Re: 23 minut v pekle od Billa Wise 2 (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Středa, 21. březen 2007 @ 15:23:18 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Nesmrtelnost a smrt
Nesmrtelnost je stav nebo vlastnost nepodléhat smrti. Překladatelé Bible používají slovo nesmrtelnost pro překlad řeckého výrazu athanasia „nesmrtelnost a aftharsia „neporušitelnost . Jak se tento pojem vztahuje na Boha a lidi?
Nesmrtelnost. Písmo ukazuje, že věčný Bůh je nesmrtelný (1Tm 1,17). Vlastně „on jediný je nesmrtelný (1Tm 6,16). On je nestvořený, nezávisle existující a nemá žádný počátek ani konec (viz kapitola 2).
„Písmo nikde nepopisuje nesmrtelnost jako vlastnost nebo stav, který k člověku - nebo jeho 'duši' či 'duchu' - neodmyslitelně patří. Výrazy obvykle překládané jako 'duše' nebo 'duch'... se v Bibli vyskytují více než 1600 krát, ale nikdy ve spojení se slovem 'nesmrtelný' nebo 'nesmrtelnost' (viz kapitola 7). (1)
Narozdíl od Boha jsou lidé smrtelní. Písmo srovnává lidský život s párou, „která se na okamžik ukáže a potom zmizí (Jk 4,14). Lidé „jsou jenom tělo, vítr, který zavane a už se nevrací (Ž 78,39). Člověk „jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá (Jb 14,2).
Bůh a lidé se od sebe výrazně liší. Bůh je nekonečný, lidé jsou omezeni. Bůh je nesmrtelný, oni však smrtelní. Bůh je věčný, lidé však pomíjiví.
Podmíněná nesmrtelnost. Při stvoření „vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Gn 2,7) Zpráva o stvoření ukazuje, že lidský život pochází od Boha (srov. Sk 17,25.28; Ko 1,16.17). Důsledkem této základní skutečnosti je, že nesmrtelnost není lidstvu vlastní, ale je Božím darem.
Když Bůh stvořil Adama a Evu, dal jim svobodnou vůli - možnost se rozhodovat. Mohli poslouchat nebo se mohli rozhodnout neposlouchat; jejich další život však závisel na trvalé poslušnosti prostřednictvím Boží moci. Jejich dar nesmrtelnosti byl tedy podmíněn.
Bůh důkladně objasnil okolnosti, za kterých by tento dar mohli ztratit - když by jedli „ze stromu poznání dobrého a zlého . Bůh je varoval: „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. (Gn 2,17). (2)
Smrt: mzda hříchu. V protikladu k Božímu varování, že neposlušnost přinese smrt, satan prohlašoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. (Gn 3,4) Ale poté, co přestoupili Boží nařízení Adam a Eva zjistili, že mzdou hříchu je opravdu smrt (Ř 6,23). Jejich hřích přinesl tento rozsudek: „... dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš. (Gn 3,19) Tato slova nenaznačují, že by život dále trval, ale naopak, že přestane.
Poté, co Bůh vynesl tento rozsudek, znemožnil hříšnému páru přístup ke stromu života, aby z něj „jedl a byl živ navěky (Gn 3,22). Tento čin jasně ukázal, že zaslíbená nesmrtelnost, podmíněná poslušností, byla hříchem ztracena. Lidé nyní byli smrtelní, byli poddáni smrti. A protože Adam nemohl dalším předávat to, co sám neměl, „smrt zasáhla všecky, protože všichni zhřešili (Ř 5,12).
Boží milost ochránila Adama a Evu před okamžitou smrtí. Syn Boží nabídl svůj život, aby mohli dostat ještě jednu příležitost - druhou šanci. On je oním Beránkem, zabitým „od ustanovení světa (Zj 13,8, kral.).
Naděje pro lidstvo. Ačkoli se rodíme jako smrtelní lidé, povzbuzuje nás Bible k tomu, abychom hledali nesmrtelnost (viz např. Ř 2,7). Ježíš Kristus je zdrojem této nesmrtelnosti: „Ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,23; srov. 1J 5,11) „On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu. (2Tm 2,10) „Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. (1K 15,22) Samotný Kristus řekl, že svým hlasem otevře hroby a vzkřísí mrtvé (J 5,28.29).
Kdyby Kristus nepřišel, situace lidí by byla beznadějná a všichni, kdo zemřeli, by zahynuly navždy. Díky němu však nikdo nemusí zahynout. Jak napsal Jan: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16) Víra v Krista tedy nejenom odstraňuje trest za hřích, ale také věřícímu zajišťuje drahocenný dar nesmrtelnosti.
Kristus „zjevil nepomíjející život v evangeliu (2Tm 2,10). Pavel nás ujišťuje, že je to Písmo, které nám může „dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše (2Tm 3,15). Ti, kteří nepřijali evangelium, neobdrží ani nesmrtelnost.
Přijetí nesmrtelnosti. Apoštol Pavel popisuje okamžik přijetí nesmrtelnosti: „Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: 'Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!' (1K 15,51-54) Zde se jasně říká, že Bůh nesmrtelnost věřícímu neuděluje v okamžiku smrti, ale až při vzkříšení, kdy zazní „poslední polnice . Potom toto „smrtelné oblékne nesmrtelnost . I když Jan poukazuje na to, že dar věčného života přijímáme v okamžiku, kdy jsme přijali Ježíše Krista jako osobního Spasitele (1J 5,11-13), k opravdovému naplnění tohoto daru dojde při Kristově příchodu. Až tehdy budeme proměněni - smrtelní na nesmrtelné, porušitelní na neporušitelné.
Podstata smrti
Jestliže je smrt ukončením života, co potom Bible říká o stavu člověka po smrti? Proč je důležité, aby křesťané porozuměli tomuto biblickému učení?
Smrt je spánek. Smrt není naprostým zánikem; je pouze stavem dočasného nevědomí, ve kterém člověk očekává vzkříšení. Bible opakovaně nazývá tento přechodný stav spánkem.
Starý zákon se o smrti Davida, Šalomouna a dalších izraelských a judských králů zmiňuje jako o spánku se svými otci (1Kr 2,10; 11,43; 14,20.31; 15,8; 2Pa 21,1; 26,23; atd., kral.). Job nazývá smrt spánkem (Jb 14,10-12), stejně jako David (Ž 13,4), Jeremiáš (Jr 51,39.57) a Daniel (Dn 12,2).
Nový zákon používá stejný obraz. Když Kristus popisuje stav Jairovy mrtvé dcery, říká, že spí (Mt 9,24; Mk 5,39). O zesnulém Lazarovi mluví stejným způsobem (J 11,11-14). Matouš napsal, že „mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena (Mt 27,52) a ve zprávě o Štěpánově mučednictví Lukáš zaznamenal, že usnul (Sk 7,60, kral.). Petr i Pavel také nazývali smrt spánkem (1K 15,51.52; 1Te 4,13-17; 2Pt 3,4).
Biblická představa smrti jako spánku odpovídá její povaze, jak ukazují následující přirovnání: 1. Ti, kdo spí, jsou ve stavu nevědomí. „Mrtví nevědí zhola nic. (Kaz 9,5) 2. Ve spánku ustává vědomé myšlení. „Jeho duch odchází... tím dnem berou za své jeho plány. (Ž 146,4) 3. Spánkem končí veškerá denní činnost. „Neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš. (Kaz 9,10) 4. Spánek nás odděluje od těch, kdo žijí a od jejich činnosti. „Nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje. (Kaz 9,6b) 5. Normální spánek také ukončuje činnost emocí. „Jak jejich láska tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly. (Kaz 9,6a) 6. Ve spánku lidé nechválí Boha. „Mrtví nechválí už Hospodina. (Ž 115,17) 7. Spánek předpokládá probuzení. „Přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou. (J 5,28.29) (3)
Člověk se vrací do prachu. Aby bylo možné pochopit, co se s člověkem děje v okamžiku smrti, je třeba pochopit, co tvoří lidskou přirozenost. Bible člověka popisuje jako organickou jednotu (viz kapitola 7). Někdy používá slovo duše na označení celého člověka, jindy se vztahuje pouze na nálady a city. Bible však neučí, že se člověk skládá ze dvou oddělených částí. Tělo a duše existují pouze spolu a tvoří nedělitelnou jednotu.
Při stvoření spojení prachu ze země (prvky země) a dechu života vytváří živou bytost nebo duši. Adam nepřijal duši jako oddělenou entitu; on se stal duší živou (Gn 2,7, kral.; viz kapitola 7). Při smrti dochází k opačnému procesu. Prach ze země je bez dechu života mrtvou hmotou nebo mrtvou duší bez jakéhokoli vědomí (Ž 146,4). Prvky, které tvořily tělo, se vrací do země, z níž pochází (Gn 3,19). Duše nemá bez těla žádnou vědomou existenci a žádný biblický text nenaznačuje, že by duše žila po smrti samostatně. Skutečně „duše, která hřeší, ta umře (Ez 18,20).
Příbytek mrtvých. Starý zákon nazývá místo, kam odchází lidé po smrti šeol (hebrejsky) a Nový zákon hades (řečtina). V Písmu většinou znamená šeol prostě hrob. (4) A význam slova hades se velice podobá výrazu šeol. (5)
Všichni mrtví odcházejí na toto místo (Ž 89,49), spravedliví i bezbožní. Jákob řekl: „Já v zármutku sestoupím za synem svým do hrobu [šeol]. (Gn 37,35, kral.) Když země otevřela „svůj chřtán , aby pohltila bezbožného Kóracha a jeho společníky, sestoupili „zaživa do podsvětí [šeol] (Nu 16,30).
Po smrti se celý člověk dostává do šeolu. Když Kristus zemřel, sestoupil do říše smrti (hades), ale při vzkříšení jeho duše říši smrti opustila (hades, Sk 2,27.31 nebo šeol Ž 16,10). Když David děkoval Bohu za uzdravení, potvrdil, že jeho duše byla zachráněna „z podsvětí [šeol] (Ž 30,4).
Hrob není místem vědomí. (6) Protože je smrt spánkem, zůstanou mrtví v hrobě ve stavu nevědomí až do vzkříšení, kdy hrob (hades) vydá své mrtvé (Zj 20,13).
Duch se navrací k Bohu. I když se tělo navrací do prachu, duch se vrací k Bohu. Šalomoun řekl, že při smrti se „prach vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal (Kaz 12,7). To platí o všech lidech, spravedlivých i nespravedlivých.
Mnozí lidé se domnívají, že tento text podává důkaz, že podstata člověka žije i po smrti. V Bibli však ani hebrejský ani řecký výraz pro ducha (ruach a pneuma) nemluví o nějaké rozumové entitě, která by byla schopna vědomé existence mimo tělo. Tyto výrazy spíše znamenají „dech - jiskra života, která je pro život člověka nezbytná, životní princip, jenž dává život zvířatům i lidem (viz kapitola 7). Šalomoun napsal: „Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty... Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. Kdo ví, zda duch [ruach] lidských synů stoupá vzhůru a duch [ruach] zvířat sestupuje dolů k zemi? (Kaz 3,19-21) Tak podle Šalomouna není při smrti rozdíl mezi duchem člověka a zvířete.
Šalomounův výrok, že duch (ruach) se vrací k Bohu, který ho dal, naznačuje, že to, co se k Bohu navrací je ve skutečnosti princip života, jenž pochází od Boha. Neexistuje žádný náznak, že by duch nebo dech byl vědomou entitou oddělenou od těla. Ruach je možné označit za „dech života , který Bůh vdechl do prvního člověka, aby tak oživil jeho neživé tělo (srov. Gn 2,7).
Soulad v Písmu. Mnoho upřímných křesťanů, kteří nestudovali celé učení Bible o smrti, si neuvědomuje, že smrt je až do vzkříšení spánkem. Domnívají se, že různé oddíly Písma podporují myšlenku, že duch nebo duše mají po smrti vědomou existenci. Pečlivé studium ukazuje, že Bible důsledně učí, že smrt způsobuje konec vědomí. (7)
Spiritismus. Jestliže mrtví naprosto nic nevnímají, s kým nebo s čím komunikují spiritistická média?
Každý poctivý člověk uzná, že přinejmenším část těchto jevů je podvod; ale zbývající část takto nelze vysvětlovat; je tedy jasné, že existuje nějaká nadpřirozená moc, která je spojena se spiritismem. Co v tomto ohledu učí Bible?
1. Základ spiritismu. Spiritismus má svůj původ v první satanově lži Evě - „nikoli, nepropadnete smrti (Gn 3,4). Jeho slova byla prvním kázáním o nesmrtelnosti duše. Dnes, na celém světě, nejrůznější náboženství nevědomky opakují tuto chybu. Pro mnoho lidí Boží rozsudek, že „duše, která hřeší, ta umře (Ez 18,20) byl změněn na výrok: „Duše, i když hřeší, bude žít věčně.
Toto chybné učení o přirozené nesmrtelnosti vedlo k víře v posmrtný život. Jak jsme viděli, takové názory přímo protiřečí tomu, co Bible o této otázce říká. Byly přejaty do křesťanské víry z pohanské filozofie - zvláště od Platóna - během doby onoho velkého odpadnutí (viz kapitola 12). Tato víra se stala převažujícím názorem v křesťanství a je tomu tak dodnes.
Názor, že mrtví mají i po smrti vědomí, připravuje mnoho křesťanů pro přijetí spiritismu. Jestliže mrtví žijí a jsou v přítomnosti Boží, proč by se nemohli vracet na zem jako služební duchové? A jestliže mohou, proč pak nezkusit se s nimi spojit a přijmout jejich radu a vedení, vyhnout se neštěstí nebo přijmout útěchu v zármutku?
Satan a jeho andělé staví na tomto zdůvodnění (Zj 12,4.9) a vytváří tak komunikační prostředek, na základě kterého mohou dosáhnout svého záměru - svést lidi. Prostřednictvím takových prostředků jako spiritistické seance zosobňují milované zesnulé a přinášejí domnělou útěchu a podporu živým. Čas od času předpovídají budoucí události, které když se naplní, jim dodávají věrohodnost. Potom nebezpečné bludy, jenž hlásají, vypadají jako pravé i když protiřečí Bibli a Božímu zákonu. Satan tím, že odstranil bariéry proti zlu, uvolnil cestu pro to, aby vedl lidi od Boha do jisté záhuby.
2. Varování proti spiritismu. Nikdo nemusí být spiritismem sveden. Bible odhaluje, že jeho tvrzení jsou falešná. Jak jsme již viděli, Bible nám říká, že mrtví nevědí nic, že leží v hrobě a nemají vědomí.
Bible také důrazně zakazuje jakýkoli pokus navazovat spojení s mrtvými nebo s duchovním světem. Říká, že lidé, kteří říkají, že mají spojení s mrtvými (jak to dnes tvrdí spiritistická média), komunikují s „dobře známými duchy , kteří jsou „duchové ďábelští . Hospodin řekl, že takové jednání je ohavností a že ti, kteří takto jednají, mají být potrestáni smrtí (Lv 19,31; 20,27; Dt 18,10.11).
Izajáš dobře vystihl pošetilost spiritismu: „Řeknou vám: 'Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají.' Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se ptát mrtvých? K zákonu a svědectví! Což oni neříkají takové slovo, že mu z něho nevzejde jitřní záře? (Iz 8,19.20) Skutečně pouze učení Bible může křesťana ochránit před tímto neodolatelným svodem.
3. Projevy spiritismu. Bible zaznamenává mnoho projevů spiritismu - od faraónových kouzelníků a mágů, astrologů a čarodějů Ninive a Babylóna až k čarodějnicím a médiím v Izraeli - všechny je odsuzuje. Jedním z příkladů je seance čarodějnice z Endor, která Saulovi vyvolala ducha, což je příběh, jímž začínala tato kapitola.
Písmo říká: „Doptával se Saul Hospodina, ale Hospodin mu neodpovídal ani skrze sny ani skrze urím ani skrze proroky. (1S 28,6) Bůh tedy neměl nic společného s tím, co se odehrálo v Endor. Saul byl oklamán démonem, který ztělesňoval Samuela; sám tehdy skutečného Samuela vůbec neviděl. I čarodějnice viděla pouze starého muže, zahaleného pláštěm a Saul pouze „poznal nebo usoudil, že je to Samuel (1S 28,14).
Jestliže bychom věřili tomu, že tento duch byl skutečně duch proroka Samuela, museli bychom také uvěřit tomu, že čarodějnice, kouzelníci, černokněžníci, čarodějové, spiritisté nebo média mohou vyvolat spravedlivé mrtvé z místa, kam odešli po své smrti. Museli bychom také věřit tomu, že zbožný Samuel žil v podzemí ve stavu vědomí, protože vystupoval „ze země (1S 28,13).
Tato seance nenaplnila Saula nadějí, ale zoufalstvím. Dalšího dne spáchal sebevraždu (1S 31,4). Přestože údajný Samuel předpověděl, že druhého dne bude Saul a jeho synové u něj (1S 28,19). Jestliže by tento duch mluvil pravdu, museli bychom usoudit, že neposlušný Saul a spravedlivý Samuel přebývají na stejném místě. Místo toho však musíme dojít k závěru, že to byl zlý anděl, kdo při této seanci svedl krále.
4. Poslední svod. Projevy spiritismu v minulosti spadaly do oblasti okultismu, ale v nedávné době na sebe spiritismus vzal „křesťanskou podobu, aby byl sveden i křesťanský svět. Tím, že spiritismus tvrdí, že přijímá Krista a Bibli, stává se velmi nebezpečným nepřítelem věřících. Jeho účinky jsou jemné a svůdné. Spiritismus „Bibli vykládá tak, aby to vyhovovalo nepřerozenému srdci; její svaté a životně důležité pravdy vydává za neúčinné. Mluví o lásce jako o hlavní vlastnosti Boží, avšak snižuje ji na pouhou přecitlivělost, jež téměř nečiní rozdílu mezi dobrem a zlem. Boží spravedlnosti, Božímu odsouzení hříchu a požadavkům svatého zákona Božího nevěnuje pozornost. Učí lid, aby Desatero přikázání pokládal za mrtvou literu. Příjemnými, klamnými pohádkami se zmocňuje smyslů a svádí lidi, aby Bibli jako základ své víry zavrhli. (8)
Tímto způsobem se správné a nesprávné stává relativním a každý člověk, situace nebo kultura se stává měřítkem toho, co je „pravda . V podstatě se tak každý člověk stává bohem a tím se plní satanův slib: „Budete jako bohové. (Gn 3,5, kral.) Před námi je hodina „zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země (Zj 3,10). Satan, ve svém závěrečném úsilí svést celý svět, použije velká znamení a zázraky. Když Jan mluvil o tomto mistrovském svodu, napsal: „A hle... vystoupili tři nečistí duchové podobní ropuchám. Jsou to duchové ďábelští, kteří činí zázračná znamení. Vyšli ke králům celého světa, aby je shromáždili k boji v rozhodující den všemohoucího Boha. (Zj 16,13.14; srov. 13,13.14)
Uniknou pouze ti, které zachovává Boží moc, kteří svou mysl posilnili pravdami Bible a přijali ji ve svém životě za jedinou autoritu. Všichni ostatní nebudou mít žádnou ochranu a budou tímto klamem svedeni.
První a druhá smrt. Druhá smrt je konečným trestem pro nekající hříšníky - pro všechny, jejichž jména nejsou zaznamenána v knize života. Tento trest bude vykonán na konci tisíciletí (viz kapitola 26). Po této smrti nebude následovat vzkříšení. Při zničení satana a nespravedlivých bude vymazán hřích a bude odstraněna i samotná smrt (1K 15,26; Zj 20,14; 21,8). Kristus však dává ujištění, že každý, „kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží (Zj 2,11).
Na základě toho, co Písmo označuje za druhou smrt, můžeme předpokládat, že první smrtí je to, co prožijí všichni jako výsledek Adamova přestoupení, kromě těch, kdo budou proměněni. Je to „obyčejný důsledek degenerativních účinků hříchu na lidstvo .
|
|
|
