Grano Salis - Svátost Večeře Páně

Úvod do problematiky Ve své dnes již klasické eucharistické studii, v českém překladu pojmenovanou To čiňte na mou památku (1967), se holandský teolog Edward Schilleebeckx zabývá specificky římsko-katolickým pojetím eucharistického tajemství, vyjádřeném ve scholastice vrcholné (Tomáš Akvinský) a pozdní (tridentský koncil) pomocí aristotelských kategorií filosofie přírody.

Od počátku svých dějin (spis Didaché z přelomu 1.-2. století) se církev přidržuje víry, že vzýváním Ducha Svatého během eucharistické modlitby, jíž vrcholí dějství bohoslužebné liturgie, dochází - podle Kristova ustanovení - tajuplným způsobem k proměně chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista. Ve scholasticko-aristotelském pojetí eucharistie (svátosti Večeře Páně) je tato odedávna děděná víra filosoficky reflektována a poté i dogmatizována jako transsubstanciace - přepodstatnění eucharistických způsob v reálně přítomné tělo a krev Kristovu. Scholastické a novoscholastické myšlení ohledně eucharistie trvá až do dvacátého století, nicméně od druhé poloviny století devatenáctého, v závislosti na prudkém rozvoji přírodních věd a jí ovlivněné filosofie (Bergson, Einstein), se ukazuje aristotelská přírodní filosofie, z jejíhož (středověkou scholastikou podmíněného) rámce transsubstanciační pojetí vychází, jako naprosto neudržitelná. Proto po první světové válce i katolická teologie vede dlouhou diskusi ohledně fyzikálního a metafyzického chápání svátosti eucharistie. Tyto diskuse se však ukázaly odtažitými od jádra problému. O eucharistii se stále uvažovalo příliš instrumentálně, jako o „věci“ (res), která se „udílí“ a „přijímá“ (Fr. Kunetka), jako o objektivní danosti, pojímané izolovaně od společenství věřících, pro jejichž spásu Kristus eucharistii ustanovil, a od liturgického slavení eucharistické svátosti. V novější diskusi, inspirované mimo jiné podněty z reformačního prostředí a také studiem patristiky (eucharistie jako mystérion) proto dochází k posunu k promýšlení antropologického (co svátost znamená ve vztahu ke křesťanu a křesťanské obci) a dynamického (svátost v centru liturgického dění, jako symbolické jednání) rozměru eucharistického tajemství. Čelním představitelem této diskuse je právě Edward Schillebeeckx, snažící se modernímu, od antického a středověkého myšlení zcela vzdálenému člověku zprostředkovat vlastní smysl transsubstanciace - a tou je víra církve, že v eucharistii se zpřítomňuje Kristus, aby se dával svému lidu. Ústřední otázkou ale zůstává: jak chápat proměnu eucharistického chleba a vína („toto je mé tělo, toto je má krev“) a jak chápat přítomnost eucharistického Krista ve vztahu k těmto darům a ve vztahu ke slavícímu společenství církve? Aristotelské pojetí eucharistie. Tridentský koncil Schillebeeckx podává precizní rozbor transsubstanciačního pojetí eucharistie a shledává jeho formulaci odpovídající dobovému myšlenkovému klimatu. Aristotelismus převládal v teologickém myšlení od třináctého století, kdy po pádu Toleda byla z arabštiny přeložena do latiny řada spisů Aristotelových a jeho komentátorů. Ve scholastice ovšem prošel aristotelismus zvláštní metamorfózou a základních aristotelských pojmů (podstata - případek / substance - akcident) se nyní užívalo v kontextu odlišném od aristotelismu antického, čehož je transsubstanciační pojetí eucharistie názorným příkladem. Musíme si uvědomit, že středověk je epochou, v níž se o přítomnosti Krista v eucharistii namnoze uvažovalo sensuálním (smyslovým) způsobem. Věřící byli přesvědčeni, že eucharistický Kristus je konzumován, drcen zuby. Tato představa ukazuje, že reálná přítomnost byla chápána jako hmatatelná a materiální (zázraky s krvácejícími hostiemi) a vyjadřovala dokonce i oficiální postoj římské synody (r. 1059) proti spiritualistickému pojetí Berengara z Tours. K zúžení problematiky Kristovy eucharistické přítomnosti na přítomnost v darech (chlebu a víně) přispělo i to, že liturgie se namísto dynamického dění, na němž měla účast celá obec věřících, stala soukromým aktem kleriků, vysluhovaným ex opere operato. Je zřejmé, že za takové situace se vytrácelo pochopení eucharistické přítomnosti jako skutečnosti sebe-dávajícího se, obětovaného, vzkříšeného a oslaveného Krista uprostřed společenství, jejímž viditelným znakem jsou eucharistické dary, posvěcené Duchem Svatým, o jehož sestoupení (epiklézi) a požehnání chleba a vína prosí kněz v zastoupení celého Božího lidu (královského kněžstva). Jsou-li však eucharistické dary při konsekraci (posvěcení) skutečně proměněny (transformovány) v tělo a krev Ježíše Krista, jak to, že se smyslům stále jeví jako chléb a víno, a také tak chutnají? Tento fakt uváděl prosté věřící v nemalé pochybnosti. Na eucharistický sensualismus a materialismus reagoval představitel vrcholné scholastiky Tomáš Akvinský. To, že po konsekraci zůstává jevová stránka (případky) chleba a vína nezměněna, neznamená, že by se eucharistická proměna neuskutečnila, neboť Kristus je přítomen „za“ nebo „pod“ těmito smyslově postižitelnými způsoby chleba a vína (sub species). Chléb a víno se stávají svátostí (sacramentum) těla a krve Kristovy. Bonaventura k tomu připojuje: konsekrovaný chléb a víno jsou způsoby nejsvětějších znamení, tj. znameními těla a krve. Takto je oprášena klasická Augustinova definice svátosti: „Viditelné znamení neviditelné Boží milosti“. Oba velcí scholastikové tedy vyzdvihují to, co nabylo výsostného významu při moderních interpretacích eucharistického tajemství: přítomnost musí být pochopena sakramentálně a symbolicky, nikoli materiálně a sensuálně. Právě tyto rozměry byly však při formulaci transsubstanciačního dogmatu tridentským koncilem opomenuty. Koncil nicméně dogmatizoval Tomášovo „rozloučení“ substance s jejími akcidenty: při konsekraci je substance chleba a vína zničena a nahrazena nově substancí těla a krve Kristovy, zatímco akcidenty zůstávají - hostie a víno po konsekraci vypadají a chutnají stejně, ale objektivně vzato již nejsou chlebem a vínem, ale tělem a krví Kristovou (nikoli znakem či znamením těla a krve jako u Bonaventury). Dekrety koncilu sice nehovoří o trvající existenci případků (akcidentů), ale způsob (species), nicméně tyto pojmy považovali koncilní otcové za synonyma. Terminologie dogmatu je tedy jasně aristotelská, ale samo dogma představuje lapsus z hlediska klasického aristotelismu - akcidenty přece nemohou existovat, přestane-li existovat substance! Tridentský koncil se vlastně dovolává Aristotela proti Aristotelovi. Navíc není zřejmé, jak je možné hovořit o „podstatě“ chleba a vína, jestliže chléb a víno nejsou žádnými hotovými věcmi, nýbrž výsledkem dlouhodobého přírodního procesu zrání a následně procesu lidské práce. Co se tedy vlastně „přepodstatňuje“? Pokus o nový výklad. Smysl a symbol Zahrnuti poznatky moderních přírodních věd (biologie, fyziky, chemie) zjišťujeme, že tuto otázku nelze zodpovědět v kontextu aristotelské filosofie přírody (Aristotelovy fyziky), nýbrž - podle Schillebeeckxe - jedině takto: konsekrovaný eucharistický chléb a víno znamená něco podstatně jiného, než před konsekrací. Je tedy proměna ontologického smyslu - bytostného určení - chleba a vína tou pravou transsubstanciací? Chceme-li eucharistii uchopit jinak, než podle „překonaného metafyzického obrazu světa“ (Z. Kučera) a nově rozpoznat v této svátosti význam vztahů (Kristus dávající se svému lidu, lid dávající se Kristu, aby jej Kristus daroval Otci), je třeba vyjít ze zdánlivě banálních otázek: co znamená skutečnost chleba (a vína) a co skutečnost těla (a krve), a jaký tyto smysl mají tyto skutečnosti v celku lidské existence? Chléb můžeme z biologického hlediska rozložit na látky, z nichž je připraven. Jestliže by se nás ale někdo zeptal, co je to chléb, neodpovíme: zpracované klasy, směs zrna, mouky, atd. Řekneme: chléb je základní potravina. Představuje živinu pro člověka. Tím, že se člověk chlebem živí, nabývá chléb ontologicky nového, vyššího smyslu, než kdyby byl jen souhrnem biologických prvků. Základní potraviny jsou nutné k životu, k vyživování organismu. V přeneseném smyslu pak říkáme o něčem důležitém v životě člověka: „toto je jeho denním chlebem“ - to, co podstatně určuje jeho život. Chléb tedy není žádnou neutrální veličinou. Je pravým symbolem toho, bez čeho člověk nemůže žít. Tělo vyjadřuje skutečnost člověka, vymezuje lidskou bytost v čase a prostoru. Tělo činí člověka přítomným ve světě, mezi druhými lidmi. To je podstatné: lidské tělo jako ukazatel lidské přítomnosti na konkrétním místě, v konkrétní chvíli. Řekneme-li o něm, že se „do toho pokládá celým tělem“, znamená to: právě tam je plně přítomen, a to nejen svou fyzickou konstitucí, ale i se svým duševním a duchovním životem, celou svou bytostí. A řekne-li se, že tito „jsou jedno tělo“, nebo „jedné krve“, co jiného to znamená, než realizaci opravdové jednoty? Tyto antropologické faktory (živina pro člověka, tělo člověka) nám umožňují porozumět tomu, proč chléb a víno představují jevovou stránku eucharistického tajemství. Jsou „ztělesněním“ živin. Ale „nejenom chlebem živ je člověk“. Jako chléb sytí lidské tělo, tak Kristus sytí lidské srdce (nejvnitřnější život lidské bytosti), vyhladovělé vnitřní prázdnotou. Kristus je potravou pro duchovní život člověka, „nebeským chlebem“, který neubývá a dává se neustále. Nyní též rozumíme tomu, proč se o Kristově eucharistické přítomnosti hovoří jako o přítomnosti jeho těla a krve. Uvádí se tím do podstaty eucharistického tajemství: Kristus je zde opravdu přítomen a dává se, aby věřící byli s ním jedno tělo a jedna krev, aby se uskutečnila jednota mezi eucharistickým tělem Páně - a tedy oslaveným Kristem sedícím po pravici Otce - a mystickým tělem Páně - jeho svatým lidem shromážděným v Církev. Tak, jako je chlebu dán jeho nový smysl, když se ze souhrnu biologických prvků „promění“ v potravu pro člověka, tak nabývá eucharistický chléb nového bytostného smyslu při konsekraci - z potravy pro tělo se skutečně mění v potravu pro duši a ducha, neboť se stává viditelným znamením neviditelné, ale skutečné Kristovy přítomnosti. Toto přeznačení smyslu chleba a vína nazývá Schillebeeckx transsignifikací. Je ale nutné si uvědomit, že nový smysl chlebu a vínu nedávají lidé (křesťané), nýbrž Bůh v Kristu: vždyť eucharistická liturgie zpřítomňuje Ježíšovo jednání s chlebem a vínem při Poslední večeři. Eucharistie jako svátost jednoty Krista a Církve Pozdvihuje-li kněz konsekrovaný chléb a víno, znamená to: Kristus je zde! A přijímají-li věřící konsekrovaný chléb a víno, znamená to: Kristus vstupuje do tvého srdce, aby si tam učinil příbytek a proměnil celý tvůj život. A zároveň: věřící přistupují ke Kristu, neboť v eucharistických darech, které jsou přinášeny, aby se staly znamením Kristovy reálné přítomnosti, je zahrnuto celé lidstvo, které „dobývá svůj denní chléb“. Eucharistie je vpravdě zpřítomněním Církve, která přináší Kristu plody země a lidské práce, a zpřítomněním Krista, který skrze sestoupení Ducha svatého (Ducha Kristova) činí eucharistické dary znamením své trvající přítomnosti v Církvi a znamením sebe-vydání pro veškeré lidstvo („toto je má krev, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů“), aby je pozdvihl k Bohu Otci. Eucharistie tedy v sobě zahrnuje komplexní síť vztahů lásky mezi Bohem a věřícími lidmi. Důkazem lásky je dar. Eucharistickými dary jsou chléb a víno, které Církev přináší před svého Boha. A pravým eucharistickým darem je dar Kristovy přítomnosti, Krista přítomného, aby se dal svým svatým. Závěr. Přepodstatnění nebo přeznačení? Transsubstanciace chápaná jako přeznačení smyslu eucharistických darů by tudíž byla totožná s transsignifikací. Tomuto závěru se ale Schillebeeckx vyhýbá a tvrdí, že transsignifikace postihuje jevovou (fenomenální) stránku eucharistického tajemství, zatímco pojem transsubstanciace vyjadřuje vlastní hloubku Kristovy skutečné přítomnosti. Toto závěrečné terminologické rozlišení však podle mého názoru odporuje předchozímu Schillebeeckxovu tvrzení, že od sebe nelze oddělovat fainomenon (jak se věc jeví) a noumenon (co je věc sama o sobě). Neplatí to snad v plné míře i o Bohu, jenž je takový, jaký se zjevil? A nemá to platit o svátostech, které jsou „mediem“ komunikace a sdílení mezi Bohem a člověkem? Není mi zřejmé, proč by pojem transsignifikace - navíc zasazený do soudobého myšlení zdůrazňujícího eminentní význam vztahů (v Aristotelových kategoriích je vztah až na čtvrtém místě za podstatou, kvantitou a kvalitou) - neměl napomoci k uchopení eucharistického tajemství v jeho plnosti. Proč jej Schillebeeckx nenavrhl jako alternativní (protože věcně shodný) k pojmu transsubstanciace? Zdá se mi, že v tomto bodě ustoupil trvajícím tradicionalistickým tendencím v římsko-katolické církvi, což se však ukázalo málo platným: jeho poctivě analyzující teologické dílo se rozhodnutím Vatikánu ocitlo na indexu zakázaných knih. Literatura: Aristoteles / Kategorie (Praha 1958) Bouše, Zdeněk Bonaventura / Malá katolická liturgika (Praha 2004) De Libera, Alain / Středověká filosofie (Praha 2001) Kunetka, František / Úvod do liturgie svátostí (Kostelní Vydří 2001) Kunetka, František / Eucharistie v křesťanské antice (Olomouc 2004) Richter, Klemens / Liturgie a život (Praha 2003) Schillebeeckx, Edward / Po čiňte na mou památku (Praha 1998) Špidlík, Tomáš / Eucharistie - lék nesmrtelnosti (Velehrad 2000)

	Hledej
	Je a svátek má Jiří. Vytvoření registrace