatství znamená přeliv peněz odněkud někam, čili v důsledku toho někteří nebudou mít peněz dost. Tedy nelze chtít, aby všichni byli bohatí, ale alespoň ne extrémně.
A druhá věc je směšování nemajetnosti s leností nebo sobectvím. Co tím chce autor říci ? Rozděluje lidi nejen na bohaté a chudé, ale také na schopné a neschopné nebo líné. A zcela automaticky posuzuje, že nemajetný byl líný.
Lenivé lidi by měl stát ovlivnit a měl by mít politiku pro převýchovu, což nemá a pro neschopné na využití jednoho způsobu podnikání by měl vynalézt jiný způsob nebo možnosti.
Protože z povahy lidí vyplývá, že málokdo je opravdu neschopný ve všem. Schopnosti a talenty bývají někdy nerozeznané, ve společnosti se některé nepodporují a jsou dokonce nepochopení géniové, pro které se nenašla v dané situaci nebo cesta k prosperitě, bud z viny neznalosti talentu nebo situace ve státě. (na příklad schopným hospodářům se v období kolektivizace zemědělství házely klacky pod nohy, byli označováni jako kulaci a mohli být jen pracovníky v družstvu nebo státním statku, které nemohly být jejich vlastní a tak měli omezené možnosti rozvinout a projevit své schopnosti).
Za krále Miroslava bylo v sousedním království zakázáno zpívat. Nepřipomíná vám to něco ? Mně ano, totiž, že společenské prostředí a možnosti udusí jedny a vynášejí jiné.
A kapitolou samo o sobě je tvrzení, že 4 procenta nezaměstnanosti je nejen dost, ale prospěšné. Tento výsledek naše jeden ekonom v Británii okolo let 1860 a cituje se dodnes. V té době si podnikatelé vybírali pracovníky a když počet nezaměstnaných klesl pod 4 procenta, už zbyli jen ti, které podnikatelé nechtěli pro slabost, nekvalifikovanost nebo lenivost.
Ale při dobrém výchovném (školském) systému by se to dalo snížit na polovinu a při psychologickém programu pro národ ještě více.
Postoj, že je (nebo bude, nebo dokonce má být) nějaké množství lidí, kteří jsou ´´póvl´´, tudíž bezcenní, je skvrnou na myšlení lidí, kteří se považují za pravicové. Ideálem je společnost, která umí využít potenciál lidí a lenivé vychová k soutěživosti (všechno se dá, jen vědět jak na to a také to chtít udělat).
A měli bychom se osvobodit od pouček, kdysi v minulosti platných (nebo jen frekventovaných), jako jsou (malá ukázka):
´nejméně 4 procenta bez zaměstnání, jinak je zle´ (pravicové),
´nadřazená rasa si zaslouží otrockou práci méněcenných´ (fašismus),
´diktatura proletariátu nahradí vládnoucí třídu´ (militantní socialismus),
´nejdřív všechno rozbijeme a potom se uvidí´ (žertovně pojatá definice anarchismu od jednoho povídkáře).
atd.



]


Re: Re: Re: Křesťanská levice a mezi proudy (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Olin v Pondělí, 09. červenec 2007 @ 15:45:58 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
   //K základním vědomostem patří vědět, že počet peněz je ve státě omezený.
- čím??

   //namítám, že každé bohatství znamená přeliv peněz odněkud někam, čili v důsledku toho někteří nebudou mít peněz dost.
- a to je pravda? nebo je to jen typická levicová mytologie?

- jestliže není jedním z nejpodstatnějších zdrojů bohatství píle a druhým zdrojem inteligence, tak potom - co je podstatnější?

- ví miloslav, co je to nezaměstnanost?

Olin



]


Re: Re: Re: Re: Křesťanská levice a omezený počet peněz (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Úterý, 10. červenec 2007 @ 16:24:07 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Bratře Oline, nechci tě podezírat, ale opravdu je počet vydávaných peněz regulovaný a to orgány, které nejsou a nesmějí být ani stranické, ani osobní. Počet peněz daných do oběhu závisí na rozhodnutí nejvyšších finančních autorit, aby se udržel stálý kurz. Vydává je cedulová banka, a jejich počet je přísně limitovaný.
Jen se vyměňují opotřebované, které se musejí protokolárně pod dozorem zničit, jsou rozřezané na proužky a spálené v peci, kde je okénko pro pozorování dovnitř a protože ten papír vůbec nechce hořet, musí se tomu pomáhat postřikováním hořlavinou (to nemám od sebe, ani neprozrazuji přísně střežené tajemství, to nám vyprávěl ve škole náš ekonom).
Kdo by chtěl vrhnout od oběhu více, musel by to obejít a tedy padělat, někteří se o to pokoušejí.
Když je státní hospodářství ve velké nouzi, dočasně se někdy sáhne k dotisku, ale finančníci se při tom neradi škrabou za ušima a s obavou očekávají výsledek.
Lépe je požádat občany o spolupráci na zvětšení oběhu peněz, na příklad dvěma způsoby : a) vydáním státních dluhopisů (občané ´půjčí´ dlouhodobě peníze místo, aby je uložili v bance) a třeba b) vypsáním sbírky. Tak se stávalo po válkách nebo za válek, při vzniku ČSR a nebo na Slovensku v počátcích Slovenského štátu.
Občané, kdo měl a chtěl, dávali své zlato na účely společného státu. tato skutečnost umožňuje dotisknout bez obav větší množství papírových peněz, protože je splněna podmínka, která je (nebo bývala) uvedena na bankovkách hlavně větších, že hodnota je krytá aktivy státu, to znamená zlatem, které nemění cenu jen nepatrně).
Právě jsem se podíval na mou současně poslední stokorunu před výplatou a na té to není. Že by zjednodušení v tisku? nebo je to tak samozřejmé, že es to nepíše, nebo (propána janíčka), že by nebyla krytá ?
Kdo máte větší, podívejte se (nebo navštivte Českou Národní Banku a zeptejte se).


]


Re: Re: Re: Křesťanská levice a mezi proudy (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Cizinec v Úterý, 10. červenec 2007 @ 12:41:24 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
    Když hovořím o bohatství, nemluvím jen o penězích. Peníze jsou jen vyjádřením hodnoty lidské práce, peníze nejsou samy o sobě bohatství - na nich přece nezáleží. Je typycké pro levici, že se soustředí právě na peníze. I z tohoto pohledu nechápu křesťana, který je ochoten a schopen se "přidat".

    "Ti, kdo touží zbohatnout, však upadají do pokušení a pasti a do mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které ponořují lidi do záhuby a zkázy. Neboť kořenem všeho zla je láska k penězům; když po nich někteří dychtili, zbloudili od víry a sami se naplnili mnoha bolestmi. Ty, Boží člověče, však od takových věcí utíkej. Následuj pak spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, krotkost."
 
    Bible jednoznačně ukazuje, že lidé, kteří spoléhají na bohatství, pro něž je bohatství centrem života, jsou prokletí. Každého, kdo spoléhá na zlato nebo stříbro (peníze). Nikdy nemůžou být šťastní.

    "A nyní vy, boháči - plačte a kvílejte nad bídami, jež na vás přicházejí. Vaše bohatství shnilo a vaše roucha rozežrali moli. Vaše zlato a stříbro zrezivělo a jejich rez bude na svědectví proti vám a bude stravovat vaše těla jako oheň. Nahromadili jste poklad pro poslední dny!"

    "Když tedy Ježíš uviděl, jak se velice zarmoutil, řekl: "Jak nesnadno vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Je totiž snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby boháč vešel do Božího království." "


    Opravdové bohatství není v penězích, ale ve schopnosti bohatství vytvářet. Možnosti vytváření bohatství nejsou omezené nějakým společenským limitem (ve svobodné společnosti), množstvím zlata, diamantů, domů, aut nebo bazénů. Zbohatlický palác o mnoha místnostech se skleníkem, bazénem s protiproudem a vyhříváním tepelným čerpadlem, se zahradou obehnanou vysokým plotem není nic jiného, než trocha uhlíku, křemíku a kyslíku, které někdo tvořivý dokázal dobře uspořádat. Stejně tak je poslední model Maseratti jen trocha hliníku či železa.

    V tom je právě typické levicové smýšlení - zaměřuje se na bohatství samo, je mu trnem v oku. Tím, že vidí jen to bohatství samo a ne to, jak bohatství vzniká, tak připadá, že bohatství je omezené. Typické je i představa že "když je někdo bohatý, musí být jiný chudý".


    Znám hodně lidí, kteří vytvářejí bohatství - a jsou bohatí. A pak znám hodně lidí, kteří "chodí do práce" jen pro peníze a na ty první koukají skrz prsty. (a pak ještě samozřejmě další typy lidí) Ti první jsou spokojení - všichni, co znám. Většina z těch druhých je nespokojená a sní o tom, co by udělali, kdyby byli bohatí.

"Kdybych byl bohatý, tak udělám školu v Africe pro nevzdělané"
"Kdybych byl bohatý, jel bych na misii do Indie"
"Kdybych byl bohatý, tak bych taky dával desátky"

Chápu jejich myšlení, ale nesouhlasím s ním.




]


Re: Re: Re: Křesťanská levice a mezi proudy (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Cizinec v Úterý, 10. červenec 2007 @ 12:52:26 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)

- Jinak si nemyslím, že nemajetný člověk je liný. Určitě si myslím, že líný člověk je chudý - bez ohledu na to, kolik peněz "vlastní"

- Nějaké množství lidí bude určitě a vždy ekonomicky "bezcenných". V této věci je spíše zajímavé vidět, jakým způsobem působí "pravice" a "levice". Zatímco levice "ekonomicky bezcenné" lidi vytváří (např. za posledních 8 let jich v Čechách levice vytvořila asi 350 000), pravice se spíše lidi snaží zapojit a množství lidí, kteří jsou užiteční ostatním, zvyšovat.

Připadá mi křesťanské dávat lidem příležitost být pro ostatní užitečný a připadá mi nekřesťanské tuhle příležitost lidem likvidovat.

Skutky 20,35:
Ve všem jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, podporovat slabé a pamatovat na slova Pána Ježíše, protože on řekl: 'Požehnanější je dávat, než dostávat.'"

Ježíš řekl: Požehnanější je dávat, než brát. Tím, že levice lidi učí jen brát, jim ve skutečnosti bere požehnání. Cikánská komunita, která je tady kolem mě, je jen nejkřiklavějším důsledkem politiky "braní". Když se člověk učí 8 let jek nejlépe a nejvíce brát, je pak opravdu těžké učit ho být užitečný a dávat. 8 let ztraceného života.

Takže jako pravicově smýšlející člověk si myslím, že by bylo dobré, aby bylo co nejméně lidí, kteří berou, a co nevíce těch, co dávají a tu skvrnu na myšlení nemám, ani 4% limit :-)


]


Re: Re: Re: Re: Křesťanská levice a mezi proudy a cena člověka (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Úterý, 10. červenec 2007 @ 16:50:01 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Bývaly říše, kde nebyl žádný nezaměstnaný. Ekonomové to vědí a diví se tomu a pro některé je to ideál, pro některé ne.
Ve starověkém Egyptu nebyli žádní nezaměstnaní. V Incké říši také ne. Mladíci místo vojny pracovali až čtyři roky na jediné státní zakázce , na stavbě a údržbě cest v horách. ty zaručovaly pohyb a správu říše. Používaly se pro všechny bez poplatků nebo mýtného.
Nikdo nebyl bez práce. Nikdo nebyl bezcenný. Společnost neznala a nedovolovala si, aby někdo zahálel. Práce na polích bylo dost.
Jen v Anglicku se domnívají od let 1860, že je přirozené, aby část lidí nedělala, údajně pro jejich ´bezcennost´ ale je to píše z důvodu toho, že řízení společnosti nedokáže při velké pokročilosti dělby práce a rozdrobenosti činností zajistit fungování celku z částí ve sladění všeho.
To je špatné myšlení a to snižuje prestiž některých pravicových lidí ve státě.
Takto by pravice neměla smýšlet.
Před lety (nevím už kdy) navštívil V. Klaus Ostravsko. Odhadovalo se, že tam bude nezaměstnanost asi 16 procent. Místo toho se před návštěvou ukázalo, že klesla a je jen 12 procent. V. Klaus se uřekl, že vývoj nezaměstnanosti je´vcelku uspokojivý´. Měl na mysli zlepšení ze 16 na 12 a v pozadí jistě měl anglickou poučku o dostatečnosti 4 procent, ale ten projev na tom místě vzbudil silný odpor obyvatel, kteří tam tu nezaměstnanost prožívali.
A tady žel vidím tu nedokonalost v pravici : globálně je to v jakž takž v pořádku, a co ten člověk ?



]


Stránka vygenerována za: 0.70 sekundy