poslal lutrik Hans
Küng
- Světový étos. Projekt
(Stručná
informace o knize)
Snahy Hanse Künga
a jeho příznivců o mezináboženský dialog na bázi světového étosu se někdy
setkávají s nepochopením či pochybnostmi. Řadu pochybností by podle mne
rozptýlila větší znalost základních východisek těchto snah. Poznat potřebná
východiska umožňuje kniha Hanse Künga
“Světový étos. Projekt”, která byla napsaná v roce 1989 a česky vyšla
v roce 1992 (v pražském nakladatelství Archa).
Kniha “Světový étos. Projekt” má tři hlavní části:
Část
A. “Není přežití bez světového
étosu. Proč potřebujeme globální étos”
Část
B. “Není světového míru bez míru
náboženského. Ekumenická
cesta mezi fanatismem
pro pravdu a opomíjením pravdy”
Část
C. “Není náboženského
míru bez
náboženského dialogu.
Prolegomena k analýze náboženské situace doby”
V úvodu části A (část A. I: Od moderny k postmoderně) autor připomíná,
že žijeme v době paradigmatického zlomu, kdy nastupuje postmoderní
paradigma. To vyvolává nutnost étosu pro celé lidstvo. Nejde zde o jednotlivá
náboženství či jednotlivé ideologie, ale jde o základní étos pro všechny.
Rok 1918 přinesl možnost nastolení nového postmoderního světového řádu,
mírovějšího a polycentrického. Ty naděje však prohrály. Přišel německý
fašismus, japonský militarismus a revoluční komunismus. Dnes, v době konce
velkých moderních ideologií, jsou pak státní socialismus, neokapitalismus a
japanismus hesly bez budoucnosti. Komunismus (socialismus) a kapitalismus
(liberalismus) jsou podle Künga
beznadějně zkompromitované a překonané, východiskem je údajně ekosociální
tržní hospodářství (s. 24).
Kromě ekosociálního tržního hospodářství se nadcházející
postmoderní konstelace má vyznačovat polycentrismem světových regionů,
postkoloniálním a postimperialistickým světovým společenstvím,
postindustriální společností služeb a komunikace, postpatriarchálním
rodinným systémem (partnerským vztahem muže a ženy), postideologickou
kulturou a multikonfesním ekumenickým světovým společenstvím (s. 29).
Nejde přitom o rozklad hodnot, ale o jejich změnu. Nutno odmítnout jak
protimodernu, tak ultramodernu. Východiskem je překonání moderního
paradigmatu jeho povýšením na postmoderní paradigma, a to ve smyslu přijetí
humánního obsahu moderního paradigmatu, negování jeho nehumánních omezení
a konečně jeho transcendování do nové, diferencované, pluralisticko
holistické syntézy (s. 33).
Küng
dále upozorňuje (v části A. II: K čemu je etika?) na skutečnost, že
demokratický stát musí být světonázorově neutrální. Proto je nutně odkázán
na základní konsensus, “překrývající konsensus” (ang. overlapping
consensus). Heslem
budoucnosti se má stát planetární odpovědnost. Místo etiky úspěchu
má nastoupit etika odpovědnosti - etika smýšlení, které se ptá na důsledky
konání a přijímá odpovědnost. Přitom má jít o odpovědnost světové
pospolitosti za její svět, za životní prostředí a za budoucí svět (s.
38). Člověk se musí stát lidštějším, vzít na sebe odpovědnost za sebe
i odpovědnost za svět. Vytvoření lepšího světa vyžaduje identitu a
solidaritu. Etika by se měla stát opět veřejnou záležitostí (etické
komise, katedry etiky, etické kodexy). Etické jednání má tvořit rámec
lidského sociálního jednání.
Společnost odpovědnosti se má vyznačovat vzájemným respektem věřících
a nevěřících (část A. III: Koalice věřících a nevěřících). Svoboda
náboženství je i právem svobody od náboženství. Koalice věřících a
nevěřících může společně bojovat proti triviálnímu nihilismu, difúznímu
cynismu a sociálnímu chladu.
Hans Küng
varuje (v části A. IV: Etika mezi autonomií a náboženstvím) před antivědeckým
fundamentalismem a hodnotově neutrální vědou. Připomíná dialektiku osvícenství,
kdy jeho rozum se lehce obrací v nerozum (s. 47). Ne každý pokrok vědy je
pak současně pokrokem lidskosti. Technické a přírodovědecké myšlení není
schopné se stát základem pro etická měřítka, lidská práva a univerzální
hodnoty. I filosofie má velký problém se zdůvodněním nepodmíněně a všeobecně
závazné etiky. Snad to dá náboženství?
Náboženství ovšem působí rozporně. Náboženství mohou potlačovat
i osvobozovat, mohou být tyranská a autoritářská, ale i šířit důvěru v
živit, toleranci, ochotu pomáhat, solidaritu, kreativitu, sociální angažovanost,
podporovat duchovní obnovu, společenské reformy a světový mír. Náboženství
je univerzální fenomén a znamená rozumnou důvěru v Boha, chápaného jako
vše zahrnující, vším pronikající první a poslední skutečnost (s. 50).
Náboženství nemusí být jen projekce. Dnes je náboženství motorem společenských
změn více než filosofie. Kulturně historická teze o konci či odumírání
náboženství se tak jeví jednoznačně jako falzifikát.
Ovšem také náboženství mají problémy s etikou. Pojmy a normy velkých
náboženství se vytvořily ve velmi komplikovaném sociálním dynamickém
procesu. Nelze zde apelovat pouze na nebeskou autoritu, lidem není totiž odňata
jejich pozemská autorita. I v náboženství je třeba užívat vědeckých
metod. Moderní etika musí mít kontakt s přírodními vědami a vědami o člověku
(s psychologií, psychoterapií, sociologii, kritikou společnosti, výzkumy
chování, biologií, dějinami kultury či filosofickou antropologií). Současná
etika vypracovala řadu pravidel pro konkrétní etické rozhodování (s. 55):
pravidlo řešení problému (technický a vědecký pokrok by neměl přinést
víc problémů, než které by řešil), pravidlo důkazovosti (nutno dokázat,
že navrhovaná inovace nezapříčiní sociální a ekologické škody),
pravidlo obecného blaha (zájem obecného blaha má přednost před individuálním
zájmem), pravidlo naléhavosti (naléhavější hodnota má přednost i před
hodnotou vyšší), pravidlo ekologie (ekosystém
má přednost
před sociosystémem)
a pravidlo reversibility
(v technickém vývoji má mít přednost vratný vývoj před nevratným).
Tato pravidla sice mohou doporučit určité postoje či životní styl,
zůstávají však otázky po mravní motivaci, stupni závaznosti, obecné
platnosti a po posledním smyslu norem vůbec. Podle Hanse Künga
má zde náboženství co nabídnout a tak se může stát základem étosu. Z
konečné podmíněnosti lidského bytí nelze totiž odvozovat nepodmíněný nárok,
“kategorickou povinnost”. Jen to, co je nepodmíněné, může bezpodmínečně
zavazovat. Jen z Absolutna lze zdůvodnit kategorický etický nárok. V prorockých
náboženstvích je oním Absolutnem Bůh. Správné pochopení teonomie tak není
v rozporu s heteronomií. Teonomie se zde stává základem, garancí i hranicí
lidské autonomie, které vždy hrozí nebezpečí libovůle (svévole). Náboženství
dává lidem hlubinnou dimenzi jejich bytí, nepodmíněné normy, duchovní
domovinu, odůvodnění protestu a odporu proti bezpráví (základní funkce náboženství).
Důležitá je zde znalost ne rozdílů, ale shod mezi světovými náboženstvími
(část A. V: Světová náboženství a světový étos). Světová náboženství
nabízejí orientaci na blaho člověka (a to nepodmíněně), maximy elementární
lidskosti (nezabíjet, nelhat, nekrást, nekonat zlo, ctít rodiče a milovat děti)
a rozumnou cestu středu (mezi libertinismem a legalismem, mezi hédonismem a
asketismem). Přinášejí i zlaté pravidlo (co si sám nepřeješ, to nečiň
ani jiným lidem), nabízejí mravní motivaci (skrze modely života - život
Buddhy, Ježíše, Mohameda a dalších) a ukazují smysl celku. Nabízejí (přes
všechna svá selhání) změnu člověka z nitra - změnu vědomí, srdce,
mentality, uzpůsobení. Dnes se náboženská víra již nestaví proti moderním
hodnotám nedotknutelnosti člověka, svobody, rovnosti a solidarity.
Postmoderna navíc vyžaduje spravedlnost, pluralitu, sesterství, mír,
solidaritu s přírodou a ekumenismus (s. 69 - 71).
Část B začíná připomenutím “dvojí tváře náboženských vyznání”
(část B. I: Dvojí tvář náboženských vyznání). Náboženství mohou vést
k válce (příklad Libanonu), ale i k míru (opačné příklady smíření Německa
s Francií a Polskem). Ovšem mír mezi náboženstvími vyžaduje řešit
problematiku pravdy (část B. II: Otázka pravdy). Obhájci jediné pravdy (např.
stoupenci arcibiskupa Lefebvra či
protestantští fundamentalisté) nejsou na správné cestě. Celkově tři
strategie nenabízejí odpovídající řešení: strategie opevňování (pouze
vlastní náboženství je pravdivé, mír může zaručuje pouze jediné
pravdivé státní náboženství), strategie zlehčování (každé náboženství
je v podstatě pravdivé) či strategie objímání (jediné náboženství je
pravdivé, avšak všechna dějinná náboženství mají účast na pravdě
tohoto náboženství). Východiskem je čtvrtá, ekumenická strategie (část
B. III: Hledání ekumenických kritérií pravdy).
Základem mají být obecná etická kritéria - obecná kritéria pravdy
a dobra. Dnes je potřebný náboženský základ humánních hodnot, kdy
“humanum” (lidské) by mělo být zdůvodněné v “divinum” (v božském).
Přitom v náboženstvích
by se
měl prosazovat
pokrok k
humanitě, podpora lidských práv a sociální spravedlnosti (část B.
IV: ´Humanum´ jako základní ekumenické kritérium). Mezi světovými náboženstvími
je možný elementární konsensus o základních lidských hodnotách. Základem
je důstojnost člověka. Pravdivé a dobré náboženství slouží lidskosti,
nepravé a špatné náboženství šíří nelidskost. Mezi náboženstvím a
lidskostí je dialektický vztah: pravá lidskost je předpokladem pravého náboženství
a pravé náboženství je dovršením pravé lidskosti. Náboženství jako výraz
celistvého smyslu a nejvyšších hodnot se pak stává optimálním předpokladem
pro realizaci “humanum” (s. 90).
Schopnost dialogu podle Künga
není v rozporu se zásadovostí (část B. V: Schopnost dialogu a zásadovost -
to nejsou protiklady). Pravdu nelze prosazovat mocenskými a donucovacími prostředky.
Svobodu nelze obětovat pravdě. Současně: pravdu nelze obětovat pro svobodu.
Svoboda není svobodou od všech vazeb a závazků, ale svobodou k nové odpovědnosti
vůči bližním, okolnímu světu, prostředí, Absolutnu. Křesťan nemá
monopol na pravdu, ale nemá ani právo se vzdát přiznání se k pravdě.
Dialog a svědectví se nevylučují.
Nutno rozlišovat tři různá kritéria: obecné etické kritérium
(lidskost), obecné náboženské kritérium (věrnost počátku či kánonu) a
specifické křesťanské kritérium dobrého a pravého náboženství (duch Ježíše
Krista - to lze přímo uplatnit jen na křesťanství, na jiná náboženství
pouze nepřímo). Viděno zvnějšku (religionisticky) jsou různá náboženství
pravdivá, tj. odpovídají obecně etickým a náboženským kritériím. Viděno
zevnitř je pro křesťana jen jedno pravé náboženství - křesťanství,
ostatní náboženství jsou pravdivá s výhradou, podmíněně. Dialog nutno vést
na základě zásadovosti. Pravý dialog pak vede k míru mezi náboženstvími.
V úvodu části C Hans Küng
upozorňuje na potřebu základního výzkumu (část C. I: Náboženský dialog
se neobejde bez základního výzkumu). Objektivní znalost náboženské skutečnosti
a subjektivní náboženská zkušenost se mohou doplňovat a obohacovat. Při
zkoumání náboženské situace dnešní doby se nelze vyhýbat riziku syntézy.
K pokusům minulosti o dějinnou syntézu však nutno přistupovat kriticky (část
C. II: Jak již o dějinách nelze psát). Týká se to zejména těchto pokusů:
filosofie dějin G. F. W. Hegela, kulturní morfologie Oswalda Spenglera a
teorie kulturních okruhů Arnolda Toynbee. Dnes při posuzování náboženské
situace doby nutno zvolit jinou cestu. Jednak rozlišení tří systémových náboženských
proudů (semitský, indický a čínský), jednak analýzu střídání
paradigmat, epochálních konstelací v každém náboženství a kultuře.
Na náboženské systémy tak lze aplikovat teorii paradigmat (část C.
III: Aplikace teorie paradigmat na náboženské úrovni). Teorie paradigmat vyžaduje
multidisciplinární studium náboženství a aplikaci historicko systematické
metody, spojující evolučně narativní rovinu výkladu a rovinu topicko
tematickou. Identifikace světodějných odchylek, epochálních zlomů a
kulturně náboženských konstelací by měla umožnit periodizaci vývoje
jednotlivých náboženství (paradigmata minulosti), odhalit jejich
strukturovanost (výzvy přítomnosti) a umožnit prognózování jejich dalšího
vývoje (možnosti budoucnosti).
V křesťanství Hans Küng
identifikuje šest různých paradigmat (s. 115) - starokřesťanské
apokalyptické paradigma, starocírkevní helénistické paradigma, středověké
římsko katolické paradigma, reformační protestantské paradigma, osvícenské
moderní paradigma a současné ekumenické postmoderní paradigma. V jednom a
tomtéž náboženství lze tak rozlišit různá paradigmata (celkové
konstelace názorů, hodnot, postupů, jak je sdílejí členové určité
pospolitosti). Oproti přírodním vědám nové paradigma může existovat
vedle starého. Ve 20. století tak ortodoxní tradicionalismus byl nositelem
starocírkevního helénistického paradigmatu, římskokatolický integralismus
středověkého římsko katolického paradigmatu, protestantský
fundamentalismus reformačního protestantského paradigmatu a liberální
modernismus osvícenského moderního paradigmatu. Persistence a konkurence předchozích
náboženských paradigmat v dnešku je
možná jednou z hlavních příčin konfliktů uvnitř náboženství a mezi náboženstvími,
tedy jednou z hlavních příčin různých směrů a stranictví, napětí, různic
a válek.
Analýzu náboženské situace doby nutno dnes orientovat na ještě
existující náboženství, na vyspělá náboženství, na světová náboženství
a na živou dynamickou skutečnost těchto náboženství. První nadindividuální,
mezinárodní a transkulturní náboženský systém tvoří prorocká náboženství
semitského původu - vycházejí z pozice protějšku mezi Bohem a člověkem a
stojí převážně ve znamení konfrontace (židovství, křesťanství, islám).
Druhý náboženský systém tvoří náboženství indického původu - sklon k
mystice a jednotě, vnitřní orientace (náboženství upanišad, buddhismus,
hinduismus). Třetí náboženský systém tvoří náboženství čínského původu
- orientace na moudrost, harmonii (konfuciánství, taoismus). Tyto systémy
přes svou rozdílnost odpovídají na podobné základní otázky člověka
(otázky po původu, smyslu, determinaci osudu, zdůvodnění mravních norem) a
nabízejí podobné cesty spásy (cesty
z bídy, utrpení a viny bytí).
Cílem ekumenické teologie (část C. IV: Ekumenická teologie pro mír)
není ustanovení jednotného náboženství, nýbrž jedná se zde o náboženské
dorozumění a spolupráci. Nejdříve třeba vypracovat teologii míru mezi křesťany,
muslimy a židy. Nutno se přitom vyhnout apokalyptickému rozčílení (s. 122)
a uplatňovat sebekritiku, toleranci a maximální otevřenost. Již dnes nutno
začít s globálním náboženským dorozumíváním (část C. V: Imperativy
mezináboženského dialogu v postmoderně). Nutno vést dialog se všemi
skupinami a na všech úrovních (oficiální i neoficiální dialog), vést vědecký
i duchovní dialog. A hlavně - náboženský dialog by měl být každodenní.
Řadu záměrů projektu Světový étos se od roku 1989 podařilo
naplnit. V roce 1993 došlo např. k podepsaní Prohlášení ke světovému étosu
na závěr druhého Parlamentu světových náboženství v Chicagu. V roce 1995
vznikla dokonce nadace Světový étos - Weltethos Stiftung a v dalších letech
vyšla celá řada knih o vztahu křesťanství a jiných světových náboženství
(např. křesťanství a hinduismus, buddhismus, islám či náboženství Číny).
Zároveň byly mezináboženské vztahy narušovány politickými a vojenskými
operacemi - válka v Jugoslávii, Čečensku, tzv. válka proti terorismu, válka
v Afghánistánu, válka v Iráku, přetrvávající židovsko - palestinský
konflikt atd. Zda ve vztahu mezi náboženstvími, civilizacemi či kulturami převládne
dialog nebo střet či boj není tedy ještě definitivně rozhodnuto.
Praha,
červenec 2006
Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.
