1Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? ·  

2Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít?      ·  

3Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? ·  

4Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. ·  

5Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. ·  

6Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. ·  

7Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. ·  

8Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. ·  

9Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. ·  10Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. ·  

11Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. ·  

12Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; ·  

13ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. ·  

14Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.   · 

 

1Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost?  

 V parafrázovaném překladu to zní takto:    

 Co  z toho plyne pro nás? Že máme setrvávat v hříchu, abychom mu dali příležitost udělit nám ještě větší milost?   

Tady Pavel opět jako psycholog zná naše myšlení, kdy si najdeme často důvod hřešit dál s vědomím, vždyť nám  to Bůh odpustí. Takže zneužíváme Boží milosti. Dopustíme se špatného jednání a klidně toho ani nelitujeme, nečiníme pokání..   A Pavel jasně říká Ne   Proč? ! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít?  Jestliže se ztotožníme s Ježíšem, tak se s ním ztotožníme i ve smrti.On zemřel za nás a my s ním. On provždy vyřešil záležitost hříchu za nás a Bůh nás, kteří jsme uvěřili Kristu a ztotožnili se s ním, vidí jako mrtvé pro hřích   Zdá nepochopitelné, ale 3 veršem Pavel říká:   ·  

3Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? ·  

4Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.     

 Kdy tedy začala naše smrt? Pokřtěním v Krista Ježíše. V Pavlových dobách se v církvi obvykle křtilo ponořením nově obrácených do vody. A to úplné ponoření. Tato forma křtu byla chápana jako symbol smrti a pohřbu starého způsobu života , po níž následuje vynořením vzkříšení k životu  s Ježíšem. Takže od tohoto okamžiku křtu je starý život pohřbený, je mrtvý a zacházejme s tím starým životem jako by byl mrtvý a těšíme  se z nového života s Ježíšem.   V parafrázovaném překladu zní tyto verše 2 a 4 takto:   

   Ovšem, že ne. Náš dřívější bezbožný život přece již zanikl, jak by mohl ještě pokračovat? Kdo se bytostně spojil s Kristem, má účast  jak na jeho životě, tak hlavně na jeho smrti, jak vyznáváme ponořením do vody při křtu.. Vždyť je to výraz definitivního rozchodu s dřívějším životem.  

Takový působivý křest zažili křesťané o letnicích, kdy Petr pokřtil několik tisíc lidí. Ti lidé neznali ještě NZ, byli to židé a je přivedla ke křtu ta touha skoncovat s hříchem a začít žít nově životem, k němuž sílu dává Duch Svatý, Pán Ježíš i Otec. Proto ta slova. Křtím tě ve jméno Syna, Otce i Ducha Svatého. Jako bychom dostali novou identitu. Byli jsme adoptováni za Boží děti.   Dále Pavel píše a jistě pochopíme, že   jako za Kristovou smrtí následovalo vzkříšení - je toto na zemi počátek  úplně nového života, nové  existence, tento nový život začíná už zde na zemí s Ježíšem.  Nyní máme neporušené obecenství s Bohem a svobodu od hříchu. Proto říkáme Bohu Otče náš. To je nová kvalita vztahu.Takový vztah k Bohu nikdy neexistoval    A pak se Pavel dostává k tomu, jak je to s naším hříchem.   · 

 6Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. ·  

7Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu.  

 Je to logické. Jak může na nás působit hřích, když starý člověk v nás zemřel. Tady moc hříchu končí. Nemůže na nás. Jsme vysvobozeni od hříchu od jeho otroctví   Nejlépe to vyjadřuje parafrázovaný překlad:  

Víme přece, že naše dřívější já bylo ukřižováno s Kristem. Aby se vymanilo z nadvlády zla, muselo zemřít, protože jen mrtvý je mimo jeho dosah.   

 8Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. ·  

9Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. ·  10Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. ·  

11Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.  

 Co ty verše vyjadřují? Zase nám to napoví  a přiblíží parafrázovaný překlad  

  Když jste tedy své já nechali s Kristem zemřít, musí teď být na nás vidět, že žijeme docela jiný život. Kristus zemřel proto, aby jednou provždy zničil zlo, jímž člověk dává smrti právo nad sebou. Když potom vstal z mrtvých, je už smrt proti němu bezmocná., na jeho život má nárok pouze Bůh. I vy tedy, jestliže jste zemřeli hříchu a jste spojeni s Ježíšem Kristem, se zlem teď nemáte nic společného a váš život patří jedině Bohu.  

Tady je důležitá poslední věta, že náš život pak patří Bohu? Kdy? Když jsme uvěřili v Krista, ztotožnili jsme se s ním a uvědomili, že jsme zemřeli hříchu. Patřit Bohu znamená, že naše existence už není omezena fyzickou smrtí. A co je to ten hřích v nás? To není to, že v sobotu půjdu do práce, sním nečisté jídlo, napiji se piva apod, ale hříchem je to, jak se chovali Adam s Evou vůči Bohu v zahradě Eden. Ta revolta, ta snaha být jako Bůh, ta nevděčnost a z toho neposlušnost Prostě ty vlastnosti  a chování , kvůli nimž byl pak Satan svržen z nebe  s těmi, kteří se k němu přidali , z nebe.   V další a poslední části 6. kapitoly pak Pavel vysvětluje, jak se máme my křesťané  k nám navzájem v životě chovat, abychom ten čistý list nové existence neposkvrnili. Abychom nepáchali zlé věci  a tělo nepropůjčovali pochybní požitkům a nevázaným zábavám. Pavel ve své době neznal tvrdé alkoholické nápoje, nebyly drogy  a jiné věci. Dnes by svá varování upřesnil. Z hlediska sexuální morálky však v Římě probíhaly hotové orgie.  Pavel také nevěděl nic o tom, k čemu vedou krvavé revoluce, národnostní, rasové  a náboženské konflikty… Ale to, na co nás upozorňuje, by mělo stačit. V nebi bude líp a vše snazší, protože tam nebude hřích a s ním spojené zlo jako tady na zemi. A proto mimo jiné píše, že nesmíme povolit zlu, aby se stalo naším pánem. A to zlo je někdy tak strašně silné, ve válce i po nich, když se vyrovnávají účty a lidí se vzájemně mstí.  A tak závěr 6. kapitoly zní optimisticky.     · 

 22Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. ·  

23Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu   v parafrázovaném překladu?   

  Hřích dává svou odplatu  - smrt   Bůh dává jako projev své milosti věčný život před sebou. Získáváme ho prostřednictvím našeho Pána Ježíše Krista ¨ 

V další sedmé kapitola se Pavel zamýšlí na literou Zákona a živým Kristem     ·  

1Což nevíte, bratří – vždyť mluvím k těm, kteří znají zákon – že zákon panuje nad člověkem, jen pokud je živ? ·  

2Vdaná žena je zákonem vázána k žijícímu manželovi; když však muž zemře, je zproštěna zákona manželství. ·  

3Pokud je tedy její muž naživu, bude prohlášena za cizoložnici, oddá-li se jinému muži. Jestliže však manžel zemře, je svobodná od zákona, takže nebude cizoložnicí, když se oddá jinému muži. ·  4Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu. ·  

5Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. ·  6Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona. ·  

7Co tedy máme říci? Že zákon je hříšný? Naprosto ne! Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: ‚Nepožádáš!‘  

 Pavel se snaží vysvětlit, že zákon nemá moc ke spasení nikoho  ani člověka, který se snaží zákon dodržovat, protože nelze dostát všem jeho požadavkům Takže spasení nelze dosáhnout zachováním zákona, ale osvobodit nás může jen Ježíš Kristus. A vztah k zákonu se snaží ukázat na příkladu manželství. Když jeden z partnerů zemře, manželský závazek na druhého se už nevztahuje. Protože jsme zemřeli s Kristem, pak už nás zákon nemůže odsuzovat. Zákon nám nedává moc ke spravedlivému životu, ale tu moc nám dává Duch, s nímž jsme spojeni s Kristem. Lidé to těžko chápali, pokud už nebyli spojeni duchem s Ježíšem. A tak stávalo a  stává i dnes, že lidé se snaží zasloužit si přístup k Bohu dodržováním určitých pravidel. A ono  to jde těžko. Často člověk je zklamán tím, že to prostě nedokáže, A pak je obrovskou úlevou zjištění, že cesta k Bohu je otevřena ne díky chování lidí, ale díky Kristově oběti. A oni mají tu cestu otevřenou jednoduše tak, že budou Kristu důvěřovat. A pokud lidé se takto rozhodnou, tak zažijí pocit bezpečí a Boží lásky a už se nesnaží dostat se k Bohu dodržování pravidel, a přesto přitom se stávají podobnější Kristu než dříve, protože každý den žijí s ním. Chápali to tak židé? Žide věřili, že patří Bohu už tím , že jsou součástí židovského systému. Jsou obřezaní, účastní se všech náboženských  slavností, chrání se před rituálním znečištěním, a tím jsou spaseni. Čili účastí na všem, co nařizovalo jejich náboženství. Něco podobného si později mysleli i křesťané .Stačí přece být pokřtěn, přijímat tělo Páně, vyznávat hříchy knězi a spasení je jisté.  Ovšem církev nikoho nespasí. To byl ten omyl.  Církev to nedokáže ani židovský obětní systém.   Ale k čemu je tedy Zákon?    Kristus  nezemřel proto, abychom mohli dodržovat zákon, naopak zákon je příčinou, proč potřebujeme Krista. Kdo by nám ukázal naše chyby.. kdo by nás obvinil.,kdo by nám řekl pravdu  o nás samotných?    A tak se znova zaposlouchejme do posledních veršů sedmé kapitoly  v parafrázovaném překladu.  

  Zákon, jak víme, pochází od Boha. My jsme však slabí lidé, jako otroci prodaní hříchu. I když víme, co je dobré a správné a chceme se tím řídit ,vyzní naše snaha často v pravý opak. Třebaže máme dobrou vůli. neumíme ji proměnit v čin. Jakoby v nás jednal kdosi jiný proti našemu lepšímu přesvědčení., takže Boží vůli neustale ustupujeme., ačkoliv rozumem ji schvalujeme. Čemu  to nasvědčuje? Ukazuje se totiž,že uvnitř jsme ovládáni zákonem zla, který naše nejlepší úmysly dovede převrátit ve špatné jednání. Na jedné straně rozumem chceme sloužit Bohu a dobru, na druhé straně neustále podléháme zlu. Jak ubozí jsme mi lidé"Což neexistuje vysvobození z toho nešťastného  otroctví? Díky Bohu existuje. Je tu cesta, kterou nám otevřel Ježíš Kristus,       

   V 8.kapitole se Pavel zamýšlí nad tím co získáme, když se rozhodneme pro Krista žit  s ním. Především je to toto:   ·  

1Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši,    

To je projev v milosti. Prostě vyjádření ve smyslu Nevinen, propusťte ho.  A  čím si toto rozhodnutí o milosti zasloužíme? Opakovaně jsme porušovali Boží Zákon a za to je  soud a smrt, ale on nás prohlásí za nevinné a není již žádného odsouzení.   Co se vlastně stalo i s námi, že dostáváme takovou  taková milost?   ·  

2neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. ·  3Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, ·  

4a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.     

  Pohané to možná hůře chápali,ale židé věděli že v chrámu byly neustále předkládány zvířecí oběti a ty ukazovaly na závažnost hříchu. Krev zvířat však nemohla hříchy doopravdy odstranit, ale ukazovalo to nato, že musí přijít někdo jiný dokonala oběť. A Bůh ta zařídil tak, že poslal svého Syna, aby  to splnil. Ten příběh a čin se nedá jen tak přečíst, ale musí se zažít. Člověk si musí představit jaké to je, že má být odsouzen  a najednou se nechá za něho, za mne odsoudit  a potrestat někdo jiný a tím nás zachraňuje. Ten příběh  a ta pravda se přijímá díky Duchu Svatému a s člověkem to pořadně zatočí. To je to znovuzrození. Něco jako je ve psychoterapii vhled, najednou je to jasné, otevřou se oči a problém chápeme.  A tady je to podobné.To je to uvědomění si milosti, jsem zachráněn, ani smrti se bát nemusím, a s tím spojená obrovská radost. Ne každý je to schopen hned pochopit. Někdy to nějakou dobu trvá, ale je to i nový začátek. Není to  však vědomí, kdy si můžeme dělat co chceme a zákon nás nezajímá, ale naopak plním  požadavky Zákona, ale už ne ze strachu, ale z lásky a s pomocí víry v Ježíše. Prostě na nás působí Duch Boží. A proto Ježíš na otázky, který zákon v Desateru je největší , nevyjmenuje ani jeden, ale odpoví úplně jinak.  Miluješ? Jistě každý miluje i sebe. To samo o době není nic špatného, ale stejně tak miluj i bližního  a nepřej mu nic špatného jako si to nepřeješ sobě. A láska nepatří jen k člověku, ale i Bohu. Jak do vlastně tenkrát bylo??   ·  

34Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se · 

35a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: ·  

36„Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ ·  

37On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ ·  

38To je největší a první přikázání. ·  

39Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ ·  

40Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

   Takže největší přikázání je milovat Boha a to druhé je podobné. Vztah Zákonu je  nyní postaven na lásce.   Pavel jasně zdůrazňuje:     · 

  8Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. ·  

9Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. ·  

10Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. ·  

11Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. ·  

12A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. ·  

3Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. ·  

4Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. ·  

15Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! ·  

16Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. · 

  17A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.  

 Takže co nám dává spojení s Kristem?   Opět to hezky pochopíme v parafrázovaném překladu.  

  Ale vy,jestliže Duch Boží ve vás působí, jste jím vedeni k docela jinému životu. Patříte-li opravdu Kristu, nemůže to být jinak. Z vlivu zla se vaše tělo vyprostilo Kristovou zásluhou, jeho bezúhonnost vám teď zprostředkovává život vyvěrající  z jeho Ducha. A tento Duch, jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše Krista, vzkřísí i vaše smrtelné tělo, pokud jej v sobě necháte sílit a vládnout. Ano, bratři, teď už nejsme podřízeni tomu, k čemuž nás dříve naše přirozenost vedla. Kdo totiž sám sobě ve všem vyhoví, ten sám sebe zničí. Kdo však  s pomocí Boží vítězí nad svými slabostmi, ten získá nepomíjející život. Kdo se dá vést Božím Duchem,  smí se právem pokládat za Božího syna a dceru. Bůh nám daroval postavení vlastních dětí, které se k němu obracejí jako k milujícími Otci  a jimž patří všechno, co patří jemu. Duch svatý nás o tom ujišťuje.    

   Dává nám to, že už nejsme ustrašení otroci hříchu, ale Boží děti a  On Ježíš nás povzbuzuje, abychom mohli prosit Otce o vše, co potřebujeme. Máme se komu obrátit, nikdy nejsem sami, vždy je s námi Otec. A když potřebujeme udělat nějaké důležité rozhodnutí, všimněte si, že se  Pán Ježíš vždy obrací k Otci.   No, určitě nás čekají i problémy a trápení. To platilo v době Pavlově a i potom po celá dvě tisíciletí.   ·  

26Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. ·  

27Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. ·  

28Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.   

     A závěr 8 kapitoly:   Tady Pavel píše skoro až adresně římským věřícím, protože je za několik roků potkalo obrovské utrpení. Jistě znáte Qvo vadis a jiné příběhy z Říma. Rozpoutalo se peklo proti křesťanům i židům.  A Pavel jakoby to  tušil  a také věděl, že jeho slova budou obrovskou posilou všem trpícím. A křesťané v Říme končili v arénách jako potrava šelmám, byli upalováni, křižováni… A v dalších dějinách? Nejen fyzické utrpení, ale ještě horší je utrpení duševní a duchovní. Ostatně to prožíval Pán Ježíš na kříži, když se mu posmívali a zpochybňovali jeho Božství. A on tam visí asi nahý a je to Syn Boží. A on nevolá, Otče pomoz mi, protože by tím nesplnil úkol své oběti. Obdivuji Mistra Jana Husa. Vždyť musel být zklamán církví, institucí, která si přivlastnila práva, která patří jen Bohu. A On zůstává přesto Bohu věrný. A takových věřících bylo více a  ani o nich nevíme. Bůh je však zná dobře. Dnes nás nikdo nekamenuje, neupaluje, ale na věřícího působí jinak. Satan má mocnější zbraně.   Jen tak na okraj. Zapůsobil na mne příběh o čarodějnických procesech v Salému. Tam byli popravení nevinní lidé lživě usvědčeni křesťany, kteří naletěli lžím. A jeden z nevinně obviněných zvolal před popravou, když mu dávali oprátku: Žádný Bůh není. Ještě, že Bůh vidí do našeho srdce a jistě ho i za to omilostní. Ostatně i Job prožil podobná trápení od svých přátel.   A svět dnes?? Největší zločinci světa, třeba SS pocházeli z křesťanských rodin a to i z protestantských. Žasnu nad tím, kolik věřících se dnes klidně zapojí do společenského štvaní, odkud je blízko k opětnému neofašismu.     Pořad v TV o staletých lidech. Asi 25 osudů. Možná každý měl a potkalo ho nějaké trápení. Byl tam člověk, kterému již všichni zemřeli on ta pevně se drží víry, jiný se Bohu až vysmíval a bohužel  jeden například prohlásil. Já přestal věřit v Boha. Proč? Když mi manželku odvezli Němci do Osvětimi.     A proto jsou důležitá poslední slova 8. kapitoly.   Cituji:   ·  

36Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ ·  37Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. ·  

38Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ·  

39ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.   

Na tato slova bychom měli pamatovat v každém utrpení a umět se správně zachovat.   Já to často nedokáži. Zdá se mi navíc, že křesťanství je zničené.