První čtení: Genesis 2,7: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“

Druhé čtení: Římanům 5,12 - 17: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“

Čtení ke kázání: Jan 1,1 - 18: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydal svědectví a volal: "To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já." Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.“

Kázání:

               Milé sestry a drazí bratři,

          dnes máme Štědrý den, na který připadá svátek Adama a Evy a kterým se fakticky začínají Vánoce. A Vánoce jsou především svátkem Kristova narození. O Vánocích si tedy připomínáme, jak Bůh splnil svá dávná zaslíbení, týkající se příchodu Mesiáše čili Pomazaného. Stalo se to tak, že Boží Syn se stal člověkem, proto dnešní kázání bude o vtělení čili o inkarnaci.   

        To, že Boží Syn přijal lidskou podobu čili vzal na sebe lidské tělo, to je podstatné pro naše spasení a vykoupení. V Listě Židům se oprávněně píše: „Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony - to jest obětováním svého těla.“ (Žd 10,19 - 20) 

          Ježíš, jak víme, byl zplozen Bohem, ne člověkem. Bůh zde byl přímých aktérem děje (v podobě Ducha svatého). Obdobně jako při stvoření prvního člověka, tedy Adama (viz první a druhé dnešní čtení). Ježíš stejně jako Adam po svém stvoření  nebyl poznamenán hříchem. U Ježíše můžeme oprávněně říci, že byl zplozen bez poskvrny prvotního hříchu. Svědčí o tom i Ježíšovo narození z panny, tedy z dívky, která ještě neměla pohlavní styk s mužem. Biblicky řečeno z dívky, která nežila s mužem. Když archanděl Gabriel sdělil Marii, že počne a porodí syna, ta se ho oprávněně ptá: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ (L 1,34)  U Boha  není však nic nemožného (L 1,37) a tak Marie otěhotněla z Ducha svatého a stala se matkou. 

                Ježíš díky Marii získal lidské tělo. Tělo se sice vyznačuje křehkostí a jistou slabostí, ale samo o sobě není zlé a hříšné. Nehřešíme, protože máme tělo či jsme tělo, ale protože máme porušenou mysl, vůli a povahu, což jsou vlastnosti nikoliv tělesné, nýbrž duševní. Lidské tělo je však po pádu Adama a Evy poznamenáno hříchem a v důsledku toho je smrtelné. Ježíš od Marie získal sice smrtelné tělo a lidskou křehkost, proto mohl cítit únavu či mít žízeň, ale tím nezískal hříšnou, padlou lidskou přirozenost. A tak podle mne nebylo a není nutné, aby samotná Marie byla počata bez poskvrny prvotního hříchu, jak učí katolická církev. Plně stačilo, když Marie byla obdařena Boží milostí k početí Božího Syna a Mesiáše. Proto u Lukáše archanděl Gabriel oslovil Marii takto: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ (L 1,28)

            Spolu s tělem získal Ježíš i lidskou duši, která vzniká v interakci těla a Božího ducha. Tím se Boží Syn stal plně člověkem s lidským tělem a lidskou duší, Nebyl však poznamenám prvotním či jinak řečeno dědičným hříchem. Ten se předává přirozeným procesem plození čili pohlavním stykem. V případě Ježíše nemůže ovšem hovořit o přirozeném procesu plození, jelikož Marie neměla před narozením Ježíše pohlavní styk s mužem. 

            Tím, že Boží Syn se stal člověkem, nepřestal být Bohem, součástí Boží Trojice. Jak říká tradiční formule: „Bůh se stal člověkem, aniž přestal být Bohem.“ Když se Slovo stalo tělem, Jeho božství se tím neztratilo, ani nezmenšilo. Proto v Listě Koloským můžeme číst: „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. V něm je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil.“ (Ko 2,8 -9)   

             Vtělením Boží Syn neodložil Boží poznání (kenosi). Ježíš i na zemi nepřestal  mít Boží podstatu, kterou měl předtím. I nadále zůstal tím, kdo udržuje stvoření v uspořádané existenci a zachovává veškerý život (viz např. Ko 1,17, Žd 1,3 či J 1,14).  Vtělením Božího Syna nedošlo k omezení Jeho božství, pouze Boží Syn získal lidskou podobu, kdy vzal na sebe jak lidské tělo, tak lidskou duši, to jest psychickou a fyzickou stránku života člověka. V jedné osobě tak Ježíš nesl a stále nese v sobě lidskou a božskou přirozenost, a to „nesmíšeně, neproměnně, nerozděleně a nerozlučitelně“, jak uvádí Chalcedonské vyznání víry, přijaté na čtvrtém ekumenickém koncilu v roce 451 našeho letopočtu.  

             Proč však Boží Syn vzal na sebe podobu člověka? Proto, aby nás lidi vykoupil z područí zákona, hříchu a smrti. Jak píše apoštol Pavel v Listě Římanům, mzdou hříchu či odplatou za hřích je smrt (Ř 6,23), a to smrt duchovní i tělesná. Z područí hříchu a smrti se člověk nemohl osvobodit sám, neboť nebyl schopen naplnit Mojžíšův zákon. Proto Bůh za tím účelem poslal svého Syna, jak píše apoštol Pavel ve svém Listě Galatským: „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“ (Ga 4,4 - 5) Víme, že „bez prolití krve, není odpuštění“ (Žd 9,22) a tak nás teprve smrt Božího Syna vykoupila  ze zákona hříchu a smrti. Apoštol Pavel to formuloval ve svém Listě Římanům následovně: „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil.“ (Ř 5,6 - 11)  

              Všimněme si, čím vším musel Ježíš projít, aby nám vydobyl spásu. Jak jsem již slyšeli, narodil se z ženy a byl podřízen příkazům Mojžíšova zákona. Proto byl také obřezán, jak píše evangelista Lukáš: „Když uplynulo osm dní a nastal čas k obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala. Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina - jak je psáno v zákoně Páně: `vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu´ - a aby podle ustanovení zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata.“ (L 2,21 - 24)

             S rodiči pak chodíval Ježíš o velikonočních svátcích o Jeruzaléma (L 2,41). Když mu bylo dvanáct let, tak se v Jeruzalémě rodičům ztratil. Když je pak našli v chrámě a vrátili se s ním do Nazareta, tak jim byl poddán: „Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je.“ (L 2,51) Žil v normální rodině, měl bratry a sestry a vyučil se tesařem, jak čteme u Matouše: „Přišel do svého domova a učil v jejich synagóze, takže v úžasu říkali: "Odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud to tedy ten člověk všecko má?" A byl jim kamenem úrazu. Ale Ježíš jim řekl: "Prorok není beze cti, leda ve své vlasti a ve svém domě." A neučinil tam mnoho mocných činů pro jejich nevěru.“ (Mt 13,54 - 58)

                   Svoji kazatelskou službu začal Ježíš zhruba ve třicet letech svého života. Nejprve se Ježíš nechal pokřtít od Jana Křtitele. Evangelista Matouš to líčí takto: „Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?" Ježíš mu odpověděl: "Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá." Tu mu již Jan nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil." “ (Mt 3,13 - 17) Poté následovalo pokušení na poušti. Božství nezaručovalo Ježíši, že nebude muset zápasit o to, aby se neodklonil od Otcovy vůle. Nebo že se vyhne tlaku a napětí, které v duši člověka vznikají v důsledku opakovaných satanských pokušení. Ježíš na poušti odolat všem pokušením a tak mohl v moci Ducha svatého začít svoji službu. 

            Ježíšova pozemská služba trvala tři roky v souladu s obrazem vykresleným evangelistou Janem. Ježíšovu službu charakterizuje pak evangelista Matouš takto: „Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu. Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii; přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je. A velké zástupy z Galileje, Desetiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání ho následovaly.“                  (Mt 4,23 - 24)  O Ježíši platilo rovněž toto: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ (Mt 8,20)  Jak víme, Jeho služba skončila zatčením v Getsemanské zahradě, nespravedlivým obviněním a odsouzením a konečně smrtí na kříži a pohřbením do hrobu. Jako člověk, prožil Boží Syn skutečně mnohé, proto autor Listu Židům mohl napsat tato slova: „Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“ (Žd 4,14 - 16) 

              Ježíšovou tělesnou smrtí a Jeho pohřbem to naštěstí neskončilo. Ježíš byl vzkříšen a pak vstoupil na nebesa, odkud jednou přijde soudit živé a mrtvé. Před svým nanebevstoupením Ježíš  ještě čtyřicet dní se ukazoval svým učedníkům a učil je o Božím království (Sk 1,3).  Zaznamenám je i Ježíšův sestup do pekla, respektive do podsvětí (1 P 3,19 či 1 P 4,6), ke kterému došlo patrně před Ježíšovým vzkříšením. Ježíšovo vzkříšení je pak zárukou naší spásy i našeho vzkříšení, jak píše apoštol Pavel v Listě Římanům: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.“ (Ř 8,11) 

             Svým životem, svojí smrtí a svým vzkříšením nám Ježíš otevřel cestu do nebe. Ukázal nám, jak a pro co máme žít. A také nás vyzval k následování Jeho příkladu. Tedy abychom „šli v jeho šlépějích“, jak píše apoštol Petr (1 P 2,21). Vánoce jsou tak pro nevěřící příležitostí uvěřit a pro nás věřící pak příležitostí dát svůj život ještě více do souladu s Božími požadavky a normami, jak nám to názorně ukázal Ježíš Kristus. Stále totiž platí apel, obsažený v Listě Efezským: „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.“            (Ef 5,14 - 17) Pokusme se tedy i v tomto duchu prožít letošní vánoční svátky. Amen. 

Modlitba po kázání:

                     Náš Nebeský Otče,

                   vroucně Ti děkujeme za to, že jsi splnil svá zaslíbení a poslal jsi na svět svého Mesiáše a našeho Spasitele. Stal se ním Tvůj vlastní jednorozený Syn, náš Pán a Spasitel, Ježíš Kristus, jehož narození si o Vánocích každý rok slavnostně připomínáme. 

                  Dej, Nebeský Otče, ať jsi vždy dobře uvědomujeme, co Tebe a Tvého Syna stála naše spáse, naše vysvobození od hříchu, smrti a zákona.  Ať  pamatujeme, co vše musel Tvůj Syn vytrpěl za svého pozemského života a během umírání na kříži. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Byl nespravedlivě obžalován, protiprávně odsouzen a hanebně popraven. Sestoupil dokonce do podsvětí, aby kázal dobrou zvěst duchům ve vězení. 

            Děkujeme Ti, Nebeský Otče, že tím vše neskončilo, že jsi přijal vykupitelskou oběť svého Syna a třetího dne jsi Ho vzkřísil z mrtvých. A tak i my máme naději na vzkříšení těla a na život věčný ve Tvém království lásky a spravedlnosti. Proto Tě prosíme, daruj nám dostatek milosti, lásky, moudrosti, rozvahy a odvahy, abychom doopravdy žili podle Tvé vůle, plnili všechna Tvá přikázání, odolávali všem svodům tohoto světa a tak skutečně byli světlem světa a solí země. Dej, ať Vánoce nejsou pro nás i pro ostatní jen svátky konzumu a obžerství, ale naopak ať jsou pro všechny příležitostí k obrácení a nápravě našich životů v souladu s Boží vůli. 

            Za toto vše Ti, Nebeský Otče, děkujeme a za toto vše Tě prosíme před trůnem tvé milosti ve jménu  Tvého Syna a našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. Amen.

                                                                                Stanislav Heczko