Existuje však i druhý pól bludařství, kterého výsledkem je úplně stejné popření vyvýšenosti a oslavení našeho Pána Ježíše Krista, než je to racionalistické. Římskokatolická církev dogmatizovala nanebevstoupení Panny  Marie. Tímto však  olupuje biblické svědectví a popírá jeden ze základních biblických pramenů křesťanského kréda. Nejenže takovýmto dogmatem činí biblické svědky nevěrohodnými, ale též  snižuje význam Pána Ježíše na úroveň světce z katolické legendy. Navíc činí s matky Páně ohavnou modlu, čeho si tato pozoruhodná žena nezasloužila a ani něco takového vůbec nechtěla. Takovýto přístup musíme označit za zvrácenost a hanebnou lež. 
           Připomeňme si ještě třetí přístup, velmi rozšířený mezi našimi kruhy, který jakoby vycházel z toho, že Pán Ježíš, když zmizel učeníkům v oblaku, pak z tohoto oblaku vypadl  zpět na zem a stal se jakýmsi potulným kamarádem z mokré čtvrtě, který má pro všechny lidské slabosti hluboké porozumění, který sedí s námi v hospodě a plácí nás po rameni: "Člověče, vždyť se nic nestalo; neboj se, všechno bude zase dobré... Je to přístup, který popírá vyvýšenost Krista a jeho soudcovskou funkci.
          Když tedy porovnáme přístupy dnešních lidí k Ježíšovu nanebevstoupení s přístupem jeho učedníků, zjistíme, že mají alespoň jedno společné: zmatenost. Učeníci nevěděli, co se právě děje. Byli se zmrtvýchvstalým Pánem. Byli v jeho blízkosti, dokonce s ním jedli. Tím byla potvrzena jeho lidská přirozenost. Přece však mezi nimi a ním byl rozdíl. Cítili, věděli i viděli, že Ježíš žije a je jiný než byl před svou smrtí. Vyučuje je o křtu Duchem svatým a oni se táží, jestli nyní obnoví Izraelské království. Dostanou na srozuměnou, že se nemají plést Pánu Bohu do plánů, ale že On, Pán Ježíš,  má pro ně úkol. Přijmou moc Ducha svatého a budou jeho svědkové v Jeruzalémě, Samaří, a až do posledních končin země. A oni vůbec nerozumí, co jim to povídá, a k tomu se ještě děje věc nevídaná, neočekávaná a téměř neuvěřitelná: Pan Ježíš, ten který vstal z mrtvých, ten  o kterém si mysleli, že obnoví slávu Izraele je vyzdvižen vzhůru a najednou jakýsi mrak jim jej vzal od očí, a není ho. Tak to bylo, tak nám to Lukáš zaznamenal. To je historický fakt. Enocha a Eliáše si Bůh vzal dřív než zemřeli. Pán Ježíš byl vzat do nebe až po své smrti na kříži a následujícím zmrtvýchvstání. Obraz oblaku nám podtrhává skutečnost, že v jeho nanebevstoupení či nanebevzetí můžeme spatřovat Boží prohlášení a potvrzení, že Kristova oběť byla obětí Bohu, která mu byla přinesena ve vnitřní svatyni, čím byl naplněn zákon i proroci.  V Kristově nanebevzetí  smíme spatřovat Boží potvrzení, že tuto oběť Bůh přijal jako vrchol poslání Pána Ježíše, coby prostředníka mezi Bohem a člověkem a člověkem a Bohem.  Odpověď Pána Ježíše učedníkům nám tlumočí, že Království Pána Ježíše jako Prostředníka není prostředkováno pouze židům, ale celému světu. Není to jenom židovské království ale celosvětové. V tom spočívá biblický globalismus. Pán Ježíš je vševládce – Pantokrator. Nacionalismus i jakékoliv přijímaní osob bylo odmítnuto.

            Nanebevstoupení Pana Ježíše má pro nás, všechny věřící,  i prorocký rozměr. V Ježíši Kristu a s Ježíšem Kristem jsme již zasedli, anebo lépe, dostali jsme se do stavu zasedajících s Kristem v nebeské slávě, v nebeských prostorech. Smíme věřit, že jsme k tomu byli v Něm předurčeni a vyvoleni, že bylo obnoveno naše panování a vládnutí, které bylo dáno člověku při stvoření.

            A konečně nanebevstoupení znamená, že nám připravuje místa – příbytky v nebesích. Znamená to, že nám patří budoucnost a že se můžeme vždy těšit domů.  Ale biblický text praví, že učedníci neměli zůstat nečinní. Pán Ježíš je zajisté neposlal, aby změnili svět. Křesťané a čtenáři Bible obecně upadají stále do pokušení učedníků: Nyní, Pane, změníme svět?  Již teď to vypukne? Teď nastolíme tu pravou spravedlnost a právo? Teď si to vyřídíme se všemi Božími (či spíše našimi) nepřáteli? Tak tedy, Pane, začínáme. Chiliastické hnutí je propleteno celými dějinami křesťanské církve, od jejího počátku až do dnešních dnů: vzpomeňme landlordy, husity, anabaptisty, puritány, všechna socialistická  hnutí až po snahu dnešních profesorů sociální theologie, kteří přesvědčují své studenty o úkolu církve měnit tento svět. Možná  a snad to všechno byla hnutí, která usměrňovala vývoj společenských vztahů a tvarovala dnešní naší společnost, jenže Pán Ježíš měl pro učedníky jiné poslání: Přijměte moc Ducha svatého a budete mi svědkové až do posledních končin země. Je to pro církev Páně, tedy pro nás všechny, výsada i úkol, žít  našemu zmrtvýchvstalému Pánovi ke cti a slávě ve vší poslušnosti, a to poslušností až do smrti. Pamatujme si, že kde jsme a co děláme, jsme vždy svědkové Pána Ježíše. My svědčíme o tom, že Pán Ježíš zemřel za naše hříchy na kříži, že vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.  To musíme vyznávat a moc Boží, moc Ducha svatého musí být patrná v našich životech.