Teologie: O křesťanském pohledu na Písmo
Vloženo Neděle, 09. říjen 2005 @ 06:51:18 CEST Vložil: Karels |
Karels poslal:
O křesťanském pohledu na Písmo
Pro křesťanskou víru je základním zjevením to, o čem svědčí Písmo svaté. V něm nalezneme zprávu o vzniku veškerenstva, o osobním vztahu transcedence k lidem, o jejich svévolném pádu a o vykoupení, které jim bylo nabídnuto. V Písmu tedy vidíme dějiny lidstva i kosmu v jejich vztahu k transcedenci. Ačkoli se Bůh zjevuje různým způsobem i mimo Písmo (Ř 2,14-15), křesťané všechna ostatní zjevení poměřují Zjevením, které je obsahem Písma svatého a v němž je podle prvotní církve obsažena jediná pravda o transcedenci, jediné platné slovo transcedence k lidem (J 3,31-36, Ř 2,16).
Všechna ostatní zjevení, jak dřívější, tak pozdější, mohou být pravdivá jen natolik, nakolik souhlasí s Písmem (Ko 2,2-3). To platí přirozeně i pro různé křesťanské tradice. Apoštol Pavel nás volá nikoli k pouhému přijetí nějaké tradice, ale k autentickému hledání toho, co je vskutku správné a dobré, neboť to nemůže být v rozporu s apoštolským učením (F 4,8-9): „Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst a co sklízí pochvalu. Čemu jste se u mě naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte. A Bůh pokoje bude s vámi.“
Už Klement Římský (konec 1. stol.) mluví o kánonu (1Kl 7,2, 2PČ): „Zanechme však zbytečných a pošetilých starostí, žijeme podle slavného a vznešeného kánonu, který nám byl předán.“ Órigenés (184-254), významný církevní představitel v křesťanské Alexandrii, shromáždil seznamy „kanonických spisů“ z různých středisek křesťanství celého Středomoří a rozlišoval tzv. homologumena a antilegomena, tedy spisy, na kterých se křesťanské obce vzájemně shodovaly a neshodovaly. Jeden z jeho seznamů uvádí tato homologumena: všechna čtyři evangelia, Skutky apoštolské, třináct Pavlových listů, 1. list Janův, 1. list Petrův a Zjevení. Antilegomena jsou následující: List Židům, 2. list Petrův, 2. a 3. list Janův, List Jakubův, List Judův, List Barnabášův, Hermův Pastýř, Didaché a Evangelium Židů. Na koncilu v Kartágu roku 397 byl schválen novozákonní kánon v dnešní podobě. Lze tedy říci, že po staletí se široká a spontánní shoda křesťanů ustálila na určitých spisech, které byly později církví v Kartágu oficiálně uznány za kanonické.
V Písmu svatém si křesťané prvních staletí stanovili kánon, měřítko pravého obsahu křesťanské víry. Smyslem tohoto aktu bylo zabránit změnám toho, co nám bylo řečeno v Zjevení. Zjevení existovalo tedy už před vznikem Písma, zcela reálně, historicky se předtím odehrálo. Písmo je zprávou o něm, zprávou, která obsahuje to, co Zjevení chtělo říci. Text Písma je nutné vykládat nikoli útržkovitě a doslovně, nýbrž v celku a zejména v duchu toho, co nám zjevuje (Ga 3,2-5). Musíme rozlišovat mezi Písmem jako lidským textem a Písmem v jeho obsahu neboli duchu (2 K 3,6), v němž je inspirováno (2 Tim 3,16) samotným Zjevením Boha.
Augustin píše (KKC, str. 42): „Uvědomte si, že je to jedno a totéž Slovo, které se rozprostírá po celém Písmu svatém, a že je to totéž Slovo, které zaznívá v ústech všech svatých spisovatelů; to Slovo, které, poněvadž bylo na počátku Bůh u Boha, nemá zapotřebí slabik, protože nepodléhá času.“ Pöhlmann mluví podobně v KED str. 47: „ Novozákonní křesťanský sbor má tři autority: 1. Starý Zákon (mj. 2 Tm 3,16), 2. apoštoly (Mt 16,19, Mt 18,18, L 10,16, J 17,20, Sk 1,8, Ga 1,8-11) jakožto svědky, kteří na vlastní oči a uši poznali Ježíše (Sk 1,21-26, 1 K 9,1!), a 3. Pána (1 K 7,10, 1 K 9,14) jako autoritu poslední platnosti, která autorizuje Starý zákon a apoštoly. Všechny tyto tři autority dosvědčují Boží slovo (Žd 1,1, 2 Tm 3,16 – Sk 4,31, Sk 6,7, 1 Te 2,13 – L 5,1, L 11,28, J 3,34, Žd 1,2) – s tím rozdílem, že Kristus Boží slovo nejen dosvědčuje, nýbrž jím sám je… Apoštolské slovo nese jako základ stavbu církve, samo je však neseno Kristem: On je tím všezakládajícím prazákladem církve.“ V reformaci se (slovy M. Luthera) Písmo chápalo jako jediná královna. Luther psal (KED str. 49): „Co neučí Krista, to není apoštolské, byť by to učili Petr nebo Pavel, a naopak, co káže Krista, to je apoštolské, byť by to i činili Jidáš, Annáš, Pilát a Herodes.“
Jakýkoli výklad Písma není Písmem samotným a nemá jeho autoritu. To, co nám zvěstuje Písmo především, není systém nějaké nauky, nýbrž svědectví o vztahu transcedence k člověku a člověka k transcedenci (výmluvným příkladem je Gn 18,22-33 nebo J 20,26-29). Základním cílem Písma je vtáhnout nás do tohoto živého vztahu (Mt 22,34-37). Hledání pravdy v jeho rámci může mít různé výsledky a podoby. Cílem křesťana má být v živém vztahu k Pánu hledat skrze Písmo s každým pokoj a jednotu, a to dokonce i se svými nepřáteli (Mt. 5,44-45).
Metoda výkladu Písma se značně lišila ve dvou z několika nejvýznamnějších městech raného křesťanství: v Antiochii a v Alexandrii. Zatímco antiošská škola zdůrazňovala doslovný význam Písma a zasazovala jeho svědectví do historického kontextu doby, v němž bylo psáno, alexandrijská škola hledala v Písmu alegorický výklad. Alegorický výklad Starého zákona poskytuje např. List Barnabášův. Rozpor mezi oběma přístupy se podílel na zásadních nedorozuměních ve staré církvi, která ústila v rozkol (vyloučení ariánů, monofyzitů a nestoriánů). Augustin (Vyzn. kn. XII, hl. XXVI) chápe rozmanitost výkladů Písma jako výhodu, ovšem stanovuje, že každý výklad, má-li být přijatelný, musí mít oporu ve slovech Písma: „…kdybych tedy byl býval Mojžíšem a od Tebe bylo mně uloženo napsati knihu Genesis, chtěl bych, aby mně byla propůjčena taková moc výmluvnosti a taková schopnost upraviti řeč, aby ani ti, kteří doposud nemohou pochopit způsob stvoření, neodmítli mých slov jako převyšujících jejich chápavost, a zároveň, aby ti, kteří je již poznati mohou, v oněch málo slovech sluhy Tvého nepostrádali žádné z pravd, na niž by přemýšlením mohli přijít; kdyby tedy ve světle pravdy jeden dospěl k jednomu výkladu, druhý ke druhému, aby každý měl v těchže slovech důvod pro svůj výklad.“ Tomáš Akvinský zná čtyři způsoby výkladu Písma (slovní, alegorický, mravní a anagogický), přičemž určuje následující zásadu (TS I ot. 1, čl. 10): „A tak nenastává žádná spletitost ve svatém Písmě, neboť všechny smysly mají základ v jednom, totiž ve slovním, z něhož jediného lze vésti důkaz, ne však z toho, co je řečeno alegoricky… Ale tím se ze svatého Písma nic neztrácí, neboť duchovní smysl neobsahuje nic pro víru nutného, čemu by Písmo jinde neučilo zřejmě slovním výkladem.“ V současné době převládá vědecký, historický a racionálně-kritický přístup k exegezi Písma svatého ve většině zvláště západního křesťanstva.
Bibličtí proroci, Ježíš i apoštolové ve svých listech mluvili především přímo k lidem, jejich učení není žádná tajná nauka, která by nebyla srozumitelná srdci prostého člověka (J 18,20-21). Ježíš dokonce říká, že jeho věřící znají v nejintimnějším smyslu přímo jej samotného (J 10,14-15). Proto má každý křesťan právo i povinnost autenticky hledat a nacházet v Písmu Boha, a to i kdyby se tím měl odcizit církevním tradicím (srv. Ř. 14,12-13, 2K 13,5 nebo Ga 6,4-5). Naopak církevní autorita má vydávat svědectví o učení církve z Písma a podle Písma (1K 2,1-5, 2K 6,3-10 ) a především takto zprostředkovat starobylou pravdu církevní nauky.
Augustin píše o knihách Písma: „A tato vážnost jejich mně připadala tím ctihodnější a svaté víry důstojnější, poněvadž byly každému ke čtení srozumitelný, i když uchovávaly vznešenost svého tajemství ve smyslu hlubším; pochopitelný každému jasností své mluvy a prostotou svého slohu, poskytující mnoho látky k úvaze těm, kteří nejsou lehkomyslného srdce (Vyzn. kn. VI, hl. V). Chci se však připojiti k těm, a s těmi se kochati v Tobě, kteří se občerstvují Tvou pravdou v hojnosti lásky; společně chceme přistoupiti ke slovům Tvého Písma a v něm hledati Tvou vůli skrze vůli Tvého sluhy, který nám ji svým perem oznámil (Vyzn. kn. XII, hl. XXIII).“ Jeroným píše (DKV DV 25): „Vždyť neznát Písmo znamená neznát Krista.“
Pravoslavný katechismus (CB, str. 19) říká, že „pozorným a zbožným čítaním Svätého písma stáva sa človek lepším, lebo vtedy s ním hovorí sám Boh.“ Na Druhém vatikánském koncilu se Římskokatolická církev vyslovila o Písmu takto (DKV DV 21): „Je tedy třeba, aby se všechno církevní kázání i křesťanská zbožnost živila a řídila Písmem svatým. V posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc dětem a rozmlouvá s nimi.“ Podle této církve ovšem má právo vykládat Písmo (a také církevní tradici) pouze církevní autorita (DKV DV 10 a DKV LG 25), tomuto pojetí se blíží i pravoslaví (PDB I, str. 34). Naopak reformace říká, že Písmo nepotřebuje výklad ani skrze církev ani skrze tradici, nepotřebuje navíc ani ověření ani objasnění (KED str.49).
Literatura:
Bible (ekumenický a revidovaný kralický překlad)
Patristické čítanky (PČ)
Dějiny církve (autor: J. B. North)
Katechismus katolické církve (KKC)
Kompendium evangelické dogmatiky (KED)
Vyznání (Vyzn) sv. Augustina
Theologická summa sv. Tomáše Akvinského (TS)
Dokumenty Druhého vatikánského koncilu (DKV)
pravoslavný katechismus Cesta k Bohu (CB)
Právoslavne dogmatické bohoslovie (PDB)
zdroj Britské listy; zveřejněno se svolením autora Borise Cveka
|
