Grano Salis - ''... vzal vinu na sebe, a řekl ...''

... začala vyprávět, že její syn byl kněz a měl s Hitlerovým režimem problémy. Když byl odveden, poslali ho jako nespolehlivého kamsi do Protektorátu, do koncentračního tábora jako bachaře. V tom okamžiku mě napadlo, proč to všechno v Kunčicích udělal. Velmi plakala, když mi řekla, že byl za trest poslán do předních linií na ruskou frontu, odkud se už nevrátil.

V totálním nasazení
V Kunčicích jsem strávil celkem třináct měsíců. Pracoval jsem dál v podzemí i na povrchu. Na těžkou práci, na vykládání a nakládání a tlačení vozíků jsem nestačil. Sklidil js;m za to ještě mnohokrát dost nadávek a posměchu. Pak velitelství rozhodlo, že mě přemístí do táborové kuchyně, abych loupal brambory, čistil zeleninu a myl nádobí. Asi padesát spoluvězňů z místnosti, kde jsem bydlel, bylo nadšeno a chtělo něco „extra“ ze zásob na mém novém pracovišti. Někdy se mi opravdu podařilo přinést kus salámu, ale spíše to byl chleba a odpadky na přilepšenou k hubenému dennímu přídělu. Skoro se mi to stalo osudným na Vánoce roku 1944. Domluvili jsme se, že je pěkně a dobře oslavíme. Sebral jsem v kuchyňském skladu dvě dlouhé načaté šišky salámu, které byly úplně vzadu, a já si myslel, že se na to hned tak nepřijde. K tomu jsem vzal i nějaký chleba. Najedli jsme se na dané poměry opravdu dobře, ovšem několika spoluvězňům se udělalo hrozně zle, museli na ošetřovnu, kde jim vypumpovali žaludek. Tak vyšlo najevo, co jedli, a začalo vyšetřování, odkud ten salám pocházel. Dostal jsem opět samotku s holou úzkou postelí s příčkami místo prken a několikrát za den mě polévali studenou vodou. Když mě po čtrnácti dnech pustili, aniž jsem tušil proč, byl jsem tak zmrzlý, že jsem nemohl ani chodit, a nakonec se z toho vyvinul strašlivý revmatismus. Ale ještě než jsem z tábora odešel, dozvěděl jsem se, že jeden z bachařů vzal vinu na sebe a řekl, že mi ten salám dal. Jmenoval se Franz Schulz a za trest měl odejít na frontu. Ještě jsme se v táboře potkali a já mu za to děkoval. Ptal jsem se ho proč to udělal. Odpověděl, že mi to snad jednou poví. Chtěl jsem, aby mi napsal adresu, ale odmítl, že to prý nemůže udělat. Když jsem mu naznačil, že si ji zapamatuji, aby mi ji řekl, souhlasil. Dodnes vím, že bydlel ve Stuttgartu v ulici Bahnhofstrasse, jen číslo domu mi vypadlo z paměti. Dal jsem mu svou adresu a slíbili jsme si, že po válce si napíšeme, jestli to ovšem přežijeme. S tím jsme se rozloučili. V roce 1948, když jsem odešel do exilu, dostal jsem se jako uprchlík do lágru ve Wasseralfingenu. Stuttgart byl nedaleko, a tak jsem si řekl, že Franze Schulze navštívím. Ovšem ulice Bahnhofstrasse byla celá vybombardovaná, tak jsem šel na policii. Jeden z policistů si vzpomněl, že zná Schulzovu matku, a dal mi její přesnou adresu. ... když jsem zazvonil, otevřela mi dveře malá, bělovlasá paní. Zeptal jsem se, zda je paní Schulzová. Přisvědčila, tak jsem se představil a ptal se jí na syna a vyložil ji stručně příhodu z kunčického tábora. Pozvala mě dovnitř, uvařila kávu a se slzami v očích začala vyprávět, že její syn byl kněz a měl s Hitlerovým režimem problémy. Když byl odveden, poslali ho jako nespolehlivého kamsi do Protektorátu, do koncentračního tábora jako bachaře. V tom okamžiku mě napadlo, proč to všechno v Kunčicích udělal. Snad chtěl alespoň trochu svým osobním přičiněním napravit všechnu tu nespravedlnost, všechnu tu špinavost, co jeho soukmenovci páchali v naší zemi. Velmi plakala, když mi řekla, že byl za trest poslán do předních linií na ruskou frontu, odkud se už nevrátil. Poslali jí jen pár věcí, které po něm zbyly .... "A já bych vám to chtěla darovat, protože už nikoho nemám." Když mi dávala po synovi kalich, byl jsem jako přimrazený. Nejdřív jsem to odmítal se slovy, že nejsem a nebudu kněz,a doporučoval jí, aby ho dala na faru. Naléhala a tak, abych ji udělal alespoň trochu radosti, jsem dárek přijal. Přidala mi ještě latinský misálek, v němž byly vloženy dva ručně psané texty - mše k Panně Marii a mše za zemřelé. Dozvěděl jsem se, že někdy oficiálně a někdy tajně sloužil mši svatou pro katolíky, kterých bylo mezi německými vojáky také dost. Tyhle dva texty ještě mám, misálek jsem bohužel ztratil. -------------------------------- Jeden z životních příběhů +Zdeňka Čížkovského, kněze misionářského řádu oblátů* v Jižní Africe. * misionářský řád oblátů, byl založen francouzským šlechticem a knězem Evženem de Mazenot po napoleonských válkách, kdy byla Francie duchovně i materiálně doslova v rozvalinách. Se čtyřmi dalšími spolubratry vytvořili nejdříve malou komunitu a nazvali se obláty, z latinského oblatus – zasvěcený, obětovaný. Zasvětili se Panně Marii a už v roce 1826 byla kongregace misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné schválena papežem Lvem XII. Její členové si vzali za úkol „šířit Kristovo radostné poselství mezi těmi, kteří po zvratech doby zůstali bez pastýřů.“ +Zdeněk Čížkovský: V Africe mi říkali Sípho, Karmelitánské nakladatelství, 2003

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace