poslal Miloslav Nemohu mlčet!
Když jsem si přečetl článek z pera pana Kohouta z Brna, zveřejněný Katolickým týdeníkem č. 7/2005, nedalo mi to, abych neodepsal reakci KT, co si myslím o pravdivosti tvrzení pana Kohouta v tomto článku, který je zaměřený proti učiteli na teologické fakultě PhDr. Radomíru Malému. Podotýkám, že dr. Malého neznám, nejsem v žádné politické straně, mám negativní lustrační osvědčení, a také mám smysl pro fair play vůči těm, kdo zaměňují, s úmyslem poškodit dr. Malého, svá slova za slova vyslovené na papír dr. Malým. Sám dr.Malý se v následujícím čísle KT vyjádřil slovy, že je to všechno lež a vyvrací otevřenou falzifikaci svých textů, aby z něho udělali antisemitu a fašistu. Jak je možné, že jste ji (stať dr. Jana Kohouta) otiskli?-je napsáno v KT. Nemohu mlčet!
„Nikdy a nikde jsem nevyzýval k fašistickému převratu po vzoru španělského generála Franka, jak mne Kohout obviňuje .“-odepisuje v KT dr.Malý panu Kohoutovi. A právě tato věta mne vedla k zamyšlení, jak by asi vypadala Evropa, kdyby ve Španělsku zvítězila v občanské válce Fronte popular, řečená též, „demokratické Španělsko“, když na Montsseraru, v klášteře bylo bestiálně umučeno na 40 řádových bratří anarchisty a komunisty. Ve španělské občanské válce nezvítězily ani tak zbraně, jako duch španělské katolické mládeže. Francisko Franko, tento židovský konvertita, katolík, nebyl ani fašista, ani nacista, i když měl vojenskou podporu Musoliniho Itálie a Hitlerova Německa (Legion Kondor), byl ale nacionalista a vlast, národ a katolická Církev mu byla nade všechno.
Když v Itálii anarchisté záhy narazili na působení Mussoliniho fašistů, tak se přestěhovali do Katalánie a odtamtud šířili svůj destrukční vliv do ostatních krajů Španělska. Vzpomínám na vyprávění, když se u pana děkana Trojana ve Sloupci u Litomyšle zastavila na návštěvě stará řádová sestra Angelika, jejíž řád měl klášter ve Valencii v Katalánii. Zastihla ji tam revoluce v červnu 1936. Se slzami v očích líčila své zážitky, když anarchisté a komunisté z Barcelony, vedeni anarchistickými vůdci Garciou Oliverem, Abadem de Santillánem a Bonaventurou Durrutim, vtrhli do konventu. Sestry vyhnali na nádvoří a cizinkám nařídili vystoupit stranou. Ze španělských řeholnic pak strhli všechen šat až do naha, svázali je do kozelce tak, že kolena prostrčili mezi svázané ruce a mezi ruce a kolena jim provlékli tyč a všem mučednicím vsunuli do pochvy šišku dynamitu, drátky napojili na reostat, a na povel Durrutiho zmáčkli spínač. Krev promíšená s kusy masa se rozlétla do všech stran. Něco podobného se stejnou bestialitou předvedli sovětské komisařky s řádovími bratry v Madridu. Proto tolik blahoslavených Janem Pavlem II. z doby španělské občanské války 1936-1939. Na sto tisíc katolíků bylo zabito.
Vlastním knihu anglického válečného korespondenta Georgie Hillise „No pasaran!“ z této doby. Knihu napsal anglický demokrat, kterému naši rádoby demokrati typu Jana Kohouta nesahají ani ke kotníkům. Když se válka chýlila ke konci, od Badajozu od portugalských hranic postupoval podél řeky Tajo k Madridu vynikající plukovník Juan Yague Blanco s oddíly El tercio, složenými z vojáků od 18 do 25 let v síle 7,5 tisíce mužů. Před rozhodující bitvou si mnoho z nich nechalo vytetovat na prsa svého patrona, aby je chránil v boji proti antikristovi.
Pak došlo ke krvavému boji a 45 tisícová armáda rudých republikánů a dobrodruhů z celého světa byla rozprášena. Náš levicový tisk psal, že před Madridem se bojuje o Prahu. Zápas rudých republikánů a interbrigadistů se projevil v Halasově sbírce „Dokořán“, S.K. Neumannově „Sonátě horizontálního života“ a V Seifertově sbírce „Zpíváno do rotačky“. V době, kdy tzv. pokrokoví činitelé v ČSR vystoupili na obranu rudého teroru, zveřejnil Jaroslav Durych v revue „Alkazar“: „Kolikpak lidí opravdu u nás drží s madridskou vládou! Snad jenom S.K. Neumann a několik skalních komunistů a zežloutlých holohlavců z doby „ruce pryč od Říma.“ Obhájcem generála Franka byly také revue „Tak“ a „Řád“, kde se objevovaly souhlasné články se stavovským korporativním státem na ochranu křesťanství. Také agrární časopis „Večer“ projevil sympatie k Frankovým falangistům. Agrární „Venkov“ a „Večer“ doporučovaly, aby ČSR uznala Frankovu vládu a navázala s ní diplomatické styky. Agrární strana byla nejsilnější stranou v první republice.
Když oddíly generála Varely od severu dobyly Madrid, vezly sebou proviant pro vyhladovělé obyvatelstvo a všude je vítali se slovy „El pan blanco-de el Franco!“ (krásný chléb od Franka). Kdo měl doma modrou košili, ihned si ji navlékl a byl z něj pravičák-falangista. Nic nového pod sluncem, otočili se na pětníku.
A jak to bylo ve skutečnosti s Modrou divizí? Když byly věznice přeplněny válečnými zločinci, vyhlásil Franko amnestii těm, kdo vstoupí do rodící se „Modré divize“ z vězněných, která bude nasazena na východní frontu. Tak Franco splnil Hitlerovi závazek za jeho pomoc. Divize pak byla přemístěna na východní frontu. Při první příležitosti tito rudí republikáni přeběhli k sovětům. Ani jeden se nevrátil po skončené 2. světové válce domů. Všichni skončili tam, kam je táhlo odedávna srdce. Určitě zemřeli v táborech Gulagu. Zbytek divize (jeho velení, bylo v rukou stoupenců generála Franca) pak Hitler nechal stáhnout do Německa, kde divize zanikla. Franco byl lišák-vyhověl Hitlerovi a zbavil se humánním způsobem nepřátel křesťanů a křesťanství, kteří se hrnuli do Modré divize.
Španělský Stalin Largo Caballero uprchl a za ním hned generál Miaja, od Madridu se přestěhovali do Barcelony, která padla v březnu 1939, jako poslední zoufalý odpor odpůrců křesťanství. Část zlatého pokladu putovala do SSSR.
Je třeba naše názory sjednotit s pravdou, s historickou, a nepředělávat dějiny, jak to momentálně vyhovuje politice, s přežívajícími komunistickými názory v myšlení mnohých lidí. Franco byl falangista-ctitel národní vlajky, sjednotitel sil odporu proti marxismu a bolševismu. Proto po 2. sv. válce bylo Španělsko v izolaci poválečnými socialistickými vládami Evropy.
MUDr. Jaroslav Lhotka
