Ano, taky potvrzuji, že článek je ve správné rubrice. Jako dlouholetý chválič vím, že je to často věcí techniky, volby písní, nasazeností hudebníka...hudebním uměním, navozením správné atmosféry a dalšími "technikami" a duchovní zážitek je na světě. To, že jsou na chváliče kladena tato zmíněná morální a výkonnostní kritéria, má dvojí efekt...jednak pokrytectví či orientaci chváliče na výkon ...(dává na odiv svůj duchovní život, vykazuje se, tedy je vykazatelný atd., buď výkon skutečně podává nebo jej předstírá), a jednak jistou nadřazenost nad obyčejnými ovečkami (kdo tímto projde, to už je někdo).Pamatuji také konkrétní výrok, že vedoucí chval je co do významu stejně důležitý jako kazatel (s vnitřním obsahem...nejdůležitější ze sboru).  Koresponduje to s pyramidálním pojetím a kastováním sourozenců na vedoucí a obyčejné, na služebníky a neužitečné, na učedníky a ty, kdo stojí opodál.

Co mě ale děsí je rozšiřování charismatické chvály i do denominací evangelikálnějšího ražení (a teď nemám na mysli až tak písně, ale spíš onu orientaci na zážitek). Zažila jsem nedávno jeden charismatický seminář o chvalách pořádaný evagelikální denominací, kdy se nejdříve šlo do přírody a nesmělo se mluvit (ne stromy se zatím neobjímaly) a sála se atmosféra plynoucí z obdivu nádhery Božího stvoření, a pak se hudebně uctívalo pomocí pomalých písní a improvizací...velmi dlouho (skoro to připomínalo plynutí na nějaké vlně alfa, či stav změněného vědomí). Zážitek při chvále byl na tomto semináři pojímán jako středobod křesťanského života, přičemž přípravě jeho zdaru je prý třeba podřídit veškerý život během týdne. Chvála ve shromáždění je bod, kdy hovoří Bůh a tak přípravy jsou veliké.

Byl jsem několik let členem sboru, ve kterém se zpívaly pouze nové písně s kytarou. Jako puberťák jsem to bral s nadšením. Postupem let mi ale začalo být divné, kdeže jsou ti staří poctiví bratři, kteří tam léta poctivě chodili a sloužili . Byli prostě pryč... nemohli zpívat své staré a krásné metodistické písně (které mají obsah a sílu( a místo toho by byli nuceni poslouchat "charismatické" omílání slov halaluja, hosna, Ježíši ÓÓÓÓ... ). Dnes, když někde náhodou zaslechnu ty hloupé "chválící" odrhovačky zkroutí žaludek, a velmi rychle a s radostí sáhnu po evengelickém kancionálu, a začtu se do překrásných slov. Všimnul jsem si, že od dob, co ty extaticko charismaticko letniční "bohoslužby" nenavštěvuji, jsem daleko vyrovnanější.
bratr Tomáš