Grano Salis - Historie Apoštolské církve 1989

poslal Nepřihlášený

Motto:
„Kolem 7. prosince 1988 jsem byl zase pozván do Prahy. Při cestě od metra mi Bůh řekl: „Dneska si jdeš pro povolení.“ Přišel jsem k referentu sekretariátu panu doktoru Haisovi, ten mě zavedl ke svému šéfovi. Šéf mě přijal a říká: „Už jsme hodně o sobě slyšeli, že? Poprvé se vidí me, takže vás přijímám jako představitele Apoštolské církve, dneska už jím jste, prokádrovali jsme vás, přijímáme vás, vaše církev je povolena.“ A pokračoval: „Koncem ledna vás vláda povolí, ale do té doby musíme mít ještě jedno setkání, přivedete Radu církve,“ a už diktoval, co všechno je třeba zařídit.“
Rudolf Bubik (Žvk 4/2008)

Ustavení Apoštolské církve v ČR

Okolnosti vzniku

Apoštolská církev v ČSR byla legalizována dne 25. ledna 1989 usnesením vlády a od komunistického režimu obdržela i svůj název, který byl analogický již v té době uznané letniční církvi na Slovensku. Stalo se tak po delší době, kdy církev vládě předložila žádost o registraci, organizační řád a vyznání víry. Dne 1. února 1989 pak byla povolena a vládou ČSR zaregistrována jako rovnoprávná s ostatními církvemi[1]. Jednalo se zřejmě o akt „dobré vůle“ v odpovědi na Gorbačovu deklarovanou perestrojku. Článek v Rudém právu ze dne 26. 1. 1989, který o celé věci informoval, byl paradoxně umístěn hned vedle zprávy o zákroku na Palachově týdnu[2].
V článku se uvádí, že vláda vyhověla žádosti skupině věřících, která se hlásí k „tzv. letničnímu hnutí“ a že v ČSR se jedná o malou církev s přibližně 2 000 věřícími, přičemž podle údajů Světové rady církví má letniční hnutí přes 12 milionů stoupenců v sedmdesáti zemích světa. V ČSR tak bude již 19 registrovaných církví[3].
Ustavující konference církve se, po dohodě se Sekretariátem vlády ČR, konala ve dnech 17. – 19. března v Českém Těšíně – Dolním Žukově, což mohlo být vzhledem k historické existenci letničního hnutí v tomto regionu chápáno symbolicky[4]. Předsedou církve byl zvolen Rudolf Bubik, její dosavadní vedoucí. Tiskovým orgánem církve se stal měsíčník Život v Kristu, jehož prvním šéfredaktorem byl František Pala. Ještě první číslo časopisu bylo označeno jako „neperiodický časopis letničních sborů v ČSR“, ale již od ustanovení církve až do rozdělení Československa se jednalo o časopis „Apoštolské církve v ČR“ a „Apoštolskej církvi na Slovensku“[5].
Jako svůj znak si církev zvolila symboliku holubice, kříže a otevřené Bible se symboly Alfa a Omega, jehož autorem byl původně grafik, František Apetauer. Ke dni registrace měla církev 8 sborů, 24 stanic a 27 diaspor, avšak neměla ani jednu vlastní modlitebnu[6]. Církev se přihlásila ke kongregačně-presbyternímu zřízení, přičemž se toužila vyhnout nebezpečí čistě kongregačního i čistě presbyterního modelu[7]. V Ústavě Apoštolské církve byla později tato touha reflektována větou, že „sbory jsou samostatné, nikoliv nezávislé“[8]. Tato struktura byla chápána jako Bohem daná, což později v Životě víry uvedl i její předseda[9] a již v roce 1989 to i explicitně vyjádřil:
„Já osobně vidím v Božím slově, že církev – sbory a stanice – nevznikla vývojem, ani nebyla vymyšlena člověkem, ale byla dána Bohem“[10].
Církev podle něho nemá být ani organizací ani klubem, ale tělem[11]. Apoštolská církev si jako svůj program vytkla poslušnost Písmu, evangelizaci v moci Ducha svatého[12] a jako důraz hodlala nadále rozvíjet křest Duchem svatým. Rovněž podle svého předsedy uváděla, že sbory Apoštolské církve „by měly být oázami Kristovy lásky“[13].Svoji věroukou se Apoštolská církev v ČR plně ztotožnila s Apoštolskou církví na Slovensku a šířeji se vymezila jako „letniční církev“, přičemž si byla, opět ústy svého předsedy, vědoma: „že v rámci letničních církví existuje mnoho extrémních směrů. Jejich vlivu bychom se chtěli vyhnout“[14]. Směrem k AC na Slovensku pak předseda prohlásil: „Stěží bych našel něco, co nás rozděluje“[15].
Přesto vláda v celé ČSSR nedovolila vytvoření celonárodní církve. Nicméně při registraci AC v ČR přijala stejný statut, jaký měla v té době AC na Slovensku[16]. Statut Apoštolské církve na Slovensku byl, podle Michala Hydzika, předsedy polské letniční církve, vypracován ve spolupráci s polskými letničními a struktura církve byla až na malé výjimky vystavěna podle polského vzoru[17]. Podle Rudolfa Bubika byla struktura církve vymodlena na Bohu[18].
Ustavující konference 1989

Ustavující schůze v Dolním Žukově, které se účastnilo 70 delegátů z řad Apoštolské církve, ze zahraničí, z českých církví i z řad zástupců státní správy, zvolila přípravný výbor v obsazení: Stanislav Pilch, vedoucí přípravného výboru; Pavel Bubik, vedoucí organizačního výboru; Adam Štefka, vedoucí mandátové komise; Karol Cichý, vedoucí volební komise; Bohuslav Wojnar, vedoucí návrhové komise. Tajným hlasováním byla zvolena i Ústřední rada starších (ÚRS) ve složení: Rudolf Bubik, předseda AC; Jan Kotajny, tajemník ÚRS; dále František Pala, Jan Vrzalík, Peter Kocur, Stanislav Cichy a Karel Brózda jako členové ÚRS. Jan Konderla, Bohuslav Štifer, František Cupal a Milan Liba patřili mezi náhradníky ÚRS.
Jako kazatelé sborů byli předsedou církve navrženi a konferencí schváleni tito kazatelé: Peter Kocur, AC Praha; Jan Vrzalík, AC Kutná Hora; František Cupal, AC Lednice – Nejdek; František Pala, AC Brno; Karel Brózda, AC Český Těšín – Dolní Žukov; Stanislav Cichy, AC Třinec.
Ze zahraničních účastníků se konference účastnili představitelé letničních církví Jozsef Fabián (MLR), Josef Konderla (PLR), Dieter Hampel (NDR) a členové European Pentecostal Fellowship Reinhold Ulonska a Jakob Zopfi[19].
V následné diskusi pak byla přinesena řada návrhů, jako potřeba vypracování finančních zásad, vydávání vlastního časopisu, vytvoření komise pro vydání jednotného zpěvníku, potřeba jednotného biblického vyučování, společných dovolených, zajištění pastýřské péče pro kazatele v odlehlých oblastech, ustavení stavební komise apod[20].
Bubik tuto euforickou dobu charakterizuje slovy, která poukazjí, že církev však toužila po rovnoprávnosti s ostatními církvemi, včetně státních dotací:
„Narodilo se nahé dítě. Nic jsme neměli. Teď byly potřeba peníze. Nepřející lidé se postarali, že nás vyřadili z možnosti dostávat dotace od státu. Dali do nového zákona o církvích, že placeni mohou být jen ti, kteří už placeni byli. Tím jsme se tam my a ještě asi dvě nebo tři církve nedostali. To byl první boj, který jsem vedl. Nepřejícníci podváděli, podráželi nohy, kde mohli. A Bůh se vždycky staral. Já jsem byl uvolněn první, pak ještě jedna sestra jako sekretářka“[21].
Celocírkevní a mezinárodní akce v období totality

První evangelizace

Církev ihned využívá nově nabyté registrace a již v květnu se konají „Celocírkevní letniční slavnosti lásky a míru“, kterých se účastnilo 700 lidí. Shromáždění se krom delegátů ze zahraničí, konkrétně z Kanady a PLR, účastnili i zástupci státu. V Dolním Žukově pak bylo za dva týdny pokřtěno patnáct konvertitů.
V srpnu téhož roku se v Havířovské hale „Slavia“ konalo setkání mládeže Žukovského sboru, spojené s evangelizací. Počet návštěvníků dosahoval okolo 800 a na výzvu k obrácení reagovaly desítky lidí. To vše za účasti zástupců komunistického režimu. Stálým hostem těchto shromáždění i celocírkevní konference byl JUDr. Karel Hais, vedoucí II. oddělení Sekretariátu pro věci církevní[22].
Evangelizace proběhla i ve sboru v Brně, a to ve dnech 21. – 22. října 1989, v pavilonu „D“ brněnského veletržního výstaviště[23]. I v tomto případě se jednalo o celocírkevní akci, kam byli pozváni i protagonisté AC na Slovensku. Setkání předcházela i improvizovaná evangelizace v centru města Brna, která vyvolala velkou nelibost státních úřadů. Shromáždění se účastnilo na 1 400 návštěvníků a na výzvu k obrácení, po kázání německého kazatele Mozhana, reagovalo 150 lidí, z nichž se někteří připojili k explozivně rostoucímu brněnskému sboru[24].
Reakce duchovně hladových lidí byla tedy nebývalá, což charakterizovalo téměř i celou následující první polovinu devadesátých let. Ve spojení s tradičním letničním misijním nadšením se beze sporu dalo mluvit o probuzení, které bylo předmětem modliteb letničních křesťanů po celou dobu socialistického zřízení. Zde je ovšem nutno podotknout, že to vše se konalo ještě před 17. listopadem 1989. Není divu, že později někteří nabyli dojmu, že se Československo stane křesťanskou zemí, s křesťanskou vládou a později snad i silnou ekonomikou. Toto nadšení se dnes jen těžko popisuje slovy. Bylo výsledkem nejen směsí entuziasmu a naivity, ale jistě i radosti v Duchu svatém.
Mezinárodní letniční konference v Singapuru 1989

Již ve dnech 27. 9. až 1. 10. 1989 se díky registraci mohl delegát AC, předseda Rudolf Bubik, zúčastnit 15. mezinárodní letniční konference v Singapuru. Do této doby bylo něco takového nemyslitelné. Cesta i pobyt byly hrazeny ze zdrojů finské letniční církve. Konference se účastnilo 3 600 delegátů ze 45 zemí světa. Na konferenci bylo zdůrazněno, že na světě existuje 352 milionů letničních a charismatiků, což v té době tvořilo 21 procent organizovaných křesťanů. Během kázání Reinharda Bonnkeho, který patřil mezi prominentní řečníky, asi deset invalidů opustilo své vozíky. V závěru článku, který v Životě v Kristu o konferenci informoval, se uváděl důraz na konzervativní charakter celosvětového letničního hnutí:
„Měli jsme možnost vidět, kterým směrem se ubírá celosvětová letniční církev. Potěšila nás střízlivost v otázkách duchovních i vnějších. Velmi jasné bylo distancování se od pseudoletničních směrů, jejichž nositelé jsou Kenneth Hagin, John Osteen, Ulf Ekman apod.“[25].
Tato strohá noticka byla zřejmě i výzvou ke čtenářům Života v Kristu, pro které nebyla situace v orientaci letničního hnutí zdaleka tak jednoznačná. Učení hnutí Víry bylo pro letniční v ČR velice atraktivní tím, že slibovalo probuzení, Boží moc a uzdravení. Knihy Hagina a Margiese a zejména aplikace jejich učení vedla později v 90. letech k rozdělení nejednoho letničního společenství. Nicméně ani celosvětová orientace letničního hnutí nebyla takto samozřejmá, vždyť paradoxně v čele celosvětových Assemblies of God, největší letniční denominace světa, a vlastně vůbec největší protestantské kongregace, byl několik let vedoucím korejský kazatel Yonggi Cho, který tradičně zastává řadu učení hnutí Víry a který byl nakonec vyšetřován za defraudaci finančních prostředků korejskou justicí. Stejně tak Reinhard Bonnke, dokonce řečník na výše uvedené konferenci, dnes sdílí podstatnou části učení hnutí Víry, vůči kterému se konference formálně vymezila.
Ovšem Apoštolská církev se sama v té době, zejména díky Rudolfu Bubikovi, který byl chápán spíše jako otec, než hierarchická autorita, mohla opravdu považovat za klasickou letniční církev. Vždyť ještě neměla ani biskupa, ale předsedu. Vztahy k „autoritám“ byly neformální a například na skupinkovou strukturu, která později metamorfovala sbory do hierarchického uskupení, se někdy hledělo s podezřením. Svědčí o tom i citát Aleše Navrátila, později letitého redaktora Života v Kristu, který snad lze pochopit i jako určitou skepsi k nejrůznějším metodám, přicházejícím potažmo zvenčí:
„Jak se při tom všem postarat o sbor? A tu nám přicházejí na pomoc zkušenosti těch, kteří tuto cestu prošlapali: potřebuješ skupinky s vedoucím, kteří se o ovečky postarají místo tebe. Chce to jen vhodnou metodu… Ustanoví se skupinky a vedoucí skupinek, ale efekt se nedostavuje. Většina jich neroste. Proč? Protože v první řadě musí pást ten, co vede stádo a pak teprve všichni ostatní“[26] .
Celocírkevní konference 1990

Jelikož se ustavující konference Apoštolské církve konala ještě v režii komunistického režimu, bylo po jeho pádu možné uspořádat novou, již zcela svobodnou konferenci[27], kde bylo možné provést revizi Ústavy a rovněž nově rozdělit církev na základě územního principu na tři oblasti: Severomoravskou, jejíž správou byl pověřen Stanislav Cichy; Jihomoravskou, kde byl správcem ustanoven Pavel Marván a Českou, kde byl správcem Jan Vrzalík.
Díky historickým kořenům letničního hnutí byla Apoštolská církev tradičně nejsilnější na severní Moravě, v oblasti Těšínska. Ovšem po mnoho let byl velmi silným i brněnský sbor. V Čechách byla centrem zejména Praha a její okolí.
Ústřední rada byla rovněž obměněna a pokračovala ve složení: Rudolf Bubik, předseda AC, který měl odpovědnost za učení a pastoraci; Pavel Marván, první místopředseda AC s odpovědností za oblast hospodářskou a administrativní; František Pala, místopředseda zodpovědný oblast vydavatelskou, rozhlasovou a televizní; Jan Vrzalík, místopředseda zodpovědný za oblast misie a evangelizace. Tito čtyři tvořili i Výkonnou radu ÚRS. Dále byli do služby členů ÚRS povolání: František Cupal, František Apetauer, Bohuslav Wojnar, Bohuslav Sikora a Milan Buban. Jako poradci ÚRS byli povoláni: Jan Kotajný, Karel Brózda a Jan Konderla. Službou revizorů účtů byli pověřeni: Pavel Stonawski a Bohuslav Štifter.
Schválená ústava vydržela do roku 1995, kdy došlo k její revizi na základě zvolené komise[28]. V březnu 1996 pak mělo dojít k jejímu schválení na celocírkevní konferenci[29].
Složení nejvyššího orgánu se ale v budoucnu, zejména díky krizím v brněnském sboru, mělo změnit. V únoru roku 1996 již Ústřední Radu církve tvořili: Rudolf Bubik (předseda), Roman Tomsa (místopředseda; ekonomický odbor), Petr Bartoš (místopředseda; misijní a ekonomický odbor), František Pala (místopředseda; ediční činnost). Milan Buban (místopředseda, vzdělávání a pastorační služba). Pavel Marván v roce 1992 církev opustil a připojil se ke Křesťanským společenstvím, tradičnímu „soupeři“ Apoštolské církve na poli českého pentekostalismu devadesátých let.
Následující díl: Život v KristuLiteratura[1] PALA, František. Náš rozhovor. Život v Kristu, roč. 1., č. 1., 1989, s. 5–7. In: Život v Kristu. roč. 21., č. 3., 2009, s. 6.[2] Jednala vláda ČSR. Rudé právo, tiskový orgán ÚV KSČ ze dne 26. 1. 1989. In: Život v Kristu. roč. 21., č. 3., 2009, s. 6.[3] SIROTA, Igor. Nová církev. Rudé právo, tiskový orgán ÚV KSČ ze dne 26. 1. 1989.[4] PALA, František. Život v Kristu. roč. 1., č. 1., 1989, s. 1.[5] Život v Kristu. roč. 2., č. 3., 1990, s. 23.[6] PALA, František. Náš rozhovor. Život v Kristu. roč. 1., č. 1., 1989, s. 5–7.[7] PALA, František. Náš rozhovor. Život v Kristu. roč. 1., č. 1., 1989, s. 5–7.[8] Pod takovouto formulací je ovšem těžké si cokoliv představit neboť kongregační model předpokládá samostatnost. Není divu, že například Remeš zde vidí v této formulaci typické presbyteriální zřízení. In REMEŠ, Prokop. Hnutí obnovy v Duchu svatém – Pentekostální hnutí. Hagioterapie – http://www.hagioterapie.cz/?p=89 (článek vyšel v časopise Dingir 1999/3).[9] DITTRICH, Tomáš, Neposílat děti do atomové války, rozhovor s Rudkem Bubikem, předsedou AC v ČR. Život víry. roč. 4., č. 10., 1993, s. 291–294.[10] PALA, František. Náš rozhovor. Život v Kristu. roč. 1., č. 1., 1989, s. 5–7.[11] BUBIK, Rudolf. In: Ustavující konference Apoštolské církve v ČSR 17. 3. 1989 – 19. 3 . 1989. Život v Kristu roč. 1., č. 1., 1989, s. 9–12.[12] BUBIK, Rudolf In: Ustavující konference Apoštolské církve v ČSR 17. 3. 1989 – 19. 3 . 1989. Život v Kristu. roč. 1., č. 1., 1989, s. 9–12.[13] BUBIK, Rudolf. Náš program. Život v Kristu. roč. 1., č. 1., 1989, s. 2.[14] BUBIK, Rudolf. Náš program. Život v Kristu. roč. 1., č. 1., 1989, s. 2.[15] Interview s předsedy Apoštolské církve v Čechách a na Slovensku. Život v Kristu roč. 2., č. 3., 1990, s. 3.[16] Interview s předsedy Apoštolské církve v Čechách a na Slovensku. Život v Kristu roč. 2., č. 3., 1990, s. 3.[17] Michal Hydzik pro Život v Kristu. Život v Kristu roč. 6., č. 8., 1994, s. 8–9.[18] DITTRICH, Tomáš. Neposílat děti do atomové války, rozhovor s Rudkem Bubikem, předsedou AC v ČR, Život víry. roč. 4., č. 10., 1993, s. 291–294.[19] Michal Hydzik pro Život v Kristu. Život v Kristu roč. 6., č. 8., 1994, s. 8–9.[20] Ustavující konference Apoštolské církve v ČSR 17. 3. 1989 – 19. 3. 1989. Život v Kristu. roč. 1., č. 1., 1989, s. 9–12.[21] BUBIK, Rudolf In: Rudolf Bubik v čele církve 1976 – 2008. Život v Kristu. roč. 20., č. 14., 2008, s. 5–13.[22] Ustavující konference Apoštolské církve v ČSR 17. 3. 1989 – 19. 3. 1989. Život v Kristu. roč. 1., č. 1., 1989, s. 9–12.[23] Ze života našich sborů. Život v Kristu. roč. 2., č. 1., 1990, s. 18–19.[24] Ježíš Kristus – Dárce pokoje. Život v Kristu. roč. 1., č. 1., 1989, s. 20.[25] BRENKUS, Josef a BUBIK, Rudolf. Zpráva z 15. Světové letniční konference v Singapuru 27. 9. až 1. 10. 1989. Život v Kristu. roč. 2., č. 1., 1990, s. 12–14.[26] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo redaktora. Život v Kristu roč. 4., č. 10., 1992, s. 3.[27] Konference Apoštolské církve v ČR. Život v Kristu. roč. 2., č. 4., 1990, s. 22.[28] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu roč. 7., č. 9., 1995, s. 3–4.[29] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu roč. 8., č. 1., 1996, s. 3.

Přílohy

	Hledej
	Je a svátek má Jiří. Vytvoření registrace