Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

1) Co se také může stát:  

 Pro letošní lednové týdny modliteb došly do sborů poprvé odděleně dvě brožury, které byly dříve spojeny. Jednak program tzv. Aliančního týdne modliteb vydaný evangelikální aliancí, jednak pozvání ke společným modlitbám v rámci Týdne za jednotu křesťanů, vypracované společně Světovou radou církví a Papežskou radou pro jednotu křesťanů. Místní církve tak byly postaveny před poměrně nesnadný úkol, jak s těmito materiály naložit.

V Pardubicích začala příprava pozváním, které adresoval pastor místního Křesťanského společenství /KS/ ostatním církvím s výjimkou ČCE, CČSH a římskokatolické církve. Píše v něm, že se plně ztotožňuje s evangelikálním programem modlitebního týdne, že se KS ujímá pořádání všech modlitebních setkání a že jsou zváni věřící a duchovní ostatních evangelikálních denominací, aby se na těchto setkání podíleli. Ve zdůvodnění konstatuje, že pojetí modliteb a chval v ostatních církvích se od evangelikálního chápání odlišuje.

Výsledek poměrně bouřlivé diskuse mezi představiteli pardubických církví byl nakonec poměrně šťastný, nikoliv však zásluhou přípravných materiálů, ale spíše navzdory nim. Po několika schůzkách zástupců všech církví na půdě sboru Církve bratrské jsme dohodli několik společných ekumenických shromáždění s tím, že nikomu nevadilo, když si další setkání uspořádaly jednotlivé farnosti samy. Z mého pohledu byl nejsilnějším zážitkem modlitebního týdne jemný a pastoračně šťastný způsob, jakým uváděl modlitby bratr biskup Josef Kajnek z římskokatolické církve.

2) Evangelikální typ zbožnosti:

Myslím, že jsme si mnozí v evangelickém prostředí všimli až v poslední době, že se jednak původní Evangelická aliance přejmenovala na Evangelikální, jednak že tato změna naznačuje odlišnost chápání pojmů „evangelický“ a „evangelikální“ v českém církevním prostředí, kterou už nemůžeme vyložit poukazem na překlad pouze jediného anglického výchozího označení „evangelical“. Označení evangelikální nahradilo do značné míry pojmy „probuzenecké hnutí“ či „pietismus“ a zároveň se evangelikální zbožnost stále zřetelněji vyhraňuje vůči jiným typům zbožnosti, které evangelikální kriteria nesplňují.

Za průkopnickou osobnost soudobého evangelikálního křesťanství je považován John R. W. Stott /1921/, syn londýnského lékaře a pod jeho vlivem nadšený ornitolog, který se v prostředí křesťanského studentského hnutí přiklonil k osobní víře v Krista a rozhodnému biblickému pojetí teologie a církevní práce. Mezi jeho nejznámější knihy patří, vedle biblických komentářů, „Křest a plnost Ducha“ /1964/, „Porozumění bibli“ /1972/, „Rozum má svůj význam“ /1972/, „Písmo a kultura“ /1979/ a kniha známá v českém překladu pod titulem „Úzkou cestou“.

Ústředním důrazem Stottovým je vášnivá obhajoba autority Písma svatého a jeho nadřazenosti nad všemi ostatními církevními autoritami a tradicemi. Dále přesvědčení, že budoucnost křesťanství není možná bez biblicky dobře vedených sborů, které plní i významnou sociální funkci. Ve svém komentáři k listům Janovým z roku 1964 zdůrazňuje tři nezbytné známky pravého křesťanství: víru v Ježíše Krista přišlého v těle, poslušnost vůči Božímu přikázání a bratrskou lásku. Oceňuje význam hermeneutiky při výkladu biblického textu a ví o mnohosti výkladů, z nichž plyne vnitřní rozmanitost a potřebnost diskuse uvnitř evangelikálního hnutí.

Zdá se mi, že pokud se máme s určitým typem zbožnosti vyrovnat v jeho silných stránkách a nejlepších představitelích, nemůžeme osobnost Johna R. W. Stotta obejít, stejně jako předcházející duchovní vývoj v anglosaském prostředí spjatý s osobností Johna Wesleyho a vznikem metodismu. V českém prostředí se s těmito důrazy bezprostředně setkáme v životě Evangelické církve metodistické a Církve bratrské, kde se podařilo a daří budovat intenzivně žijící sbory, vedle nichž si někdy připadám svým pracovním tempem jako unavený ospalec.

Naproti tomu bych zůstal opatrný vůči účelovým pokusům ukrýt pod střechu evangelikalismu některé další charismatické a radikálně letniční skupiny, které by tím chtěly získat vážnost a solidnost tradičně uznávané a respektované zbožnosti.

3) Evangelíci v dialogu s evangelikály:

V prostředí naší církve se setkávám tu a tam s velice podrážděnými reakcemi na každou kritiku, která je nám adresována z evangelikální strany a velice dobře cítím, že na této ekumenické frontě se vztahy ochlazují. Nicméně vidím stále jasněji a každé otevření evangelického zpěvníku mi vždy znovu potvrzuje, že nedílnou součástí českobratrského evangelictví zůstává na sborové úrovni neodstranitelný vliv pietismu a probuzenecké zbožnosti. Celá generace církevních pracovníků prošla pronikavým vlivem evangelizačního spolku Snaha a lidé ve sborech i velmi civilních farářů milují vedle zpěvníku Svítá probuzenecké písně a nevidí v tom žádný rozpor. Na konci 80. let jsem byl v Pražském seniorátě velmi intenzivně účasten na procesu postupného odcházení pozdějšího Křesťanského společenství Dana Drápala z naší církve a v 90. letech jsem se jako tehdejší člen PO teologického SR účastnil těžkého rozhovoru s bratrem Janem Klasem před jeho odchodem z ČCE. Při obojí příležitosti jsem si uvědomoval, jak odcházejí lidé, kteří jsou celým svým životem a rodovou historií vpleteni do naší církve a jak je iluzí si myslet, že jejich odchodem přestane v našich řadách existovat probuzenecké křídlo, i když poněkud ustoupilo do pozadí.

V naší tradici však každý věroučný důraz existuje pouze v rozhovoru s ostatními důrazy a v tomto smyslu je výstižnou skutečností, že se hlásíme ke čtyřem konfesím najednou. Strany dialogu mění svá jména a pozice se posouvají, ale stále tu stojí v rozhovoru, naslouchání a občasném napětí pietisté a civilní interpretace, lidé otevření vůči veřejnému životu a lidé obrácení dovnitř sborů, liturgové a vyznavači strohé prostoty bohoslužby, teologové ponoření do odborné biblické exegeze a teologové volně se inspirující celou šíří duchovních podnětů, psychoterapeuti a zásadní odpůrci jakékoliv psychoterapie atd. Skoro jako by bylo popřením naší identity pouze to, když by se určitý směr stal směrem jediným a přestal naslouchat ostatním.

V tomto naznačeném smyslu zaujímá naše církev značný prostor, což je sice pěkné, ale zároveň náročné a napadnutelné. Evangelikálové rádi uznají, že jsou mezi námi také upřímní a věřící křesťané podle jejich představy, ale zároveň nám vytknou, že mezi sebou trpíme i mnohé ostatní, že nevylučujeme rozvedené faráře, že nikoho nesoudíme pro jeho sexuální orientaci, že jsme otevřeni mezináboženskému dialogu a naopak nejsme nadšeni myšlenkou misie mezi židy,že si s potěšením přečteme i Harry Pottera, že mezi námi mohou najít a nacházejí svůj duchovní domov i křesťané, kteří odešli z některé výběrové církve.

Podle mého názoru není potřeba reagovat podrážděně a neslibuji si nic od občasných prudkých přestřelek v církevním tisku. Chtěl bych povzbudit sebe i druhé k pozitivnímu postoji, který by si vážil vlastní pozice, ale nezmařil vzájemný rozhovor a naslouchání. Prostě na sebe vezměme úděl lidové církve, která nebude nikdy dokonalá, a nabídněme druhým svou zkušenost a svůj zážitek vnitrocírkevního rozhovoru. Učiňme tak bez přehnané pýchy, protože neoddiskutujeme bolestnou slabost řady našich sborů, naučme se od evangelikálů mnoho moudrého a potřebného ve způsobech sborové práce a vnímejme nesamozřejmost a vzácnost prostoru svobody, ve kterém jako evangeličtí křesťané žijeme a dýcháme. Pokud se nám to podaří alespoň trochu, tak zhodnotíme hřivnu, kterou jsme od Pána Boha jako církev dostali.

Miloš Hübner
autor je senior Chrudimského seniorátu a farář v Trnávce

z časopisu Český bratr 09/2004