Adventisté (Církev adventistů sedmého dne - CASD) jsou dnes jednou z misijně nejaktivnějších církví u nás. Jejich působení - možná právě proto - vzbuzuje ve veřejnosti množství rozpaků. Možná mají ale tyto pochybnosti ještě jiné příčiny. Počátky dějin adventismu jsou spjaty s působením baptistického kazatele Wiliama Millera (1782 - 1849), který patřil k americkým probuzeneckým kazatelům první poloviny 19. století. Stejně jako mnozí další kazatelé té doby i Miller věřil, že přišla doba, kdy se Ježíš Kristus navrátí viditelně na zem. Toto očekávání brzkého druhého příchodu (adventu) Krista bylo tehdy mezi baptisty, k nimž Miller patřil, obvyklé. Dokonce mezi baptisty existovala adventní frakce, zvaná baptisté sedmého dne, která světila sobotu dávno před adventisty. Ačkoli Miller neměl jako farmář žádné teologické vzdělání, shromáždil od roku 1831 množství následovníků, kteří se začali připojovat k jeho naukám o druhém příchodu Krista. Miller ho určil podle 8. a 9. kapitoly biblické knihy Daniel na období mezi 21. 3. 1843 a 21. 3. 1844. S tímto výkladem Miller procestoval celé Spojené státy. Později změnil výpočet na 22. říjen 1844. Když se ani tento výpočet nenaplnil, stahuje se Miller do sebe a za několik let zklamán umírá. (1)

Jeho následovníci se po roce 1844 rozdělili do několika skupin: Někteří odešli zpět do svých církví, jiní začali datum Kristova návratu přepočítávat na jiné roky, další prohlásili, že se události sice staly tak, jak vypočetl Miller, ale nebyly našim očím viditelné (staly se na nebesích); a konečně někteří prohlásili, že svatyně, o níž hovoří biblická kniha Daniel a která měla být očištěna, není pozemská, ale nebeská. Z této čtvrté skupiny později vznikli adventisté sedmého dne. Když v roce 1844 začali být milleristé útoční vůči ostatním křesťanským skupinám, protože si byli jisti druhým příchodem Krista, tradiční církve jim zakázaly kázat ve svých prostorách. Miller si tuto skutečnost vysvětlil tím, že se vzedmula vlna pronásledování. Rodina Harmonova byla dokonce z metodistické církve vyloučena. Jejich dcera Ellen (později provdaná Whiteová) se za několik let stala zakladatelkou adventismu. Whiteová na tyto události později vzpomíná: "Navštívil nás metodistický kazatel a oznámil nám, že naše víra a metodismus jsou v rozporu... konstatoval, že naše učení je pro metodisty nepřijatelné. Následující neděli bylo sedm milleristů vyloučeno z metodistické církve."(2) Dva měsíce po zklamání se tehdy sedmnáctiletá Ellen Harmonová (1827 - 1915) setkala se svou přítelkyní Elizabeth Hainesovou. U ní dostává svá první vidění, která ji pak provázejí celý život a která formují nauku adventistické církve a její dějiny až dodnes. Harmonová navštěvuje malou milleristickou skupinu v Portlandu ve státě Main. V této skupině, která si již říká "adventní", získává autoritu a věřící ji přijímají jako prorokyni. Mnozí lidé zklamaní Millerem našli náhradu za něj právě ve Whiteové, která Millerovy nauky přepracovala. Někteří dnešní adventisté však roli Millera při zrodu jejich církve poněkud oslabují. "Církev adventistů sedmého dne ... nebyla založena Millerem ani jiným prorokem. Byla výsledkem poctivého bádání a studia Bible," píše např. vedoucí adventistického Střediska korespondenčních kurzů Vítězslav Vurst.(3) Roku 1859 uzavřely různé americké skupiny podobného adventního zaměření dohodu o každoročním setkávání, "zasvěceném sobotě". Tehdy byla také přijata dodnes platná zásada o podpoře církve tzv. desátky, tedy desetinou všech příjmů. Následujícího roku je založena Církev adventistů sedmého dne (Seventh-Day Adventist Church) a v roce 1863 začíná působit její nejvyšší orgán, Generální konference. Do povědomí veřejnosti se dostává v roce 1874, kdy vysílá své první misionáře mimo Spojené státy. Již roku 1885 začínají v církvi první rozpory, které se týkají proroctví Ellen Whiteové a její role v církvi. Většina adventistů totiž dávala větší důraz na její spisy než na bibli. Proto se v roce 1888 Generální konference rozhodla orientovat spíše na Boží milost a svobodu myšlení. Tehdy také začala snaha zbavit se zákonictví a upjatosti.(4) Rozpory odstranilo roku 1901 ustavení správy církve (Generální konference v čele s předsedou - divize - unie - sdružení - sbory). Tato struktura s menšími obměnami funguje dodnes. V současné době prožívají adventisté ve světě veliký vzrůst (každých 51 vteřin je pokřtěn nový člen(5)). Podobně jako svědkové Jehovovi a mormoni získávají členy také misijní službou dům od domu. Nabízejí knihy o zdravé výživě a zvou na přednášky o zdravém životním stylu. Teprve poté navazují na Bibli a na adventistické učení. Již touto "taktikou" se CASD i u nás dostává do podezření ze sektářství, protože při navazování kontaktu adventisté často nedávají najevo, že za jejich aktivitou je příslušnost k náboženskému směru. Při prvním setkání s adventisty bývají nečlenové této církve překvapeni úlohou, jakou v současném adventismu hrají otázky správné výživy, zvláště odmítání vepřového a králičího masa. Tato jídelní doporučení jsou zpočátku prezentována jako záležitost, na níž z velké části závisí zdraví a dlouhý věk, a jako taková jsou podporována argumenty z oboru medicíny a hygieny. Čím více se však nový zájemce dozvídá o adventismu, tím více se jídelní doporučení mění v náboženské příkazy, založené na adventistickém výkladu Starého zákona. I když v době vlády komunistické strany u nás CASD spolupracovala s církvemi a dodnes má s jejich příslušníky celá řada adventistů dobré vztahy, nelze pominout adventistický pocit výlučnosti a nadřazenosti nad ostatními křesťany. Příčinou této nadřazenosti je především svěcení soboty jako - dle adventistů - jediného možného dne pro "správnou bohoslužbu".(6) Právě sobota je nejviditelnějším znakem adventismu. Jako Boží den ji dodržují adventisté přesně od západu slunce v pátek do sobotního večera. V sobotu nechodí v žádném případě do zaměstnání, ale věnují svůj čas společenství svého sboru a studiu Bible. Tato zásada způsobila v období 1952 - 1989 mnoha českým a slovenským adventistům perzekuci ze strany socialistického státu(7). Někteří adventisté z extrémních kruhů odmítají v sobotu též lékařskou péči. Přísnost zachovávání sobotního dne odpočinku kontrastuje s tím, že Ellen Harmonová-Whiteová nesouhlasila s naukou o sobotě od počátku tak, jak ji později v církvi prosadila. Roku 1846 se v Massachusetts setkala s adventním kazatelem Josephem Batesem, který - jak později Whiteová vzpomíná - "zachovával sobotu a zdůrazňoval její důležitost. Já jsem nepociťovala její důležitost a domnívala jsem se, že se bratr Bates mýlí, když přemýšlí o čtvrtém přikázání více než o ostatních devíti"(8). Po nějakém čase však popisuje sen, v němž viděla tabulku s Desaterem. Čtvrté přikázání (o dni odpočinku) na tabulce zářilo nejvíce. Na základě tohoto snu Whiteová usoudila, že svěcení soboty má v současné době pro lidstvo velký význam. Zjevení zářícího čtvrtého přikázání bylo jedním ze dvou tisíc vidění, kterých se Whiteové údajně dostalo. Během života napsala 80 knih, 200 brožur a traktátů, 4 600 článků do časopisů. V její pozůstalosti bylo 60 tis. stran rukopisného materiálu.(9) Whiteová je považována za prorokyni a její odkaz je mezi 10 miliony adventistů stále živý. I když to není oficiální postoj církve, její spisy mají pro mnoho adventistů funkci dodatků k bibli a autoritativních výkladů bible. Např. ve všech publikacích, které CASD vydává, jsou na její spisy četné odkazy. Postavení Whiteové je v této křesťanské církvi tedy nesrovnatelně silnější než postavení zakladatele kterékoli jiné denominace. A tak přes všechno pozitivní směřování adventistů v posledních letech je patrné, že zápas o roli Whiteové a chápání jejích spisů, který v roce 1888 rozpoutala Generální konference, není zdaleka ještě u konce. ? Petr Velechovský a Zdeněk Vojtíšek   Poznámky

1. Vandeman, George E.: Co se mi líbí na ..., Advent - Orion, Praha 1993, str. 96 - 98
2. Svědectví pro Církev, svazek 1., str. 81
3. Ze soukromé korespondence
4. Folkenberg, Robert S.: Stále věříme, Advent - Orion, Praha 1995, str. 77 - 78
5. Tamtéž, str. 49
6. Adventisté sedmého dne věří ..., Advent - Orion, Praha 1999, str. 211. Viz též knihu: Co se mi líbí na ..., která oceňuje různé prvky nábožen- ských směrů proto, aby v závěru vyzdvihla jedinečnost adventismu.
7. Zvláště na začátku tohoto období, kdy sobota byla pracovním dnem i dnem školního vyučování.
8. Whiteová, Ellen G.: Duchovní dary, sv.2., str. 82. 9 Adventisté sedmého dne věří ..., str. 273