Grano Salis - JEŽÍŠ KRISTUS, NEJVYŠŠÍ VELEKNĚZ (katolický výklad)

Jedním z oficiálních papežových titulů je označení "Summus Pontifex" - Nejvyšší velekněz. Na mnoha místech listu Židům se však setkáváme s tím, že titul velekněz je přisuzován samotnému Kristu. Kdo je tedy Nejvyšším veleknězem: papež, či Kristus? Odpověď je, myslím, už nyní jasná: je jím Kristus a papež jím je pouze v závislosti na Kristu. Abychom to však viděli v jasnějším světle, budeme se nyní snažit nahlédnout do tajemství kněžství našeho Pána Ježíše Krista. Štěpán Filip

JEŽÍŠ KRISTUS, NEJVYŠŠÍ VELEKNĚZ Svědectví Písma svatého o Kristově kněžství
Kristovo kněžství je ústředním tématem již zmiňovaného listu Židům, jehož autor svým slavnostním a vybroušeným stylem ukazuje na to, jak křesťanská nová smlouva a Ježíš Kristus jako její prostředník a kněz nesmírně převyšují židovskou starou smlouvu a starozákonní levitské kněžství. Vyjádření, kterými list Židům označuje Pána Ježíše jakožto kněze, jsou různorodá a bohatá: "velekněz podle řádu Melchizedechova" (5, 6.10; 6, 20; 7, 17); "velekněz milosrdný a věrný" (2, 17); "velekněz našeho vyznání" (3, 1); "vynikající velekněz" (4, 14); "velekněz svatý, nevinný, neposkvrněný" (7, 26); "velekněz budoucích hodnot" (9, 11). Proto ten, kdo chce proniknout k jádru Kristova kněžství, udělá nejlépe, když bude rozjímat tento novozákonní list. Není to ale jediné ani první pojednání o tomto tématu: naopak můžeme říci, že navazuje na nepřetržitou mesiánskou tradici, která se nachází ve Starém i Novém zákoně, a shrnuje ji. Z této tradice musí být nejprve zmíněn žalm 110 (109), který popisuje budoucího Mesiáše jako kněze a krále: "Řekl Hospodin mému Pánu: Zasedni po mé pravici, dokud ti nepoložím tvé nepřátele pod nohy (...). Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova" (vv. 1.4). V Novém zákoně se pak často setkáváme s citacemi tohoto žalmu, chápaného zde jasně jako mesiášské proroctví, které se naplnilo v Ježíši Kristu. Když tedy list Židům odkazuje na tento žalm (5, 6.10; 6, 20; 7, 17), není to ničím novým, ale naopak něčím velmi tradičním. K proroctvím o kněžském charakteru Mesiáše je zapotřebí počítat jasné starozákonní tvrzení o tom, že Mesiáš spasí svůj lid prostřednictvím svého utrpení. Toto tvrzení vysvítá zvláště ze zpěvů o tajemném Hospodinově služebníku, jejichž ozvěna v novozákonním popisu Ježíšova vykupitelského díla je velmi silná. Samotná Kristova slova při Poslední večeři naznačují, že jeho smrt je obětí nové smlouvy, kterou přináší za spásu lidu. To potvrzuje jeho kněžství, neboť přinášet oběť je vlastním úkonem kněze. Můžeme tudíž říci, že svědectví o kněžství Krista se nachází nejenom na těch místech Písma svatého, kde je výslovně nazýván knězem, ale nepřímo i tam, kde se píše o tom, jak dobrovolně vydal svůj život za druhé lidi. Podstata Kristova kněžství
Mohli bychom ještě dále pokračovat v biblických svědectvích, ale i ta, která jsme uvedli, bohatě stačí k potvrzení Kristova kněžství. Co to ale znamená? List Židům píše přímo o tom, kdo je to kněz: "Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy" (5, 1; srv. 8, 3). To je jeden aspekt kněžství, který bychom mohli označit jako vzestupný duchovní pohyb kněze, tj. od lidí k Bohu. K němu musíme přiřadit ještě druhý, sestupný pohyb - od Boha k lidem. To znamená, že kněz také zprostředkovává a předává lidem Boží dary. Kněz je tedy prostředníkem mezi Bohem a lidmi, a to oboustranným. Není těžké vidět, jak Kristus toto prostřednictví nejvyšším způsobem uskutečňuje, neboť na jedné straně přinesl na kříži vrcholnou oběť sebe samého za naše hříchy a na druhé straně nám dává "vzácná a nesmírná přislíbení:... účast na božské přirozenosti" (2 Petr 1, 4) neboli milost Boží posvěcující a jednou účast na věčné nebeské slávě. Právě citovaná slova listu Židům ("je brán z lidu") ukazují na to, že kněz je nutně člověk. Pán Ježíš je proto natolik knězem, prostředníkem mezi Bohem a lidmi, nakolik je člověkem, jak to také zdůrazňuje I. list Timoteovi: "Je totiž... jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš" (2, 5). Avšak spojení s božstvím dodává jeho kněžskému prostřednictví nekonečnou hodnotu. List Židům dále podtrhává, že pro kněze je nutné a podstatné, aby byl povolán Bohem {"nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón", 5, 4) a byl ustanoven čili vysvěcen ("každý velekněz... bývá ustanoven", 5, 1). "Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil ", píše tentýž list (5, 5), a tím ukazuje na to, že Kristus byl Bohem Otcem povolán za kněze od věčnosti, spolu s věčným plozením. Dochází-li ke Kristovu kněžskému povolání už ve věčné "chvíli" jeho plození Otcem, kdy pak došlo k jeho kněžskému svěcení? Je-li Pán Ježíš knězem ve svém lidství, nakolik je ono spojeno s jeho božstvím, vyplývá z toho, že byl vysvěcen na kněze už ve chvíli svého vtělení, kdy se v lůně Panny Marie stal člověkem, neboť tehdy dochází ke spojení jeho božství s jeho lidstvím. Je tak pomazán na kněze ne nějakým vnějším pomazáním, ale samotným svým božstvím, které se vylévá na jeho lidství a sdílí se mu. Kněz podle řádu Melchizedechova
Žalm 110 (109) a po něm list Židům označují Pána Ježíše Krista za "kněze podle řádu Melchizedechova". Co chce toto vyjádření říci? Vysvětlení můžeme najít v samotném listu Židům: Melchizedech byl král Sálemu, který přinesl v oběť chléb a víno a požehnal Abrahámovi po porážce králů (srv. Gn 14, 18-20). Melchizedech tímto požehnáním prokázal svou nadřazenost nad Abrahámem, neboť "požehnání dostává nižší od vyššího" (Žid 7, 7). Tato nadřazenost, potvrzená ještě tím, že Abrahám dal Melchizedechovi desátek, se také nepřímo týkala Abrahámova budoucího potomka Léviho a celého starozákonního levitského kněžství, protože Lévi byl "ještě v bedrech svého praotce, když mu Melchizedech přišel naproti" (Žid 7, 10). Pán Ježíš se tudíž nazývá "knězem podle řádu Melchizedechova" zvláště z toho důvodu, že Melchizedechova nadřazenost nad Abrahámem a v jeho osobě nad Lévim byla předobrazem přednosti Kristova kněžství před starozákonním levitským kněžstvím. List Židům uvádí ještě další důvody: "Jméno Melchizedech se vykládá >>král spravedlnosti, král pokoje K těmto důvodům z listu Židům můžeme ještě přidat ten, že novozákonní kněží, kteří mají účast na jediném Kristově kněžství, obětují Krista pod způsobami chleba a vína, a tím se podobají Melchizedechovi, který přinesl v oběť chléb a víno: vždyť "v Novém zákoně se pravá Kristova oběť sděluje věřícím pod způsobami chleba a vína". Kněz i oběť
Již jsme hovořili o tom, že smrt Krista byla jím samým zamýšlena a uskutečněna jako oběť. Nekonečná hodnota této oběti vyplývá nejenom z osoby Ježíše Krista jakožto kněze, který ji přináší, ale také z obětního daru, kterým je opět samotný Kristus. Je zde tedy totožnost obětujícího a obětovaného: Pán Ježíš je zároveň knězem a obětním darem (sacerdos et victima). Při Kristově obětování se to nejdůležitější odehrává uvnitř, v Ježíšově nejsvětějším Srdci. K oběti nedošlo tím, že druzí lidé Krista zabili, nýbrž tím, že on zcela dobrovolně přijal utrpení a smrt, v poslušnosti k Otcově vůli pro spásonosnou lásku k nám. Tak máme v Ježíšově oběti nejenom totožnost kněze a obětního daru, ale i zcela harmonickou jednotu mezi vnitřní a vnější obětí; vnější oběť je znamením a vyjádřením oběti vnitřní. List Židům píše o Kristu, že "skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny" (9, 14). Tím poukazuje na to, že jako při starozákonních obětech se celá obětní zvířata či jejich části obětovaly spálením na ohni, tak oběť Nového zákona byla Kristem uskutečněna prostřednictvím Ducha svatého, Ohně nekonečné lásky. Věčný kněz
Náš Pán je věčným knězem, protože jeho kněžství, které začalo v okamžiku jeho vtělení, nikdy neskončí: vždyť navěky zůstane člověkem a věčné jsou plody jeho kněžské služby - oslava Boží a spása lidí. Jestliže Kristovo kněžství je věčné, neplatí to pro samotný úkon oběti přinesené Pánem na kříži, ke kterému došlo pouze jednou jedenkrát. Kristus "podal za hříchy jednu jedinou oběť, a pak se navždycky posadil po Boží pravici" (Žid 10, 12) v nebi, kde již svou oběť neopakuje. Oběť mše svaté není proto novou Kristovou obětí, nýbrž zpřítomněním a znázorněním jeho jediné kalvárské oběti. To však neznamená, že Pán Ježíš nepokračuje v nebi ve výkonu své kněžské služby: list Židům zdůrazňuje Kristovu přímluvu u Boha Otce za nás a za naši spásu (srv. 7, 25; 9, 24), která je úzce spojena s jeho obětí na kříži (srv. 9, 12). I když Ježíšova přímluva u Otce ustane při konečném naplnění všeho na konci časů, neustane tím jeho kněžská služba, neboť bude jako Hlava Církve navěky chválit Boha Otce. Jediný kněz
Jako Kristova oběť byla jediná a dokonalá a všechny dřívější oběti byly pouze jejím stínem a předobrazem, tak také Kristovo kněžství je jediné a dokonalé. Starozákonní kněžství bylo tudíž předobrazem tohoto jediného Pánova kněžství a novozákonní kněžství ve své dvojí podobě - ve všeobecném kněžství všech věřících a ve služebném neboli hierarchickém kněžství biskupů a kněží - není jeho pokračováním či doplněním, nýbrž účastí na něm. Biskupové a kněží ve chvíli, kdy přinášejí oběť mše svaté, nejednají svým jménem, ale in persona Christi Capitis - "v osobě Krista Hlavy", a sám Kristus "neviditelně předsedá každé eucharistické oběti" (KKC, čl. 1348). Sv. Tomáš Akvinský vyjadřuje tuto jedinost Kristova kněžství v mistrné zkratce: "Kristus je pramenem každého kněžství: vždyť kněz Starého zákona byl jeho předobrazem, zatímco kněz Nového zákona jedná v jeho osobě." To, že biskupové a kněží jednají "v osobě Krista Hlavy", ukazuje na jejich pravou důstojnost, která nespočívá v jejich lidských a osobních kvalitách, i když jsou u nich jistě potřebné a žádoucí, nýbrž v tom, že jsou živým obrazem Krista, že jsou alter Christus - "druhý Kristus". To, co platí obecně o všech biskupech a kněžích, platí zvláštním způsobem o papeži, neboť on zcela jedinečným způsobem jedná "v osobě Krista Hlavy". On je vicarius Christi - "náměstek Kristův". To výstižně vyjadřuje svatý papež Lev Veliký, když vkládá Kristu do úst tato slova: "Jestliže já jsem neporušitelná skála, jsem nárožní kvádr, který spojuje obě části v jedno, a jediný základ, kromě něhož nikdo nemůže položit jiný, i ty jsi... skála, protože tě má síla zpevňuje, takže máš se mnou účast na tom, co já vlastním ze své moci." Doporučená a použitá literatura:
Nový zákon: List Židům (a komentáře k němu).
Sv. Tomáš Akvinský. Summa theologiae, III, ot. 22.
Katechismus katolické církve, čl. 1539-1553.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace