poslal tk
Velký bratr a zvířecí farmaTelevize na chatě v Tatrách letos nabízela na čtyřech kanálech českých i slovenských komerčních stanic hned čtyři verze „reality show“: zájemci se mohli dosyta vynadívat, jak se skupinka „vyvolených“ v uzavřeném domě baví, hádá, pomlouvá, sprchuje či spí. Nevyužil jsem možnosti tohoto „lidovědemokratického“ pořadu ovlivnit, kdo z aktérů vypadne ze hry -vděčím mu však za příležitost si v duchu popovídat s několika svými oblíbenými mysliteli.
Trh zvyšuje stupiditu
První byl velký filozof liberalismu sir Karl Popper, který na příkladu komerčních televizí relativizoval zásadu, že „trh zvyšuje kvalitu“: v případě médií konkurence zpravidla nezvyšuje kvalitu, nýbrž stupiditu. Manažeři subkultury, žijící z hesla, že „vše je dovoleno“, dychtí po skandálech a protestech - svým kritikům lehce nasadí kacířskou čepici moralistů, elitářských intelektuálů odtržených od reality, kteří nectí svaté pravidlo, že „lid to chce“, a tím ohrožují demokracii. „Televize přece nemá vychovávat,“ řekl by praotec Novy, který snaživě vychovával národ nejen svými sobotními kázáními z obrazovky, ale především příkladem, že člověk, který prokáže absolutní neschopnost se stydět, to může dotáhnout daleko. Nedíval jsem se očima moralisty: nestydatost takových pořadů tkví hlouběji než v tom, že na obrazovce se někdy objeví holé zadky „vyvolených“ či vulgarity v jejich žvástech. Název pořadu Big Brother je vzat z hesla „Velký bratr tě vidí“ z Orwellovy knihy 1984, jejíž prorockou kvalitu jsme mohli ocenit za policejního režimu komunistické totality. Zde jde samozřejmě o jiný způsob, jak měnit společnost ve zvířecí farmu - smím-li si vypůjčit jiný termín George Orwella. V prvém případě šlo o pokus totalitního režimu zestejnit lidi vnějším násilím a zastrašováním; ve druhém zábavní průmysl zestejňuje s využitím ochotné spolupráce těch, kteří za vidinu popularity a zisku jsou připraveni se proměnit v loutky „velké show“. Avšak za totalitním nárokem obou Velkých bratří - policejního i mediálního -stojí stejná snaha: postavit se na místo vševidoucího. V tom je ta skutečná neslušnost onoho pořadu - protože toto místo člověku nepřísluší.
Neviditelný svědek - bůh
Díval jsem se na ten pořad pohledem člověka, který studuje vztah náboženství a kultury. Ta zvláštní veřejná liturgie společnosti, postrádající základní náboženský vztah, totiž úctu, se hemží výrazy, jako jsou vyvolení, zpovědnice apod. Zkušenost učí, že člověk je nevyléčitelně náboženský - když Boha odepíše, často se záhy buď sám staví na jeho místo, nebo zbožšťuje, absolutizuje relativní hodnoty. Diváci, producenti a obhájci toho pořadu se možná mýlí, když ho považují hlavně za zábavu s lechtivou přísadou oplzlosti či za poutavý socio-psychologický experiment, to jsou jen druhotné aspekty; možná mnohem víc fascinuje tou hrou na „neviditelného svědka“ - na boha.
Pak jsem si vzpomněl na Masarykovo „žít pod zorným úhlem věčnosti“; kdosi řekl, že „modlit se znamená si uvědomit, že jsem viděn“. Ale nejde o pohled jakéhosi Velkého bratra coby tajného policisty či úchylného slídila za kamerou. Židovský filozof Martin Buber mluvil o Bohu jako o „horizontu absolutního Ty“, v němž se svět předmětů, s nimiž lze manipulovat, „svět slova ono“ mění v ty - protějšek, zavazující mne k respektu. Svět toho televizního pořadu nabízí pravý opak, „horizont absolutního ono“. Svět bez intimity, bez studu a bez úcty proměňuje své účastníky na obou stranách kamery v manipulované předměty. Zrušení intimity před anonymní masou bavících se diváků - ať už si aktéři momentálně uvědomují, že jsou „v záběru“, nebo k většímu pobavení skrytých přihlížejících na to snad na chvíli zapomínají a chovají se ještě „odvázaněji“ než v rámci již zaběhlého exhibicionismu - lidsky degraduje nejen ty, kdo jsou ochotni se k tomu aktivně propůjčit, nýbrž i jejich obecenstvo. Realita v klíčové dírce této „reality show“ je stejně umělá a velebená nenucenost stejně křečovitě trapná jako svět milionářů v seriálech typu Dallas, do něhož lidé tak rádi unikají ze svých mizerií. Člověk -neschopný a neochotný vstupovat do skutečných vztahů - si může do „vyvolených“ promítat své nevyžité city a činit je objekty svého uctívání nebo své nenávisti.
Nemyslím, že by se měly organizovat petice za zákaz takových pořadů, ale přimlouval bych se za kurzy, v nichž by se lidé učili zakoušet radost ze svobody vypnout občas televizi a přepnout pozornost na tu část skutečnosti, z níž se dosud nepodařilo udělat kýčovou reality show.
***
TOMÁŠ HALÍK
Autor, katolický kněz, je profesorem sociologie na Univerzitě Karlově
vyšlo v dnešní MF Dnes
