poslal xvejvodam Zdroj: http://www.pravoslavie.ru/
(вопросы священику – otázky knězi)
Proč pravoslavní kněží staví téměř do stejné řady tradiční protestanty: anglikány, luterány a všechny heretické sekty typu Svědků Jehovových. Jestliže jsem schopen pochopit nepřijatelnost katolicismu s neomylností papeže, tak co se týká luteránů a anglikánů-není snad lepší nezabíhat v jemnosti bohosloví a prostě spolupracovat s křesťany různých větví ve službě Hospodinu-dílu služby, jak kázal apoštol Jakub. Nemůže existovat spolupráce tradičních větví křesťanů, pokud bychom prostě rozlišovali nevědomé od heretiků?
S úctou Konstantin
Odpovídá jeromonach Job (Gumerov)
Drahý Konstantine! Já nevím jaké konkrétní publikace máte k dispozici. To je podstatné, protože mnohé závisí na kontextu.Je možné, že k takovému spojení luteránů s představiteli některých sekt došlo v díle, ve kterém autor mluví o zachování neporušeného apoštolského učení v Pravoslaví. Z tohoto úhlu pohledu jsou rozdíly mezi protestanty a sektáři zanedbatelné. Stupeň pobloudění je různý, avšak spojuje je jedna principiálně důležitá věc: oni všichni odvrhli Tradici.
U nich celá epocha křesťanství od 2. století do Martina Luthera (a u sekty Svědkové Jehovovi do Ch. Russela) stojí pod znamínkem mínus.
Přece snad ne vše v 1,5 tisícileté zkušenosti církve se omezuje na odpustky, zneužívání papežství, lživé učení o „nadbytečných zásluhách“apod.? Bylo sedm Všeobecných sněmů, na kterých svatí otcové dogmaticky objasnili pravdy bohosloví, kterými nyní žije křesťanský svět. Byla zde mnohasetletá zkušenost mnišství, vychovávající originální duchovní osobnosti. Celá řada stoupenců víry dosáhla stupně svatosti. Jedni vládli darem proroctví, činili divy a dokonce křísili mrtvé (svat. Nikolaj, Makarij Veliký, abba Sisoj aj.). Jiní (Antonín Veliký, Arsenij Veliký, Pachonij Veliký aj.) svými působivými hrdinskými skutky ukázali duchovní možnosti člověka..
Svaté písmo je Bohem vdechnuté a je hlavním pramenem pravdy. Avšak aby pravda, vycházející do světa, byla pod ochranou a předávala se neporušena z pokolení na pokolení, je nutná Církev. Toto je Bohem zjevená pravda: Církev živého Boha je sloupem a potvrzením pravdy. (1.Tim 3:15).Zde je vyjádřena jasná myšlenka, že sborová zkušennost Církve je pevný a spolehlivý základ pravdy evangelia.Jestli padne Církev, tak zanikne kontinuita apoštolské tradice. Avšak to se díky Božské oběti nikdy nestane: Já zbuduji svou Církev a brány pekelné jí nepřemohou (Mt.16:18).
Obyčejně od obhájců protestantského hnutí přichází potvrzení toho, že odmítají Všeobecné sněmy, učení svatých otců, pět ze sedmi tajin (svátostí), svěcení, mnišství a vše ostatní, protože je to „lidská tradice.“ Avšak tato argumentace se se vším svým vtipem obrací proti protestantismu. Cožpak reformace není hnutí vedené lidskými motivy. Je očividné, že čím více je v člověku duchovního a méně tělesného, tím více je v něm Božského.Protestantismus sešel z těsné a úzké cesty, kterou nám nakázal náš Pán Ježíš Kristus vcházet do Království Nebeského. Reformace šla pod heslem „osvobození, vysvobození“ člověka. Sám M. Luther otevřeně hovořil o své lásce k světským radostem. On se zřekl Bohu dobrovolně dané mnišské oběti („Já, bratr Martin přijímám mnišskou oběť a před tváří všemohoucího Boha a Přesvaté Panny Marie...zříkám se své vůle a dávám slib do konce svých dní snášet život v chudobě a čistotě, jak káže řád svatého Augustýna“) a v roce 1525 se oženil s bývalou mniškou Kateřinou von Bora, což v tom čase vzbudilo nevoli i ve středu jeho přátel.Oběť byla dána ne klášteru, ale Bohu a její dodržení (chudoba a čistota) je v souladu s přikázáními evangelia.
Historie protestantismu nám odhaluje originální motivy Reformace. To co samotným jejím činitelům subjektivně připadalo jako velký boj za evangelijní čistotu novozákonního učení a jeho původní svatost, ve skutečnosti bylo jen budováním odlehčeného křesťanství, přizpůsobeného potřebám rodícího se nového ekonomického pořádku. Toto přesvědčivě ukázal Max Weber (1864-1920) v klasickém díle „Protestantská etika a duch kapitalismu“. Německý vědec ukazuje korelaci mezi vítězstvím protestantismu v řadě zemí Německa a strmým růstem ekonomické aktivity. Učení o spasení věřících v závislosti na jejich světském pracovním úspěchu bylo nejtvrději zformulované v kalvinismu.Avšak i v jiných protestantských denominacích je tato vazba dostatečně zřetelná.
Je nutné položit legální otázku: Jakou mocí disponoval M. Luther, že zrušil 15-tisetletou zkušenost křesťanství a zároveň s ní ustanovení sedmi Všeobecných sněmů, jejichž mnozí účastníci se v budoucnosti stali velkými svatými a předčili M.Luthera duchovně?
Odpověď luteráni i představitelé sekt dají absolutně stejnou. Tuto moc jim dal Bůh, když je určil k tomuto dílu. Rozdíl je pouze v tom, že toto určení každý připisuje sobě. A jaké jsou tedy příznaky tohoto určení u M.Luthera? On nevládl svatostí, nečinil divy. Že by tedy teologická učenost? Jenže mnozí v Evropě jej předčili (například Erasmus Rotterdamský aj.). Jeho učení věrně odpovídá Písmu Svatému? To nelze říci. Naopak, aby obhájil svou hlavní tezi, že člověk je spasen pouze vírou, považoval za nutné odstranit z Nového zákona Obecnou epištolu svatého apoštola Jakuba. On zavrhl sněmovní zásady Církve, nicméně ve Skutcích svatých Apoštolů se hovoří o prvním sněmu, provedeném apoštoly. (15:2-29). M. Luther odmítl biskupskou moc, ale v Písmu svatém se hovoří: Věrné je slovo: jestliže někdo si biskupství přeje, dobré dílo si přeje (1.Tim.3:1). Apoštolové začali nejprve ustanovovat biskupy a presbytery. M.Luther odmítl svěcení, ale Slovo Boží říká:že konal mnoho zázraků rukama Pavla, tak že na nemocné pokládali šátky a zástěry, kterých se dotkl a nemoci je přecházeli a zlí duchové z nich vycházeli. (Skut. 19:11-12). M. Luther odmítl posty, ale Spasitel světa se připravoval ke službě 40-denní půstem (Mt.4:1, Lk.4:1-2). A o apoštolech je řečeno: Když oni sloužili Pánu a postili se (Sk.13:2). M.Luther odmítl tajinu (svátost) vkládání rukou, ale Písmo Svaté říká:Vložením rukou jim ustanovili presbytery v každé církvi a v modlitbě a s postem je předali Pánu v Kterého uvěřili (Sk.13:2). A na jiném místě: Nezanedbávej dar, který v tobě přebývá, a který ti byl dán podle proroctví svěcením s vložením rukou. (1.Tim.4:14).
Už současník reformace Erazmus Rotterdamský, zpočátku podporující M.Luthera, ale potom rozhodně odmítl jeho učení, poznamenal:“Jestliže se jich zeptáte, proč Duch určil právě je, a ne ty, kdo se svými divy proslavili po celém světě, oni odpoví, že prý žádné Evangelium v uplynulých třinácti stoletích vůbec nebylo. Jestliže od nich budete žádat, aby vedli život důstojný Ducha, oni odpoví, že vykoupení se děje vírou, a ne skutky. Jestliže jim předložíte na pořad, učinit třeba nějaké divy, oni odpoví, že doba zázraků dávno pominula.“
Při vší zdánlivé pardoxnosti je třeba přiznat, že myšlenka papežské neomylnosti a M.Luterovo odmítnutí 15-tsetleté zkušenosti křesťanství – to jsou hranice té samé lidské pýchy. Jsou to jevy stejného řádu. M.Luther nepochyboval o své neomylnosti: „Dokonce kdyby Cyprian, Amrož a Augustýn, ba Petr, Pavel a Jan, ba sám nebeský anděl chtěl mne učit něčemu jinému, já bych zůstal ve svém pevném přesvědčení, že v mém učení není nic od člověka. Ono je zcela Božské s já jsem připraven opakovat, že ho nevytvořil člověk, ale Sám Bůh“-napsal M.Luther.
Jindy při obhajobě luteránství je možno slyšet „historický“ argument: Jestliže to vše proběhlo tak úspěšně a uchovalo se do dnešní doby, znamená to, že to bylo „nutné“.Tato logika je velmi nebezpečná. Ve 20. století desítky milonů lidí v Rusku odpadly od víry. Je snad možné říci, že to bylo „nutné“ a oprávněné?
Pravda, kterou náš Pán Ježíš Kristus zjevil Svým apopštolům,spojila učedníky, jejichž počet strmě rostl. A množství těch, co uvěřili bylo jednoho srdce a jedné duše. (Sk.4:32)Historie protestantismu dává opačný příklad. Od jeho samého vzniku začíná řetězová reakce: jednotné hnutí se drobí na mnohočetné proudy, směry, frakce, sekty. Mezi nimi vznikají kruté spory, vyusťující v nesmiřitelné nepřátelství. Jeden z hlavních teoretiků reformace Filip Melanchton roztrpčeně napsal:“Je neuvěřitelně těžké vést konání misie v prostředí nevraživosti, neshod a nenávisti, vládnoucí mezi lidmi, kteří mají povinnost jít ostatním svou horlivostí a jednomyslností příkladem“ Reformátoři, kteří povstali proti odklonu katolicismu, nepochopili, že toto je důsledkem odklonu od obecné Církve a neobrátili se k ní. M.Luther chtěl vyvést Církev z „babylónského zajetí“ a v důsledku toho protestantům zmizela samotná Církev, ale vzniklo skoro 200 velkých i malých protestantských denominací, rozhodně hájících svou nezávislost. Je skoro zákonité, že téměř všechny současné západní sekty (adventisté, letniční, mormoni, svědkové Jehovovi aj.) se zrodily na půdě protestantismu.Jejich zakladatelé byli vychováni v protestantských rodinách a oni sami do založení svých sekt byli protestanty.
Jednota je ideálem křesťanství. Avšak sjednotit může pouze pravda, a ne celosvětové konference, shromáždění a výbory. Ale ony pouze zastírají tragédii: desítky miliónů křesťanů se ocitly bez Církve. Bez Liturgie, bez biskupství, bez tajin (svátostí), bez svěcení, bez pevného kanonického řádu není Církve. Uvěřit v Krista – to znamená připojit se k jediné Církvi, která podle slova apoštola je tělo Kristovo (Ef. 1:22-23). Být spasen je možné jedině připojením k Církvi: Pán každodenně připojoval spasené k Církvi (Sk. 2:47)
(Z ruštiny přeložil bez záruky xvejvodam, biblické citáty jsou volným překladem z ruštiny za přihlédnutí ke znění ČEP)
