Grano Salis - Život je boj ..

Život je boj ... Ef 6,10-15

Existují otázky, na něž neexistují správné odpovědi. Člověk se sice může ptát na všechno, i křesťanovi nejsou žádné otázky zapovězeny. Jsou pak dokonce i otázky, které se samy vnucují, neustále se připomínají - a přesto na ně odpověď prostě není. Jednou z takových otázek je otázka: "existuje ďábel"? Mohli bychom hovořit stovky hodin, přečíst stovky knih, hromadit stovky argumentů i hypotéz a přece nepřijdeme na žádnou uspokojivou univerzální odpověď. Dokonce ani biblická víra nám tady nepomůže, odpověď leží spíše v rovině světového obrazu než víry. Nepomůže ani přímá odpověď biblická - protože není. Neexistuje biblická odpověď jednoznačná, zřetelná, obecně srozumitelná. I bible při řeči o ďáblu dotýká samotných mezí lidských prožitků i jejich sdělování a nezastírá to.

Dnes však tato otázka pálí jen malou menšinu lidí. Nepočítáme-li satanisty, někdy někde módní, kteří stejně žádnou odpověď nemají, pak k otázce po existenci ďábla je člověk doveden: buď lidskými esoterickými hypotézami - v literatuře, v rozhovorech - nebo otázku vzbudí samo Písmo. Ale řekněme hned na počátku, že otázka existence ďábla není tématem bible. Je však jiná otázka, příbuzná té první, která nás však zajímá mnohem více. Tato otázka pálí člověka vlastně od počátku lidstva. Dodnes nás doslova přepadá tváří v tvář různým událostem i prožitkům. Tak otázka má různé podoby - od akademického "odkud pochází zlo", přes bytostně osobní a bolestně naléhavé otázky ve chvíli trápení: "proč, proč zrovna já, proč mně se to stalo?" až po výkřik nechápajícího: "jak se na to může Hospodin dívat?" Ani tato otázka nemá žádnou "správnou" odpověď. Potom je docela velikým tajemstvím víry, že přestože se otázka vnucuje s neuvěřitelnou silou, je možné ji i bez odpovědi odložit jako nepotřebnou, zbytečnou a škodlivou. Za oběma těmito "zbytečnými otázkami bez odpovědi" se ovšem skrývá otázka třetí, tentokrát v každé době svrchovaně aktuální, jíž však již nelze nechat bez odpovědi. V této otázce vlastně koření jak abstraktní ptaní po existenci ďáblově tak i trochu sterilní ptaní, odkud pochází zlo. I tato otázka má mnoho podob, jednu z nich naznačují ti, kteří přicházejí ke křtu Jana Křtitele (L 3,12 a 14) nebo posluchači Petrova kázání o letnicích (Sk 2,37): "Co máme dělat?" V současné podobě má tato otázka nejen polohu rozhodování o vlastní aktivitě, nýbrž napadne člověka ve chvíli, kdy stojí tváří v tvář jakémukoli zlu. Jak přijmout, jak zápasit? Kde brát síly, odkud, z jakého zdroje, z jaké myšlenky? Bojovat nebo nebojovat? Do kdy bojovat a od kdy přijmout zlo jako nevyhnutelnost? Co se mě týká a co nikoliv? Kdy platí "co tě nepálí, nehas" a "zametej před vlastním prahem" a kdy naopak "všechno, co někoho pálí, pálí i tebe", protože "všechny prahy jsou tvé, máš-li koště"? Mám být dopředu připraven a vybaven na protivenství, trápení, zápas a pokušení? Nebo by příprava dopředu znamenala přivolávání toho, nač se připravuji? Má se člověk zabývat věcmi, které ještě nenastaly? Toto má na mysli závěr listu Efezským. Po pěti a půl kapitolách shrnujících to, oč jde v křesťanství - od věcí nejobecnějších, takřka kosmických, až k úplně všedním pravidlům života - přechází epištola k budoucnosti. Ale žel to nezní vůbec povzbudivě. Stejně poetickým jazykem, jako mluvila před chvílí o svatosti bez poskvrny (11,4), o zbořené zdi mezi židy i pohany (2,14-15) i o Boží rodině a jeho příbytku (219-22) mluví teď epištola o ďáblových svodech a o věku tmy. Najdeme tu "nadzemské duchy zla", "mocnosti a síly" i symbolickou zbroj. Pustíme-li si toto na tělo, uslyšíme třesk boje a pocítíme dopředu únavu a možná zranění. Někteří čtenáři bible dokonce používají básnické výrazy v každodenní všední řeči: ptají se: "Bratře, máš-li přilbu spasení? Přijal jsi meč Ducha?", jako kdyby v obchodě žádali Kolumbovo vejce nebo boty z toulavého telete. To nám v porozumění nepřidá. A čteme dále o "zlém dni"; je tu "věk tmy", dokonce "tento věk tmy" a "ohnivé střely toho Zlého". Nezní to dobře. Těžko tu hledat konejšivé slovo, těžko nalézt něco, co by nás vytrhlo z všedních zápasů. Právě! Copak nás má něco vytrhnout? Jde v biblickém slovu o vytržení z všedních zápasů? Copak mají být bohoslužby posledním skanzenem pohody a klidu? Jsou křesťanská společenství ohrazena proti vstupu toho, co prožíváme v pondělí nebo ve čtvrtek? Copak může zaznít konejšivé slovo zapouzdřené, zaizolované proti zlu, které je ve světě, aniž bychom věděli, odkud? Právě závěrečná slova epištoly završují celý obsah, aby byl úplný. Ani biblická zvěst by nebyla celá, kdyby nemluvila o všem, co nás, žel, obklopuje špatného. Ani křesťanství by nebylo celé, kdyby jeho hlavní postava neskončila tak, jak skončila. A tak do epištoly, právě jako do celé bible i do bohoslužeb padá stín reality. Patří sem a musí tu být. Ale bible nám tím "stínem reality" nepodkládá ani spekulativní otázku, zda existuje ďábel, ani nás netrápí abstraktním dilematem "odkud zlo". Bible odpovídá přímo na tu otázku základní: kde vzít síly a jaké síly? Však text začíná "svou sílu hledejte u Pána"! V těch pěti slovech je vyslovena celá biblická naděje i učení. Potřebuješ síly? Potřebuješ. Totiž: nikde není psáno, že smíš na nějakého boha delegovat svou odpovědnost za všechno, co žiješ. Ne osud, ne "zapsáno v nebeských knihách". Co žijeme, my žijeme. Jak žijeme, sami rozhodujeme. Půjdeme-li do boje, budeme my bojovat, střílet i přijímat rány. Nemáme Goliáše, kterého bychom poslali za sebe. Už v tom je veliká naděje a povzbuzení. Zápasy, boje i soužení nejsou omylem našeho života. Nejsou průlomem jiného panství, zlotřilé deviace osudu. Ony patří do života, dokonce do života požehnaného, do života, jehož Pánem je Hospodin! Trápení není někde v závorce, jak by nepatřilo do "pravého života". Ani život bez trápení není tím jediným pravým životem, z něhož naše skutečnost - žel - udělala nedostižnou ideu. Nebude život "až jednou", "až se vylížeme z toho a onoho". Toto všechno je náš život, darovaný, požehnaný, omilostněný! I s těmi nepřáteli, věkem tmy, zlými dny i potřebou "táhnout" na těle celé to vybavení, výzbroj, jako rytíři v brnění. A jaká je ta "zbroj Boží"? Vojenskou terminologií výzbroj žádná. Nejsou tu totiž zbraně, útočné ani obranné. Jen jedna: "meč Ducha, jímž je slovo Boží". Ale to jediné, co může tnout, rozetnout i zatnout, jediné, co může zranit, není v našem držení. Slovo Boží - meč Ducha, obojí ve své nepostižitelnosti a nedisponovatelnosti. Nikdo nemá slovo Boží, nikdo nemá Ducha, "jen" jimi každý může být obdarován. "Být obdarován" tu však neznamená "obdržet", nýbrž "mít propůjčeno" pro tu chvíli, pro tu chvíli, událost. Člověk si nebere do ruky meč Ducha, nýbrž sám Hospodin ho člověku vtiskne do ruky - a zase odejme, když přijde konec bitvy. Boží Duch je tu pořád, slovo Boží je tu pořád, tento meč je tu pořád, ale nikdy jím netne člověk sám. Tne-li člověk, pak jenom svým slovem. A ublíží. Ostatní není vojenskou terminologií výzbroj, nýbrž výstroj. Prostředky ryze obranné, ochranné, bezpečnostní. Pás, pancíř, štít, přilba. Pravda, spravedlnost, víra, spasení. Ne zbraně, kterými bychom mohli potírat nepřítele, ale výstroj, která pomůže odolat útokům. Teď ovšem přijdou dvě překvapivá zjištění. Prvním je pohled na ty čtyři součásti výstroje: pravdu, spravedlnost, víru, spasení. Najednou vidíme, jak se tyto výstroje stávají skutečnými zbraněmi - ne však v našich rukou, nýbrž proti nám samým. Vždyť nás usvědčují z každodenních nepravd, nespravedlností, nevěr a nedůvěry. Protože: chceme-li být opásáni pravdou, obrněni spravedlností, se štítem víry - copak máme tyto části výstroje ve svém šatníku? Kdo je má? Jak mohu já být opásán něčím tak nedostupným, jako je pravda, obrněn něčím tak nedosažitelným, jako je spravedlnost, byť třebas jen v malém, osobním měřítku? Druhé překvapivé zjištění přichází, když uprostřed všech slov o zlém dni a ohnivých střelách nacházíme slovo o pokoji. Celou tou výstrojí jsme obuti k pohotové službě evangeliu pokoje. Pokoj sám není naší výstrojí, není ani to, co bychom očekávali jako odměnu za svou věrnost. Pokoji svým zápasem sloužíme. Cílem není vítězství jedné nebo druhé strany stvoření, nýbrž pokoj uvnitř stvoření. Nejde o zápas někoho s něčím nebo proti něčemu. Je to zápas o jednotu, o pokoj uvnitř stvoření. Tato jednota je ovšem nějak garantována. Je jištěna zjištěním, že nejsou ve světě ani mimo něj síly, které by byly neovladatelné, které bychom nakonec neměli v hrsti. Navzdory nadzemských silám, navzdory mocnostem, navzdory samotným svodům ďáblovým je svět jednotný a dobře založený. Je tu hřích a je tu pravda, je tu duch a je tu tělo, je tu dobro a je tu zlo, je tu spousta protikladů - vlastně z nich svět sestává. Ale smyslem a cílem veškerého zápasu není vítězství někoho nad něčím, nýbrž pokoj. Pokoj - to je opak zla, hříchu, lži, nespravedlnosti. Proto "nevedeme zápas proti lidským nepřátelům" všichni lidé jsou jedno stvoření. "Nadzemské síly" nejsou odněkud odjinud, z jiné části stvoření, z ďáblova světa, byť zlo je někdy tak velké a tak nepochopitelné, že "to snad ani není možné". Svět je jedno panství, má jednoho Pána. Svět je uvnitř napjatý, rozeklaný, ale panství nad ním je v posledu dobré a krásné, protože pravdivé a spravedlivé. Nastává veliký údiv. Takový je tento náš svět? Ano, takový je tento svět - náš jen potud, že my na něm žijeme. Ale je to svět darovaný a dobře založený. Z dobrých, pravdivých a spravedlivých rukou darovaný i založený. Proto svou sílu hledáme jinde, než sami u sebe. Proto i spravedlnost, pravda a pokoj i konečné naplnění nejsou naše kvality. I ty jsou dar. Proto je smíme oblékat, i když je nemáme. Má je někdo jiný. Dárce světa daruje i potřebnou výbavu k životu. My je můžeme jen - řečeno se začátkem oddílu - hledat svou sílu na pravém místě. Dodejme, že i nalézat. Amen. Pavel Klinecký

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace