poslal Frantisek100 Rok 1972.
|Zamilovanost je nejkrásnější období života. A právě toto období právě
prožívám. Zamiloval jsem se do dívky, která je o tři roky mladší a studuje v
daleké zdravotní škole. Každý den vyhlížím na nástěnce u vrátnice na koleji,
zda nepřišel dopis. Je tam skoro každý den
a podobně tak dostává ona od denně moje dopisy na svoji školu. Vybírám
ty nejkrásnější obálky a známky. Když si je po letech prohlížím, vzpomínky
ožívají. Žijeme těšením se naše setkání, na naše dopisy, žijeme nadějí a jsme
šťastni. Jednou za čtyři týdny se
vydávám v sobotu do města, kde studuje. Je to dlouhá cesta rychlíkem. Chodíme spolu po
městě i lesích. Líbáme se a více si nedovolíme. Stačí nám ten krásný pocit, kdy
se držíme kolem pasu, jsme spolu a cítíme, že patříme k sobě a nic nás
neoddělí. A děkujeme Bohu, že jsme se našli.
Pak slzičky při loučení na nádraží, když se vracím zpět do
města mých studií. A zase čekání a láska posilovaná vzájemnými dopisy. Je to
tak krásné období. Zmizely moje deprese, můj pocit samoty. Připravuji se na
státnice a dokončuji diplomovou práci. Taková chuť do života, taková radost a naděje. To jsem nikdy ještě v životě
necítil. Víra, naděje a láska. Jsou
prázdniny. Moje Helenka mne přestavuje svým rodičům. Po prázdninách začíná
poslední ročník zdravotní školy a pak by
chtěla studovat medicínu. Má samé jedničky, je nejlepší žákyní na škole a stát
se lékařkou je její velký sen. Má však i nějaké zdravotní problémy a bojí se, že nebude moci mít děti. Na jedné naši schůzce se mi s tím svěří. "Ale to
nevadí. Tak si děti adoptujeme." Možná právě tím jsem si jí získal. V září
nastupuji do pohraničního městečka.. Učitele se tu střídají každým rokem. Budu
bydlet ve školní knihovně, která už k tomu účelu neslouží. Mám tu postel s mým
spacákem, vařič, skřínku a naproti na chodbě umyvadlo a záchodů tolik, že si
mohu vybrat. Škola je nová a moderní a
já obdivuji moje dva kabinety s obrovským
množstvím školních pomůcek. Je vidět, že zde stát nešetří. Moje třída má přes 20 žáků a je to osmička. Učení mne začíná bavit. Každý
den si poctivě dělám přípravy
a vybírám to nejzajímavější, čím bych zpestřil vyučování. Moje Helenka
mi každý den píše dopis. Paní sekretářka mi ho nosí až do vyučování a
usmívá se u toho. Asi tuší, že takové
dopisy zamilovaných jsou vždy krásné. Třeba si vzpomene i na svoje mládí.
Koncem září musím jet na slavnostní učitelský slib do našeho
okresního města. Je nás tam asi třicítka začínajících kantorů a kantorek.
Slavnostně prostřené stoly naznačují, že nás asi čeká nějaké hezké občerstvení.
V čele stolů sedí předseda strany a
kolem dva zástupci okresu. Jeden z nás předčítá učitelský slib. Je v něm vyjádřeno, že budeme učit a vychovávat v duchu socialismu. Každý pak
přistupujeme ke stolu a tam slib podepisujeme. Nad obsahem moc nepřemýšlím.
Budu učit podle svého svědomí a basta.
Pak následuje přípitek a velice dobrý oběd. Předseda strany je zajímavý a až
charismatický člověk. Velice působivě hovoří o své víře v komunismus. Opravdu
to umí. Věřím mu, že je to skutečně jeho víra a že si nevymýšlí. Prostě jako předseda strany skutečně přesvědčený
člověk, že socialismus a komunismus je jediným správným směrem ke štěstí lidí.
Usmívá se a sem tam prohodí řeč i nějakou úsměvnou historkou. Odjíždím zpět do mého městečka. Mám svůj
názor a o politiku se nezajímám. Práce
mne čím dál více baví. Moji žáci dokonce skončí třetí v okresní soutěži v
přírodopisu. To jsem ani nečekal. Ale ono to není jen moji zásluhou, ale také
zásluhou kolegyně, která zde působila přede mnou. Lidé mne mají rádi. Udělají
mi cokoliv , co potřebuji. Učitel tady v pohraničí je váženým občanem. Všimnul
si mne i předseda agitačního střediska. Je to starý komunista, který zde bydlí
asi od války. Jak je u něj zvykem,
každému tyká. Asi se mu nějak zamlouvám,
že mi důvěřuje nebo má prostě takovou
povahu. Když jdu na poštu poslat dopis mé dívce, vychází s balíčkem a už na mne
volá." Mám takovou radost. Představ si, že mi poslali na desce projevy
Gottwalda." Září štěstím. Také se usmívám, ale můj úsměv je vyvolán jeho
naivitou. Co se mu na tom projevu asi
tak líbí? Prostě je to jeho víra. Jsou vánoce
a já odjíždím tentokrát rodičům mé lásky. Vezu dárky a prožívám něco
úžasného. Tohle je domov, který jsem
nikdy nezažil. O to smutnější je pak loučení. Těším se na to, až bude
jaro. Stávám se formálně členem mnoha spolků, ale nejraději mám ten
esperantský. Jednomu úkolu se však nelze vyhnout. Budu hlídat výstavu k výročí
V.I. Lenina.
Musím se zúčastnit slavnostního zahájení. Už vím, kdo mne
vybral. Pan předseda agitačního střediska. Zahájení je v pátek večer za účasti
hostů z okresu. Asi jsem tam jediný
úplně střízlivý. Jsem představován mnoha neznámým lidem. "Vidíš, soudruhu,
tohle je tiskařský stroj, na kterém jsme za války tiskli letáky" sděluje
mi pan předseda a jeho očka svítí opojením z
vína. Nejraději bych už odešel, ale musím zůstat až do konce, protože
dostanu klíče na víkend. V sobotu ráno jsem na místě. První host není host, ale
syn předsedy agitačního střediska. Učím ho v 9. třídě. Moc hodný kluk, ale prospěchově
slabší. Aspoň čas uteče, když se s ním bavím. A chlapec vzpomíná. Poslouchám ho
a dozvídám, že tatínek v roce 68 souhlasil s bratrskou pomocí a za to jim lidé vymlátili okna kamením. Vypravuje dál o
tatínkovi. Hm. Je to člověk s levicovou vírou. Nepřipadá mi tak nesympatický jako spíše je mi ho líto.
Tenhle člověk snad není škodlivý a nebezpečný, ale nebezpeční jsou ti, kteří
se nabalují na jeho víru, aby se dostali
k moci, a pak škodí.
Během dvou dní
výstavu nenavštívil nikdo. Další tři dny celá škola. A v pátek okresní noviny
píší o obrovském úspěchu výstavy, kterou navštívilo několik stovek zájemců. Tak
vida. Umění manipulace, klamání a lhaní.
K čemu je to asi dobré?
S blížícím koncem školního roku začínám shánět místo poblíž
bydliště mé dívky. Nikde nic není.V okresním městě mé dívky se se mnou nebaví.
Vaši aprobaci nepotřebujeme, ale na hranicích s Rakouskem potřebujeme učitele
jednotřídky 1. a
2. třídy. Místo, kam není spojení a jak budu čit tak malé děti? Nakonec mi kraj
navrhne práci v zařízení, kde je katastrofální nedostatek pracovníků a skoro
nikdo kvalifikovaný. Je to práce s postiženými
dětmi. Přijmu? Přijímám, i když budu denně dojíždět přes dvacet kilometrů. Chci
být se svojí milou za cenu každé mé oběti.
Moje milá úspěšně dokončuje školu. Má samé jedničky. Ale pak se rozhodne jinak.
Když půjdu na medicínu, možná nikdy nebudu moci mít děti a nebudeme spolu. Chci být s tebou. A
tak odcházím z pohraničí do dalšího
neznámého světa.
Dnes při vzpomínkách si uvědomuji, že to vše bylo Boží
vedení. Oba jsme to tak vnímali. Za pár měsíců máme v poutním kostele svatbu.
Ale o tom třeba někdy jindy.
Bůh nás vede a my si to často ani neuvědomujeme a nebo až s
odstupem času.
