Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Jednou v hodině církevních dějin měl jeden můj student, bývalý katolík, referát o Tridentském koncilu. V rámci svého referátu položil takovou otázku, kterou jsem předtím nikdy neslyšel a která mne naprosto odzbrojila: „Pane profesore,“ říkal, „ukázal jste nám, že princip sola fide (pouze víra) není biblický a že bojový pokřik reformace ztrácí jakýkoliv podklad, jakmile správně interpretujeme Pavla. Jak víte, druhým bojovým pokřikem protestantské reformace byl princip sola scriptura (pouze Písmo): podle něj je naší jedinou autoritou samotná Bible, více než papež, koncily čito, co katolíci označují jako církevní Tradice či posvátné Podání.[1] Pane profesore, na kterém místě Bible učí, že princip „pouze Písmo“ je naší jedinou autoritou?“

Podíval jsem se na něj a kapky studeného potu mi začaly stékat po zádech. S takto položenou otázkou jsem se dosud nesetkal. V semináři jsem měl tak trochu pověst „sokratovského šťourala“, který si vymýšlel nejtěžší otázky, ale tahle mě nikdy nenapadla. Odpověděl jsem tedy tak, jak by odpověděl každý profesor, zaskočený otázkou, na kterou nemá odpověď: „To je ale hloupá otázka!“ Jakmile vyšla tato slova z mých úst, zatrnulo mi, protože jsem si vzpomněl na své rozhodnutí, že jako učitel takových slov nebudu nikdy používat. Ale studenta to nijak neodradilo — věděl totiž, že to vůbec není hloupá otázka. Podíval se mi zpříma do očí a řekl: „Tak mi dejte alespoň hloupou odpověď.“ Já jsem řekl: „Nejprve bychom se museli podívat na Matouše 5, 17 a potom na Druhý list apoštola Pavla Timotheovi 3, 15—17: ‘Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.‘ A také bychom se měli podívat na to, co říká Ježíš o tradici v patnácté kapitole Matoušova evangelia,“ pokračoval jsem. Student mi však odpověděl velmi bystře: „Ale pane profesore, v patnácté kapitole Matoušova evangelia Ježíš neodsuzuje tradici jako takovou, ale odsuzuje tradici zdeformovanou a zfalšovanou. A když se v třetí kapitole Druhého listu Timotheovi, ve verši 16 mluví o ‘veškerém Písmu‘, neznamená to přece, že jenom a pouze Písmo je prospěšné. Modlitba, evangelizace a mnoho dalších věcí je také podstatných. A co říkáte na pasáž z Druhého listu Soluňanům, druhá kapitola, verš 15?“ „Ano,“ tiše jsem odpověděl. „A co se tam konkrétně říká?“ „Pavel píše Soluňanům: ‘Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem.‘ Z tohoto, ale i z dalších míst Nového zákona jasně plyne, žene všechno bylo apoštoly řečeno v listech písemně jako Písmo svaté, ale mnoho i ústně jako ústní posvátné Podání neboli Tradice, a že obojí má mít podle apoštola pro křesťany stejnou platnost.“[2] „Víš co, Johne,“ opáčil jsem. „Nechme toho. Uhýbáme od tématu. Pokračujme teď dál, příští týden se na to podíváme a řekneme si k tomu víc.“ To studenta neuspokojilo. Ani já jsem nebyl spokojený. Když jsem jel večer po dálnici domů, zíral jsem na hvězdnatou oblohu a bědoval: „Bože, co se to děje? Na kterém místě v Bibli je potvrzen princip sola scriptura — pouze Písmo?“ Protestanté vystavěli svou revoltu proti Římu na dvou pilířích: první se už zhroutil a druhý se otřásal. Nahánělo mi to strach. Celý týden jsem strávil studiem tohoto problému. Nikam jsem se nedostal. Zavolal jsem několika přátelům. Ani to nepomohlo. Nakonec jsem zatelefonoval dvěma teologům, kteří patřili k těm nejlepším v Americe a ještě některým svým bývalým profesorům. Ti, se kterými jsem tento problém konzultoval, byli šokováni tím, že jsem takovou otázku vůbec položil. A byli ještě více ohromeni tím, že jsem nebyl spokojen s jejich odpověďmi. Jednomu z nich jsem řekl: „Možná trpím ztrátou paměti, ale nějak jsem zapomněl základní důvody, proč věříme, že Bible je naší jedinou autoritou.“ „Scotte, taková hloupá otázka!“ zněla reakce. „Tak mi dej aspoň hloupou odpověď.“ „Scotte, skutečně není možné prokázat princip sola scriptura z Písma samotného. Bible záměrně nikde neprohlašuje, že je pro křesťana jedinou autoritou. Jinými slovy, Scotte: princip sola scriptura je svou podstatou historickým vyznáním protestantských reformátorů, namířeným proti katolickému nároku, tvrdícímu, že křesťan je vázán autoritou Písma včetně autority Církve a církevní Tradice. Pro nás je sola scriptura spíše teologický předpoklad, ze kterého vycházíme, než že by to byl dokázaný úsudek.“ Pak uvedl tytéž pasáže z Písma, které jsem zmiňoval i já svému studentovi. Já jsem zase použil tvrzení svého studenta. „Jaké jsou další argumenty v neprospěch katolické církevní Tradice?“ chtěl jsem vědět. „No Scotte, vždyť se podívej, co ta katolická Církev učí! Samozřejmě je katolická Tradice nesprávná.“ „Jistě, je nesprávná,“ souhlasil jsem. „Ale konkrétně kde, na základě jakého místa v Písmu je základní myšlenka této Tradice zavrženíhodná nebo odmítnutelná? Dále: co měl Pavel na mysli, když požadoval po Soluňanech, aby stáli pevně a drželi se toho ‘učení odevzdaného ať už slovem nebo dopisem‘?“ Pokračoval jsem v argumentaci: „Není to směšné? Trváme na tom, že křesťané mohou věřit jen tomu, co učí Bible. Ale Bible nás neučí, že ona sama je jedinou autoritou!“ Zeptal jsem dalšího teologa: „Co je pro tebe sloupem a oporou pravdy?“ „Samozřejmě Bible,“ odpověděl. „Tak proč Bible říká v Prvním listu Timoteovi, kapitola třetí, verš 15, že sloupem a oporou pravdy je Církev? „Dostals mě, Scotte!“ odpověděl. „Ale já mám pocit, že někdo ‘dostal‘ mě,“ řekl jsem. „No jo, Scotte,“ pokračoval, „ale která církev?“ „Kolik kandidátů na tuto funkci tu je? Myslím tím, kolik církví si dělá výlučný nárok na to, že je sloupem a oporou pravdy?“ „Znamená to, že se staneš katolíkem, Scotte?“ „Doufám, že ne.“ Cítil jsem, jak se mi chvěje půda pod nohama, jako kdyby mi někdo podtrhával koberec, na kterém stojím. Tato otázka byla závažnější než všechny ostatní a nikdo ji nedokázal zodpovědět. Krátce poté se na mne obrátil předseda rady semináře a jménem členů mi nabídl místo děkana. Tato nabídka vycházela z toho, že se mi práce v jednotlivých kursech dobře dařila a studenti byli nadšení. Ani se mi nesnilo o tom, že bych takové místo mohl dostat dřív, než mi bude padesát. A nyní mi bylo „plných“ šestadvacet a ono mi tak říkajíc padalo do klína. Ačkoliv jsem mu nemohl říci proč, musel jsem tuto nabídku odmítnout. Když jsem v ten večer přijel domů, musel jsem o tom říct své ženě. „Kimberley, na světě není nic, co bych dělal raději, než učit v semináři. Ale já chci vědět, jestli učím pravdu. Protože jednou budu stát před Bohem a dávat počet z toho, co jsem učil jeho lid. A před Boží tváří mi nebude stačit, když se schovám za svou náboženskou denominaci a profesory. Je potřeba, abych mu mohl pohlédnout přímo do očí a říct: ‘Pane, učil jsem je všemu, čemu ty jsi učil mě ve svém Slově.‘ A víš, Kimberley, já už si nejsem jistý, co vlastně učím, a nemůžu dál učit do té doby, až si budu jist.“ Pak jsem se vnitřně připravil na její odpověď. „To je právě to, čeho si na tobě vážím, Scotte. Ale znamená to, že budeme muset důvěřovat Bohu, že se ti postará o zaměstnání,“ vlídně mi odpověděla Kimberley. Bohu díky za takovou manželku! Tento rozhovor vedl k dalšímu bolestivému rozhodnutí. Oznámil jsem starším ve sboru, že odstupuji z místa pastora. V tomto momentě jsem nevěděl, kudy dál. Věděl jsem však, že musím opět dosáhnout vnitřní vyrovnanosti. Dokud jsem neměl víc jasno, nemohl jsem dál působit jako pastor. Kimberley i já jsme se vrhli do Boží náruče a modlili se, abychom poznali, co mám dál dělat. Jediné, co jsem věděl, bylo, že chci věřit, rozumět, učit a milovat všechno, co Bůh zjevil ve svém Slově. Ukázka z knihy "Naše cesta do katolické církve" Scott a Kimberley Hahnovi: ROME – SWEET HOME