poslal Baptista
Modlitební chvíle, neděle 19.7.1987
Téma: Bázeň Hospodinova
Text: Služte Hospodinu v bázni a veselte se s třesením. Žalm 2,11
Bratři a sestry,
je tomu zhruba již dva roky, co se náš sbor začal prostřednictvím několika jednotlivců blíže seznamovat s obsahem i záměry nových křesťanských proudů charismatického ražení.
Dva roky. To je již dostatečně dlouhá doba k vyhodnocení dosavadních zkušeností i k pokusu o analýzu sborové situace. Avšak i tento věcný náhled na aktuální téma nás má vést a povede k modlitbám. I když to bude poněkud nezvyklé téma, je pro náš sbor nezbytné ujasnit si, jakou cestou se ubíráme a jak důsledně se otevíráme biblické zvěsti. Je třeba takových zastavení a ohlédnutí, abychom mohli znovu pevně a neochvějně vykročit cestou víry.
Ty dva uplynulé roky nám přinesly mnoho nových a zajímavých námětů k přemýšlení. S nimi se vynořovaly otázky, které volaly po odpovědích.
Nové, přicházející myšlenky se zprvu nahlas a vehementně, a později sice potají a výběrově, ale s nemenší razancí domáhaly našeho sluchu. Byli bychom ztraceni ve spletitých často otázkách své víry, kdyby nebylo Boží milosti. A také Božího světla, které je nám dáno ku pomoci, abychom nemuseli bloudit.
Ale pojďme rovnou k věci. Nejprve se pokusme shrnout to, co již víme o účinkování a záměrech těchto nových proudů v našem sboru. Jde o těch několik jednotlivců, kteří udržují úzké styky s paní Šulcovou, či s jakýmsi ústředím tohoto směru, s pražským sborem Dana Drápala v Holešovicích.
Nebudeme si zakrývat, že po počátečních nadšených proklamacích bylo veliké očekávání. Jaké obživení, jaké ovoce a užitek činnost těchto několika jednotlivců přinese! Žel, i při nejlepší vůli musíme konstatovat, že výsledky zůstaly za očekáváním. Kromě nadšení a citových výlevů nepřispěli tito do společné pokladnice Těla Kristova jinými klady. Zato záporů je hodně a na miskách vah převažují. Jen si je spočítejme:
1. Tito horliví stoupenci charismatického učení hlásají, že poznali a odhalili Pravdu v evangeliu. Ale, pomineme-li počáteční pokus o veřejné vyznání poznané pravdy, odmítli veřejný dialog v církvi. Aby tato pravda byla dostupná všem, pečlivě zvážena a podrobena kritickému pohledu Písma svatého. Namísto toho se uchylují ke skrytému působení, zejména na mládež anebo na ve víře dosud nepevné jednotlivce. Aniž by brali v úvahu, že evangelium má být veřejně hlásáno a předkládáno k víře. Evangelium není šeptaná. Není ani nějakou propagandou, kterou lze někoho přesvědčit. Evangelium hlásáme ve víře, že bude také pouhou vírou přijato.
2. Podle narážek a výroků v ústraní, pohrdají toto bratři prací a službou starších služebníků Božího Slova, považujíce ji za nekvalifikovanou, pokud není v souladu s jejich názory.
3. Řídí se zásadou vůbec se nepřipravovat na službu Slovem a pak mluvit z vnuknutí. Zcela zavrhují teologii a její služebnou úlohu v církvi. Považují ji za nepotřebnou a dokonce i nebezpečnou. Bratry obdarované darem výkladu Božího Slova nazvali posměšně intelektuály.
4. Na druhé straně své předáky a vůdce považují za proroky s puncem pravosti a jejich názory a výklady přijímají za neochvějné a jedině správné.
5. Mají osobitý názor na duchovní život. Modlitbu a chvály považují za jakousi vstupenku do ráje - má je odvést od reality života a světa kamsi daleko odtud.
6. Jsou opojeni mocí, kterou Bůh dává člověku. Věří, že jen mnohé a veliké zázraky jsou důkazem Boží přítomnosti a také i pádným argumentem pro nevěřící, aby uvěřili. Tedy, ne tak, jak my věříme, spolu s apoštolem Pavlem, že v naší bezmoci se moc Kristova dokonává.
7. Někteří z nich považují členství ve sboru jen za manévr, aby mohli někde působit. Struktura sboru a principy křesťanské tolerance jsou jim cizí a jejich cílem, jak se zdá, je přetvořit sbor ke svému obrazu.
8. Jejich evangelium, které hlásají, není pro všechny. Vyhledávají jen ty, kteří jsou ochotni se podřídit jejich vlivu. Ty, kteří mají odlišné zkušenosti, pak považují za ztracené. Tvrdí, že opravdovým křesťanem je pouze ten, kdo se řídí jejich názory.
9. Při získávání stoupenců z řad mladých lidí kalkulují s tím, že mladí bývají ke starším velmi kritičtí a že zároveň touží po seberealizaci, vyniknutí a exhibici. Z těchto přirozených postojů a vlastností mladých lidí pak těží pro své cíle.
10. Jejich činnost nepřispívá k jednotě a budování církve. Své poznání nedávají do služeb církve ale působí rozdělení.
Tento výčet záporů asi nebude vyčerpávající, ovšem uvedl jsem jen ty, které nejsou z druhé ruky, které jsem osobně poznal.
Jsou to vážné námitky a jistě mnohé z nich volají po otevřeném dialogu či vysvětlení.
Podívejme se však na situaci ve sboru. Není tak jednoznačná, jak by se na první pohled zdálo. Našli se sice někteří bratři a sestry, kteří se odvážili v této věci vyznavačského postoje a nestyděli se vyznat své krédo, svou víru, tak jak ji na základě Písma přijali. Avšak více je těch, kteří mlčí, nebo nerozumí, nebo nemají proč se o to zajímat. Najdou se i ti, kteří sice k těmto horlivcům nepatří, ale jsou jim nakloněni. V poslední době se kolem těchto charismatiků dokonce vytvořila podivná atmosféra. Přicházejí zprávy, že prý jsou u nás deptáni a všelijak utlačováni. Je smutné, že tato atmosféra zdánlivého útlaku je uměle živena ve chvílích, kdy je z vyznavačské strany zcela zjevná snaha po veřejném dialogu.
Takto tedy můžeme vidět celou situaci po dlouhých dvou letech.
Maně se nám vybavuje otázka: jak to, že se to mohlo stát? Neneseme také trochu viny i my? Když o tom vážně uvažuji, docházím k závěru, že na tom něco pravdy bude. A to je třetí a nejdůležitější věc, kterou chci před modlitbami krátce připomenout.
Příčinu těchto zmatků spatřuji mimo jiné v tom, a je to celocírkevním jevem, že se v poslední době při zvěstování i přijímání Božího Slova stává, že Pána Ježíše Krista vidíme jako toho, kdo odhaluje jednoznačně láskyplnou tvář nebeského Otce. A jakoby odsunoval do pozadí zvěst Písma, která nám ukazuje Pána Boha jako Hospodina, jako Boha lásky i hněvu. Takovéto předůrazňování Boží lásky na úkor zvěsti celého Písma o tom, že Pán Bůh je i spravedlivý Soudce a v hněvu hrozný, slyšíme stále častěji a otevřeněji. Kam to vede?, ptáme se.
Mění se tím zcela nebiblicky naše představa o Pánu Bohu. Ten přísný a svatý Hospodin se tak proměňuje jen v milujícího Otce. Tato nová představa ještě více vyprazdňuje evangelium, vytrácí z něj zvěst o trestu, o svatém Bohu a o jeho Soudu. Paradoxní je, že takto vyprázdněné evangelium se dnes i oficiálně nazývá ryzím nebo plným evangeliem.
Opravdu, tato nebiblická představa nadělala mnoho škody v církvi. Rozrušila víru ve svatého Boha a tím umožnila mít k němu značně familierní vztah. Pak už nic nebrání tomu, přenést obsah své víry do lidského prožitku. A tak se v praxi objevuje stále méně víry a stále více nevázaného prožitku, který je za znak pravé víry vydáván.
Co tedy z této situace vyplývá pro nás?
Nechme se oslovit slovy proroka Jeremiáše (Jer. 2,19): "Poznej tedy a viz, že zlá a hořká věc jest, že opouštíš Hospodina Boha svého, a není bázně mé při tobě, dí Panovník Hospodin." a nebo třeba apoštola Petra (1P 3,15): "Ale Pána Boha posvěcujte v srdcích svých. Hotovi pak buďte vždycky k vydání počtu všelikého, kdož by od vás požádal zprávy z naděje té, kteráž je ve vás, a to s tichostí a bázní."
Písmo svaté nás tedy volá k návratu ke svatému a spravedlivému Pánu Bohu. Ano, náš Bůh je milující otec, ale zároveň je i svatý a přísný Bůh.
Nelze s Ním jednat tak, jak jsme se naučili jednat se svými otci, anebo jak někdy s námi cvičí naše děti. Je hrozné upadnouti do rukou Boha živého!
Jsme voláni k Němu, abychom před Jeho tváří, laskavou i hroznou, vyznávali své hříchy, abychom se před ním pokořili a zcela se vydali Jeho svaté vůli.
On je naším Bohem i Otcem, a proto si přeje, abychom jako jeho synové a dcery v poslušnosti a v Boží bázni také i žili.
Kéž by se tento vpravdě synovský vztah odrazil i v našich modlitbách!
