Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

HUMANISMUS - očividné modlářství

HUMANISMUS/ (z lat. humanus - lidský), ideový směr považující za nejvyšší hodnotu člověka. Od dob rebesance (14. - 16. století) se člověk nechápe jen jako součást celku, jak tomu bylo ve středověku, ale jako jedinec, prosazující se ve svém přirozeném nadání a individuálních zvláštnostech. Zdůrazňuje se osobnost, její právo na svobodu, rozvoj a štěstí. Společenské instituce se začínají posuzovat také z hlediska svého významu pro blaho člověka. Renesanční individualismus a humanismus navázal na odkaz antického racionálního politického myšlení. V osvícenství (17. - 18. století) se pak stal humanismus jednou ze základních součástí ideologie. Mezi jeho přední teoretiky patřili P. Holbach, C. Helvétius, D. Diderot a další filosofové.

Politická teorie vycházející z humanistického pojetí vidí člověka jako tvůrce politických poměrů. Politické instituce se začínají chápat (např. u Machiavelliho) jako nástroje lidských zájmů, politika pak jako soubor pravidel pro manipulaci s lidmi. (Karel Žaloudek: Encyklopedie politiky) ARGUMENTY ODPŮRCŮ HUMANISMU HUMANISMUS/ V současnosti pravděpodobně nejrozšířenější pověra. V souladu s převládajícím názorem můlže být člověk čím chce, jenom nesmí být humanistou. HUMANISMUS je společná víra naprosté většiny kazatelů, politiků, filozofů, novinářů a jim podobných. Kdo se nehlásí k HUMANIZMU, je považován za barbarského ničemu. Přesto je HUMANIZMUS jednoznačně kompromitující pověra.
Samotné slovo humanismus má několik významů. Význam, který zde mám na mysli, lze definovat asi takto: každý člověk bez výjimky je něčím podstatně a zásadně odlišným od ostatních zvířat. Člověk sice žije v přírodě, ale do přírody nepatří. Je něčím vyvýšeným nad všechno ostatní, v mnoha případech je prostě něco přímo velkolepého. Člověk, "to zní hrdě", jak se říká, přitom většinou nejde o nic jiného, než o modlářství.
Především žádný z argumentů, jež humanisté uvádějí ve prospěch údajné nadřazenosti člověka, nás ve světle toho, co víme, nepřesvědčuje. Člověk skutečně je relativně mnohem komplexnější a tudíž relativně také mnohem „vyšší" než pes nebo opice, ale tvrzení, že jenom člověk má určité vlastnosti, jež jsou mnohem komplexnější a tudíž relativně také mnohem "vyšší" než pes nebo opice, ale tvrzení, že jenom člověk má určité vlastnosti, jež jsou všem ostatním bytostem cizí, je nepodložené. Mezi těmito vlastnostmi jsou uváděny mj. Řeč, rozum, technika, kultura, tzv. ideace (schopnost tvořit abstraktní pojmy, zobecňovat) a koneckoncu také strach. Lze údajně tvrdit, že tyto vlastnosti, nebo alespoň některé z nich, nemá nikdo kromě člověka. Dnes však víme, že to není pravda, protože řada vyšších zvířat má tyto vlastnosti rovněž, třebaže obyčejně na nižším stupni než my.
Začněme u řeči: není pravda, že zvířata jsou němá. Mají svou vlastní řeč, již si částečně osvojují výchovou, např někteří ptáci se určité popěvky, jimiž se dorozumívají mezi sebou, učí od svých rodičů. Vědcům se už podařilo sestavit celé slovníky řeči některých zvířat, které mnohdy obsahují celé stovky znaků. Je pravda, že jsou to jazyky chudší než náš, ale tvrdit, že vyšší zvířata jakoukoli řeč postrádají, může pouze někdo, kdo o této oblasti vůbec nic neví.
Podobně je tomu s rozumem. Znova opakuji, že i zde platí, že rozum psa nebo slona je skutečně nižší než rozum člověka, ale nějaký rozum ta hovádka přece jenom mají, dokážou určitým způsobem uvažovat, připravovat prostředky úměrné cílům atd. Výsledky posledních výzkumů v této oblasti jsou naprosto jasné: alespoň vyšší zvířata nejsou tak zcela rozumu prostá.
A co s tím souvisí: Nejsou prosta ani techniky. Opice používají při srážení banánů klacek a někteří ptáci rozbíjejí skořápku vajec pomocí kamene, který drží v zobáku. Bobři staví velice složité umělé hráze. S jakousi primitivní technikou se také setkáváme i u zvířat, proto technika není výlučně charakteristickým znakem člověka.
To též lze říci i o kultuře. Nejenom lidé, ale i ptáci umějí zpívat, mnohá zvířata provádějí velice složité tance. Jistí vědci dokonce tvrdí, že se u určitých termitů setkali s něčím, co velice připomínalo náboženské obřady. A pokud jde o morálku, té by se lidé často mohli od zvířat učit. Když anglický filozof Hobbes tvrdil, že je člověk člověku vlkem, mohl někdo oprávněně namítnout, že je to pro vlky urážka – vždyť žádný vlk nikdy není k jinému vlku tak zlý, jak jsou někdy lidé krutí k jiným lidem. Totéž se konečně dí říct i o ideaci a o strachu. Neexistuje prostě nejmenší důkaz, že by u zvířat zcela chyběly. Proto jsou argumenty uváděné ve prospěch údajně zásadního rozdílu mezi člověkem a zvířaty nepodložené a nepřesvědčivé. Zároveň však existuje řada důvodů, které nás přivádějí k myšlence, že mezi lidmi a vyššími zvířaty neexistuje žádný zásadní rozdíl. V prvé řadě si můžeme ověřit, že člověk patří do světa zvířat jak z hlediska anatomické stavby, tak z hlediska chování. Má například ruce a nohy, vnitřnosti, mozek atd. Rovněž je vybaven stádními, sebezáchovními, pohlavními a jinými instinkty. Chování člověka je často mnohem složitější, mnohem rafinovanější než chování zvířat, ale v zásadě jde o totéž. Stačí se blíže podívat například na bankovního úředníka, který ráno vstává, protahuje se, myje se, a jde do práce (na lov), abychom pochopili, že tu jde o něco v podstatě velmi podobného chování dejme tomu divokého psa nebo hyeny.
To je jedna věc. Za druhé: Astronomie nás informuje, že svět je neuvěřitelně veliký. V samotné naší mlhovině (Mléčné dráze) existují miliardy hvězd, a mlhovin je přece také mnoho – nejspíš rovněž miliardy. Je proto pravděpodobné že mezi těmito miliardami sluncí existují taková jako naše, ktzerá mají planety; toto víme z pozorování několika hvězd, které nám jsou nejblíže. Tváří v tvář takovému množství je nanejvýš pravděpodobné, že život a spolu s ním i něco podobného člověku existuje v řadě případů i jinde ve vesmíru. Tvrdit, že člověk, obyvatel kosmického prášku, jakým je naše Země, a pouze on, je něčím výjimečným, to už nám prostě připadá jako nehoráznost.
Takže "VĚDECKÝ" HUMANISMUS je asi totéž, co železné dřevo nebo kulatý čtverec. Celá věda hovoří zcela jednoznačně ne ve prospěch této pověry, nýbrž proti ní.
A když si položíme otázku, v čem má tato pověra svůj původ a proč si dnes získala takové množství vyznavačů, odpověď zní takto: hlavním důvodem je skutečnost, že lidé stále hledají něco, co by mohli považovat za posvátné a hodné klanění. Člověk se projevuje jako živočich, který potřebuje nějaké náboženství. Nevěří-li však v Boha, začíná si tvořit modlu v podobě Člověka s velkým Č a stává se HUMANISTOU. To je však už zcela očividné modlářství.

(J. M. Bocheński: Stručný slovník filozofických pověr, Aeterna, Praha 1993)