poslal Lutrik Jedno známé (údajně židovské) přísloví říká, že všechno je jinak. Takový pocit mne neustále doprovázel při čtení knihy Emmanuela Todda „Po impériu. Esej o rozpadu amerického systému“, která vyšla česky v brněnském nakladatelství Computer Press v roce 2004 (ISBN 80-251-0495-8). V originále (pod názvem Après ľempire. Essai sur la décomposition du système americain) byla kniha vydána v roce 2002, a to v pařížském nakladatelství Gallimard. Emmanuel Todd (nar. 1951) je francouzský historik a politolog, který pracuje v Národním institutu demografických studií (INED) a zkoumá vzestupy a pády civilizací a kultur v průběhu tisíciletí. E. Todd je mimo jiné autorem publikace „Konečný pád“ (La chute finale), ve které v roce 1976 předpověděl rozpad sovětské sféry, a dále eseje o stagnace rozvinutých společností „Ekonomický klam“ (Ľillusion économique).
V první řadě se v knize dovídáme, že velkou nesnází světa není „osa zla“, nýbrž velkou nesnází světa jsou samotné Spojené státy, které se čím dále více jeví jako původce mezinárodního zmatku (s. 1). Povýšení terorismu na světovou sílu zavádí trvalý válečný stav po celé planetě a tak někteří američtí autoři hovoří o čtvrté světové válce. Obraz zraněného, milého a dobrého národa z roku 2001 vystřídal v roce 2002 obraz narcistické, pobouřené a agresivní Ameriky (s. 5). Přitom problémem Ameriky není nadbytek její moci, nýbrž její slabost, resp. slabiny (s. 7). Americké autority pronásleduje možnost marginalizace Spojených států (s.14).
Na počátku třetího tisíciletí již Spojené státy nemohou žít z vlastní produkce a pro zvýšení svých zahraničních výdajů potřebují příliv vnějšího kapitálu. Spojené státy se tak staly ekonomicky závislou supervelmocí (s. 17). Přitom se Spojené státy staly rovněž politicky nepotřebnou supervelmocí, a to v důsledku vzdělávací, demografické a demokratické stabilizace světa. Navíc v samotných Spojených státech demokracie slábne a tlak vysokoškolského vzdělání vede politický vývoj směrem k oligarchii, kdy „vysokoškolský vzdělaní“ nabývají přesvědčení, že jsou nadřazení (s. 19). Cílem Spojených států již není jako dříve bránit liberální a demokratický řád, nýbrž politická kontrola nad světovými zdroji, a to s cílem se zásobit nejrůznějším majetkem a kapitálem (s. 22). Upadající ekonomická, vojenská a ideologická moc však Spojeným státům nedovoluje spolehlivě ovládat svět, proto se Spojené státy uchylují k jakémusi divadelnímu militarismu, který se vyznačuje tím, že jistý problém se nemá definitivně vyřešit, pozornost nutno upnout na mikromocnosti (Irák, Írán, Severní Korea, Kuba atd.) a je potřebné vyvíjet nové zbraně (s. 23).
Sdělovací prostředky vytvářejí mylný obraz planety pustošené násilím, čímž navazují chybnou specifickou vizi dějin světa, a to vizi regrese (s. 26). V zajetí této vize pak lidem uniká úžasný progresivní kulturní vývoj v současném světě. Ten lze vyjádřit dvěma základními měřítky: celosvětovým rozšířením alfabetizace a kontroly porodnosti (s. 27). Lze reálně počítat s tím, že negramotnost bude na planetě vymýcena do roku 2030 (s. 28) a že kolem roku 2050 můžeme čekat stabilní populaci a svět v rovnováze (s. 30). Tyto dva jevy přitom spolu úzce souvisí, neboť když lidé, přesně řečeno ženy, umí číst a psát, začíná kontrola porodnosti. Současně boj s negramotností a snižování porodnosti umožňují celosvětové rozšíření demokracie (s. 37).
Krize a masové vraždění, jež nám média neúnavně ukazují, nejsou ve většině případů regresivními jevy, ale přechodovými poruchami spojenými s modernizačním procesem samotným (s. 39). Tímto procesem prochází také islámský svět, a to včetně demografického přerodu (snižování porodnosti). Islám celkově prochází krizí modernizace a nemůže se tedy tvářit jako oáza klidu. Ovšem i ve Francii, v USA či v Japonsku modernizace byla provázená válkami, revolucemi, násilím a imperiální rozpínavostí. Nicméně značná část islámského světa je dnes již na cestě k uklidnění. V této souvislosti pojem světového terorismu nemá při zkoumání skutečného světa žádnou sociologickou či historickou ospravedlňující moc. Tento pojem je užitečný pouze pro Ameriku, pokud ovšem potřebuje svět rozohněný neustálým válečným stavem (s.47). Po modernizační fázi se společnosti zpravidla uklidní a jsou schopny najít netotalitní formy vlády, které většina populace přijímá (s. 59). Potvrdilo se to v západní Evropě a pravděpodobně se to potvrdí i v Rusku (nástup liberální demokracie po pádu komunismu jako přechodové ideologii). V případě, že se z Ruska stane dobrá velmoc, mohla by se Evropa s Japonskem obejít bez Spojených států (s. 63).
Globalizační éra v ekonomické sféře souvisí s čím dál nižším ekonomickým růstem, se zpomalením zvyšování životní úrovně mas, někdy dokonce s jejím snižováním a téměř vždy s navýšením nerovností (s. 50). Zrod světového globalizovaného hospodářství nutno přitom vidět jako výsledek vojensko - politického procesu. V pozadí hospodářské převahy (Říma, Řecka či USA) vždy ležely a leží politické a vojenské faktory, což koriguje současné přesvědčení o apolitičnosti globalizace (s. 68). Současná globalizace není uspořádána na principu symetrie, ale je uspořádána na principu asymetrie: svět čím dál více produkuje, aby Amerika konzumovala (s. 69). Nadmíra americké konzumace se stala nedílnou součástí světové ekonomiky, již někteří vidí jako imperiální. Amerika již není pro svět nepostradatelnou svojí produkcí, nýbrž svojí konzumací (s. 75). Obchodní deficit Spojených států tak musí být hodnocen jako imperiální daň. Tento systém imperiálních dávek z materiálních statků patrně v letech 1994 - 2000 dozrál a těžit z něj může celý americký národ, nejen horní vrstvy americké společnosti, které se transformují na horní vrstvy společnosti imperiální, překračující národní rámec (s. 79 a s. 81). Díky novému kolu zbrojení (zahájenému v letech 1999 - 2001) je americký vojenský potenciál předimenzován na to, aby zajišťoval národní bezpečnost. Ovšem na druhé straně je poddimenzován, jestliže má zajišťovat kontrolu nad impériem (s. 87).
Peníze na udržení své imperiální pozice získávají USA mimo jiné vývozem zbraní (v roce 1997 činil podíl USA na celkovém vývozu zbraní 58%). Ovládání některých zón s petrolejářskou výrobou pak umožňuje americkým nadnárodním naftařským společnostem vybírat jistou celosvětovou rentu. Tyto všechny příjmy by však nestačily na pokrytí amerického dovozu zboží. Rovnováhu amerických plateb zajišťuje hlavně pohyb finančního kapitálu - ne tedy produkce zboží, nýbrž produkce měny. A tak příliv zahraničního kapitálu do USA vzrostl z 88 mld. USD v roce 1990 na 865 mld. USD v roce 2001 (s. 101). Spojené státy jsou totiž politickým středem současného ekonomického systému, proto se donedávna zdály být nejbezpečnějším místem pro uložení peněz. Ovšem každý americký burzovní krach se v evropských a japonských bankách projeví jako vyprchání aktiv (s. 107).
Oslabená a neproduktivní Amerika již není tolerantní a americký universalismus je od pádu komunismu na ústupu. E. Todd konstatuje neúspěch integrace černých do americké společnosti a možný vznik třetí vydělené skupiny, a to „hispánců“ čili latinoameričanů s indickým původem pocházející většinou s Mexika (s. 117). Asimilace Židů a Japonců není univerzalistickou asimilací, nýbrž spíše diferencialistickou, jelikož je doprovázená segregací černých a možná i Mexičanů (s. 121). Z amerického myšlení jsou nyní navíc vytěsňováni i Arabové. Svazek mezi USA a Izraelem není nesen rozpoznáním dobra, nýbrž rozeznání sebe samého v druhém (s. 125). Hybatelem amerického i izraelského vývoje není dnes rovnost jako hodnota, nýbrž její opak - nerovnost (s. 128). Diferencialistická forma asimilace pak vzbuzuje nemalé obavy amerických Židů (s. 129). Impérium ovšem nemůže být diferencialistické, proto je americká imperiální pozice nyní tak nestálá. A každé popírání globalizace se jeví pro kapitalistický deregulovaný režim, jehož jsou Spojené státy přeborníkem, jako strategická hrozba (s. 134). To nutí USA udržovat imperiální ekonomickou rovnováhu. K tomu však Spojené státy nemají patřičné vojenské a ideologické prostředky. V americké pozici ve světě se tak objevuje zásadní rozpor, který činí poloimperiální a pololiberální pozici USA ve světě tolik vratkou (s. 135). Tento rozpor rovněž vede k tomu, že jediným možným způsobem války pro Spojené státy je válka proti slabému nepříteli bez protiletecké obrany (s. 153). Návrat Ruska do stabilního stavu a tendence k osamostatnění Evropy a Japonska tak mohou ve střednědobém horizontu vést je zhroucení amerického vůdcovství. Sblížení Evropy, Ruska a Japonska může vyústit v nastolení rovnováhy v Eurasii bez Spojených států, což je noční můra prosvítající za Brzezinského snem o americké nadvládě (s. 155).
Rusko se bez Spojených států obejde, bez Evropy ne (s. 158). V mezinárodni politice velmi chybí ruský univerzalistický duch (hlásající rovnost národů a lidí). Návrat stabilního Ruska na mezinárodní scénu může proto být pro Organizaci spojených národů jedině triumfem (s. 167). Pokud se podaří znova nastartovat ruskou ekonomiku, stane se Rusko gravitačním středem pro prostor daleko větší než je samo (Bělorusko, Ukrajinu, Arménii, Gruzii, Kazachstán, Uzbekistán a Kirgizstán). Ihned na východ od rozšířené Evropské unie by tak vznikl druhý mnohonárodnostní celek s vůdčí středovou silou v podobě Ruska (s. 178). Rusko je v demografické regresi a není již expandující silou. Ruský universalismus a současné ochabnutí ruské sily, které nedovoluje plány na ovládnutí druhých, mohou pouze kladně přispět ke světové rovnováze (s. 180).
Evropa se musí rozhodnout, zda se začlení do amerického impéria či si zvolí osamostatnění. Evropu od Ameriky odděluji „věci silnější než lidé“ (s. 187). Např. jde o kulturní rozdíly. Evropu ovládly hodnoty jako agnosticismus, mír a rovnováha, které jsou v těchto dnech americké společnosti cizí. Deregulace po americku by v zemích se silnou sociální tradicí (jakými jsou např. Německo či Japonsko) vedla k vzestupu krajní pravice (s. 192). Z Evropy se stává samostatná velmoc téměř proti její vůli. Globalizace světa vytváří regionální bloky oddělené od Ameriky. Skrze geografické sousedské interakce globalizace (tedy skrze regionální globalizaci, která probíhá vedle globalizace světové) se gravitační střed světové ekonomiky přemisťuje směrem k Eurasii a má sklon izolovat Ameriku (s. 198). Turecká orientace na Evropu by v této situaci vyústila v dramatický pokles amerického vojenského potenciálu na Blízkém východě. Evropa ve vztahu k Rusku a islámským zemím nutně musí sledovat jiné strategické cíle než Amerika (těmito evropskými cíli jsou mír a společný zájem v mnoha sférách). Zdá se, že údělem Evropy je přijmout navzdory všem nesnázím i Turecko. Velká Británie se musí časem rozhodnout mezi Evropou a Amerikou. Každopádně by její přičlenění k eurozóně znamenalo pro celou Ameriku obrovskou ránu, vzhledem k její závislostí na světových finančních trzích (s. 204).
Společná evropská měna euro (EUR) se v budoucnu může stát neustálou hrozbou pro americký systém. A vytvoření rozpočtové politiky na evropské kontinentální úrovni by zlomilo americký monopol konjunkturní kontroly (s. 213). Jestliže se Evropa stane autonomním polem keynesiánské regulace, zničí to vlastně americký systém. Výsledkem by bylo mimo jiné omezení materiálního, monetárního a migračního toku, který Ameriku živí. V důsledku toho by reálná životní úroveň Američanů klesla o 15 - 20%. Americe by to jen prospělo, neboť by ji to donutilo být sama sebou - tedy se opět stát demokratickou, liberální a produktivní. Japonsko by mělo získat křeslo v Radě bezpečnosti a Francie by se mohla rozdělit o své křeslo s Německem. Vhodné by bylo rovněž delokalizovat jisté americké světové instituce směrem k Eurasii. Jistě zajímavé představy. Ale jen budoucnost ukáže, zda se je podaří prosadit.
Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.
Vyšlo ve slovenském internetovém občanském denníku Changenet (www.changenet.sk), dne 6. 12. 2006
