poslal luteran Drazí přátelé!
Byl jsem nedávno na svatbě mého kamaráda. Při svatební hostině jsem si dal jedno nebo dvě piva, a pak už jsem po zbytek zábavy pil jenom nealko, protože jsem musel později řídit auto. V jedné chvíli mě ten můj kamarád pobídl, abych si dal ještě nějakého panáka. A já mu říkám, že ne, že budu řídit. A on, protože ví, že jsem věřící a že lidem kážu v kostele, povídá něco v tom smyslu: „Ty vlastně vůbec nevíš, proti čemu kážeš. Měl by ses trochu uvolnit, abys poznal, o čem ten hřích je.“ Ten můj kamarád měl za to, že lidé, kteří se vyhýbají špatnostem, vlastně neví nic o pokušení a hříchu. To je ovšem mylná představa. Dobře to vysvětlil britský spisovatel C. S. Lewise, který napsal: „Jenom ti, kdo se snaží odolat pokušení, vědí, jak je silné. Koneckonců sílu protivníkovy armády poznáte tím, že proti ní bojujete, a ne tím, že se jí vzdáte. Sílu větru poznáte, když se budete snažit jít proti němu, a ne když si lehnete na zem.“ (K jádru křesťanství)
Pravdou přitom je, že všichni zažíváme pokušení ke špatnostem. Všichni máme sobecké touhy, čelíme pokušení vybuchnout vzteky, máme návaly hrubosti či žárlivosti, je nám vlastní nechuť pomáhat druhým. To, že se křesťané staví pokušením na odpor, neznamená, že je neznají. Naopak, znají je tím více a hlouběji. Z toho také plyne, že jenom ten, kdo nikdy nepodlehl žádnému pokušení, poznal v plné míře, co to pokušení je a jak je silné. A tím jediným byl Kristus Pán. Ten Kristus, o kterém je psáno, že je „schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (Žid 4:15) A protože má Ježíš soucit s našimi slabostmi, slíbil nám Ochránce a Pomocníka – Ducha svatého. Právě o Něm píše apoštol Pavel v dnešním úryvku z listu Galatským. Z Pavlových slov můžeme vyčíst, že
Jen Duch svatý nám dává sílu
odolávat pokušení a nést dobré ovoce.
Jak už bylo řečeno, všichni zažíváme pokušení ke hříchu. Ať věřící, nebo bezvěrci, všichni máme tělesnou, hříšnou přirozenost, která je stále s námi – jí u našeho stolu, spí v naší posteli, chodí s námi do práce. Pokušením jsme proto vystaveni dnes a denně, ať jsme kdekoli. A podléháme jim. Apoštol Pavel popisuje některé z těchto „tělesných skutků“ v našem úryvku. Píše: Skutky těla „jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci.“ (v.19-21a)
Ptáte se, jak závažné jsou takové skutky? Smrtelně! Pokud člověk praktikuje tyto skutky a žije ve hříchu, uráží tak Boha, je Božím nepřítelem a čeká ho věčné zatracení. Pavel k těmto skutkům říká: „Ti, kteří takové věci dělají /praktikují, provozují/, nebudou mít podíl na království Božím.“ (v.21b) Smutné ovšem je, že každý z nás jsme svého času patřili do této skupiny: naše chování bylo sebe-zničující a čekalo nás věčné trápení. Pavel to potvrzuje, když jinde píše: „I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní.“ (Ef 2:3)
Avšak Bůh je dobrý a milující. On nás nechce mít za své nepřátele. Chce nás mít za své děti. Nechce nás trestat a soudit. Chce si nás přisvojit a vychovávat. Nechce, abychom svou duši přivedli do záhuby. Chce nám dát věčný život. A právě proto svůj spravedlivý hněv vylil na svého Syna Ježíše, ne na nás. Právě proto nás, hříšníky, teď před svou tváří zahaluje Kristovou dokonalostí. „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám [Bůh] ztotožnil s hříchem, abychom v Něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ (2. Kor 5:21) A tak jedině v Kristu máme odpuštění našich hříšných skutků těla. Jedině v Kristu nás Bůh adoptuje za své milované děti, které vychovává přísně a s láskou. Jedině díky Kristu nám Bůh dává svého Ducha, abychom měli touhu a sílu překonávat pokušení, abychom hříchu neotročili tak jako dřív.
V čem se tedy liší životy nevěřících a křesťanů? Nikoli v tom, že by jedni zažívali pokušení a druzí ne. Pokušení přicházejí na oba. Ovšem rozdíl je v tom, že křesťané mají chuť a sílu bojovat, přestože se jim často jejich boj zdá marný a neúčinný. Nevěřící naopak jdou dál po cestách hříchu bez boje a bez odporu. Jistě, i křesťané jsou slabí a selhávají. Ale nevzdávají se, nýbrž stále skrze pokání hledají novou sílu a milost u svého Pána. A Pán je povzbuzuje a radí jim ústy apoštola Pavla: „Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše (tělesná) přirozenost.“ (v.16)
Celý život křesťana, celý život ve víře, je vlastně soustavným bojem. Někdy více, jindy méně úspěšným. Ovšem čím více postupujeme v tomto boji, tím lépe poznáváme, jak moc potřebujeme Kristovo odpuštění, jak moc jsme na Bohu závislí, jak moc je pravda, že bez Krista nemůžeme „činit nic“ (Jan 15:5). Po celý život jsme podobní nemocnému pacientu, kterého Bůh ošetřuje. Boží církev je vlastně „lazaret nemocných“ a bohoslužby jsou „hromadné terapie“. I jako křesťané potřebujeme neustálou léčbu Božím Slovem, i když si třeba myslíme, že už všechno známe. Stále potřebujeme Boží pobízení a naléhání, abychom žili svatě a bohulibě. Vždyť naše tělo je slabé, líné a vzdorující Duchu, jak potvrzují Pavlova slova: Touhy těla „směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.“ (v.17) Martin Luther k tomu kdysi v jednom svém kázání poznamenal: „Vyžaduje to velké úsilí z vaší strany, abyste přemohli a udusili touhy a chtíče. A čím silnější bude vaše víra, tím větší bude i onen vnitřní konflikt. Proto byste měli být připraveni a vyzbrojeni a bojovat bez ustání, neboť vaše touhy vás budou napadat mnoha způsoby, aby vás zajaly a zotročily.“ (WLS, 2038)
Ovšem náš boj není marný, ale přináší ovoce, které přetrvá na věčnost. Ovoce, kvůli kterému jsme byli Bohem stvořeni a vykoupeni. Nejde však o nějaké konkrétní skutky, které máme navenek konat. Ne, jde o změnu uvnitř, o proměněný postoj srdce. Takto popisuje plody živé víry apoštol Pavel: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (v.22-23a) Duch mění naše srdce, protože skutečná svatost začíná v srdci…
Cesty hříchu míří špatným směrem. Jediný možný způsob, jak jít tím správným směrem, je obrátit se zády ke hříchu a čelem ke Kristu. K tomu nám dává sílu Duch svatý, stejně jako nám dává sílu úspěšně odolávat pokušení a nést dobré ovoce z čistého srdce. Spoléhejte na moc Božího Slova, používejte sílu Ducha svatého. Neboť tak se Bůh na vás a skrze vás oslaví. Amen.
