Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

“CÍRKEV, která je jeho tělo” a místní sbor podle Písem Nové smlouvy. Zpronevěra organizovaného “křesťanstva”.

Lidé neradi slyší, že "křesťanstvo," t.zn. sektářské církevnické organizace, větší či menší, jež se považují za “křesťanské církve”, jsou více či méně odpadlé od Božího zjevení v Nové smlouvě. V Božích věcech vůbec nepřichází v úvahu lidské názory. “Zkušebním kamenem” všeho je Boží Slovo, precisně vykládané podle pravidel hermeneutiky. Jestli jeden ze dvou “křesťanů” neuznává Boží Slovo - Bibli za konečného a absolutního soudce, nebo jestli nevěří, že “veškeré Písmo je vdechnuté Bohem” (2Tm 3,16), pak i ti dva se nikdy nemohou dohodnout. Boží Slovo je vrcholné a konečné Boží zjevení pro lidstvo. Ten, kdo s ním není hluboce seznámen, nemůže mu být ani bezpodmínečně podroben. Jedním z předpokladů jednomyslnosti je, že každý musí mít správné porozumění Božího zjevení. Proto ap. Pavel napomínal Timotea, aby byl pracovníkem, “který správně rozděluje slovo pravdy” (2Tm 2,15). Z toho vyplývá, že jsou lidé, kteří NEsprávně rozdělují Slovo Pravdy! Předem je nutné si objasnit, co Písma NS (Nové smlouvy) rozumí pod termínem "církev" (ekklésia v jednotném čísle) a "církve" (ekklésiai v množném čísle). Řecké slovo ekklésia znamená shromáždění nebo společnost lidí vyvolaných (ekkaleó-vyvolávám). Slovo původně představovalo shromáždění lidí, kteří byli vyvoláni ze svých domovů, aby se shromáždili na veřejné místo. V Písmech NS ekklésia tedy představuje lidi, kteří byli vyvoláni z celého světa “evangeliem Boží milosti” (Sk 20,24), aby tvořili výraznou skupinu, oddělenou pro Boha od bezbožného světa. Jak již bylo naznačeno, v Písmech NS je ekklésia užita ve dvojím smyslu. 1. Slovo předně vystihuje tu Církev, o které Pán řekl, že ji "brány pekelné nepřemohou" (Mt 16,18). Je to ta Církev, která nemá připojené jiné jméno ani nějaký kvalifikující přívlastek. Tuto Církev tvoří pouze lidé, kteří byli spaseni (vykoupeni) v Kristu Ježíši, od Letnic až do okamžiku, kdy ti, kdo se dočkají Kristova sestupu, budou spolu se vzkříšenými svatými "uchváceni v oblacích k setkání se s Pánem v povětří" (1Te 4,17). Je to ta Církev, o které ap. Pavel praví ve své modlitbě: "A všechno poddal pod jeho nohy (Kristovy), a jej (Krista) dal hlavu nade všecko církvi, která jest jeho tělo" (Ef 1,22.23). Je to ta Církev, o které praví Pavel v téže epištole: "...Kristus zamiloval církev a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze slovo, aby ji sobě postavil slavnou církev, nemající poskvrny, ani vrásky, neb cokoli takového, ale aby byla svatá a bez úhony" (5,25-27). Je to ta Církev, do níž sám Bůh vštípil každého, kdo uvěřil v Krista jako osobního Spasitele, kdo prožil nové narození z Ducha Božího. Je to ta Církev, která je výlučně Božím dílem, k němuž člověk nemohl nic přičinit, a naopak, ani nemůže svou nedokonalostí, nevěrností nebo hříchy ji porušit a znehodnotit! Je to ta Církev, jež je lidskému zraku neviditelná, ale jejíž rozsah a nadčasové rozměry a tak i jednotlivé údy jsou známy jen Bohu (2Tm 2,19)! Je to ta Církev, kterou buduje sám Bůh, a protože ji buduje On, musí být dokonalá, čistá, svatá, bezúhonná a věčná. Je to ta Církev, kterou Bůh od věků na věky vidí v Kristu, s Ním organicky spojenou, vždyť ona je jeho tělo, a již proto musí být Bohu milá a před ním dokonalá jako Jeho Syn. Někteří evangelijní Křesťané toto vzácné zjevení a nauku o “Církvi, která je jeho tělo” (Ef 1,22.23) znají a uznávají, ale svými spolkovými sektářskými organizacemi zcela popírají! Spočívá na nich vážná vina, protože konají něco, co je proti jejich lepšímu poznání a svědomí: “Proto tomu, kdo zná správně činit, a nečiní, je mu (to) hříchem” (Jk 4,17; můj překlad)! Během svého života jsem slyšel, jak se i upřímně věřící, spasení lidé vyjadřovali: “Církev v Čechách a ve všech dřívějších komunistických zemích potřebuje učinit pokání ze svých hříchů a ostudných kompromisů a spolupráce s tímto bezbožným režimem.” “Církev v Německu se zkompromitovala a zpronevěřila svou přímou nebo nepřímou podporou nacizmu. Její povinností je veřejně se omluvit.” “Církev v Anglii je vlažná a zesvětštělá a potřebuje duchovní obrodu.” “Církev v Americe je podnikavá a finančně obětavá, zvlášť kdekoli lidé utrpí ztráty, ale je povrchní a v mnohých ohledech imituje různé světské metody.” A tak bychom mohli pokračovat. Všechny tyto výroky mohou obsahovat pravdu, zjevují však, že ti, kdo je vyslovili, nevěděli, co je Církev, neboť vše, co bylo řečeno, se netýká “Církve, která je jeho tělo”. Místo slova Církev mělo být uvedeno: Křesťané, věřící, křesťanstvo, příslušníci křesťanských denominací, členové křesťanských sekt, nebo ti, kdo vyznávali víru v Krista, nebo místní sbory - církve v té a té zemi a podobně. Čtenáři, uvědomujete si nyní ten obrovský rozdíl? Je vám nyní jasné, co je “Církev, která je jeho tělo” (Ef 1,22.23), a čím jsou ty různé “křesťanské” spolky, sekty, jichž tvůrci jednali proti Božímu zjevení ohledně “slavné Církve, která nemá poskvrnu ani vrásku”? Jakoby se nikdy nezamysleli nad jedinečnou charakteristikou Církve, kterou podal ap. Pavel: “Jako i Kristus zamiloval Církev a sebe vydal (v oběť) za ni, aby ji posvětil tím, že (ji) očistil obmytím vody skrze slovo, aby On sám sobě představil slavnou Církev, která nemá poskvrnu ani vrásku, ani cokoli takového, ale aby byla svatá a bezúhonná” (Ef 5,25b-27; můj překlad). Nechť tu je zdůrazněno, že slova “obmytím vody skrze slovo” nemají co společného s křtem vodou. Stejné slovo loutron - obmytí, koupel je užito v Tt 3,5, “skrze koupel opětného narození”, to jest znovuzrození. Právě tak slova Páně v J 3,5.6 se netýkají křtu vodou. Aurelius Agustinus (354-430) byl první, kdo mylně vykládal tato slova Páně a spojil je s křtem vodou. Ve všech uvedených místech voda symbolizuje Boží Slovo, které za současného usvědčujícího vlivu Ducha svatého vždy má očistné poslání a moc. Každý jedinec, který slyší Slovo evangelia Boží milosti a přijme je vírou, současně prožije obrácení k Bohu, znovuzrození, očištění, spasení, ospravedlnění a posvěcení v Kristu a na základě Jeho oběti. Je docela možné, že když Pavel psal Ef 5,25b-27, měl na mysli židovské nevěsty, které pečlivou koupelí a užitím vonných krémů se připravily pro svatbu. Ve světle Božího zjevení v Písmech Nové smlouvy je přímo odporný výrok, že např. “církev se zpronevěřila, že páchá duchovní cizoložstvo se světskou vrchností, se světem”, atd.. Jak je nemyslitelné, že svatý Syn Boží by se kdy spojil s nevěrnou nevěstou! Jsou to vždy hříšní jedinci nebo skupiny, kteří se zpronevěřili Božímu zjevení a zorganizovali místní církve v hříšnou, nevěrnou sektu! 2. Druhé užití slova ekklésia se týká místní církve (nebo: sbor, shromáždění, obec), jež má sestávat pouze ze spasených lidí v určitém místě, ve smyslu Mt 18,17, kde Pán řekl, aby bratr pověděl určitou záležitost církvi. Tady nemůže jít o onu neviditelnou Církev, tělo Kristovo, nýbrž o místní sbor, církev, které poškozený jedinec má předložit svůj problém. Tato "ekklésia" je v NS obvykle označena nějakým jménem nebo kvalifikujícím přívlastkem. Každý přívlastek (atribut) připisuje slovu určitý význam. Např. v NS nacházíme jména: "církev Boží" (Sk 20,28), “církve Boží” (1K 11,16), "církve Kristovy" (Ř 16,16), “církve svatých" (1K 14,33), “církve (pohanských) národů” (Ř 16,4; tzn. jednotlivé místní sbory, jež sestávaly ze spasených pohanů. V apoštolské době sbory-církve nikdy netvořily společnou organizaci!), “církev Thessaloničanů” (1Te 1,1; 2Te 1,1) a podobně. Pokud je ekklésia užita v jednotném čísle, jde o místní sbor, třeba v Antiochii, Filipis, Efezu a pod. Když je ekklésia užita v množném čísle (ekklésiai), vždy jde o větší počet místních církví-sborů v určité krajině. Když Písma Nové smlouvy praví "církve", tak si můžeme být jisti, že tím nemyslí církevnické organizace - denominace - sekty, sdružené pod společným jménem a s různým zřízením, jak je tomu v dnešním odpadlém "křesťanském světě”! Když se v současné době někomu zmíníte o “církvích”, okamžitě má na mysli různé církevnicky organizované spolky - sekty! To je v rozporu se všemi spisy Nové smlouvy a apoštolské praxe! Místní církev - sbor je budován lidmi pod správou staršovstva. Každý místní sbor je přirozeně při svém shromáždění viditelným celkem. O přijetí nových údů v místním shromáždění rozhodují lidé. Přes všechny dobré úmysly a snahy se těchto sborů přidrží nedostatky, chyby, pochybení a hříchy, právě proto, že tu je účasten člověk. U něho je vždy původ zkázy! Ať si to nikdo nebere za polehčující okolnost!! Důkazem úpadku a zpronevěry jsou různé církevnické sektářské organizace. Některé vznikly před mnohými stoletími, což je nedělá o nic lepší než ty, které vznikly až v 2. polovině 20. století jako sekta “Křesťanské sbory”. Větší sekty (za komunismu všechny sekty!) často žily v konkubinátu se světskou vrchností a “římská církev” dokonce panovala nad císaři a králi a mnohými zeměmi! V těchto větších sektách se usídlily i nejhrubší formy modlářství. To nevzniklo přes noc, ani během roku, ale často se vyvíjelo nenápadně a zákeřně během dlouhé doby. Bůh ovšem předvídal toto nebezpečí, a proto dal napsat varování ve svém Slovu: "Nebuďte ani modláři jako někteří z nich, jak je napsáno: Lid se posadil, aby jedl a pil; i povstali, aby se bavili" (1K 10,7). "Utíkejte od model." "Vyvarujte se model!" V Písmech Nové smlouvy nenacházíme učení ani jediný pokyn k vytvoření jakékoli organizace, ale jsme vybízeni, abychom usilovali zachovávat tu jednotu, kterou Bůh sám vytvořil: "Prosím tedy vás já vězeň v Pánu, abyste chodili tak, jak je hodno na to povolání, se vší pokorou, tichostí i se snášenlivostí, snášejíce se vespolek v lásce, usilujte zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, jakož i povoláni jste v jedné naději svého povolání. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který jest nade všechny a skrze všechny, i ve všech..." (Ef 4,1-6). Jde tu o jednotu, kterou Bůh sám již stvořil. Každý Křesťan má povinnost na ní stavět a odmítat všechno, co je s ní v rozporu. Kdo zorganizuje větší počet místních církví-sborů pod společným jménem, vytváří sektu, která představuje oddělení od ostatních údů těla Kristova (Ga 5,20). Je přestupníkem Božího Slova a tedy provinilcem proti Bohu, protože Bůh je cele ztotožněn se svým veškerým zjevením. Nechť je tady důrazně vyhlášeno, že Bůh je totálně ztotožněn s veškerým svým zjevením, takže když někdo zavrhne Jeho zjevení Bůh to považuje za zavržení své Osoby! “Proto, kdo (tím) pohrdá (nebo: to odmítá, zavrhuje), ne člověkem pohrdá (odmítá), ale Bohem, který i vám dal svého svatého Ducha.” V 1Te 4,1-8 citovaný 8. verš uzavírá oddíl, v němž apoštol označuje své výzvy, napomínání a učení za “příkazy, vydané skrze Pána Ježíše”. Sedmý verš uvádí posvěcení jako hlavní předmět toho oddílu: “Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale v posvěcení!” Osmý verš vyjadřuje hrozivé varování. Kdyby si věřící dovolili pohrdnout tím, co jim apoštolé skrze Pána Ježíše vyhlásili a přikázali, tak nepohrdnou jen Božími posly a jejich poselstvím, ale samým Bohem! Čtenáři, zamysli se nad touto vážnou skutečností! Bůh nikdy nedovoluje, aby jeho zjevení se stalo obětí lidských názorů, záliby nebo neliby, nebo dokonce předmětem racionalistických soudů lidského mozečku! Ty i já máme jediné právo a povinnost: Boží zjevení vděčně přijmout a bezpodmínečně se mu podrobit. Všichni spasení lidé při svém obrácením měli co činit s Božím zjevením, které je absolutní, a proto je mají denně poslušně uplatňovat. Jestli kdo pohrdá i tím, co si dovoluje považovat za “nedůležitou část” Božího Slova, pohrdá samým Bohem. Je snad někdo tak pošetilý a domnívá se, že tento kategorický princip vyhlášený v 1 Te 4,1-8, se nevztahuje na veškeré Boží zjevení, které je i dnes vyhlašováno jen malým ostatkem věrných a bezúhonných Božích služebníků? Nebo si někdo namlouvá, že se to nevztahuje na 20. a 21. století? Ti, kdo od r. 1956 a hlavně od r. 1990 pohrdli důležitými naukami Božího zjevení o Církvi, a o místním sboru a troufale stvořili organizovanou sektu, nepohrdli jen věrnými Božími služebníky, kteří jim tyto pravdy vždy hlásali, ale především samým Bohem! Očekávali bychom, že tato vážná skutečnost docílí úděsnou invasi do srdcí všech provinilých hříšníků a přivede je k hlubokému pokání, změně a nápravě. Proč se tak nestalo? Je na to asi dvojí odpověď: Buď tito jedinci mají již “vypálené svědomí” a nebo již jsou “odchováni k soudu”! Místo, aby se zhroutili v pokání před Bohem, volí snadnější cestu: falešně obviní Božího posla, aby měli záminku k zavržení poselství, které jim tlumočil! Tragická skutečnost však je, že pohrdli Bohem a Bůh pohrdnul jimi! “Vydal jsem je (dosl. ho - Izraele) vzdorovitosti (nebo: umíněnosti) jejich srdce; chodí si podle svých záměrů” (Ž 81,13; můj př.). To představovalo nejtragičtější úděl Izraele. Myslí si někdo, že tomu tak není v každém věku? Věřím, že tento tragický úděl se týká i těch, kdo v r. 1956 vytvořili státní sektu “Křesťanské sbory” a na všechny, kdo od té doby stáli a stojí v popředí nové sekty.