Publius Cornelius Tacitus (kolem 55 n. l. – 115, pravděpodobně 120, nejpozději 124) byl římský historik, právník a senátor, považovaný za jednoho z největších antických dějepisců. Tacitus sepsal v posledních letech svého života práci, kterou nazval jednoduše Annales, tj. Letopisy. Letopisy zahrnují období prvních císařů až do roku 68 n.l. Když psal Tacitus historii vlády císaře Nera (54-68 n.l.), zmínil se o velikém požáru (magnum incendium Romae), který v roce 64 n.l. zachvátil Řím, přičemž zaznamenal kolující zvěsti o tom, že vznik požáru byl lidmi přičítán samotnému císaři:

Sed non ope humana, non largitionibus principis aut deum placamentis decedebat infamia, quin iussum incendium crederetur. Ergo abolendo rumori Nero subdidit reos et quaesitissimis poenis adfecit, quos per flagitia invisos vulgus Chrestianos appellabat. Auctor nominis eius Christus Tibero imperitante per procuratorem Pontium Pilatum supplicio adfectus erat; repressaque in praesens exitiablilis superstitio rursum erumpebat, non modo per Iudaeam, originem eius mali, sed per urbem etiam, quo cuncta undique atrocia aut pudenda confluunt celebranturque. igitur primum correpti qui fatebantur, deinde indicio eorum multitudo ingens haud proinde in crimine incendii quam odio humani generis convicti sunt. et pereuntibus addita ludibria, ut ferarum tergis contecti laniatu canum interirent aut crucibus adfixi [aut flammandi atque], ubi defecisset dies, in usu[m] nocturni luminis urerentur. hortos suos ei spectaculo Nero obtulerat, et circense ludicrum edebat, habitu aurigae permixtus plebi vel curriculo insistens. unde quamquam adversus sontes et novissima exempla meritos miseratio oriebatur, tamquam non utilitate publica, sed in saevitiam unius absumerentur.

Ale zlá zvěst neskončila ani úsilím člověka, ani štědrostí císaře, ale ani usmiřováním bohů, neboť se věřilo, že požár byl založený na rozkaz. Nero tedy nastrčil viníky, potlačil pomluvy a nejhoršími tresty potrestal ty, které díky hanebnosti nenávistná lůza nazývala křesťany. Za vlády Tiberia byl díky prokurátorovi Pilátu Pontskému popravený původce jejich jména – Kristus. Potlačená vzpoura v tom čase propukla opět a to nejen v provincii Judea, původu toho zla, ale také v Římě, kam všechny hanebnosti a ohavnosti ze všech stran přicházejí a jsou oslavovány. Nejprve byli pochytáni ti, kteří se přiznávali, díky jejich udání bylo později pochytáno ohromné množství dalších a ani ne tak kvůli žhářství jako pro nenávist k lidskému druhu. A umírající ještě zahrnuli posměchem, aby tito nebožáci pokryti kůžemi divokých zvířat museli hynout jsouce rozsápáni psy nebo ukřižováni na kříži nebo shořeli za soumraku dne jako by byli noční lucerny. Nero poskytl této podívané své zahrady. Rovněž pořádal hry v cirku, při kterých se sám jako vozataj vmísil mezi plebs nebo stál na voze. A i když šlo o nepřátele, viníky, kteří by si jinak měli zasloužit ty nejpřísnější tresty, u lidu se započal rodit soucit nad jejich osudem. Vždyť nikoliv ku veřejnému prospěchu, ale pro zábavu (ukrutnost) jedince byli zabíjeni.

Poznámka: ...non modo per Iudaeam, originem eius mali, sed per urbem etiam... – per urbem etiam – já odvodil, že je to nepřímá zmínka o Římu; Řím je často u antických autorů zmiňován pouze jako urbs tj. město

Gaius Suetonius Tranquillus (asi 70-140 n.l.) byl vysoce postavený římský úředník, který pracoval počátkem druhého století pro císaře Trajána (98-117) jako správce archivů a knihoven v Římě. V díle které si všímá osudy císařů od Caesara až po Domitiana (tj. od 100 př.n.l. do 96 n.l.) nacházíme v části věnované císaři Nerovi (37-68 n.l.) následující:

(Post magnum incendium Romae) afflicti suppliciis Christiani, genus hominum superstitionis novae ac maleficae

(Po velkém požáru Říma) pokoření křesťané byli popravováni, druh lidí věřících v novou a škodlivou pověru.

poznámka: supplicium – je nejenom trest, mučení, ale i trest smrti; docela dobře se dá text přeložit pokoření křesťané byli trestáni; těžko říct, jak do textu vložit celý rozsah významu latinského supplicium

V díle, které si všímá osudů císařů od Caesara až po Domitiana (tj. od 100 př.n.l. do 96 n.l.), nacházíme v části věnované císaři Claudiovi (41-54 n.l.) následující:

Iudaeos impulsore Chresto assidue tumultuantis Roma expulit.

Vyhnal z Říma Židy, kteří se bouřili z podnětu (jistého) Chresta.

poznámka: Je jméno Chrestos označením pro Krista? Téměř určitě ano. I mezi akademiky je málo zpochybňované, že jde o Ježíše Krista.

Testimonium Flavianum je text, jehož autorem je Iosephus Flavius. Tento text je jedním z nejdůležitějších potvrzení historické existence Ježíše Krista, jež pochází z nekřesťanského prostředí. Zmíněný text najdeme v osmnácté knize Flaviova historického spisu Židovské starožitnosti:

Γίνεται δὲ κατὰ τοῦτον τὸν χρόνον Ἰησοῦς σοφὸς ἀνήρ, εἴγε ἄνδρα αὐτὸν λέγειν χρή: ἦν γὰρ παραδόξων ἔργων ποιητής, διδάσκαλος ἀνθρώπων τῶν ἡδονῇ τἀληθῆ δεχομένων, καὶ πολλοὺς μὲν Ἰουδαίους, πολλοὺς δὲ καὶ τοῦ Ἑλληνικοῦ ἐπηγάγετο: ὁ Χριστὸς οὗτος ἦν. Kαὶ αὐτὸν ἐνδείξει τῶν πρώτων ἀνδρῶν παρ ̓ ἡμῖν σταυρῷ ἐπιτετιμηκότος Πιλάτου οὐκ ἐπαύσαντο οἱ τὸ πρῶτον ἀγαπήσαντες: ἐφάνη γὰρ αὐτοῖς τρίτην ἔχων ἡμέραν πάλιν ζῶν τῶν θείων προφητῶν ταῦτά τε καὶ ἄλλα μυρία περὶ αὐτοῦ θαυμάσια εἰρηκότων. εἰς ἔτι τε νῦν τῶν Χριστιανῶν ἀπὸ τοῦδε ὠνομασμένον οὐκ ἐπέλιπε τὸ φῦλον.

V té době žil Ježíš, moudrý člověk, pokud ho ovšem máme nazývat člověkem. Dělal totiž zázraky, učil lidi, pro které bylo potěšením přijímat pravdu, a získal si mnoho Židů i mnoho Řeků. Tento člověk byl Mesiáš. A když ho na základě udání našich předních můžů Pilát odsoudil k smrti ukřižováním, ti, kdo si ho dříve oblíbili, tak ho nepřestali milovat. Zjevil se jim totiž třetího dne znovu živý, jak o něm prorokovali boží proroci toto i přemnoho jiného podivuhodného. A ještě dodnes nezanikla rodina křesťanů, kteří se jmenují podle něho.