Toto pojednání je napsáno z pohledu religionistiky nikoli theologie a tak by mělo být také chápáno. Přesto se domnívám, že může být užitečné a přínosné i pro návštěvníky Grano Salis, ať již věří biblické zvěsti na jakýkoli způsob.

Rudolf Bultmann (1884-1976) bývá označován za největšího a nejvlivnějšího novozákoníka 20. století. Studoval na předních německých univerzitách. Habilitoval se roku 1912 v Marburgu; roku 1921 zde byl povolán jako řádný profesor Nového Zákona. Tam působil až do svého pensionování roku 1951. Mezi tamními kolegy se zvláště blízce seznámil s M. Heideggerem. Postupně se odpoutal od vlivu liberální theologie a na čas se volně přidružil k proudu „theologů Slova“, usilujících o existenciálně oživené chápání prvokřesťanské a reformační klasiky. Přestože se liberální tradici vzepřel, nebyl tak radikální, jako nejznámější představiltel neoortodoxie - Karl Barth.

Barth využil zvedající se vlnu skepse ohledně možnosti rekonstrukce Ježíšova historického portrétu k naléhavé výzvě k návratu ke Kristu novozákonní zvěsti. Stejně tak i Bultmann se stavěl proti liberálním snahám, a to ze tří důvodů:

1. Rekonstrukce Ježíšova historického obrazu byla podle něj neuskutečnitelná. Bránil mu v ní jeho skeptický postoj k evangeliu: Už ve svém prvním významném díle „Dějiny synoptické tradice“ (1921) dospěl k závěru, že většina zaznamenaných Ježíšových výroků nepochází přímo od Ježíše, ale má kořeny v životě nejstarších křesťanských komunit.

2. Znalost historického Ježíše byla podle něj nepotřebná. Evangelium si nežádá žádný pevnější historický základ, než že Ježíš žil a zemřel.

3. Zájem o historického Ježíše je dokonce nelegitimní. Výrok apoštola Pavla, že již neznáme Ježíše Krista „podle těla“ (to jest tělesným či světským způsobem) Bultmann chápe tak, že Pavel už nemá zájem o historického Ježíše (tato interpretace Pavlových slov jistě stojí za zmínku. Pavel Ježíše „podle těla“ neznal a svým způsobem jej do jisté míry svou theologií i „znovustvořil“)1

Předně je třeba zdůraznit, že kniha „Ježíš Kristus a mytologie“ je dílem theologickým. Jak sám autor uvádí, záměrem jeho eseje je: „učinit slovo bible pro moderního člověka natolik srozumitelným, aby mu naslouchal jako něčemu, co jej skutečně oslovuje.“2

I. Ježíšova zvěst a problém mytologie

„Celé chápání světa, jaké se předpokládá v Ježíšově kázání i v Novém zákonu vůbec, je mytologické, to znamená: představa, že svět je rozdělen do tří poschodí: nebe, země a pekla; dále pak představa, že do chodu věcí zasahují nadpřirozené síly, představa zázraku; a zejména pak představa, že nadpřirozené síly zasahují i do vnitřního života duše, že člověka může pokoušet a kazit ďábel a že ho mohou posednout zlí duchové.“3

„Moderní věda nevěří, že by chod přírody mohl být přerušován či tak říkajíc perforován nadpřirozenými silami.“

„V kázání Nového zákona Ježíš zvěstuje nejen své kázání o Božím království, nýbrž především svou osobu, která byla od samého počátku v prvotním křesťanství mytologizována. (...) Prvotní křesťanská komunita jej v každém případě takto, to jest jako mytologickou postavu, pojímala. Očekávala, že znovu přijde na nebeských oblacích jako Syn člověka a že jakožto soudce přinese spásu a zatracení.“4

„Moderní lidé ovšem podléhají ještě mnoha pověrám, ale to je jen něco výjimečného, ba dokonce anormálního. Dnešní člověk staví na tom, že ani chod přírody či dějin, ani jeho vlastní život, ať již vnitřní nebo praktický, nejsou nikterak narušovány intervencí nadpřirozených sil.“5

„Mytologický obraz světa, eschatologická představa, představa o Vykupiteli a vykoupení jsou pro dnešního člověka něčím minulým a vyřízeným.“6

Co z toho všeho plyne? Bultmann odmítá redukci evangelia na etické výroky. Je třeba opustit mytologické představy právě proto, abychom uchovali jejich hlubší význam. Hermeneutickou metodu, jíž se toho má docílit, nazývá autor „demytologizací“. Jejím cílem „není odstranit mytologické výpovědi, nýbrž je vyložit.“7

Zde se dostáváme k Bultmannově výkladu mytologie. „Mýty mluví o bozích a démonech jako o mocnostech, na nichž se člověk cítí být závislý, jejichž přízeň potřebuje a jejichž hněvu se obává. Mýty vyjadřují názor, že člověk není pánem světa a svého života, že svět, v němž žije, je plný záhad a tajemství, a že stejně tak i lidský život v sobě skrývá mnoho záhad a tajemství.

Mytologie je výrazem určitého chápání lidské existence. Věří, že svět i život člověka mají svůj základ a své hranice v moci, která je mimo dosah toho, s čím můžeme počítat nebo co můžeme kontrolovat. Mytologie vypovídá o této moci způsobem neadekvátním a neuspokojivým, neboť ji líčí tak, jako by byla nějakou světskou mocí. Hovoří o bozích, kteří představují moc za tímto viditelným a pochopitelným světem. Mluví o nich, jako by byli lidmi a vypovídá o jejich skutcích, jako by šlo o skutky lidské, ačkoli si je představuje jako bytosti obdařené nadlidskou mocí a jejich činy jako nevypočitatelné a schopné porušovat normální, obvyklý řád událostí. (...) Mýtus dává světskou objektivitu tomu, co je mimosvětské.“8

Nejjednodušším příkladem demytologizace je například výklad výroku, že "Bůh přebývá v nebi" jako obrazné vyjádření Boží transcendence. "Myšlení, které ještě nedovede vytvořit abstraktní ideu transcendence, vyjadřuje svůj záměr v kategorii prostoru."9

V dalších kapitolách se potom Bultmann snaží uplatnit výše uvedené myšlenky v konkrétních případech. V kapitole druhé, nazvané "Interpretace mytologické eschatologie" podle Bultmanna „Eschatologické kázání vidí přítomný čas ve světle budoucnosti a říká lidem, že tento nynější svět, tento přírodní a dějinný svět (...) není tím jediným světem, nýbrž, že tento svět je vzhledem k věčnosti časný a přechodný, ba dokonce prázdný a neskutečný.“10

Toto chápání není vlastní pouze křesťanství, ale i Řekům, kteří shledávali v „osudu“ imanentní moc onoho světa, světa bohů, vůči němuž jsou lidské záležitosti čímsi nicotným. Řekové však na rozdíl od křesťanství nesdílejí mytologickou představu eschatologie jako nějaké kosmické události na konci času. Lze prý dokonce říci, že tato řecká myšlenka je člověku bližší než biblická představa. „Je však možné, že biblická eschatologie ještě znovu ožije. Neožije jistě ve své staré mytologické formě, nýbrž z té strašlivé vize, že moderní technika, zejména atomová fyzika, může přinést zkázu naší planety zneužitím lidské vědy a technologie.“11

Ve třetí kapitole - „Křesťanská zvěst a moderní světový názor“ - podává přímo definici programu demytologizace: „je jistě pravda, že moderní světový názor platí pro demytologizaci jako kritérium. Demytologizovat však neznamená zavrhovat Písmo nebo křesťanskou zvěst jako celek, nýbrž odmítnout ten světový názor Písma, který je světovým názorem doby minulé a kterého se v křesťanské dogmatice a kázání příliš často přidržujeme. Demytologizovat znamená popírat, že je zvěst Písma a církve vázána na starý, zastaralý světový názor.“12

Myšlení moderního člověka je určeno vědeckým obrazem světa; z toho však plyne velké pokušení ucházet se o vládu nad světem i nad vlastním životem. „Boží Slovo volá člověka od jeho egoismu, od jeho iluzorní jistoty, kterou si pro sebe zkonstruoval. (...) Pomocí vědy se lidé pokoušejí přivlastnit si svět, ve skutečnosti si svět přivlastňuje lidi. (...) Víra je zřeknutím se osobivé jistoty člověka, je připraveností hledat jistotu pouze v neviditelném onom světě, v Bohu.“13 Boží Slovo vyzývá člověka k pravé svobodě, jíž je svobodná poslušnost. Úkolem demytologizace je tuto výzvu vysvětlovat.

V čtvrté kapitole se zabývá vztahem „Moderní biblická interpretace a existenciální filosofie“. Demytologizaci zde definuje jako hermeneutickou metodu. Adekvátním způsobem tázání (chceme-li pochopit bibli jako Boží Slovo) je dle Bultmanna otázka: „Jak je v bibli pochopena lidská existence?“14

Exegeze závisí vždy na dobovém vnímání světa či přímo na převládající dobové filosofii. Správnou filosofií pro porozumění Písmu je dle něj filosofie existenciální.

V páté kapitole, nazvané „Význam Boha jako Boha jednajícího“, si autor klade otázku, „zda skutečně mluvíme mytologicky, hovoříme-li o Bohu jako o Bohu jednajícím.“ Božím jednáním se dle Bultmanna v mytologickém myšlení rozumí takové jednání, které zasahuje do přírodního, dějinného nebo psychologického chodu věcí. Do řetězce událostí, navzájem vyplývajících z kauzální souvislosti, je Božská kauzalita zavedena jako článek.

Zázrak je však dle Bultmanna neviditelný, neodehrává se ve fyzikálním světě. Víra ve všemohoucího Boha není vírou v bytí, které může udělat všechny věci. Doslova píše: „Tvrdíme, že Boží jednání není viditelné, že se vymyká důkazu.“15 Paradoxem víry je, že přestože nezbývá žádný prostor pro Boží jednání, víra „přece“ rozumí nějaké události jako Božímu jednání zde a nyní, které je v chodu přírodních či dějinných záležitostí zcela pochopitelné.“16

Náboženský člověk tedy vnímá svět jinak, paradoxně.

Kritický pohled si zaslouží Bultmannovo tvrzení, že moderní člověk už „nepodléhá pověrám“ a starý, t.j. mytologický obraz světa je pro něj vyřízený. I kdybychom přijali autorovo etnocentrické hledisko a zabývali se pouze moderním příslušníkem euroamerické kultury, je jeho tvrzení naprostou iluzí. Jak píše Lane, „nelze vyslovovat zobecňující výroky o ’moderním člověku’.“17 Nezanedbatelné množství lidí stále vykládá doslovně bibli a někteří se snaží brát si na pomoc i vědu (tzv. „vědečtí“ kreacionisté). A samozřejmě i mimo křesťanství bychom nalezli mnoho příkladů: zájem o nejrůznější druhy věštění, magii, neopohanství, okultismus atd. O všeobecném rozšíření, oblibě a vlivu všemožných mimoracionálních nauk se netřeba dále šířit. O tom, že i supermoderní technika může sloužit k cestám za hranice Bultmannova pojetí „moderního světa“ svědčí výlety technošamanů dneška.18

„V běžné řeči 19. století znamenal mýtus všechno, co neodpovídalo realitě: stvoření Adama či neviditelný člověk stejně jako příběhy Zuluů či Theogonie od Hésioda byly ’mýty’. Jako mnoho dalších ustálených klišé iluminismu a pozitivismu měl i tenhle křesťanskou strukturu a původ; podle původního křesťanství totiž všechno, co nemělo své opodstatnění ve Starém či Novém zákoně, bylo nepravdivé, bylo ’báchorkou’.“19 píše Eliade v úvodu své stati „Mýty moderního světa“ a domnívám se, že do značné míry vystihuje i způsob myšlení Rudolfa Bultmanna. Bulmann chápe mýtus jako něco překonaného, zastaralého; proto se jej snaží z křesťanství vymýtit. Zároveň ale odmítá přikládat důležitost Ježíši jako historické postavě, přestože, jak dále píše Eliade, pro křesťana „není Ježíš Kristus mýtická postava, ale naopak historická: jeho velikost nachází svou oporu dokonce v absolutní historičnosti. Kristus se totiž stal nejen člověkem, „obecně člověkem“, ale přijal historický stav národa, uprostřed něhož se chtěl narodit; neučinil jediný zázrak, aby této historičnosti unikl, ačkoli vykonal dost zázraků, aby změnil historickou situaci jiných (uzdravení chromého, vzkříšení Lazara atd.)“20A právě to Bultmanna „pobuřuje“. Bultmann opomíjí skutečnost, že Ježíšovy zázraky nejsou (vyjma vzkříšení) mýtické povahy (minimálně v Eliadovském pojetí mýtu, kterého se přidržuji). „Náboženský prožitek křesťana se přesto zakládá na napodobení Krista jako příkladného vzoru, na liturgickém opakování jeho života, smrti a vzkříšení...“21

O tom, že i dnešní křesťan (a to dokonce vystudovaný přírodovědec) chápe svou víru mýtickým způsobem svědčí například i slova mého kamaráda Martina G.: „Můj názor je, že jedním z atributů Boha je moc nad časem, že pomocí večeře Páně se dostáváš jakoby do toho prvního apoštolského kruhu, jako bys tam seděl. A tím pádem čerpáš sílu toho vůbec prvního slavení večeře Páně, jak je popsaný v evangeliu.“22

V mýtickém myšlení nejde o nějakou naivně chápanou „víru v zázraky“, mýtus pro své fungování v podstatě žádné zázraky v běžném slova smyslu nutně nepotřebuje. Zakladatelský čin může být stejně tak dobře z hlediska přírodní vědy nadpřirozený i vysvětlitelný (to první je ovšem zřejmě častější), na jeho funkci to nic nezmění.

Stejně tak posvátnost prostoru (posvátná místa) a času není něčím překonaným a zapomenutým a to i v oblastech na často těžko určitelném pomezí náboženství a společenského života (i bezvěrec v kostele šeptá; úcta ke státním symbolům atd.)

Zdá se tedy, že samotné Bultmannovo východisko je velmi vratké. Nicméně to je problém spíše teologických, nikoli religionistických diskusí. Ostatně: celá Bultmannova práce je založena na problému reálnosti existence nadpřirozených jevů, což považuji z hlediska religionistiky za zcela jednoznačný pseudoproblém.

Pro nás je zajímavější autorova definice mytologie. Bultmann tvrdí, že mýty vyjadřují transcendentno, tak, že mu dává světskou objektivitu. Tedy, že z něj činí objekt. „Mýtus objektivizuje onen svět na tento svět.“23

Tato myšlenka je, budeme-li pracovat s kategorií posvátna, v podstatě přijatelná, i když vychází z překonaných interpretací mýtu jako pouhého vysvětlení přírodních jevů. Na druhou stranu Bultmann zcela opomíjí vzorovou hodnotu mýtu, jeho provádění v rituálu a rituál vůbec. Bultmannovi v jeho práci ovšem nejde primárně o definování mytologie, ale o překlad mýtického jazyka do pojmů moderního, t.j. nemýtického, myšlení. Taková hermeneutická metoda může být zajímavá a v lecčems i přínosná; snaha uplatňovat její výsledky v žitém náboženství mi však připadá jako čirá fantazie. Jeho koncepce křesťanského náboženství implicitně připouští z kultických akcí jen snad jakousi existenciálně, laděnou modlitbu či meditaci.

Nakolik je takové náboženství ještě vůbec náboženstvím a ne pouze křesťansky laděnou existenciální filosofií (jak bylo, soudím, že správně, Bultmannovi vytýkáno) je otázkou. „Bultmann nahradil liberalismus existencialistickou verzí křesťanství.“24

Obecně se dá k problému jednostrannosti různých interpretací (nejen) mytologie říci, že pokud na něco zaostříme pohled, přirozeně musíme něco jiného zase pustit ze zřetele. Nelze zkoumat nějakou oblast ze všech úhlů pohledu současně. Důležité ovšem je, nakolik autor svou interpretaci dogmatizuje. Bultmannova práce je jistě zajímavým příspěvkem do diskuse a zajímavým textem pro hermeneuticky založené vykladače posvátných textů, zajímavým však hlavně pro teology než pro religionisty.

Rudolf Bultmann: „Ježíš Kristus a mytologie“, Praha, 1995

Mircea Eliade: „Mýty, sny a mystéria“, Praha, 1998

Tony Lane: „Dějiny křesťanského myšlení“, Praha, 1996

Dušan Lužný: „Neošamanismus - postmoderní techniky extáze“ in: RELIGIO - revue pro religionistiku, 2/95 (str. 169-180)

+ osobní rozhovor s Martinem G.

© Jaroslav A. Polák, http://www.kojot.bloguje.cz



Poznámky: