On doufá, že pak, až po smrti bude patřit k těm co Krista očekávají? A ke komu patří nyní!?  K těm co Krista neočekávají? On se již nyní neodvažuje patřit mezi ty, co Krista očekávají? 

V otázkách spásy v jistotě dané vírou v Krista, odpovídají římští katolici stejně nejistě. A čím jsou starší, tím se jejich nejistota prohlubuje spolu s duchovní prázdnotou chrámu jejich těla, ve kterém si Bůh příbytek neučinil kvůli ohavnému modlářství. Neví že Kristu lze patřit navěky již již nyní. Neví že ve víře je spása. Toto nevědění a jistá nejistota spásy je strašlivou temnotou duše, způsobené římským modlářstvím.  Tolik slov o Kristu, krásných obrazů, mší, písní, zpovědí, přijímání, vší té pozlacené nádhery  nakonec vyprodukuvalo jenom doufání o  posmrtném a nejistém patření mezi očekavatele Krista! A  to je  hodně málo, méně než málo. Jistotu, že bude v očistci má obrovskou. Má víru v neexistující posmrtnou instituci, namísto víry v Krista existujícího v srdci již nyní. Pozemská instituce ho dovedla, až k doufání, že po smrti snad bude patřit mezi očekavatele Krista, a další posmrtná očistná instituce ho dovede ke Kristu. 

To jisté co máme od Krista nyní, on ve své malověrné a falešné pokoře bude možná mít až po smrti. 

Je děsným paradoxem, že někdo kdo si říká "křesťan", vyplýtvá tolik sil a času na to, aby neustále dokazoval nejistotu spásy sobě i ostatním.