Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

„ My už z tebe to pámbíčkářství vymlátíme ! „ Zařval na mě obtloustlý vyšetřovatel Veřejné Bezpečnosti. Uvědomil jsem si tragédii této chvíle. V hlavě mi šumělo, tváře mě pálily po několika silných fackách a hlavně jsem pociťoval intenzívní strach. Bylo mi sedmnáct let, už rok jsem patřil Nebeskému království  a  poprvé jsem seděl u výslechu. Věděl jsem, že ty facky a urážky snesu, ale čeho jsem se skutečně obával bylo, že mě vyloučí ze střední školy, kde jsem tehdy studoval. Tolik úsilí mě stálo se vůbec na nějakou tu střední školu jen dostat. Protože můj otec v r.1968 nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk a následnou okupací naší vlasti , bylo mi zapovězeno soudruhy studovat. Zkrátka jsem to měl ve svých kádrových materiálech. Jen díky velké Boží milosti jsem se po roce čekání dostal na studia.

V roce 1977 nebylo jednoduché být křesťanem. Ostatně není to jednoduché ani teď, ale přece jen vás nikdo nevylije ze školy nebo zaměstnání jen pro to, že jste věřící. Dávno jsem onomu příslušníkovi VB odpustil, taktéž spolupracovníkovi STB, který na mě donášel. Přece jen už uplynulo třicet let. Ale jedna myšlenka, která mi probleskla hlavou při prvním výslechu mi zůstala po celou tu dobu pevně vtištěna v mysli. Napadlo mě jaké by to bylo, kdyby se ten surový vyšetřovatel místo bušení do mého obličeje, raději vyptával na Pána Boha a jeho království. Tehdy v době komunistického útisku v časech tzv. normalizace ta má myšlenka byla téměř absurdní. Nikde nebyl ani záblesk naděje, že komunismus v Rusku padne, a že naše země jednou bude svobodná. Nebylo myslitelné, abych na Václavském náměstí rozdával Bible a hovořil s kolemjdoucími o Ježíši Kristu. Okamžitě bych skončil v tom lepším případě na psychiatrii v tom horším ve vězení. Ani se mi nezdálo o tom, že jednou napíši a zveřejním knihu o Božích věcech. Dnes se ale stala obrovská věc, mám svůj velký a požehnaný den. U nás ve sboru stojím v jedné malé službě. Ona to není služba v pravém slova smyslu, je to spíše velká radost. Jednoduše stojím na chodníku před budovou, kde máme bohoslužby a vítám všechny, kdo k nám přicházejí. Už jsem takto sloužil několik let ve Victory Church International, takže to pro mne není nijaké novum. Co se však dnes nestalo. Stojím před venkovními dveřmi, vítám, rozdávám bombóny, když si to ke mně namíří policista. Chlap jako hora v uniformě a s pistolí na opasku. Rozbušilo se mi srdce. Znáte to, i když jste nic neprovedli, člověk vždycky trošku znejistí před uniformovaným příslušníkem. A už je přede mnou a já se mu dívám do jeho milé a usměvavé tváře. Rázem jsem klidnější, takto se přece nechová člověk, který by mi chtěl ublížit. Opatrně, až pokorně a stydlivě se mě začíná vyptávat na to, jaká jsme církev a v co věříme. Během necelých pěti minut mu mohu svědčit o naší víře. Nejlepší přichází na konec. Dojatě mi vypráví, jak věří, že je jeden pravý a dobrý Bůh. Že sice mnoha věcem vůbec nerozumí, ale že je rád, že existuje Hospodin. Dychtivě se mě vyptává na spoustu duchovních věcí a já cítím jak je hladový po poznání. Domlouváme se, že se někdy zastaví na naše shromáždění. Teď mám pro změnu slzy v očích já. Před třiceti lety ze mě chtěli policajti víru vymlátit, dnes se mi policista na ulici svěřuje se svou vírou v našeho Stvořitele. Úžasné. Náš Bůh je velký a krásný ve všem co činí.