1. Historický ”předchůdce” Snad úplně poprvé bylo pojmu „pozdní déšť“ užito z pera prorokyně Adventistů sedmého dne, Ellen Gould Whiteové, která již v minulém století napsala: ”Velké dílo evangelia neskončí menším projevem Boží moci, než jakým se vyznačoval jeho začátek. Proroctví, která se splnila při seslání ranného deště na počátku křesťanských dějin, se znovu splní v pozdním dešti na konci křesťanských dějin. Bude to „čas odpočinutí”, rozvlažení, které předpověděl apoštol Petr, když prohlásil: Čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy a přišel čas Hospodinův, čas spočinutí, kdy pošle Ježíše, Mesiáše, kterého Vám určil (Sk 3, 19–20). Budou se dít zázraky, nemocní budou uzdravováni, věřící budou provázet znamení a zázraky. Poselství nebude šířeno pomocí argumentů jako hlubokým přesvědčováním Božího Ducha… (1). Ačkoliv se zde jedná o dvě hnutí, která se vzájemně obviňovala z hereze, je tento citát jako vystřižený z časopisů pozdějších revivalistů. Adventní hnutí, které exaltovalo vystoupením farmáře Millera, hlásajícího blízký příchod Páně, bylo „charizmatické“. Formulovalo množství nově zjevených pravd a bylo provázeno stovkami snů a vidění. Adventisté později viděli jako nutnost oddělit se od stávajících denominací, které považovali za babylonskou církev a sami, jako církev ostatků, očekávali brzký příchod Páně. Dodnes je dle adventistů jedním ze znamení poslední doby obnovení úřadu proroka (2). Proto každý adventista musí při křtu složit slib, kde se zavazuje: „Přijímám biblické učení o duchovních darech a věřím, že dar proroctví je jedním z charakteris­tických znaků církve ostatků… Věřím, že Církev adventistů sedmého dne je podle biblického proroctví církví ostatků a že lidé z každého národa, rasy a jazyka jsou zváni a přijímáni do jejího společenství“ (3).

Adventisté na základě Whiteové tedy věří ve velké probuzení ke konci věků, které má být doprovázené zázraky a v obnovení všech věcí dle Sk 3,19 – 30, což zahrnuje úřad proroka. Také oni v denominacích, podobně jako pozdně deštní revivalisté, vidí padlou církev. 2. Původ Hnutí pozdního deště Zhruba o sto let později vystoupil další prorok, pastor Assemblies of God, Keeneth Hagin, aby vyslovil proroctví, v němž oznamoval, že po 2. světové válce opět nastane vlna uzdravování. A stalo se. Pováleční uzdravovatelé, kteří vyrostli doslova přes noc jako houby po dešti, si pro své hnutí zvolili název z děl Davida Wesley Mylanda, jenž v roce 1907 vydal zpěvník „Latter Rain Songs” a později, v roce 1910, naučnou knihu ”The Latter Rain Covenant”. V této druhé knize Myland porovnával historická období Izraele s manifestacemi Ducha svatého na slavné letniční misi v ulici Azusa, a k podpoře svého výkladu uváděl, že Bibli je třeba chápat nejen historicky a duchovně, ale též dispensacionálně (4). K takovémuto výkladu Písma je dle něho nutné, prorocky, pod vedením Ducha svatého, používat zase jenom Písmo (5). Došel tak k závěru, že Bůh nyní vylévá svého Ducha jako na den Letnic, aby připravil svou církev na příchod svého Syna. Ačkoliv se teologové na Mylandovo dílo tvářili poněkud rozpačitě, exponenti hnutí Pozdního deště se na ně neustále odvolávali. Kniha však přes některé zvláštnosti tvrdé doktríny Pozdního deště rozhodně neobsahovala. Skutečné počátky „hnutí Pozdního deště“ však můžeme vysledovat až v poválečné vlně uzdravování „Healing revival“, ve které se exponoval původně baptistický kazatel Wiliam Branham (*1909 +1965). Za historický zrod je považován rok 1948, kdy George Hawtin a Percy Hunt, kteří v roce 1947 navštívili shromáždění W. Branhama, a udiveni divy a zázraky, doprovázejícími jeho službu, začali hledat podobnou zkušenost. V roce 1948 proto spolu s Georgem Warnockem založili v North Battleford Saskatchewan v Kanadě biblickou školu nazvanou Sharon a začali vydávat časopis „The Sharon Star“. Zde hnutí představili veřejnosti jako manifestaci všech devíti darů Ducha ve světovém měřítku, které se zjevilo před vytržením církve (6). 11. února 1948 jistá žena vyřkla proroctví, že velké Boží probuzení začne v Sharon, a z campmeetingu, svolaném na 7. – 18. června se prostřednictvím tisíce účastníků rozšířilo učení o „Apoštolské obnově církve posledních dní“ po Spojených státech (7). Přímý, dosud žijící Branhamův následovník, Ewald Frank, toto hnutí popisuje slovy: „Toto mocné duchovní hnutí začalo v květnu 1946. Později byly do něj zapojeny také velké tradiční církve a křesťanské denominace. Stovky evangelistů, i ti nejznámější, byli inspirováni v jeho shromážděních jeho neobvyklým nadpřirozeným darem. Tím byli pobídnuti a začali s vlastními službami”(8). Do této poválečné vlny uzdravování patřili muži i ženy zvučných jmen jako: O. Roberts, A. A. Allen, T. L. Osborne, David Walker, později i K. Kuhlmanová… Frank dále zaznamenává: „Nyní jde o konečné napravení všech věcí a dokonání novozákonní Církve“ (9). V roce 1949 začal George Warnock oficiálně v Sharon vyučovat doktrínu o ”obnovení všech věcí” a v roce 1951 publikoval svůj manuál teorie a praxe ”Feast of Tabernacles” (10). Ačkoliv Healing Revival a Latter Rain Movement byla původně hnutí nezávislá, těžko mezi nimi lze vést dělící čáru. Mezi ty, kdo byli pobídnuti a začali s vlastními službami jako první, patřili např. Rev. Gordon Lindsay z Dallasu, Texas, USA, vydavatel časopisu ”Voice of Healing” (Hlas uzdravování), který v roce 1950 zveřejnil knihu pod názvem ”William Branham – a Man sent from God” (William Branham – muž poslaný Bohem) a Franklin Hall, který napsal knihu ”Atomic Power With God Through Prayer and Fasting” (Atomová síla s Bohem skrze modlitbu a půst). Tato kniha byla často citována samotným Branhamem a také Robertsem a Allenem. 3. Čtyři velká schizmata Teologové z Assemblies of God (tehdy nejvlivnější letniční denominace) si však brzy povšimli, že se zde projevují učení a manifestace, které byly křesťanské věrouce i praxi cizí. Mezi věci, které se v tomto hnutí objevily poprvé, patřilo: vymítání démonů z křesťanů, masové zpěvy v jazycích, učení o proroctví poslední doby, přenášení konkrétních duchovních darů skrze vkládání rukou atd. Velmi brzy – již 20. dubna 1949 – zaujal General Council of Assemblies of God proti doktrínám Latter Rain odmítavé stanovisko s odůvodněním, že: ”Opravdovým testem mnoha hnutí je, zda obstojí, či neobstojí před světlem Božího Slova” (11). Velké schizma mezi letničními a nezávislými tak bylo dokonáno. O sedm let později, v roce 1956, Assemblies of God podruhé, tentokrát již zcela otevřeně, kritizuje tyto doktríny, a hnutí Pozdního deště slábne. Záhy se utváří jiná hnutí, která z těchto doktrín čerpají svoji teologii. V této době to byla převážně hnutí Dominion Theology a Faith Movement (hnutí Víry), jehož nejznámější protagonista K. E. Hagin se jako vyučující prorok sám aktivně hnutí Pozdního deště resp. Healing Revival účastnil (12). Pro přehmaty a tragédie spojené s hnutím Víry Assemblies of God opět zasahují a jejich Generální rada starších vydává 19. srpna 1980 oficiální stanovisko k hnutí Víry pod názvem: ”Věřící a pozitivní vyznání”, ve kterém se opatrně volenými slovy snaží ”upozornit na tyto excesy a ukázat, jak a v čem jsou v rozporu s Božím slovem”. Toto autentické prohlášení je pro členy Assemblies of God dodnes v platnosti (13). Mezi známější kritiky dodnes patří i evangelista David Wilkerson, pastor Time Square Church, jenž prorocky na rok a den varoval prominentního vůdce hnutí Víry Jima Bakkera, vlivného muže vlastnícího televizní studio PTL, že Bůh rozbije jeho službu, což se, jak sám Bakker přiznává časopisu Charisma, také stalo (14). Wilkerson dále hnutí Víry nazval velkým odpadlictvím – „Great Apostasy“ (15) a zpochybnil návazné hnutí Svatého smíchu slovy: „většina takzvaných obnov dnes jsou pouhé lepenkové struktury… čemu se tito křesťané budou smát, když budou jejich města v plamenech? Myslím, že jen v naší zemi bylo zabito 25 milionů nenarozených dětí… Nemohu pochopit, čemu se mnoho křesťanů tolik směje“ (16). Po čase hnutí Víry porodilo další fenomén, dnes dobře známý jako ”Torontské požehnání”. Explodovalo poté, co pastor hnutí Vinice v St. Louis Missoury Randy Clark navštívil evangelistu hnutí Víry a bývalého druhého pastora Haginova Rhema Church Rodneye Howarda Browna v Tulse, a právě zde se Clark zúčastnil jednoho z Brownoých shromáždění. Spontánně zde probíhaly manifestace, připomínající projevy známé z hnutí Pozdního deště, kde převládaly manifestace hlasitého smíchu. Ani tento však nebyl v těchto kruzích žádnou novinkou. Poprvé, v knize Francise Huntera „Holly Laughter“, označil tento smích za Boží projev evangelista hnutí Víry Lester Sumrall. Po Clarkově návratu se tyto manifestace objevily i v jeho sboru. Když se o tom doslechl John Arnott, pastor sboru Vinice Toronto Airport, pozval Clarka v roce 1993 do svého sboru, kde se tyto projevy začaly objevovat v nepřetržitém devadesátidenním řetězci (17). John Wimber, vedoucí svazu Vinice, nejprve tomuto jevu přál, avšak později prohlásil, že: ”nemůže nikdy podporovat exotické praktiky, které jsou mimobiblické” (18). Nikdy se jej však zcela nevzdal. Jeho blízký spolupracovník, národní koordinátor Vinice Todd Hunter k tomu ovšem dodal: ”Nedomníváme se, že (tyto manifestace) jsou podstatnou částí obnovy nebo dílem Ducha svatého… Je rozdílný názor v tom, jak ve službě využívat očekávání mas. Vždy a všude jsme snižovali význam toho, co by mohlo být použito k roznícení nebo vybičování davu, vždy jsme se tomu vyhýbali a vždy jsme si byli vědomi toho, že pomocí různých narážek a emocí mohou být lidé a masy zmanipulováni­…“(19). Hunter nejen odsoudil praxi, kterou přirovnal k masové manipulaci, ale zpochybnil i doktrínu: „Je tu rozdíl v eschatologii. Vedení torontského sboru má tendenci spojovat současné vylévání Ducha svatého s očekáváním probuzení posledních dnů, které se vyznačuje znameními a zázraky, extatickými zkušenostmi a jinými manifestacemi moci, jež překračují normální průběh evangelizace, uzdravování, misie a zakládání sborů. Vinice neshledává, že tento pohled je biblický nebo představuje pomoc” (20). Jak je vidět, Hunter se zde staví proti učení Pozdního deště. Poslední velké schizma v historii hnutí, která právem mohou být řazena mezi nástupnická hnutí Pozdního deště, bylo dokonáno 20. ledna 1996, kdy vedení Vinice Torontský sbor definitivně vyloučilo ze svého svazku. Pomineme-li všechna odvozená hnutí, pak jako přímé předchůdce Branhamova učení můžeme dnes vidět ”United Pentecostal Church”, která se dodnes drží učení ”Oneness” a přímým následovníkem je Svobodná lidová misie Ewalda Franka, nástupce W. Branhama. Jejich sláva však již pohasla, neboť jejich doktríny jsou rozkryty, identifikovány a odmítnuty. Dále nemutují a staly se zcela benigními. V mutované formě však ovlivnily vznik charizmatického hnutí. Významný charismatický apologeta Richard Riss ve své knize ”Latter Rain” popisuje: ”důležitý vliv hnutí o téměř třicet roků později na přinejmenším některé části charismatického hnutí” (21). 4. Osoba Williama Branhama Za duchovního otce hnutí Pozdního deště je považován William Marrion Branham, který se narodil 6. dubna 1909 v Berksville v Kentucky (USA). Původně byl baptistický kazatel, z kterého se po čase stal letniční evangelista, proslulý masovými evangelizačními kampaněmi, na kterých sloužil darem uzdravování. Spolupracoval s předními osobnostmi evangelikálního křesťanství jako byli Billy Graham a Oral Roberts. Jeho evangelizační služba byla v té době přijímána širokým okruhem křesťanů a nesla ovoce mnoha konverzí. Již jako malý chlapec míval Branham sny a vize, před kterými jej jeho kazatelé -jako před ďábelským mámením- varovali, takže o nich začal pochybovat. V pravosti zjevení jej však dle jeho názoru utvrdil až den, kdy se mu údajně zjevil sám Pán. Legenda praví, že při jednom ze svých mnohých andělských navštívení mu posel sdělil, aby se nikdy nesnažil učit. Byl povolán pouze jako prorok a evangelista. Autenticita těchto aktů zůstala navěky mezi ním a Bohem. Pravdou však zůstává, že později se velmi bránil tomu, aby jej lidé považovali za proroka. Z jeho narážek vyplývá, že věřící se na jeho uzdravovacích kampaních zdráhali jeho učitelskou službu přijímat. Dne 11. 6. 1933 byla nadpřirozeně potvrzena jeho služba: Když křtil v Ohiu sedmnáctou osobou z celkem 130 konvertitů, ozval se z nebe hlas: ”Jako byl Jan Křtitel poslán vstříc prvnímu příchodu Páně, stejně ty jsi poslán s vstříc jeho druhému příchodu“(25). Sám Branham chápal jako zlomové období své služby rok 1946, kdy obdržel dar uzdravování, kterým sloužil chromým, hluchým i slepým k uzdravení. Tato nadpřirozená uzdravení jsou popsána v Lindsayově knize „Muž poslaný Bohem“ (1950), v Stadsklevově knize „Prorok navštívil jižní Afriku“ (1952) a v knize „Skutky proroka“ od Pearryho Greena. Obdržení tohoto daru mu bylo již předem avizováno andělem, který sestoupil ze stropu jeho pokoje a vyložil mu dvě znamení, která měla jeho službu provázet. Prvním byl prorocký dar, kdy obdržel schopnost vhledu do života člověka, tak jako kdysi Ježíš viděl do života samařské ženy u studny. Druhým byl dar uzdravování. Syntézy obou těchto darů později využíval při svých uzdravovacích kampaních. Když k němu přicházeli lidé, oznamoval jim odkud přicházejí a diagnostikoval chorobu, kterou většinou prostou modlitbou léčil (22). Za zlom v jeho službě je považováno datum 28. února 1963, kdy Branham přijal nadpřirozené zjevení o „manželství a rozvodu“: „Není to tak dlouho, když jsem se ohledně toho tématu modlil na vrcholu hory v blízkosti Tesconu. Vynechali vyučování, aby se mohli podívat na ohnivý sloup, který kroužil nad horou, zformoval se do trychtýře a stoupal a klesal. Jsou zde lidé, kteří to vědí a viděli to. Tam mi On řekl pravdu o manželství a rozvodu“ (24). Po přijetí tohoto zjevení se Branham vrátil do svého společenství v Jeffersonville, aby hovořil o sedmi pečetích popsaných ve Zjevení Janově. Veřejným vyučováním této doktríny se ve dnech 17 – 24. března 1963 již Branham zcela vydal svou cestou a opustil pole konfesního křesťanství. Jeden kritik uvádí, že Branham vyléčil ženu z rakoviny a nádor při tom odpadl z jejího obličeje na zem. On jej zvedl, mával jím nad hlavou a po několika minutách již začal vyučovat vlastní, heretické doktríny (23). Jeho vyučování nyní nabralo na dynamice a jeho poselství vyvrcholilo 29. 4 . 1965 v Kalifornii, kdy vyzval světové křesťanstvo, aby opustilo své denominace, neboť se přiblížila chvíle vytržení církve (26). Pro výjimečnost zjevení, která obdržel, považoval Branham sám sebe za proroka Eliáše, který má přijít ke konci času. Na jeho jednotlivá učení se nelze dívat odděleně. Tvoří logickou, ucelenou konstrukci, začínající svérázným popisem stvoření, vycházející z jeho exegeze Genesis až po svéráznou eschatologii knihy Zjevení. Právě podle výkladu dopisů sedmi církvím v knize Zjevení vytvořil i vlastní pojetí dějin církve, kdy ke jmenovaným církvím přiřadil jména jednotlivých poslů, což byli historičtí církevní otcové (Pavel, Polykarpos, Luther, Wesley). Tyto sbory zde proto měly představovat jednotlivé vývojové etapy církve. On sám se považoval za posla církve Laodikeje (Zj 3,14) s jehož příchodem se naplnilo Boží tajemství poslední doby (Zj 10,7). Proslul též proroctvím, podle kterého mělo v roce 1977 nastat sjednocení padlé konfesní církve, které mělo postihnout denominace shromážděné ve Světové radě církví (27). William Marrion Branham zemřel nečekaně, následkem autonehody, na štědrý den roku 1965, necelý rok po jeho zásadním kázání. Celkově se Branham jeví jako rozporuplná osobnost. Jisté je, že z původně uznávaného služebníka, přijímaného křesťanskou veřejností, jehož služba byla ceněna i muži jako např. Billy Graham a jehož uzdravovací služba je věrohodně zdokumentována, se postupem času stal heretik, který se snažil o rozbití církve. Jen velmi těžko lze vystopovat moment, kdy došlo k této změně. Nepochybné však je, že klasičtí letniční odmítli hnutí Pozdního deště již v roce 1949, tedy v době rozkvětu Branhamovy služby uzdravování. 5. Učení Williama Branhama Jako příčinu pádu člověka považoval Branham údajné Evino cizoložství s ďáblem v ráji: “Ona zcizoložila, skrze to vzešlo to první dítě: Kain, vlastní syn Satana.“. Tato doktrína je blíže známa jako ”Semeno hada”(28). Tuto teorii dalekosáhle rozvinul až k analogii s početím Krista: Jako Marie otěhotněla z Ducha, jenž dosvědčuje Boží Slovo a porodila Božího Syna, tak Eva otěhotněla ze slova hada, jenž Boží Slovo zpochybnil a porodila syna ďáblova – Kaina. Tohoto hříchu se žena dopustila z důvodu, že:”Eva… nebyla v původním stvoření”… Po tomto hříchu Bůh uzavřel se svým lidem jinou smlouvu: „Nyní již neměl svět zalidněn jako na začátku skrze originální stvoření, nýbrž skrze pohlavní žádost” (29). Na stejném principu Branham rozvíjel i své učení o církvi a Kristu. Nesexuální rozmnožování má být prováděno na základě množení Slova, které bylo dáno postupem času církvi: ospravedlnění skrze Luthera, posvěcení skrze Wesleye a duchovní dary skrze letniční hnutí. Avšak všichni se vzepřeli, založili denominace a odmítli jít dál: ”…Luther, Wesley a letniční se vzepřeli stát se jeho částí skrze duchovní zplození a otěhotnět s další částí Slova. Rozumíte tomu: Ona (církev) se vzepřela, zdráhala se. Lutherská církev odepřela Kristu ukojit jeho žádost s ní. Luther to odepřel… Ony to slovo nepřijímají. Ony Krista odmítají a každá žena, která odmítne mít s mužem dítě, nemá právo být jeho ženou. Amen. (30). Těmito spekulacemi Branham dospěl k závěru, že denominace je vlastně cizoložnou ženou, která uzavírá své děti pravdě Božího slova, protože trvá na svých učeních a doktrínách a nechce jít dál. Být členem denominace znamená být synem ďábla a nést znamení Šelmy. (31) Na podepření svých argumentů si Branham vypůjčil Pavlovo učení o Zákonu a milosti. Církev, která žije v denominaci, je pod Zákonem a nemůže být svobodná a oddat se z milosti Kristu: ”Tak je tomu s církví, jestliže se snaží smíchat vyznání víry a denominace se slovem Božím. Ona nemůže být oddána s nějakou denominací a zároveň být Nevěstou Kristovou. Ona musí být buďto pro jednoho, nebo pro druhé mrtvá… Nemůže být oddána s nějakou církví a světskými ustanoveními víry a současně být Nevěstou Kristovou, neboť jedno stojí v protikladu k druhému… Ona nemůže žít se dvěma manžely současně” (31). Branham byl nenávistí k denominacím přímo posedlý. Uvažoval, že tak jako žena, která nebyla zahrnuta v původním stvořitelském díle -”Žena vůbec ani nebyla v původním stvoření, neboť Bůh věděl, že padne”-, a která přijala slovo hada a porodila syna ďábla; tak i denominace, která nebyla Božím záměrem -”Bůh nikdy nezaložil denominaci. Odjakživa byl proti tomu. I Slovo je proti tomu”- přijímá slovo ďábla (doktríny denominace), čímž nese znamení Šelmy. Tímto způsobem denominace rodí v cizoložství syny světa: ”Rodí společnost nemanželských Jezábel, které si malují své obličeje a nosí šortky” (32). Ve svých kázáních proto vyzýval křesťany k opuštění svých denominací: ”Abyste mohli být oddáni s druhým Adamem, Kristem – Slovem, museli byste se od svého prvního manžela oddělit tak, že byste jí zemřeli. Neboť ani jedna z nic nemůže přijmout celé Boží Slovo… Jste-li sjednoceni s Kristem a stále ještě oddáni s nějakou denominací, pak jste cizoložnicí…” (33). Branham k tomu „prorocky“ poznamenal: ”Kdyby pravda o manželství a rozvodu v tomto světle, jak to zde v Bibli stojí, byla vynesena, rozbilo by to jednu každou církev v tomto a všech ostatních městech, kdyby se pokusila s tímto vyrovnat” (34). Pro svá svérázná učení musel Branham čelit četné kritice teologů. Se svým chabým vzděláním nemohl obstát proti křesťanské ortodoxii a nebyl schopen obhajovat své katarze. Svou apologetiku tedy obrátil proti používání lidského rozumu a existenci teologie jako takové: ”Čím učinil satan Evu těhotnou? Tím, že Slovu Božímu neuvěřila a místo toho použila rozumu. Tím bylo celé stvoření zničeno. Totéž dnes učinila církev se Slovem. Otěhotněla biblickými školami, semináři a podobnými, kde se učí čtení, psaní a aritmetiku, ale o Bohu se nedozvíte více, než nějaký hotentot o egyptské noci… Vidím-li to, děsím se. Těhotní rozumářskými názory!“(35). Branham razil svéráznou teologii i v pohledu na Trojici a křesťanské Trojiční učení nazval ďábelským podvrhem (36). Otec Syn a Duch svatý u něho nebyli jednotlivými osobami, nýbrž tituly Boha. Bůh je jenom jeden. Toto učení nese název ”Oneness” nebo-li „Jesus only“. Branham proto věřil, že křesťan má být pokřtěn pouze ve jméno Ježíše a nikoliv ve Trojiční formuli a vytržen bude jen tehdy, bude-li překřtěn (37). Branham však nekončil jen slovy o cizoložství, zvrácených ženách, které jakoby byly stvořeny omylem a o mrtvých církvích. Nabízel i vidinu probuzení a nádherné, vyvolené a neposkvrněné církve, která bude tvořena Božími Syny, kteří vyjdou ze svých denominací, očistí se od rozumu a teologie a obdrží nadpřirozené poznání Božího Slova, které, skropeno požehnáním pozdního deště, připraví slavnou Nevěstu na příchod Nebeského Ženicha, která se tímto stane církví bez vrásky a bez poskvrny. Samotné vyjití z denominací Branham viděl skrze setbu tří semen. ”Tři rozličná semena byla zaseta. Denominační skrze Billy Grahama. On byl ten hlavní rozsévač. Oral Roberts jím byl pro letniční. I to letniční semeno bylo zaseto… Potom bylo ještě Slovo zaseto… vně těchto organizací… Billy Graham dosáhl svět. Letniční dosáhli svět, a Slovo vyšlo ke světu." Slovo zaseté do světa přitom odděluje od slova denominačního, přičemž každé semeno vydá úrodu dle svého druhu: ”Ty oba denominační druhy. Rozumíte tomu? Ty oba denominační druhy se sjednotí a půjdou do Sodomy.” Ti, kteří odpadnou do Sodomy, jako kdysi Lot, a budou mít ”trošku Boha v sobě” budou vyvedeni. ”Lot měl jednu volbu, aby byl bez denominace”. Avšak ti, kteří uslyší Slovo Boží v denominaci, budou oslepeni. ”To je to, ono, co Billy Graham a ostatní činili. Oni oslepili oči nevěřících." (38). Branham tedy došel k překvapujícímu závěru. Zatímco bude Boží Slovo působit vně denominací život, uprostřed nich vypůsobí smrt. Toto setí slova je ranným deštěm, zatímco poslední déšť dá vyrůst zasetému semeni. ”Ranný déšť spadl v době setí. Co se stalo, když spadl pozdní déšť? Sodoma a Sodomité shořeli, a Abraham obdržel zaslíbeného syna“ (39). Pozdní déšť bude tedy pro nedenominační křesťany (připodobněné k Abrahamovi) požehnáním, pro denominační (připodobněné k Sodomitům) prokletím. Přes všechny doktrinální kontroverze provázely Branhamova kázání neobvyklé manifestace. Patřilo k nim např. masové vymítání démonů z křesťanů, což byla praxe letničnímu hnutí naprosto cizí. Branham totiž věřil, že nemoci, jako např. rakovina nebo šedý zákal, jsou způsobeny démony, kteří zanesli organismus cizorodou tkání a v organismu jí duchem smrti živí. Když démon tělo opustí, tkáň po čase odumře. Na stejném principu rozvíjel teorii Kristova vzkříšení: ”…démon způsobuje nádor… začíná buňky zvětšovat. Například u rakoviny… to je život ke smrti, správněji duch smrti. Hleďte, když toto zemře, kupříkladu šedý zákal. Když tento duch opustí osoby, které mají šedý zákal, říkají: ”Ach vidím, já vidím.” A příští den již vidí mnohem lépe. Přibližně za 72 hodiny nastává rozklad, proto Ježíš vstal dříve z mrtvých. Buňky se nerozložily. Vstal dříve, než uplynuly tři dny a tři noci, přirozeně.” Branham po těchto slovech pak přikazoval satanu, aby opustil místnost v níž uzdravoval (40). Některá výše zmíněná učení byla širokou křesťanskou obcí odmítnuta, avšak ovlivnila některé extrémní charizmatické a letniční směry dodnes. Např. negativní postoj k denominacím, někdy až hraničící s nenávistí k nim, poznamenal zejm. charizmatiky. Představa, že duch církevnictví oslepuje, a tudíž uvnitř denominací není možné slyšet Boží Slovo, vedla v očekávání pozdního deště nejednu ovlivněnou skupinu k exodu z denominace. 6. Učení nástupnických hnutí Hned v úvodu tohoto odstavce je nutno poznamenat, že křiklavé doktríny W. Branhama, jako Oneness nebo Semeno hada, byly všemi zde zmíněnými hnutími odmítnuty! Avšak vliv některých jiných myšlenek Branhama a jeho tehdejších stoupenců je zde stále patrný. Můžeme jmenovat: Kingdom Now Theology, Kansas City Fellowship, Faith Movement, Shepherding – Discipleship Movement, David Tabernacle, Restoration Movement, Holly Laughter Movement, Promisse Keepers Movement a Katholics and Evangelical Togheter – Christian Mission for Third Millenium Movement. Analýzou těchto hnutí můžeme sestavit doktrinální schema, které rámcově odpovídá učením těchto hnutí, vycházejících z hnutí Pozdního deště. Nutno podotknout, že ne všechna hnutí zastávají beze zbytku všechny níže zmíněné body a někdy existuje variabilita i v rámci jednoho směru.

Základem učení je tvrzení, že církev vstoupila do nejposlednější doby. Tato doba má být doprovázena mocným vylitím Ducha svatého na všeliké tělo. V církvi se má obnovit pět úřadů: apoštol, prorok, pastýř, učitel a evangelista, což je chápáno jako obnovení všech věcí před příchodem Krista. Jednotlivá duchovní obdarování se předávají skrze vkládání rukou a příkazy Duchu svatému. Protože Kristus je hlavou a církev je tělo, musí být všechna práce vykonána skrze tělo, které je nezbytnou součástí Krista. Aby tato jednota byla kompletní, musí dojít ke sjednocení. Těla Kristova po celém světě. To se stane tak, že církev překoná denominační bariéry a pod instituci pěti obnovených úřadů se viditelně sjednotí napříč denominačních linií. V každém městě bude jenom jeden křesťanský sbor. Církev se očistí od vlivu démonů. Sjednocení má být potvrzeno uzavřením tzv. smlouvy krve, což je společně vysluhovaná Večeře Páně. Toto sjednocení nebude dogmatické. Křesťané budou spojeni láskou, nikoliv učením. Církev poté obdrží nadpřirozená zjevení a poznání a bude činit divy a zázraky. Viditelná jednota povede k evangelizaci celého světa. Evangelizace rovněž nebude dogmatická, nýbrž manifestační. Tzn., že lidé nebudou přesvědčováni argumenty, nýbrž svědectvím Ducha. Církev nebude ani tak svědčit, jako bude svědkem. Nastane celosvětové probuzení. Povstane nový druh křesťanů, kteří budou nadpřirozeně obdarováni zjeveními a dary divůčinění. Bude svedena bitva mezi padlou, denominační církví a nevěstou Kristovou. Tato Nevěsta Kristova, jako Tělo Kristovo, podmaní nepřátele pod Kristovy nohy.

1. Whiteová G. E., Velké drama věků, Advent-Orion, Praha, 1995
2. Hovoří Bůh ještě dnes skrze proroky? 23. Přednáška NET, 98
3. Křestní slib CASD
4. Myland D. W., The Latter Rain Covenant, s. 15 in: Restoration ”Liichow R. S., The Latter Rain Movement”, článek, 1997
5. Butcher K., Thesis on David Wesley Myland, Dallas Theological Seminary, str. 93 in: Restoration ”Liichow R. S., The Latter Rain Movement”, článek, 1997
6. Riss, M. R., Letter Rain, Honeycomb Visual Production, str. 56–57
7. Neo-Montanism, Recent Pentecostal History and Roots, Biblical Discernment Ministries, bez datumu
8. E. Frank, ”Vize 7 000”, globální informace, Svobodná lidová misie, bez datumu
9. Tamtéž
10. Neo-Montanism, Recent Pentecostal History and Roots, Biblical Discernment Ministries, bez datumu
11. Liichow R. S., The Latter Rain Movement”, článek, 1997
12. Neo-Montanism, Recent Pentecostal History and Roots, Biblical Discernment Ministries, bez datumu
13. The Believer and Positive Confession, General Council of the Assemblies of God, 1980
14. What I Learned Behind Bars, Interview with Jim Bakker, Charisma Magazin, 2/97
15. Wilkerson D, The Great Apostasy, Time Square Pulpit Series, 17. 5. 1996
16. Wilkerson D, Solomon Church, Time Square Pulpit Series, 19. 12. 1994
17. Jackson B., Co se to s námi jenom děje?, biblické perspektivy duchovní obnovy, Křesťanský život, 1994
18. John Wimber vylučuje torontský sbor ze svazku Vinice, Topic, č. 1, 1996, str. 5–6
19. Tamtéž
20. Tamtéž
21. Riss R., Latter Rain in: ”Paul J., The Prophetic in Church History, Prophetic in Practice, Monarch Press, Crowborough, UK"
22. Branham W., Hlubina volá k hlubině, Washington D. C., červenec, 1954
23. Stetz J, Svrablavé uši, Křesťanský život, Albrechtice, 1995
24. Branham W., Volba nevěsty, série IX, číslo 12, 29. dubna, 1965
25. The Enigma of William Branham, Andrew Strom in ”Encyclopedia of Pentecostal Ministries and Preachers, Biblical Discernment Ministries, bez datumu
26. Branham W., Volba nevěsty, série IX, číslo 12, 29. dubna, 1965
27. Burgess and McGee, editors, Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movement, Zondervan Publishing house, Gran Michigan, str. 96
28. Branham W., Manželství a rozvod, kázáno v Jeffersonville, 21. února, 1965
29. Tamtéž
30. Tamtéž
31. Branham W., Neviditelné sjednocení nevěsty Kristovy, kázáno v Sheverport, Louisiana, 25. listopadu 1965
32. Tamtéž
33. Tamtéž
34. Branham W., Mluvené slovo je to originální semeno, I. díl, Kázáno v Jefersonville 18. března, 1962
35. Tamtéž
36. Branham W., Footprints on the Sands of Time: The autobiography of William Marrion Branham, Part Two (Jefferson Spoken Word Publications, 1975
37. Branham W., Mluvené slovo je to originální semeno, I. díl, Kázáno v Jefersonville 18. března, 1962
38. Tamtéž
39. Tamtéž
40. Branham W., Hlubina volá k hlubině, Washington D. C., červenec 1954
41. Wilkerson D., Dopis věřícím, World Challenge Inc., Liendale, Texas, bez datumu
42. Henegraaff H., Counterfeit Revival, zveřejněno v archivu CRI, Internet