Grano Salis - Výklad veršů vybraného biblického oddílu textu: Exodus 2,1

poslal karels

Kniha Exodus označovaná někdy též jako 2. kniha Mojžíšova, je druhá kniha Tóry neboli Pentateuchu a zároveň i Starého zákona. Kniha vypráví o odchodu Izraelitů z Egypta pod vedením Mojžíše a jejich putování pouští.

Ex 2,1-3

Muž z Léviova domu šel a vzal si lévijskou dceru. Žena otěhotněla a porodila syna. Když viděla, jak je půvabný, ukrývala ho po tři měsíce. Ale déle už ho ukrývat nemohla. Proto pro něho připravila ze třtiny ošatku, vymazala ji asfaltem a smolou, položila do ní dítě a vložila do rákosí při břehu Nilu.

Zpráva o Mojžíšově narození v knize Exodus je velmi stručná. V malém prostoru prvních tří krátkých veršů v kapitole (2,1-3) se dočteme, že nějaký muž z domu Levi si vzal dceru Levi, která otěhotní a porodí syna: a vzal si dceru Lévi. (2,1) Částice את v tomto případě ukazuje ke konkrétní Léviho dceři, nikoliv k nějaké dceři.[1]

Chlapec je skrytý po dobu tří měsíců a je vložen do rákosí na břehu řeky (3b). Další údaje, které bychom na tomto místě očekávali, jako jsou jména rodičů, existenci ostatních sourozenců, případně další rodinné údaje jsou zde vynechány, neboť se text soustřeďuje na dramatickou okolnost při narození dítěte a jeho následné záchraně. Až ve čtvrtém verši se dozvídáme, že narozené dítě má starší sestru, když čteme následující text:

2,4

Jeho sestra se postavila opodál, aby zvěděla, co se s ním stane.

Sestra stála poblíž, zatímco novorozený Mojžíš je položen do rákosí. O jménech rodičů Mojžíše se dozvídáme až v dalších kapitolách textu knihy: Amrám si vzal za ženu Jókebedu, svou tetu. Ta mu porodila Árona a Mojžíše. (Ex 6,20)

Dokonce i v této poměrně strohé zprávě o jeho narození jsou zmíněny některé výjimečné okolnosti. Když se Mojžíš narodil a jeho matka ho uviděla, je v biblickém textu zaznamenáno כי־טוב tedy doslova „že dobré“ (překladatelé tohle spojení překládají, že byl půvabný). Užití těchto hebrejských slov není jistě náhodné. Stejná řeč se vyskytuje při stvoření světa, viz: Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. (Gn 1,10), doslova כי־טוב (že dobré).

Užití stejného slovního spojení כי־טוב jak v textu v souvislosti Mojžíšova narození, tak i při stvoření světa nepochybně předznamenává mimořádný osud Mojžíše v dějinách lidstva. Podobně podtrhuje mimořádnost Mojžíšovy osoby ještě naprosto stejné užití hebrejského slova תבת v popisu jeho záchrany a při potopě světa. Udělej si archu (תבת) z goferového dřeva. (Gn 6,14) A nemohla ho více skrývat a vzala pro něj papyrový košík (תבת). (Ex 2,3a)

2,5

I sestoupila faraonova dcera, aby se umývala v řece a její dívky se procházely po břehu řeky a uviděla košík mezi rákosím a poslala svou otrokyni a přinesla jej.

Stejné hebrejské slovo תבת, které je užito jak pro archu, tak pro košík je užito v obou textech. To je druhý vážný argument pro mimořádné okolnosti, které se odehrály po Mojžíšově narození, a tedy dokazují mimořádnost Mojžíšovy osobnosti.

Jan Heller v souvislosti s Mojžíšem a jeho vložení v košíku do rákosí řeky připomíná[2], že existuje příběh o králi Sargonovi, často citovaný jako obdoba Mojžíšova příběhu z Ex 2,1-11. Je zřejmé, že toto vyprávění mělo nějak Sargona glorifikovat, ale není zcela jasné, zdali měl motiv košíku už dříve mytickou minulost a je-li tedy šifrou nějakého výjimečného údělu či jen znamením zvláštního božského opatrování.

Jsem Sargon, mocný král, král Akkadu. Moje matka byla chudá, otce jsem nepoznal. Bratr mého otce bydlil v horách. Mé město je Azupiranu na břehu Eufratu. Matka mne porodila v skrytu a vložila do koše z rákosí, vymazaného smolou. Vložila mne do řeky a ta mne donesla k Akkimu, zahradníkovi. Akki mne přijal za syna a vychoval a učinil zahradníkem. Tu si mne zamilovala Ištar a vládl jsem 55 let.[3]

Tu sestoupila faraónova dcera, aby se omývala v Nilu, a její dívky se procházely podél Nilu. Vtom uviděla v rákosí ošatku a poslala svou otrokyni, aby ji přinesla. (2,5)

Jaký měli vztah k řece Nilu staří Egypťané? Voda jistě zaujímala v kulturním životě Egypta důležité místo, bývala vysoko hodnocena v celém žebříčku hodnot egyptské společnosti. Dokonce v systému víry egyptského náboženství zaujala voda místo podstatné části kulturní identity.[4] Jednoduše řečeno voda byla v egyptské společnosti celkově chápána pozitivně. Ale vždyť to vyplývá z podstaty věci: voda je život. Početná populace starobylého Egypta byla závislá na ročním cyklu povodní než na každoročních dešťových srážkách. Řeka Nil začala narůstat v polovině července a naplnila hladinu svými vodami až do měsíce října.[5]

Z větší části Nil a jeho záplavy poskytoval tehdejší Egypťanům pohodlný život, a tak jim zůstal prostor také na duchovní úvahy, jako je kupříkladu starost o posmrtný život. Nicméně v určitém období historie Egypta po řadě plodných let přišly roky se stavem slabých záplav a suchých polí, což přineslo jenom hlad. Můžeme tímto poznatkem deklarovat vztah Egypťanů k řece Nilu. Je historicky doložené, že období povodní, které byly příliš velké nebo naopak příliš malé, jsou spojeny s obdobím úpadku a sociální nestability ve starověkém Egyptě.[6]

A i když přišly tolik požadované každoroční povodně, tak s sebou nepřinesly jenom pozitivní vliv na zemědělství, ale také komáry, díky kterým se šířila malárie, hlodavce, díky nimž se zase šířil mor a jiné možné choroby. Egypťané si rub a líc tohoto vlivu povodní velice jasně uvědomovali.

Neovlivnil tento vztah mezi přínosem a destruktivní mocí Nilu vážnějším způsobem chápání pozitivního přínosu Nilu? Jak se vyrovnala starověká egyptská civilizace s takovým rozporem? Ve starověkém Egyptě se zpravidla nehovořilo o katastrofických situacích.[7] Snad více či méně náhodou se dozvídáme o hladomorech, téměř nikdy nejsme informování o epidemiích a pokud ano, pak jedině z tehdejších zahraničních zdrojů, tj. z tehdejších klínopisných tabulek.

Nedá se často ani dopátrat, jak někdo zemřel, jednoduše to nezapadá do schématu literárního žánru tehdejší doby. Nedostatek vody by vyvolal katastrofu, a to si nikdo v tehdejší egyptské společnosti nepřál. Bylo téměř nemyslitelné v tehdejší době uvažovat o množství vod, množství záplav a přitom je spojovat s úzkostí a strachem. Jednoduše takto Egypťané neuvažovali.[8]

V pohřební, magické a lékařské literatuře starého Egypta bylo vyjádření o devastaci Nilem nemyslitelné a pokud ano, potom se tak dělo nepřímo, v přirovnáních. V textech pyramid[9] jsou nepřátelé zasaženi Nilem. Magické rituály srovnávají nadměrnou záplavu s jedem. Je to podáno tak, jako by to byla otrava jedem, a magie je pak namířená nikoliv proti potopě, nýbrž proti jedu. Ne jinak je tomu u lékařských textů, kde je zase těžký krvavý potrat srovnáván se škodlivou záplavou.

Katastrofy jsou tak zmiňovány ve zcela pozitivní rovině, což je opakem toho, co bychom jinak čekali. Toto vše ale zapadá do kulturního schématu starověkého Egypta, kdy vody jsou chápány jako něco nesmírně pozitivního. I přes svůj destruktivní charakter jsou povodně srovnávány s prvotním aktem stvoření, což je ten nejvrcholnější a nejčistší okamžik lidské historie v chápání člověka tehdejší doby. Destrukce a zničení není nějaké zlo, ale naopak se chápe jako bod nového počátku, bod obnovy.[10]

Pokud chápali tehdejší Egypťané původ různých onemocnění atd., pak jejich zdroj ležel v poušti. Poušť a voda totiž stojí v protikladu. Poušť byla součást životního prostředí, která tvořila „ideologický“ protějšek k vodě. Poušť vždy nesla „nálepku“ zla, vždyť její spojení, bylo spojení se smrtí a byla považována jako původ mnohého zla a mnoha rozličných chorob.[11] Poušť byla zajisté nehostinným místem nejenom pro Egypťany, ale také pro Izraelce. A to všechno bychom měli vzít v potaz, když přemýšlíme o těchto skutečnostech. Na potvrzení právě řečeného existuje biblický text o snu, který se zdál faraonovi. Je to velice známý příběh v biblické knize Genesis o Josefovi:

Když zase usnul, měl druhý sen. Sedm klasů bohatých a pěkných vyrůstá z jednoho stébla. A hle, za nimi vyráží sedm klasů hluchých a sežehlých východním větrem. (Gn 41,5-6)

Josefovi se zdál sen o klasech, které byly sežehlé východním větrem. Východní vítr, který přišel z pouště, což odpovídá naznačené logice, kdy z pouště nevzešlo nikdy nic dobrého. Staří Egypťané znali velice dobře životní cyklus přírody, prostředí, ve kterém žili. Byli si vědomi každoročního příchodu nemocí a vztahu tohoto období ke špatné kvalitě vody. Nicméně nepovažovali vodu za zdroj, za příčinu těchto katastrof.

Díky smýšlení starých Egypťanů jsme se dozvěděli, jaký byl jejich vztah k posvátné řece Nil. Dá se předpokládat, že staří Izraelité zcela jistě přejímali smýšlení Egypťanů. Vždyť o Mojžíši se v biblické knize Skutků píše: Mojžíš byl vychován ve vší egyptské moudrosti. (Sk 7,22) V této souvislosti si můžeme uvědomit, že příběh o narození Mojžíše a jeho přijetí na egyptském královském dvoře mělo zvláštní průběh. A byla to právě řeka Nil, kde byl v rákosí nalezen v košíku novorozenec (2,5). Řeka Nil, která pro Egypťany tolik znamenala.

2,6-9

Otevřela ji a spatřila dítě, plačícího chlapce. Bylo jí ho líto a řekla: „Je z hebrejských dětí.“ Jeho sestra se faraónovy dcery otázala: „Mám jít a zavolat kojnou z hebrejských žen, aby ti dítě odkojila?“ Faraónova dcera jí řekla: „Jdi!“ Děvče tedy šlo a zavolalo matku dítěte. Faraónova dcera jí poručila: „Odnes to dítě, odkoj mi je a já ti zaplatím.“ Žena vzala dítě a odkojila je.

Faraonova dcera otevírá košík a vidí dítě. Vypravěč pozorně vykresluje její vnímavý pohled, z kterého vyplyne její první reakce: Bylo jí ho líto. (6b) Reakce na plačícím chlapcem je překvapující, vždyť se jednalo o hebrejského chlapce. Hebrejští chlapci ale měli být podle faraonova rozkazu usmrceni: Když budete pomáhat Hebrejkám při porodu a při slehnutí zjistíte, že to je syn, usmrťte jej. (Ex 1,16a)

Avšak namísto toho, aby uposlechla faraonův rozkaz, reaguje s milosrdenstvím. Přesto má dilema, což dokládá její konstatování: Je z hebrejských dětí. (6b) Možná je to jenom zaváhání, možná vnitřní dilema, které právě faraonova dcera řeší. V tuto chvíli vstupuje do děje Mojžíšova sestra, která podpoří vstřícný postoj faraonovy dcery k plačícímu dítěti otázkou: Mám jít a zavolat kojnou z hebrejských žen, aby ti dítě odkojila? (7b) Těmito otázkami dosáhla Mojžíšova sestra, že dcera faraona zcela odmítla uposlechnout nařízení svého otce. Na potvrzení svého postoje řekne Mojžíšově sestře: Jdi! (8a) A ta jde a vybere jako kojnou svou a Mojžíšova matku, která dítě odkojila.

2,10

Když dítě odrostlo, přivedla je k faraónově dceři a ona je přijala za syna. Pojmenovala ho Mojžíš (to je Vytahující). Řekla: „Vždyť jsem ho vytáhla z vody.“

V tomto kontextu[12] helénisticko-judaistická tradice dokládá, že se faraónova dcera, která vychovala Mojžíše, jmenovala Thermuthis.[13] Při podrobnějším pozorování textu 2,1-10 nezůstane bez povšimnutí, že vypravěč ve svém vyprávění zpomaluje a chce se soustředit na událost záchrany chlapce.

2,11-12

V oněch dnech, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým bratřím a viděl jejich robotu. Spatřil nějakého Egypťana, jak ubíjí Hebreje, jednoho z jeho bratří. Rozhlédl se na všechny strany, a když viděl, že tam nikdo není, ubil Egypťana a zahrabal do písku.

V této epizodě nevíme, proč Mojžíš vyšel ke svým bratrům. Avšak je o něm řečeno, že vidí jejich otročinu (2,11a). Spatřil Egypťana, který bil jednoho z Hebrejů, zabíjí tohoto Egypťana a zahrabal ho v písku. Hebrejské slovo מכה je participium hifilu hebrejského slovního kořene נקה, s významem: bodnutí, dobíjení, pobití, potlučení, rána, porážka, zásah.[14]

Tvar participia slovesa מכה umožňuje chápat celou akci ze strany Egypťana vůči Hebrejovi, jako sérii život ohrožujících úderů.[15] Přestože nelze Mojžíšovu odplatu ospravedlnit, tak nám nahlédnutí do hebrejského textu dává pochopit alespoň z části Mojžíšovy pohnutky.

2,13-15

Když vyšel druhého dne, spatřil dva Hebreje, jak se rvali. Řekl tomu, který nebyl v právu: „Proč chceš ubít svého druha?“ Ohradil se: „Kdo tě ustanovil nad námi za velitele a soudce? Máš v úmyslu mě zavraždit, jako jsi zavraždil toho Egypťana?“ Mojžíš se ulekl a řekl si: „Jistě se o věci už ví!“ Farao o tom vskutku uslyšel a chtěl dát Mojžíše zavraždit. Ale Mojžíš před faraónem uprchl a usadil se v midjánské zemi; posadil se u studny.

Na Mojžíši můžeme vidět charakteristický rys jeho touhy pro spravedlnost, který ho bude provázet po celou dobu jeho života. Nejdříve v Mojžíšově pojetí spravedlnosti zabíjí Egypťana, aby druhý den chtěl být soudcem nad dvěma peroucími se Hebreji. Potom, co se dovídá o možném trestu za svůj čin, utíká z Egypta, aby se dostal až do země Midjánu.

Biblická země Midján leží na severozápadě Arabského poloostrova, na východním břehu Akabského zálivu Rudého moře.[16] Archeologický průzkum odhalil síť opevněných měst a osad od konce mladší doby bronzové až po starší dobu železnou. Midjánčané se dají pochopit jako jméno velkého kmene, z kterého se nám z mimobiblických záznamech zachovala jména několika jeho rodů.[17]

2,16-17

Midjánský kněz měl sedm dcer. Ty přišly, vážily vodu a plnily žlaby, aby napojily stádo svého otce. Tu přišli pastýři a odháněli je. Ale Mojžíš vstal, ochránil je a napojil jejich stádo.

Scenérie se mění, namísto Egypta je Mojžíš v Midjánu. Mojžíš sedí u studny a sleduje, jak nějaké dívky, což jsou dcery midjánského kněze, přicházejí a čerpají vodu. Na Blízkém východě toto byla práce odedávna určená ženám, přestože byla fyzicky náročná.[18] Přišli však také pastýři a tyto dívky odháněli. Mojžíš se dcer midjánského kněze zastal, zachránil je a napojil jejich stádo.

Sloveso zachránit ויושׁען ve tvaru hifilu, které je odvozené ze slovního kořene ישׁע, je užito ještě na jiném místě biblického textu knihy Exodus: Onoho dne zachránil Hospodin Izraele z moci Egypta. (Ex 14,30) Opět to samé sloveso zachránil ve tvaru hifilu odvozené ze slovního kořene ישׁע. Čitateli musí být jasné, že jednání Mojžíše je podobné jednání božímu.[19]

2,18-20

Když přišly ke svému otci Reúelovi, zeptal se: „Jak to, že jste dnes přišly tak brzo?“ Odpověděly: „Nějaký Egypťan nás vysvobodil z rukou pastýřů. Také nám ochotně navážil vodu a napojil stádo.“ Reúel se zeptal svých dcer: „Kde je? Proč jste tam toho muže nechaly? Zavolejte ho, ať pojí chléb!“

Dcery přišly za svým otcem Reúelem, který se jich ptá na důvod jejich brzkého příchodu. Oni ochotně vysvětlují, že jim pomohl Egypťan. Mojžíšovo zastání tak napomohlo tomu, že byl pozván ke společnému stolu od midjánského kněze Reúela, otce dívek.

Jedna ze zajímavostí je dvojí jméno Mojžíšova tchána. Jinde v biblickém textu se dovídáme, že Mojžíšův tchán se jmenoval Jetro (Ex 3,1; 18,1). Rozdíl bývá obyčejně vysvětlován různými proudy tradice. Například díky jednomu z vysvětlení se dozvídáme, že se jméno Jetro vykládá[20] jako titul dle akkadského atru, což znamená „přečnívající“.

2,21-22

Mojžíš se rozhodl, že u toho muže zůstane, a on mu dal svou dceru Siporu za manželku. Ta porodila syna a Mojžíš mu dal jméno Geršom (to je Hostem-tam). Řekl: „Byl jsem hostem v cizí zemi.“

Scéna, která se odehrává u studny (v. 15b-17) a druhá scéna zaměřená na nomádský rodinný život (v. 18-22) dostatečným způsobem vysvětlují, co se stalo s Mojžíšem po tom, co uprchl z Egypta.[21] Mojžíš nakonec u kněze Reúela zůstává, ožení se s jeho dcerou Siporou. Čtenář se dovídá, že se jim narodil syn, který dostal jméno Geršóm, což má připomínat, že sám Mojžíš byl hostem v cizí zemi.

-------------------------------------

[1] Tiňo, Jozef. Exodus, Trnava: Dobrá kniha, 2013, s. 58.

[2] Heller, Jan. Starověká náboženství: Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu, Praha: Kalich, 1988, s. 245.

[3] Tamtéž, s. 245.

[4] Bickel, Susanne.Creative and Destructive Waters, In: L'acqua nell'Antico Egitto. Rome, 2005, s. 192.

[5] Shermer, Michael – Linse, Pat.The skeptic encyclopedia of pseudoscience, Santa Barbara: ABC-CLIO, 2002, s. 404.

[6] Tamtéž, s. 404.

[7] Bickel, Creative and destructive waters, s. 193.

[8] Tamtéž, s. 194.

[9] Texty pyramid je moderní název užívaný v egyptologii pro rozsáhlý soubor náboženských textů zapsaných původně na stěnách vnitřních komor několika pyramid staroegyptských králů a královen v období 5., 6. a 8. dynastie (2 500–2 200 př.n.l.).

[10] Bickel, Creative and destructive waters, s. 197.

[11] Tamtéž, s. 198.

[12] Heller, Starověká náboženství, s. 66.

[13] Jméno faraónovi dcery Thermuthis ale koresponduje se jménem egyptské bohyně, která se řecky také jmenovala Thermuthis, egyptsky „Renenutet“, česky „Živitelka“, což byla dárkyně plodnosti a úrody.

[14] Pípal, Blahoslav.Hebrejsko-český slovník ke Starému zákonu, Praha: Kalich, 1974.

[15] Tiňo, Exodus, s. 98.

[16] Dever, William G.Who Were the Early Israelites, and Where Did They Come from?, Cambridge: Wm. B. Eerdmans Publishing Company, 2003, s. 37.

[17] Tiňo, Exodus, s. 100.

[18] Tamtéž, s. 101.

[19] Tamtéž, s. 128.

[20] Souček, Druhá a třetí kniha Mojžíšova: Exodus – Leviticus, s. 26.

[21] Tiňo, Exodus, s. 127.

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace