Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Trochu apologie: Církev...   ...viníkem holocaustu?

Velmi často je možno číst a slyšet: Nacistické vyvraždění milionů Židů by nebylo možné bez středověkého křesťanského antijudaismu, jenž svými protižidovskými pogromy k tomu vytvo-řil podhoubí fanatické nenávisti. Jaká je skutečná pravda? Především je třeba důrazně odlišit antijudaismus ve významu rasovém a ve významu náboženském. Ten první Církev vždycky kategoricky odmítala, vždyť sám Božský Spasitel byl podle svého tělesného původu z Panny Marie Žid, Jeho přesvatá Matka pocházela z židovské rodiny, její rodokmen sahá až ke králi Davidovi, Židy byli také všichni apoštolé a učedníci Páně. Proto Církev vždy po­kládala pokřtěného Žida za plnohodnotného kato­líka bez jakékoliv známky diskriminace. Jinak je tomu s antijudaismem náboženským. Jeruzalémský chrám byl vojskem císaře Tita r. 70 srovnán se zemí, Židé se po prohrané válce roz­utekli do diaspory, kde anonymní autoři sepsali Talmud (v překladu “učení“), jenž se stal nejdůležitější knihou židovské náboženské nauky hned po Starém zákoně. Talmud obsahuje mnoho protikřesťanských invektiv, o Ježíši Kristu dokonce na více místech říká, že byl nemanželským synem. Podle Skutků apoštolských židovská velerada před r. 70 pronásledovala krvavě křesťany a ani náboženští předáci Židů v diaspoře se nechovali ke křesťanům lépe, jak si stěžují už ve 2. stol. sv. Justin (Dialog s Trifonem 16), později Tertullian a Origenes. Mnozí Židé podle těchto autorů slídili po křesťanech a udávali je římským úřadům. To všechno vytvořilo u křesťanů instinktivní odpor vůči všem Židům, vyznávajícím Talmud. Ve 4. stol. se vyznačují ostrými protižidovskými polemikami církevní Otcové sv. Bazil, sv. Jan Zlatoústý a sv. Ambrož. Stěžují si na neustálé intriky Židů proti křesťanům a také na jejich provozování lichvy, která ničí především chudáky. Židovské náboženství pokládají tito autoři za zvrácené, požadují od Židů uznání Ježíše Krista jako Spasitele a přijetí křtu. Mírnější stanovisko zaujímá sv. Augustin, jenž upozorňuje na kontinuitu Starého a Nového zákona. I přes tvrdou antijudaistickou rétoriku však starověký křesťanský stát ponechal Židům synagogy a právo vyznávat svoji víru. Když na konci 6. stol. římský lid zabral místní synagogu, papež sv. Řehoř Veliký nekompromisně nařídil: vrátit zpět Židům. I středověk plně respektoval, že Židé nesmějí být ke křtu nuceni násilím a ponechával jim synagogy. Konflikty mezi křesťany a Židy byly záležitostí obyvatelstva, nikoli církevních či světských auto-rit. Křesťané Židům vyčítali hlavně urážky Ježíše Krista a lichvu. Jak sdělují kronikáři ve Francii a Německu, rozšiřovali tam Židé ve 12. stol. knihu “Sefer Toledoth Jesu“ (O původu Ježíšově) a další spisy, které v návaznosti na Talmud uráží Pannu Marii jako “nevěstku“. Také vysoký úrok, na nějž židovští směnárníci půjčovali a který chudší vrstvy nemohly splácet, vyvolával antijudaistické vášně, které se často ventilovaly surovými pogromy v ži­dovských ghettech. Protižidovskou nenávist živily také pověry o rituálních vraždách a o židovských travičích studní. K prvním velkým krutostem vůči Židům došlo za tahu křižáků do Palestiny na konci 11. stol., kdy se k řádnému vojsku připojily de­klasované živly. Nicméně křesťané si zase stěžují na Židy kvůli častý případům zneuctění Těla Páně při procesí a vraždám kvůli vyznání víry: dodnes jsou uctíváni sv. Vilém z Yorku (Anglie), umučený r. 1144, dále sv. Richard z Paříže (1179), sv. Do­minik del Val, ukřižovaný Židy v Zaragoze ve Španělsku r. 1250, u nás v 17. stol. Šimon Abeles, uškrcený na rozkaz vlastního židovského otce za to, že konvertoval ke katolické víře (je pohřben v Týnském chrámu v Praze) aj. Katolická církev a světští panovníci se snaži­li eliminovat židovský vliv různými opatřeními, např. nařízením, že Židé musejí žít odděleně od křesťanů v ghettech a mimo ně nosit žlutou hvězdu, zákazem zaměstnání a podnikání mimo hradby ghetta apod. III. lateránský koncil r. 1215 nařizuje spálit Talmud. Nicméně ani církevní, ani světská moc nepodporovala protižidovské pogromy, nao­pak se jim snažila čelit všude, kde se dalo (český král a německý císař Karel IV. ve 14. stol. zasáhl např. vojensky na obranu židovského ghetta v No­rimberku – bohužel bylo již pozdě). Proti pogromům pozvedají svůj hlas církevní učitelé sv. Ber­nard z Clairvaux a sv. Tomáš Akvinský. Za celé období 9.-20. stol. máme dochováno téměř 300 pa­pežských dokumentů, odsuzujících každé násilí na Židech. Papež Innocenc III. r. 1199 vydává konsti­tuci “Licet perfidia“, kde mj. píše tato slova: “Židé jsou živými svědky pravdivé víry. Křesťanům není dovoleno je zabíjet, pronásledovat nebo napadat... Když hledají u nás pomoc, přijímáme je a bereme v ochranu. Řídíme se tak výroky našich předchůdců Kalixta, Evžena, Alexandra, Klementa a Ce­lestina a zakazujeme vynucování křtu na Židech, jakýkoliv způsob jejich pronásledování, loupení jejich majetků, zneucťování jejich hřbitovů a vy­kopávání jejich ostatků za účelem hledání peněz. Trestem za porušení těchto zákazů je exkomuni­kace...“ (cit. Crowdy-Novak: Tajemnica Izraela na tle historii, Varšava 1999, str. 40). Papež Řehoř X. na konci 13. stol. prohlašuje obviňování Židů z ri­tuálních vražd za pověru, papežové 16. stol. povo­lují Židům, vyhnaným ze Španělska a Portugalska, aby se usadili v Církevním státě. Židé, kteří neztratili smysl pro objektivitu, dokázali postoj papežů náležitě ocenit. R. 1807 Židovská rada ve Francii vydala toto prohlášení: “Izraelští delegáti Francouzského císařství a Italského království na Hebrejský kongres vyjadřují svoji vděčnost křesťanskému duchovenstvu za účinnou pomoc, po­skytnutou Židům v minulých staletích v různých státech Evropy, zvláště pak papežům, kteří jim připravili krásné přijetí, zatímco v jiných zemích se proti nim spikly barbarství, nespravedlnost a ignorance....tyto výrazy úcty a vděčnosti za pomoc, jakou zakusili Izraelité od duchovenstva různých evropských států, se musí stát trvalým svědectvím pro budoucí generace....“ (Crowdy-Novak…, str. 32). Objektivně lze tedy konstatovat, že církevní au­torita, zejména papežové, nenesou na protižidov­ských pogromech téměř žádnou vinu. To ovšem neplatí o velkém množství tehdejších křesťanů, kteří z náboženského fanatismu sahali k maso­vým vraždám svých židovských spoluobyvatel. Tyto skutečnosti zůstanou trvalou skvrnou na středověkém křesťanství a právem se za ně Sv. Otec v jubilejním roce 2000 jménem Církve omluvil. Nesmí se ale přehánět. Dějiny křesťansko-židovských vztahů ve středověku zdaleka nebyly jenom dějinami pogromů, to by se nedochovaly z té doby synagogy a celá kultura ghett. Lze říci, že vět-šina středověkých Židů prošla životem, aniž se s pogromem setkala.V zájmu pravdy se nedá také mlčet o výše uvedených židovských hříších proti křesťanům. Antijudaismus nacistů má zcela jiné kořeny. Osvícenská éra v 18. stol. zrušila ghetta a umožni­la Židům zapojit se do života ostatní společnosti. Židé byli obvykle bohatší než ostatní a stávali se velkými podnikateli, mnozí z nich také nevynika­li žádným sociálním cítěním. Někde slepá závist, někde oprávněný hněv nad sociálními křivdami se tak staly hybnou silou novověké nechuti, až nená­visti k Židům jako celku. Tento antijudaismus byl motivován nikoli nábožensky, nýbrž ekonomic­ky. Zatímco středověký antijudaismus se zaměřoval proti vyznavačům židovského náboženství, novověký ekonomický antijudaismus proti celé rase bez ohledu na to, jestli jde o Žida ortodox­ního, Žida ateistu nebo Žida pokřtěného. Na této platformě vybudovali svoji zrůdnou rasistickou teorii velcí odpůrci křesťanství Adolf Hitler a Al­fred Rosenberg, podle níž každý etnický Žid bez ohledu na své náboženské či jiné přesvědčení si zasluhuje odsouzení. Tento ryze rasově motivova­ný přístup, který nota bene byl uplatňován i vůči jiným národům (Romům, Polákům aj.), středověká křesťanská Evropa vůbec neznala – proto dávat tehdejší pogromy, samozřejmě odsouzeníhodné, do souvislosti s nacistickým holocaustem, je ab­surdní. Katolická církev okamžitě a včas zareagovala. Sv. Oficium v Římě (dnes Kongregace pro nauku víry) už r. 1928, kdy ještě nic nenasvědčovalo, že Hitler bude kancléřem, vydalo toto prohlášení: “Církev vždycky měla zvyk modlit se za Židy, kteří byli nositeli Božích zaslíbení až do příchodu Ježíše Krista….Apoštolský stolec je bránil před nespravedlivými útoky a tak, jak vystupuje proti všemu nepřátelství mezi národy, odsuzuje nená­vist zaměřenou proti tomuto národu, kdysi od Boha vyvolenému; nenávist známou pod jmé­nem antisemitismus.“ (Cowdy-Novak…str. 34). Antijudaismus, antisemitismus a rasismus vždyc­ky byly, jsou a budou v rozporu se zjevenou nau­kou Páně. Proto Církev v mnoha dokumentech na­cistické běsnění proti Židům odsoudila a církevní hodnostáři jim aktivně pomáhali najít úkryt nebo emigrovat. Zvlášť velkou zásluhu na tom má papež Pius XII., stále pomlouvaný navzdory jasně pro­kázaným opačným faktům, že prý k osudu Židů v osvětimských plynových komorách zůstal lhos­tejný. Mnohokrát jsme na stránkách Immaculaty psali a dokazovali, že tento papež přímo nebo nepřímo zachránil minimálně 700 tisíc Židů, nicméně to už je jiná kapitola. Radomír Malý