Grano Salis - Vyžaduje Bůh dětskou oběť?

Žijeme ve světě, kde nejen dětská oběť není bohužel nic výjimečného. Následující slova pocházejí od jednoho syna misionáře.
Před časem jsem byl pozván na setkání žen a mužů zastupujících několik desetiletí misijní práce. Jako děti jsme byli posláni do internátních škol a hostelů, protože naši rodiče šířili evangelium. Dnes mi to připadá nepředstavitelné, ale tehdy se to od nás očekávalo a byla to norma. Patřilo to k naší povinnosti, k oběti, kterou jsme přinesli, aby druzí mohli slyšet o Ježíši. Někteří lidé na našem srazu, byli tak hluboce zraněni, že v rozhovoru nebo proslovu počítali zmínky o Ježíši či o Bohu, a když napočítali do šesti, zvedli se a odešli. Zkrátka to neunesli.

Křesťanské misie mají pohnutou minulost. Naplňovaly neuvěřitelně důležité a záslužné cíle, ale zároveň byly zdrojem nepopiratelného trápení. Často představovaly dvousečný meč, který do ničeho netnul tak prudce jako do života vlastních dětí misionářů, dětí, které byly často obětovány na oltář šíření dobré zprávy Ježíšova evangelia. Dobrý účel spasení světil prostředky a na přítomnost dětí se často pohlíželo jako na překážku pro misii. Jejich ztráta představovala nezbytnou cenu ve jménu "vyššího dobra".
Připojím i něco, ze svých osobních zkušeností. Skoro 15 let jsem byl v postavení správce sborového domu. Za tu dobu jsem viděl, jak se chovají děti sloužících bratří. Z čehož se dá usoudit, jak tyto jejich děti často trpí tím, že jejich otcové a matky svůj volný čas obětují na takzvané Boží dílo. Bohužel se to nechtěně dotýkalo i mých dětí. Když jsme si to začali uvědomovat a chtěli změnit svůj postoj ke svým dětem tím, že jsme jím začali dávat více svého času na úkor služby, začaly se šířit pomluvy na naší adresu. A hádejte od kterých lidí. Nakonec jsme museli odejít, protože jsme nesdíleli jejich pohled na "dětskou oběť" ve jménu "vyššího dobra".
Kdysi dávno jsme byli s manželkou na návštěvě v jednom Polském sboru. Zpátky na vlak nás autem vezl syn jednoho misionáře. Pouštěl nám nějaké křesťanské písně a jedna byla docela šokující. Tomu mladíkovi se očividně líbil text asi tohoto smyslu, "je docela jedno komu sloužíme, hlavně že sloužíme", je to už 25 let, tak si už nepamatuji slova.
V Ugandě mají takový rituál, dítě, které se dá pořídit za 80 dolarů, je zavražděno, rozčtvrceno a obětováno teritoriálním duchům. Je zakopáno v rozích nové budovy nebo firmy jako ochrana proti finančnímu krachu.
Pokud obětujeme své děti na oltář náboženství, národního státu, kariérního postupu, zajištění zaměstnání, finančního zisku nebo vědeckého pokroku, mělo by nás překvapit, že se snažíme své jednání ospravedlnit tím, že ho "spatřujeme" v samotném Božím charakteru? Pokud to bylo dobré pro Boha...
Jeden z narativů o Bohu uvádí, že Bůh kvůli hříchu vyžadoval oběť dítěte, aby usmířil spravedlivé rozhořčení a svatý hněv, přičemž tou konečnou dětskou obětí byl Ježíš. Je-li Bůh takový, není logické, že kráčíme v jeho stopách? Intuitivně ale víme, že taková myšlenka je nesprávná - zoufale nesprávná.
A v tom spočívá jeden z nejprůkaznějších dopadů náboženství (nebo patriotismu nebo nacionalismu aj.). Užívá moc k ospravedlnění svých skutků, které zdůvodňuje Božími úmysly a Boží vůli. Samotné Písmo se stává narativem užívaným v nejlepším případě ke špatným rozhodnutím, ale také k páchání strašlivého zneužívaní.
Hebrejská Písma nepopíratelně a otevřeně prohlašují, že Bůh nenávidí dětskou oběť a staví se proti ní v každé její podobě. Příběh Abrahámova syna Izáka je úplně jiná záležitost a zaslouží si samostatný článek.
Mnohokrát jsem zažil ve svém sboru, jak dokážou děti vyvést z míry některé bratry a sestry. Mírně živější děti se stávaly předmětem vyčítavých pohledů, směřovaných na jejich sestry matky a bratry otce. A to zpravidla tak dlouho, dokud nebyly vyvedeny. Ruší přece svatý obřad. A přitom Ježíš jasně sdělil, nechte děti a nebraňte jím jít ke mně.
V neděli jsme se byli po roce podívat do našeho "mateřského" sboru na křest. Vzali jsme sebou snachu, která projevila zájem křest vidět a vnoučata. Můžu směle říct, že naše živá vnoučata byla až nezvykle mírná a hodná. Zcela očividně byla pod uklidňujícím vlivem svých strážných andělů. Ale zároveň jsem viděli stále stejný obrázek, najednou jedná sestra nevydržela živost jiných dětí a raději je odvedla ze shromáždění ven. Slova Ježíše ji v té chvíli nic neříkala. Zvyky jsou jako železná košile, i ty špatné.
Jedná se o zcela jasnou oběť dítěte v zájmu vyššího dobra, ale v čím zájmu především? Božím nebo tělesným bratřích a sester?

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace