Grano Salis - Přes úskalí Janova evangelia

poslal unshaken

„Nebuďte jako pohané a nepoužívejte množství slov“ nabádá Ježíš učedníky (Matouš 6:7,8) a naučil je vzorové modlitbě, která, ačkoliv zahrnuje veškeré potřeby člověka ve vztahu k Bohu, obsahuje u Matouše (6:9-13) kolem 49 slov, u Lukáše (11:2-4) kolem 30 slov. Přesný počet závisí na překladu.

V Janově evangeliu Ježíšova „velekněžská modlitba“ (17:1-26) obsahuje téměř 500 slov vyjadřujících toliko prosbu za oslavení sebe a učedníků, jejich ochranu, posvěcení a poznání Boží lásky. Množství slov v Janově evangeliu, než evangelista dojde k vyjasnění záměru (pointy), ostře kontrastuje s vyobrazením Ježíše podle synoptiků, neboť Ježíš sám byl mimořádně stručný a výstižný tak, že i ubrání jediného slůvka na jeho výrocích nebo podobenstvích mění smysl jeho výroků. A naopak, přidání dalších slov je nadbytečné. Ježíš byl zkrátka géniem vyjadřovací zkratky a opakem prázdného plácání. A totéž vyžadoval od ostatních - „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.“ (Matouš 5:37). „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“ (Matouš 6:7)

Tradiční chápání Janova evangelia

Již první křesťanská církev si byla vědoma odlišností Janova evangelia od podání synoptiků. Asi nejvýstižněji to popsal Kliment Alexandrijský a Origenes - „Jan napsal duchovní evangelium, na rozdíl od těch tělesných (životopisných)“. Přitom jsou všichni shodně přesvědčeni, že autorem je Jan Zebedeův, tedy apoštol Ježíšův. Skutečností však je, že o autorství není nikde zmínka a ani „učedníka, kterého Ježíš miloval“, nelze jednoznačně pojmenovat. Někteří soudí, že šlo o Jakuba (Jan 18:15,16), nebo pouze na základě rodinných zvyklostí usuzují na Judu, nejmladšího bratra Ježíšova. Tradiční pojetí má také trhlinu v datování Janova evangelia – nejstarší zmínka o něm pochází až z doby kolem r. 125. Což na druhou stranu nevylučuje, že apoštol Jan ho mohl napsat ve vysokém věku.

S autorstvím můžeme také přijmout hypotézu, že autorem zrovna tak mohl být prebyster Jan z Efezu (je doložen), nejspíš Žid, dobře seznámený s poměry v Palestině, který si dokonce troufl opravit den Ježíšova ukřižování před velikonoční svátky. Prebyster se nejspíš setkal s apoštolem Janem, z čehož někteří soudí, že jde o „evangelium Jana prebystera podle svědectví Jan apoštola“.

Ježíšovy „řeči“

Od odbočky o autorství se vraťme zpět k textovému vyjádření evangelia. Již jsme zmínili, že se považuje za duchovní. Doplníme, že jde o ztvárnění evangelia na řecké půdě, kde jako výrazové a myšlenkové prostředky sloužily filozofické formulace. Spjatost s řeckou filozofií snad nejvíce dokladuje použití božského „Logos“ („Slovo“), tedy ztotožnění dokonalého řeckého myšlenkového principu s Kristovým božstvím („Na počátku bylo Slovo...“ - Jan 1:1) .

Ježíšovi v evangeliu Jan vkládá do úst „řeči“. Zde používám termín teologů. A o tyto „řeči“ právě jde, chceme-li odlišit pouhé filozofování od Ježíšova božského poslání a současně ho ochránit před zařazením mezi řecké filozofy. Evangelista Jan si to evidentně uvědomil, neboť filozofem může být kdekdo. Ale jak rozpoznat božské „řeči“ od filozofického tlachání? Evangelista si dobře uvědomoval, že první otázka jeho kolegů by nejspíš zněla:„Dokaž, že tvá tvrzení jsou od Boha“.

Řeči bez důkazů jsou jen řeči

Evangelista ztvárnil Ježíšovy „řeči“. Avšak si dobře uvědomuje, že bez důkazů jsou postaveny na vodě. Nedovolává se zpět na tyto „řeči“, ale na znamení, divy a také skutky. Kdo chce, nechť si tyto odvolávky najde ve verších 2:23, 3:2, 4:45, 6:2, 7:4,31, 10:32, 11:47, 12:37, 20:30n. Jde však pouze o odvolávky bez konkrétního obsahu!

Kde chybí důkaz nastupuje víra

Když se však člověk nad těmito odvolávkami zamyslí, jsou to pouhé odvolávky. Pokud nemají obsah ve vlastním důkazu, tak jsou založeny jen a jen na víře. Od synoptiků dobře víme, že Ježíš své božské poslání dokazoval zázraky, uzdravováním, proroctvími a mocí, kterou mělo jeho slovo.

U evangelisty Jana je to podobné. Jsou obsaženy popisy některých Ježíšových činů, potvrzujících jeho božskou moc. Chceme-li však být kritičtí, tak různé divy s uzdravováním, sycením, vzkříšením, dokáží předvádět mnozí iluzionisté, léčitelé, šamani, hypnotizéři a jiní manipulátoři. Pokud soudím podle dokumentů popisujících podle historiků tu dobu, tak těchto tvůrců různých balamucení bylo bezpočet a jejich produkce byly mimořádně žádané. Dnes diváci také manipulace žádají a polykají jich bezpočet – stačí zapnout TV.

Důkaz jediný, nejdokonalejší a nejsvatější

Důležité jsou proto důkazy, které současně obsahují symboliku s odkazem na Boha. U Jana je takový jeden, a to uzdravení slepého potřením očí blátem (9:1-7). Který symbolizoval prorockou předpověď „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ (9:39).

Uzdravení slepého blátem také dost připomíná tehdejší léčitelské praktiky. Ale s pomocí Boží najdeme snad největší důkaz božského Ježíšova poslání i v Janově evangeliu, a to ve verších 7:38,39:

[Jan 7:38,39]

„Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“

To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.

Jak rozumím Janově evangeliu

Evangelista Jan používá způsob mluvy naprosto odlišný od vyjadřování synoptického a nejspíš i historického Ježíše z Nazareta. Nabízí se důvod, že to dělal proto, aby se vyrovnal svým řeckým filozoficky smýšlejícím kolegům. Můj dojem je takový, že se mu to příliš nezdařilo, určitě ve srovnání s těmi lepšími. Ti, a nejen řečtí myslitelé, si též zakládali na stručnosti a přesnosti vyjadřování, alespoň těch základních myšlenek. Potvrzením jsou sbírky moudrostí z té doby; v Bibli nalezneme třeba tu blízkovýchodní a egyptskou v knize Přísloví.

Došel jsem však k přesvědčení, že evangelista Jan je člověk jako leckterý z nás. Poznal vzkříšeného Krista a byl obdařen Jeho duchem. Poznal znovuzrození a milost odpuštění. Slyšel od bratrů a sester o některých Ježíšových divech. Ne však o všech. Nebylo mu také nic známo o ustanovení Večeře Páně. Symboliku přijmutí Krista obrazem tělesné absorpce vnímal vyloženě duchovně jako Boží manu. Splynutí s Kristem je principem jeho evangelia. To, že divy Ježíšovy se odehrávají na neopakovatelném základě pochopil dobře. Protože se neopakovaly, ačkoliv epilogy některých synoptiků je prohlašovaly, vnímal jako mezeru, kterou je zapotřebí vyplnit vírou. Proto je u něj tolik slov odvozených od slova „věřit“. Více, než u všech třech synoptiků dohromady.

Evangelista Jan byl jako leckterý z nás. Toužíme mít a máme Krista. Ale některé divy evangelií se nekonají, jak bychom si představovali. Zde nastupuje naše víra, neboť když došlo k zázraku největšímu, tak vykonání těch dalších je již detail v Božích rukách.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace