Grano Salis - Aztékové, Cortez a Guadalupe

Vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie (Světlo 2/2005 http://svetlo.farnost.com )

Právě když jsme připravovali toto číslo, sešlo se v Mexico City na 10 milionů poutníků, aby oslavili Pannu Marii, patronku Ameriky. V tom nemá Guadalupe konkurenci. Ačkoliv jsme se již několikrát věnovali na stránkách Světla největšímu poutnímu místu světa a největšímu zázraku Boží milosti v Guadalupe v Mexiku, okolnosti nás nutí, abychom se k tomuto místu vraceli stále znovu a odkrývali další podrobnosti a souvislosti, které jsou pro nás více než významné. Ukáže je nám již známý Paul Badde ve svém rozhovoru pro agenturu Zenit. Jaký význam má Guadalupe pro světovou církev? Všichni se domníváme, že Amerika je součástí západního světa. Zapomínáme však, že Asie a Afrika byly takřka ve stejné době cílem misijního působení katolické církve. Můžeme však zcela jednoznačně říci, že Jižní Amerika je křesťanským kontinentem, ačkoliv byla stejně tak cílem objevování jako Afrika a Asie. Jen v Latinské Americe se křesťanství skutečně etablovalo. Pro tvářnost světa bylo zjevení Panny Marie Guadalupské nejvýznamnější událostí minulých staletí a Guadalupe je také největším poutním místem ze všech poutních míst všech světových náboženství. Jak si máme představit setkání kultur, když Kolumbus objevil Ameriku? Španělsko bylo tehdy největší vojenskou velmocí, bylo něco jako Amerika starého světa. Země byla po vojensko-technické stránce na nejvyšším stupni civilizace a stála proti sotva rozvinutým indiánským národům. Když Kolumbus objevil jeden karibský ostrov, narazil na primitivní kultury doby kamenné. Byl to opravdový střet kultur, který indiáni nepřežili. Byli zde zcela vyhlazeni. Několik let po Kolumbovi r. 1519 dorazil do Mexika Hernando Cortez. Co zde našel? Kultura Aztéků byla vysokou kulturou a kulturou doby kamenné současně. Kultura s velkými městy, s vybudovanou infrastrukturou, s elitou s vysokým vzděláním. Neznala však kolo a nepoužívala železo. Zvláštním znamením aztécké kultury byla temná víra, určitý druh smrtelného viru, kterým byli Aztékové opravdu napadeni. V jakém smyslu? Byl to určitý druh kanibalské, a přesto strašně rozšířené kultury lidských obětí. Aztékové věřili, že musí bohům přinášet lidské oběti, aby slunce každé ráno opět vyšlo. Z této myšlenky se stalo kolektivní šílenství. Tisícům lidí bylo na vrcholku pyramidy vyrváno za živa srdce z těla, aby byli bohové udobřeni. Když Španělé vstoupili do země, viděli tento vražedný rituál, při kterém byl člověk přehnut přes balvan, aby hrudní koš byl vypjatý a mohl být rychlým řezem kamenného nože otevřen a aby bylo vytaženo ještě bušící zkrvavené srdce. Viděli zakrvácené holohlavé chrámové kněze, kteří si museli dlouhými nehty každý den vytahovat z uší zaschlou krev. Pro Španěly to byl nesnesitelný pohled. Byli přesvědčeni, že to musí okamžitě přestat. První opatření, které učinili, bylo, že postavili do chrámů malé sošky Panny Marie. Často slýcháme, že křesťanské misie zničily vyspělé kultury, a tak lidem uškodily; jak je tomu v případě Mexika? V hodinách dějepisu se učíme, že Španělé začali ihned s vládou teroru, jakmile vstoupili do země. Aztécká literatura to však popisuje poněkud jinak. Po dobytí Mexika se zcela mění její tón. Je náhle novým způsobem plná naděje a radosti, jako by byla naplněna ranními červánky. To tu předtím vůbec nebylo. Až do příchodu Španělů byla literatura i hudba nepokrytě trudnomyslná a melancholická. Převládajícími tématy byla smrt a pomíjejícnost. Ale přesto postupovalo dobývání v prvních letech vysloveně krvavě… Na jedné straně ano, ale nikoliv jen skrze Španěly. Ve skutečnosti to byly indiánské pomocné národy, které mnoho lidí připravily o život. Cortez dokázal díky tlumočníkům s rozličnými kmeny, které Aztékové po staletí utlačovali, vytvořit koalici. Podařilo se mu to, ačkoliv Španělé měli sami sotva 1500 mužů a proti nim stály miliony Aztéků. Španělští františkáni si dali dokonce zbrousit své zuby, aby se naučili lépe aztécké řeči, což si dnes ani neumíme představit. Uprostřed dobývání se pokoušeli přesvědčit Aztéky o víře v Krista. Ale pokřtěna byla pouze hrstka. Jací byli Španělé v očích Aztéků? Podle starých proroctví měli do země vtrhnout bílí bohové ze západu. Aztékům se zdálo, že tento moment nastal, když Španělé vstoupili na pevninu. Setkání se Španěly v nich vyvolalo šok, údiv a ohromení současně. Ještě nikdy neviděli koně a střelné zbraně. Aztékové byli velice odvážní a stateční bojovníci. Ale tomuto odlišnému duchu křesťanů vůbec nedorostli. Křesťané neměli žádné svaté hory, svaté háje. Pro křesťany nebyl Bůh někým, kdo sedí na stromě nebo na měsíci a klátí nohama. Ničeho z toho, před čím se Aztékové třásli, se křesťané nebáli. Přesto Aztékové z křesťanství máloco pochytili. První misijní pokusy františkánů, které Cortez přivezl, zcela troskotaly, a to až do zjevení Panny Marie. Jednoho rána 9. prosince 1531 byl Juan Diego, katolický novokřtěnec, na cestě do hlavního města. Za ranního svítání uslyšel na jednom návrší krásné ptačí hlasy, jaké předtím nikdy neslyšel. Ptáci, peří a barvy byly pro Aztéky velice důležité. Pro Juana Diega to bylo, jako by byl osloven ptačím zpěvem v té nejkrásnější řeči. Chtěl jít za těmito hlasy. Když vyběhl na návrší, ptačí hlasy náhle přestaly. Místo toho slyšel jasný lidský hlas, který volal shora: „Jene, Jeníčku, milý Diego, pojď přece ke mně!“ Byla to žena, která stála v ranním úsvitu. Sedlák se s hlasitým vzlykáním vrhl na zem. Žena řekla: „Já jsem Neposkvrněné Početí a chtěla bych tvému národu ukázat pravého Boha. Na tomto návrší musí být postaven kostel, do kterého budou lidé přicházet, aby sem mohli přinést své starosti.“ Návrší, na kterém se Maria zjevila Juanu Diegovi, bylo zasvěceno aztécké bohyni mateřství. Biskup, za kterým zjevení Diega poslalo, se domníval, že se tu pod pláštěm křesťanství pěstují pohanské kulty, a byl velmi skeptický. Juan se vrátil na pahorek. Chtěl poprosit Paní, aby mu dala nějaký důkaz, který by biskupa přesvědčil. Tentokrát zde uviděl nejkrásnější květy jako nádherný barevný koberec. Maria řekla: „Běž a natrhej květiny jako důkaz.“ Udělal to. Ona se podívala na květiny, vzala je ještě jednou do ruky, dýchla na ně a položila do jeho prostřeného pláště. Juan Diego šel zpět k biskupovi. Po počátečních obtížích byl k biskupovi vpuštěn, v neposlední řadě proto, že květiny nádherně voněly a služba tím byla omámená. Biskup rozevřel plášť a květiny vypadly na zem. Na plášti zůstal známý obraz. Co na něm bylo vidět? Představoval mladou ženu ve hvězdnatém plášti, který byl jako ranní červánky. Navíc měla zlatý průsvitný závoj, který jako by plaval na plášti. Barvy je možno popsat jen obtížně. Nebe se otevírá oválně mezi mraky, v průzoru stojí Paní před vycházejícím sluncem a šlape po měsíci. Zrak má sklopený a ruce sepjaté. Malý muž se pevně drží jejího pláště. Není to obraz, jaký popisuje Zjevení svatého Jana? Tak tomu rozuměli křesťané. Pro indiány však to byl obraz s více než tisíci slovy o mnohem bohatším významu. Obraz je doslova nasycen symbolikou. Panna stojící před sluncem znamená, že je silnější než slunce. Nyní už indiáni nepotřebují obětovat krev, aby dali vzejít slunci. Maria stojí na měsíci, to znamená, že porazila měsíčního boha. Aztékové v tomto obrazu četli jako v knize. Pro ně byla Panna jednou z nich. Oni se stejně jako Španělé s Paní zcela identifikovali. Všechny hrůzy, které prožili, se díky ní staly lhostejné. Mohli podle obrazu tančit a zpívat. V milionech se hrnuli do Církve. Během krátké doby se dalo pokřtít 9 milionů indiánů. Tento obraz byl branou, kterou celá Latinská Amerika vplula do Církve. I papež měl obraz postavený na svém stole. On ví, že je to velice důležitý obraz. Ale ví také o rozdílu mezi tímto obrazem z Guadalupe a jinými obrazy, i těmi nejkrásnějšími. V obrazu vězí mnoho tajemství a zázraků. Z jakého materiálu je vlastně plášť zhotoven? Je utkán z vláken agáve, z toho nejlevnějšího materiálu, který byl k dispozici, v kvalitě pytle na brambory. Za normálních okolností se vlákna rozpadnou během dvaceti let. Toto tkanivo však už přetrvalo více než čtyři sta let v kostele v Mexico City. Vypadá jako hedvábí, které bylo právě zhotoveno. Prý není známo, jakým druhem barev byl obraz vytvořen. Obraz je vysloveně barevný, ale nejsou na něm žádné částice barviva. Nemá žádný podklad. Každý malíř ví, že plátno se musí nejdříve opatřit podkladem, na kterém by barvy držely, aby se vlákna nerozestoupila. Tento obraz je barevný, ale nejsou na něm barvy. Jedná se o přímé zabarvení vláken, ale způsobem, který je dosud nevysvětlitelný. Někteří říkají, že barvy mají charakter motýlů nebo květů, které nejsou nabarveny, ale jsou samy barevné. Kromě toho se barvy mění jako ochranné krycí zbarvení některých zvířat. Obraz vznikl proti všem pravidlům malířského umění. Je srovnatelný s Turínským plátnem? To by bylo absolutně jediné srovnatelné dílo. Jenže obraz Paní Guadalupské je mistrovské barevné dílo. Turínské plátno je spíše obraz stínů, je zcela lehké, obdivuhodně působivé. Nikdo neví, jak zobrazení vzniklo. Ale zde v Guadalupe se jedná o dokonale vypracovaný obraz. Je jisté, že hvězdy na Mariině plášti zobrazují hvězdnou konstelaci v den zjevení. Mimoto digitální technika objevila v Mariiných očích obraz, který je pouhému oku skryt. Při stonásobném zvětšení pod mikroskopem vidíme v očích Paní malé postavy. Je to scéna, která zcela odpovídá epizodě odhalení obrazu. Vidíme biskupa a indiána, indiánskou rodinu a překladatelku. Někdo by mohl říct, že je to jen zbožné přání. Proti tomu hovoří skutečnost, že obraz je v obou očích naprosto identický a je tak podrobný, že by to žádný malíř nedokázal. Kromě toho obrazy jsou nejen identické, ale vykazují přesně zakřivení, jak se scéna v jednotlivých očích zrcadlí. Pro člověka je naprosto vyloučeno, aby něco takového dokázal zhotovit. Také Vaše kniha o Guadalupe obsahuje velmi pozoruhodné prvky. Jak k tomu došlo? Bylo mi 51 let, když jsem se poprvé doslechl o Guadalupe. Vyprávěla mi o něm jedna mladá poutnice v Bosně. Znám Lurdy a Fatimu. Ale tento velký příběh jsem neznal. Jako by byl přes Atlantik natažen velký filtr, který nedovolil, aby to ke mně proniklo. Je to však příběh, který hýbá celým světem. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak to, že jsem o tom ještě nic nenapsal, a pomyslel jsem si: Je-li pravda to, co mi tato poutnice vypráví, musím o tom napsat knihu. Jako novinář jsem hledal přirozeně vždy nějaké příběhy, které druzí ještě neobjevili. Byl jsem tehdy v časopisu FAZ. Bylo to s ním špatné. Krátce před odjezdem jsem se dověděl, že byl zastaven, a já jsem dostal výpověď. To bylo pro mě veliké štěstí. Nyní jsem tedy měl čas dělat rešerše jako nikdy předtím. Když jsem přijel do Mexika, mohl jsem před obrazem padnout na kolena, žasnout a modlit se. Bylo to přesvědčující. Věděl jste už o obrazu leccos. Bylo to něco jiného – stanout před obrazem? Nepochybně. A to tak, že jsem nemohl přestat, každý den jsem tam přicházel a trávil jsem před obrazem hodiny. Když tam přijdete jako poutník, pomodlíte se Otčenáš, koupíte si růženec, zúčastníte se mše svaté a v podstatě k obrazu nepřijdete. Já jsem však byl sám. Měl jsem čas. Nikdo mě nevolal. Nikdo mě nehonil. Mohl jsem před obrazem trávit celé dny. A záhada byla stále větší. Jako milostný vztah. Jako bych se zamiloval a chtěl jsem Paní vidět stále znovu. Když v roce 2002 papež svatořečil Juana Diega, mohl jste jako vatikánský korespondent být opět u toho. Letěl jste do Mexika s papežem. Jaké to bylo? Bylo to nádherné sedět s papežem v jednom letadle. Také Mexičané papeže milují. Při odletu se shromáždili na ulicích Mexico City a vysílali zrcátky malé světelné signály za odlétajícím letadlem. Bylo to jako malý hvězdný zázrak za bílého dne. Podobně na mě zapůsobilo i samotné svatořečení, i když jsem mohl obraz vidět jen za sklem. Nyní je vývoj v Latinské Americe velmi povážlivý. Katolická církev, i když je životná a roste, se dostává do těžkostí. Šíří se sekty, především ze Severní Ameriky, které bojují proti katolické církvi i proti Marii. Jak vidíte tento vývoj? Je přirozeně podvratný a hrozivý. Kdo chce napadnout Církev, a to nejen v Latinské Americe, musí vystupovat proti Marii. Pak se teologie stává ideologií. Kdo dává stranou Marii, ochuzuje Syna. Maria je a zůstává Ježíšovou Matkou. Nikdo mu nikdy nebyl tak blízko jako ona, v těhotenství, v porodu i ve smrti a nakonec i ve slávě. Ježíš nesl a nese její rysy. Nikdo se na světě více nepodobal své matce jako Syn a nikdo se nepodobá více Synu než Maria. Překlad -lš-

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace