Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Boží prozřetelnost
aneb ví Bůh všechno?
II.
Obsah: Máme na to? -- Věřím Bibli? -- Bůh, čas a věčnost -- Theodicea -- Nepředurčil, ale předzvěděl -- 9. kapitola Římanům
 
Děkuji všem, kteří na můj článek zareagovali. Ohlasů bylo mnohem více, než jsem čekal. Je zřejmé, že je to otázka zajímavá a živá. Předem se omlouvám, že v tomto článku reaguji pouze na některé ohlasy. Více jsem zatím nezvládl, ale chystám se, že postupně zareaguji na všechny. Pokusím se do svého článku zapracovat Vaše připomínky a zodpovědět na některé námitky.
 
Máme na to?
Někteří z Vás vyjádřili pochybnosti o tom, zda vůbec "máme na to", abychom se těmito věcmi zabývali. Většinou se snadno shodneme na tom, že Bůh je mnohem větší než my, že nás přesahuje. Ostatně sám nám ve svém Slovu říká, že Nejsouť zajisté myšlení má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty mé, praví Hospodin. Ale jakož vyšší jsou nebesa než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše, a myšlení má myšlení vaše (Izajáš 55,8-9, cituje dle Kr., protože ČEP má "úmysly" místo "myšlení"). Apoštol Pavel poznamenává, jak mě někteří z Vás neopomněli připomenout, že nyní poznáváme pouze částečně (1Kr 13,12).

Měli bychom se možná tedy zabývat nejprve tím, zda je vůbec možná teologie. Zda vůbec můžeme o Bohu učinit nějaké smysluplné výpovědi s určitou mírou jistoty, že nemluvíme nesmysly.
Soudím, že si musíme neustále připomínat omezenost svého chápání. Na druhé straně chápu rozum jako Boží dar. Ať chceme nebo nechceme, o Bibli nějak přemýšlíme. A naprostá většina z Vás, kdo se mnou diskutujete, berete Písmo vážně, berete ho jako zdroj našeho přemýšlení o Bohu a rovněž jako normu tohoto přemýšlení. Těžko tomu může být jinak a jsem si téměř jist, že Bůh chce, abychom o Jeho Slovu přemýšleli. Ale aby nebyl nikdo na pochybách, vyjadřuji naprostý souhlas s tím, že poznáváme z částky, a že je třeba si to stále znovu připomínat.
Jeden bratr ze Slovenska to myslím vyjádřil dosti pregnantně: stačí jeden chybný predpoklad a nebadane môžeme vykresľovať nereálny obraz o Bohu. Veď ak by som z morskej kvapky pod mikroskopom usudzoval, že v mori žijú len mikroorganizmy, potom pri mojej nereálnej predstave budem v skutočnom mori prekvapený zo žralokov...
Nicméně to vše nevyvrací potřebu promýšlet, co nám Bůh o sobě v Písmu sděluje, jak se nám jeví. Náš rozhovor beru jako srovnávání si poznámek a postřehů; nečiním si nárok, že mám pravdu proti všem ostatním. (Dostal jsem ovšem i celou řadu ohlasů souhlasných.)
Otázka Boží prozřetelnosti, předurčení a svobody našeho rozhodování se jeví jako velmi složitá proto, že v Písmu můžeme najít opory pro dosti protichůdné pohledy. Nemyslím si ale, že by nás to mělo vést k tomu, abychom rezignovali na jakoukoliv snahu přijít těm věcem na kloub. Co hledám, je takové pochopení, které žádný z biblických textů neznásilňuje.

Věřím Bibli?
Proto se na tomto místě musím ohradit proti námitce některých z vás, že "nevěřím tomu, co je v Bibli". Kdybych nevěřil, že Bible je Boží slovo, tak bych tuto debatu vůbec neotvíral. Pokud se nám ale zdá, že něco je v rozporu, a pokud věříme tomu, že v Bibli žádné podstatné rozpory být nemohou, pak je pravděpodobné, že se nám něco jeví jako rozporuplné, protože špatně rozumíme jednomu nebo oběma místům, která se nám v rozporu zdají být. Pak není od věci zkoumat, zda Písmu rozumíme správně, případně čemu v něm rozumíme špatně.
Nyní tedy k jednotlivým argumentům.

Bůh, čas a věčnost
Jako námitka proti mému tvrzení, že Bůh nezná každý jednotlivý detail toho, co se ve světě děje, protože nás stvořil jako svobodné lidské bytosti, stojí přesvědčení, že Bůh na rozdíl od nás není spoután časem. Proto může vědět, jak něco bude v budoucnosti, přestože ta budoucnost ještě nenastala. Dám slovo opět bratru ze Slovenska: Ak však Boh nie je uzavretý v čase tak, ako my ľudia, potom môže jasne poznať budúcnosť, aj keby ju nepredurčil.
Může Bůh znát dopředu běh událostí, stvořil-li člověka svobodného?
Sám jsem argument o Boží nadčasovosti po léta používal. Mám ovšem za to, že je to argument spíše filozofický než biblický. Ano, Bůh byl před stvořením světa. Byl "na počátku", a tento počátek je asi něco jiného než jen počátek jakési časové úsečky. Věřím tomu, že Bůh stvořil i čas. Nicméně s námi jedná v čase, a pokud se rozhodl stvořit nás jako svobodné bytosti, pak svět skutečně mohl stvořit tak, že minulost je neměnná a že budoucnost Bůh stvořil jako otevřenou. Pokud je tedy někdo přesvědčen, že Bůh "přesně ví, jak se kdykoli rozhodneme", pak se ptám, proč se pak některým našim rozhodnutím diví. Já si myslím, že to (v každém detailu) neví.
V této souvislosti byl vyjádřen názor, že kdyby Bůh dokonale neznal lidská rozhodnutí, nevěděl by, jak věci dopadnou. Kdyby se bratři nerozhodli prodat Josefa do Egypta, byl by příběh Josefovy rodiny, Egypta a konec konců i Izraele zcela odlišný...
Zde bych se zastavil o slovíčka "dokonale". Spor není o tom, jestli Bůh něco dopředu neví. Ví toho spoustu. Spor je o tom, zda zná každý detail. Já nemusím být Bůh, abych věděl, že pokud bude hrát Sparta s FC Horní Blatná, určitě vyhraje. Nevím samozřejmě nic o tom, zda dá gól Poborský, Vachoušek nebo někdo jiný, a zda ten či onen hráč dá gólů třeba pět, zda bude mít soudce dobrou náladu, zda čárový rozhodčí něco nepřehlédne či bude-li toho dne pršet. Abych použil anglickou terminologii, nejde o to, zda Bůh má "foreknowledge", ale o to, zda má "exhaustively definite foreknowledge". Argument o Josefovi možno obrátit: Zahubil by Hospodin celý Izrael, kdyby se za něj Mojžíš nemodlil?
Co by bylo, kdyby bratři Josefa neprodali?
To samozřejmě nevím a nikdo z nás se k tomu nemůže vyjádřit. Možná Bůh věděl, že ho prodají. Znal jejich povahy. My nemusíme být Bůh, abychom věděli, že přijde-li Rom do hospody plné skinheadů, nedopadne to dobře. Když Hospodin dával Josefovi jeho sny, měli jeho bratři za sebou už celou řadu svobodných rozhodnutí, kterými utvářeli své povahy. Hospodin neurčil jejich budoucnost; na základě jejich minulých rozhodnutí ovšem viděl, jak se utvořila jejich přítomnost. Jejich volbami byly některé možné cesty do budoucnosti nadobro uzavřeny. Hra byla už rozehraná natolik, že Hospodin mohl celkem s jistotou počítat, že ho Izmaelcům prodají.
Můžeme zastávat názor, že Bůh zná předem naše rozhodnutí, ačkoli nám dal svobodu. Musím se u toho ale zdržet. Ano, takový názor zastávat lze, ostatně já si to tak představoval celá desetiletí. Říkal jsem, že je to "tajemství". Ano, v této věci jsem svůj názor revidoval. Nemyslím si, že je to tajemství, myslím si, že je to nesmysl, protimluv, contradictio in adiecto.
Může Bůh znát něco, co není?
Může, pokud se rozhodl to stvořit. I člověk může znát něco, co není. Malíř může jistým způsobem znát (tj. mít na mysli) obraz, který teprve namaluje. Bůh, který povolává z nicoty věci k existenci, samozřejmě zná předem to, co není. Kromě toho jsem už v prvním článku napsal, že Bůh zná všechny možnosti. Zná tedy nejen svět, který skutečně stvořil, ale zná i světy, které nestvořil, ale které stvořit mohl.
Ovšem s lidskou svobodou je to jiná věc. Pokud Bůh nechal na člověku byť jen jedno jediné rozhodnutí, pokud mu dal svobodu byť jen v jedné jedinké malinké věci, pokud mu dal skutečnou svobodu, aby zvolil buď A nebo B, pak nemůže znát, zda se člověk rozhodne pro A nebo B. Kdyby to znal, tak by už A nebo B někde nějak bylo (třeba jen v Boží mysli) a nemohlo by tedy být výsledkem svobodné lidské volby. Nejde teď o to, zda je Bůh nadčasový v tom smyslu, že pro něj "neplatí" minulost, přítomnost a budoucnost. I kdyby byl nadčasový v tomto smyslu a mohl znát lidská rozhodnutí, která ještě nenastala, pak ta rozhodnutí musí mít jiný zdroj než ve svobodné lidské vůli. Výpověď, že Bůh zná předem výsledky našich svobodných rozhodnutí není tajemství. Je to nesmysl, logický protimluv.
Důsledný determinismus je si toho vědom a proto lidskou svobodu popírá. Zastavme se nyní u biblických argumentů v jeho prospěch.
Nejčastěji používaný argument pro Boží předurčení je vzat z 9. kapitoly listu Římanům.
Rebeka z jednoho muže otěhotněla, totiž z našeho otce Izáka; ještě se jí synové nenarodili a neučinili nic dobrého ani zlého, aby však zůstalo potvrzeno Boží předsevzetí, které je podle vyvolení, ne ze skutků, nýbrž z toho, kdo povolává, bylo jí řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Jak je napsáno: 'Jákoba jsem miloval, ale Ezaua jsem nenáviděl.'
Co tedy řekneme? Není u Boha nespravedlnost? Naprosto ne! Mojžíšovi říká: 'Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.' Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává (Ř 9,10b-16).
Většinou tomu rozumíme tak, že Bůh už v lůně matky vyvolil Jákoba a Ezau měl prostě smůlu. Jákob musel dopadnout dobře, a Ezau dobře dopadnout nemohl, ať by dělal co by dělal.
Na druhé straně známe místa z Písma, kde Bůh říká, že před nás položil dvě cesty -- cestu života a cestu smrti (Jer 21,8, srov. Dt 11,26 a 30,1). Bůh nás vyzývá, abychom si vyvolili život.
Pokud platí deterministické chápání citátu z Římanům 9, pak výzva, abychom si vyvolili život (nebo smrt), nedává smysl. Bůh to přece rozhodl již v lůně matky. A jen nějaký sadistický Bůh by nás vyzýval k tomu, abychom učinili volbu, kterou ve skutečnosti vůbec učinit nemůžeme.
Buď tedy špatně chápu ono předložení života a smrti, nebo špatně chápeme Římanům 9.
Zanedlouho se na 9. kapitolu Římanům podíváme blíže. Písmo vykládá samo sebe. Je zpravidla plodné, když si položíme otázku, co Pavel na daném místě řeší. Nám se zdá, že tam jde především o otázku předurčení. Dospěl jsem ale k závěru, že je tomu tak proto, že text této kapitoly obsahuje výroky, které pro předurčení hovoří snad nejlépe z celé Bible. Jak ale dovozuje Gregory Boyd, tento přístup k dané kapitole začal převažovat až od Augustina, jenž formuloval nauku o předurčení a definoval predestinační theodiceu.

Theodicea
Toto slovo musím pro laiky vysvětlit: theodicea je způsob argumentace, který nějakým způsobem vysvětluje, jak to, že je ve světě zlo, jak to, že se "dobrým lidem dějí špatné věci". Je to kardinální otázka -- jednak pro mnohé z nás osobně, jednak pro každého, kdo zvěstuje evangelium. Málokterou otázku nám totiž nevěřící kladou tak často, jako otázku, "proč Bůh dopustil druhou světovou válku" či nějakou otázku velmi podobnou.
Proto každý z nás nějakou theodiceu má. Každý si nějak tuto otázku řeší. Znovu podotýkám, že nepřicházím s nějakým názorem, který bych chtěl vášnivě prosazovat. Přiznávám se, že mě překvapilo, jak vášnivé reakce můj článek vyvolal.
Pokud jsme přesvědčeni, že Bůh všechno předurčil a že všechno řídí, pak musíme nějak zodpovědět na otázku, jak je možné, že Bůh předurčil, aby během holocaustu zahynulo šest milionů Židů, z toho milion dětí mladších sedmi let. Klasická augustiniánská a kalvinistická theodicea tvrdí, že veškeré zlo slouží nějakému vyššímu dobru. Přiznám se, že si nedovedu představit, jakému vyššímu dobru by mohlo posloužit takové masové vyvražďování často ještě morálně nesvéprávných dětí. Řeknu-li "milion dětí", je to hodně neosobní. Známe ale např. film Sofiina volba, který ukazuje jednu strašlivou osobní tragédii: Matka se musela rozhodnout, kterému ze svých dvou dětí dá šanci na přežití a které pošle na jistou smrt. Boyd uvádí ještě drastičtější, přitom ale skutečný případ. Němečtí vojáci ve varšavském ghettu viděli šestiletou holčičku s krásnýma očima. Rozhodli se, že jí ty oči vyloupnou a učinili tak před očima matky. O týden později byla holčička jakožto nemocná poslána do plynu.
Těžko se mi věří, že tuto událost předurčil dobrotivý Bůh, a že tato událost posloužila nějakému "vyššímu dobru". Dobru pro koho? Pro tu holčičku? Pro její matku? Pro náhodné diváky? Pro ty německé vojáky, kteří spáchali tento krutý čin?
Proto mě klasická kalvinistická theodicea neuspokojuje a hledám jiné řešení. To mě přivedlo k bádání, zda biblické texty tyto názory skutečně podporují, jak se mnohdy má za to.
Někdo by mohl namítnout, že tedy nevycházím od Písma, ale od lidských otázek, a že nějaké texty odmítám, protože se "mi nehodí do krámu". Ano, dalo by se na to dívat i takto. Nicméně ty "lidské otázky" jsou neodbytné a klademe si je všichni. Nechci Písmo znásilňovat a chci ho vykládat správně. Vím však velmi dobře, jak často jsme určeni svým předporozuměním Písmu a vykládáme si ho právě na základě našich neuvědomělých předpokladů. Onen bratr ze Slovenska, jehož jsem citoval v úvodu, má sice názory hodně odlišné od mých, ale v oné věci mu dávám za pravdu: stačí jediný chybný předpoklad, a vidíme Boha velmi nesprávně...
Jiná místa Písma mluví o potřebě volby a celkově se dá říci, že hlavní zvěst celého Písma se týká vztahu Boha a člověka, který je líčen zcela jinak než tak, že Bůh na počátku všechno předurčil a ono se to pak už jenom odvíjí v čase.
I dnes jsou lidé, kteří učí klasickou predestinaci, nicméně oblíbenější řešení je dnes to, že Bůh to sice nepředurčil, nicméně o všem předem věděl. Lidé jsou většinou přesvědčeni, že je-li Bůh vševědoucí, nemůže tomu být jinak.
Stojí ovšem za úvahu to, že Pán Ježíš, ač pravý Bůh, vševědoucí v tomto smyslu slova není. Sám přece říká, že neví, kdy bude konec světa. Dle jeho vlastního vyjádření tu hodinu zná jedině Otec (Mt 24:36). Z toho tedy nutně plyne, že vševědoucnost nezbytně nepatří k božství.
Promiňte, vím, že tím trochu dráždím hada bosou nohou. Já si ve skutečnosti myslím, že Bůh je mnohem schopnější a že mocnější, než si myslí kalvinisté. Právě proto, že je mocnější a schopnější, než si kalvinisté dovedou představit, si mohl dovolit riskovat a dal člověku svobodu. A nakonec se naplní Jeho úradky.
V jednom denominačním časopise jsem byl dokonce oficiálně obviněn z rouhání. Je mi to líto, ale pokusím se postupně vysvětlit, proč mi klasická predestinační theodicea připadá jako větší rouhání než to, co shledávám já. Ale nebudu nikoho z rouhání lacině obviňovat: mým základním postojem je důvěra, že jako křesťané chceme Boha oslavit. Každý se přitom nějak vyrovnáváme s tím, co nám přináší život. Písmo nám život osvětluje a když žijeme v poslušnosti, stále více Písmu rozumíme. Zdá se mi, že jsem našel lepší řešení otázky theodiceje, a proto píši tyto články. Myslím si, že je lepší, protože žádný text neznásilňuje a nabízí určité řešení "nepohodlných" textů, které mi připadá oprávněnější než přístup klasické predestinační theodiceje. Ale věřte mi, nejsem v tom nijak "zaseklý" a jde mi o Boží slávu. Mám za to, že řešení, které tuším, je Bohu více právo a více Ho oslaví.
Ještě k roli Písma: Mezi názory, které jsem dostal, byl i ten, že textů, v nichž se Bůh něčemu diví, je v Písmu poměrně "málo". Poznamenávám, že z hlediska metodického je to jedno. Ano, také si myslím, že když je v Písmu něco vícekrát, má to patrně větší význam. Ale pokud věřím, že Písmo je inspirované -- a já tomu věřím -- pak byť tam byl jen jediný text, který se mi "nehodí do krámu", hledám nějaké řešení. Tzn. i kdyby v Písmu bylo jen jedinké místo, které by dosvědčovalo, že se Bůh něčemu diví, tak z toho usuzuji, že se Bůh něčemu diví, pokud mě někdo nepřesvědčí, že tomu rozumím špatně a že ten text vlastně znamená něco jiného.
Nyní zpět k názoru, že Bůh sice všechno nepředurčil, ale všechno předzvěděl.

Nepředurčil, ale předzvěděl
Kalvín sám k tomu poznamenává, že takový názor je nesmyslný. Jeho argument je prostý a srozumitelný: Bůh by přece nepřipustil něco, co není v Jeho vůli. Vše, co se děje, děje se pouze a výhradně na základě jeho vůle.
Můj argument, jak již bylo zmíněno výše, je spíše filozofický, konkrétně ontologický. Pokud to, co není, není v Boží mysli, pak to Bůh nemůže vědět, protože to není. Kdyby to věděl, tak už to nějak je, a pokud to nějak je, pak to má zdroj v něčem jiném než v rozhodnutí svobodného činitele. V tom případě člověk není svobodný. Ještě jednou: Pokud Bůh ví všechno, musí být lidská svoboda fikcí. Pokud je člověk skutečně svobodný, pak Bůh nezná předem každé jeho jednotlivé rozhodnutí. Buď jedno, nebo druhé.


9. kapitola Římanům
Tedy k 9. kapitole Římanům. Otázka, kterou tam Pavel řeší, není otázka predestinace, ale otázka, proč Židé neuvěřili a co s nimi bude dál. Řeší pochybnosti o Božích zaslíbeních (v. 6: "ne že by slovo Boží selhalo"). Když ve verši 30 shrnuje svou argumentaci, neříká, jak bychom čekali, pokud by ta kapitola byla o predestina-ci: "Vidíte, všechno Bůh předem určil a ať se lidé snaží jak chtějí, naplňují jen to, co jim Bůh předurčil." Říká: (v. 30-31) "Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry; Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl." Izraelci byli přesvědčeni, že jsou na tom dobře, protože jsou vyvolení, protože jsou potomci Jákobovi, ne Ezauovi. S křesťanskou zvěstí měli obrovské problémy: Byla-li pravdivá a oni Krista nepřijali, ocitli se ve vztahu k Bohu jaksi na vedlejší koleji. Pavel předpokládal jejich námitku: "Ty tedy říkáš, že Boží slovo neplatí!? Vždyť z Božího slova se dovídáme o vyvolení svého praotce Abrahama!" Na to právě Pavel reaguje. Slovo Boží neselhalo. Rozhodující je ale víra, ne etnický původ. Bůh může vyvolit, koho chce.
A tady máme problém. Čteme-li o tom, že Bůh vyvolil Jákoba a nikoli Ezaua, a to už v životě matky, máme dojem, že text pokračuje asi takto: Jákoba jsem si zamiloval a vyvolil k věčné spáse, ale Ezaua jsem odmítl a tak bude na věky zavržen. Tento dojem v nás vznikl ne proto, že by se Pavel na tomto místě zabýval otázkou predestinace ke spáse či zavržení, jak se tomuto textu rozumělo v posledních patnácti stoletích (ale nikoli v rané církvi), ale proto, že to, proč Pavel tato slova psal, námi dnes už nehýbe, není to pro nás problémem a dokonce ani tématem, kdežto otázka theodiceje ano. Pavel ale mluví o vyvolení k určitému osudu, totiž k tomu, aby vyvolení, tj. praotec víry Abraham, syn zaslíbení Izák a pak Jákob byli nositeli Božích zaslíbení. Nemluví o věčném životě.
Pavel říká, že Bůh hledá víru a rozhoduje se podle našich reakcí, ne podle toho, kdo je jakého původu. 9. kapitola ukazuje přesně opačným směrem než predestinace: Nespoléhejte na své vyvolení. "Nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci" (v. 7). Ano, Bůh se předem rozhodl, že zde bude mít svůj lid. A žádná lidská svoboda nemohla tento úradek zvrátit. Ani Jákobovy triky. Bůh se rozhodl, že vyvede Izrael z Egypta. Žádný farao tomu nemohl zabránit. Bůh skutečně faraóna v určitém okamžiku zatvrdil. Neznamená to však, že farao se narodil a nikdy neměl jinou možnost. Od určité doby ale Hospodin věděl, že farao už zvolil a že už jinou cestou nepůjde. Jelikož zná všechny možnosti, věděl, že farao už udělal tolik rozhodnutí na špatné cestě, že se dobrou nevydá. Proto předpovídá, že farao lid nepropustí. Přesto až do konce 9. kapitoly Exodu čteme, že "se zatvrdilo faraónovo srdce" a až od 10. kapitoly čteme, že "Bůh zatvrdil jeho srdce". Když se farao narodil, nebylo ještě rozhodnuto, že se na něm Bůh oslaví způsobem tak drastickým. Bůh byl rozhodnut se na něm oslavit. Jakým způsobem, to se rozhodlo později. Farao v určitém okamžiku dospěl do bodu, z nějž již nebylo návratu. "Koho chce, činí zatvrzelým."
A nyní se Židé, kteří se považovali za vyvolené, ocitli dokonce v podobné pozi-ci, jako byl tehdy farao! Byli "vylomeni" (Ř 11,20) -- proč? Protože je Bůh předurčil k věčnému zahynutí? Nikoli! Byli vylomeni pro svou nevěru (tamtéž)!
Proto soudím, že 9. kapitola není v rozporu s přesvědčením, že Bůh dal lidem svobodu rozhodování. Jinak řečeno, není v rozporu s těmi nesčetnými pasážemi Písma, kde Bůh sám či případně jeho služebníci na tuto svobodu apelují, když volají k víře a poslušnosti.
V příštím pokračování se budu zabývat dalšími místy v Písmu, jimiž se argumentuje ve prospěch predestinace.
Jeden bratr kalvinista mi napsal, že se přes své přesvědčení o predestinaci při modlitbě rozhodně nemusí nudit. Ano, souhlasím. Nemyslím si, že tato debata je zbytečná, ale jsem přesvědčen, že leckterý kalvinista může být Božímu srdci bližší než člověk, který na predestinaci nevěří. Bůh hledí k srdci: tam se rozhoduje, kdo se rouhá a kdo ne. My se můžeme mýlit a já si to uvědomuji velmi dobře. Snažím se formulovat názory, které nejlépe vyjadřují, co je obsaženo v Písmu jako v celku. Protože si uvědomuji naši omylnost, chci sice pracovat pečlivě a poctivě, ale nejsem pln vášní. Některé dopisy, které jsem dostal, plné vášní byly, byť jich byla menšina, vlastně jen pár. Jejich autorům vzkazuji: rozvášněnost, případně hněvivost není argument!
Všem Vám přeji, abyste se stali horlivými modlitebníky. O to mi jde především.


Dan Drápal
13.2.2005