Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Již zde byly inzerovány nové stránky Dana Drápala. Protože se na těchto stránkách objevil dopis Monice, který je fakticky pokračováním jeho pastýřkých listů (viz "Milý Arture" a "Milá Andreo" v sekci past. listy na stránkách Křesťanských společenství), cítím potřebu mu na tento veřejný dopis odpovědět (i když vím, že to nepsal mně ani o mně). Pošlu mu odpověď i na jeho mail, ale ráda bych, aby si mohli odpověď stejně jako jeho dopis přečíst i další a nejsem optimistka v tom, že moji odpověď by na svých stránkách zveřejnil přímo Dan Drápal (rozhodně k tomu nemá důvod). Byla bych ráda, aby moje odpověď nebyla chápána jako bezmezné přijetí rozvodu jako řešení manželských problémů. Jen se domnívám, že jsme jen nedokonalí lidé a někdy prostě jiná cesta asi není - tam, kde zůstat spolu by znamenalo jen formální udržování manželské smlouvy, bez reálného obsahu, což já hodnotím jako pokrytectví a neochotu připustit si pravdu a slabosti naší existence. Věřím, že Bohu jde hlavně o obsah, ne o prázdnou formu... A navíc, věci nikdy nejsou tak jednoduché, jak se předkládají... Takže můžete se mnou nesouhlasit, ale doufám, že mne neupálíte jako čarodejnici :-) Protože nemám Danovo svolení k publikování jeho dopisu, uvádím zde místo plného textu jen odkaz na jeho stránky: Milá Moniko A nyní už moje odpověď:

Milý Dane, děkuji Ti za tvůj dopis ohledně Jitky a Oldy. Je otázkou, co Jitce poradit. Radila jsem jí, aby byla sama sebou prostě proto, že vím, že se člověk může snažit být něčím co není – jenže to jde vydžet s aspoň trochou úsměvu na tváři jen chvíli. Dlouhodobě je to neudržitelná situace, je tu zřejmý rozpor mezi tím, jaký člověk je, co cítí, chce, potřebuje a tím, jak se snaží navenek chovat. Určitě to bude pro Jitku, ale i pro Oldu a jejich děti zásadní rozhodnutí, které je podstatným způsobem ovlivní do konce života. Myslím ale, že by bylo příliš naivní předem předjímat, jaké rozhodnutí je správné. To, že se s Oldou rozejde, lze vnímat různě. Třeba tak, že nad ním zlomila hůl, máš pravdu. Ale třeba také tak, že je to – byť smutné – přiznání si reality. Naděje je v životě rozhodně důležitá, ale je potřeba ji propojit s rozumností. Vždyť i my, kteří věříme v to, že Bůh může křísit mrtvé, své zemřelé pohřbíváme a nečekáme roky na zázrak s mrtvolou ve skříni a nepodloženou vírou v srdci. Jsme všichni jen lidé a sám dobře víš, že pro Oldu by to nebyl první případ, kdy od něj manželka odešla. Píšeš, že víš, jak těžké to s ním má – a máš pravdu. Proč si tedy nepřiznat možnou pravdu, že tito dva spolu nemohou být šťastní? Vím, že namítneš, že jde o věčný život a ne o časné štěstí, ale jsou zde také děti, které potřebují, aby jejich máma byla v pohodě a ne stále vystresovaná z nefunkčního manželství, ze zcela legálních tužeb a potřeb, které jí Bůh vložil do srdce jako každé ženě, každé bytosti, a které jsou nenaplněné. Ona tu naději na jeho změnu prostě asi nevidí a co je pak lepší? Naděje, že začne žít nový život, který jí časem přinese pocit štěstí, tak důležitý i pro jejich děti, nebo dodržení manželské smlouvy bez naděje? (a ona na to má právo, nevidět tu naději, tak jako Olda má právo být takový, jaký je, velmi problematický pro skutečné vztahy, zřejmě neschopný se změnit; proč jen máme pocit, že po obrácení je člověk dokonalý a všchno musí zvládnout?) Uvědomuji si, že rozvod je porušení jakýchsi nejvyšších standardů, řekl bych „best practise“, ale je třeba si taky připustit, že tím, že se někdo obrátí, nestane se dokonalým. A platí to jak o Jitce, tak o Oldovi. Oba jsou nějakým způsobem omezení, nedokonalí a tak nemůžeme čekat, že se budou chovat dokonale. Troufla bych si dokonce říct, že to nebude jen porušení „nejzákladnější smlouvy“ z její strany, ale že tato smlouva je už dlouhodobě porušována ze strany Oldy – nedostatek skutečné lásky a úcty, tedy toho, co jí při svatbě sliboval. Pokud by se Jitka nakonec rozhodla od Oldy odejít, není to podle mého názoru rezignace na lásku, víru a naději. Jen se ta víra a naděje upne k něčemu jinému než k tomu, že to s Oldou bude někdy k vydržení. Kde hledat hranici mezi vírou a nadějí na straně jedné a naivitou a ignorováním reality na straně druhé? Netroufla bych si být soudcem – Ty ano? Jen Jitka to může nějak posoudit – koneckonců je to její život a nese za něj zodpovědnost. A její zodpovědnost za její život je – a musí být – pro ni prvořadější než zodpovědnost za Oldu a jeho život. Nikdo ji v tomto nemůže poradit, protože jen ona ponese následky svého rozhodnutí, ne já, Ty nebo některý z dalších rádců. Ona se musí rozhodnout tak, jak je přesvědčena, že je to správné, před Bohem, pro ni, pro její děti. Věřím, že Bůh ji neopustí jen proto, že ztratila víru v Oldovu proměnu. Možná se ti zdá, že je pro Jitku obtížné jen s Oldou zůstat. Pravda je taková, že i rozhodnutí odejít vyžaduje hodně odvahy a naděje – je to skutečně zásadní rozhodnutí, které ovlivní rodinu ve všech oblastech – mezilidské vztahy, možná ztráta části přátel, kteří se přikloní k Oldovi jako oběti, určitě ekonomická situace, i vnitřní boj o to, jak to celé Bůh vidí (a přesto, že Bůh skrze Mojžíše ustanovil rozlukový lístek, není snadné se s rozchodem vyrovnat ani pro toho, kdo se rozhodne vzít na sebe zodpovědnost a ukončit nefunkční vztah). Uvidíme, konečné rozhodnutí je na Jitce. Důvěřuji jí, že se bude rozhodovat zodpovědně, ne lehkovážně a skutečně jí přeji, aby byla sama sebou. Pokud s Oldou není schopná vydržet, nikdo po ní nemůže požadovat, aby s ním zůstala v manželství. Jak už asi víš, už se od sebe i odstěhovali, udělala to sice nakonec Jitka, ale byl to první Olda, kdo o tom zcela vážně mluvil a chtěl to udělat. Dá se tedy Jitce divit? Já bych se jí nedivila. A zůstat formálně v manželství, kde spolu manželé fakticky ani nežijí mi příjde jako formálnost a nakonec de facto jako pokrytectví – jsou to ty obílené hroby, které navenek vypadají hezky, ale jinak jsou jen plné kostí. Nemyslím si, že by tohle bylo to, co po Jitce Bůh chce. Určitým řešením by možná bylo, kdyby žádost o rozvod dal Olda (kdysi k tomu měl i pádný důvod, jak víš) – jenže to by jednak musel mít dost odvahy aby byl důsledný a aby si vůbec byl ochoten připustit realitu, jednak si to u něj moc neumím představit – jeho posedlost tím, jak ho okolí vnímá, je příliš velká, než aby riskoval, že by se od něj někteří jeho přátelé odvrátili, že by ztratil svoji pověst. Takže od něj to asi čekat nemůžeme, ten bude spíš do poslední chvíle vytvářet dojem, že on dělá pro zachování vše, i když jsou to jen proklamace a formality, protože bohužel Jitčiným potřebám nedokáže porozumět. Jak říkám, uvidíme. Rozhodnutí je na Jitce a nemůžeme ho předjímat. Otevřené jsou všechny možnosti.
Monika 19.1.2005