Grano Salis - Nesení kříže a nemoci

V dnešním kázání se budu zabývat tématem nesení kříže v souvislosti se snášením různých nemocí a chorob. Nechci se nikoho z posluchačů dotknout, ale považovat pasivní snášení nemocí za nesení kříže je biblicky mimo. Mnozí křesťané v tom, svým způsobem, tápou. Jde o velmi známý verš, cit. „ Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne „ ( Lukáš 9:23 )

1. Nesení kříže každý den Snad poprvé jsem si uvědomil, jak je absurdní říkat, že my Ježíšův kříž nést nemůžeme. Patří to mezi tzv. křesťanské fráze. Často opakujeme něco, nad čím moc nepřemýšlíme. Je naprosto jasné, že Ježíšův kříž nést nemůžeme. Za prvé už je odnesen a proměněn do obrazu Boží slávy. Za druhé - nejsme pověření být Spasitelem. Dnes Ježíšův kříž znamená vítězství nad smrtí, ďáblem a vším sužováním. Dílo spasení bylo už vykonáno a završeno ukřižováním a vzkříšením Ježíše z mrtvých. Pokud bychom chtěli vyložit smysl slov o nesení kříže v kontextu Lukáš 9 : 18 – 24 , tak to je nepřátelství vůči těm, kdo vírou následují Pána Ježíše, poslouchají Boží slovo a žijí ke zjevení Boží slávy. Jak já říkám „ utrpení pro Krista“ – Podívejme se, co o tom píše apoštol Petr ve své první epištole, cit. „ „ Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích“. ( 1 Petr.2:20 – 21 ) 1. Není potřeba snášet rány za své hříchy. Petr nemyslí, že by nás Bůh stíhal ranami za naše provinění proti Jeho vůli. Když si přečteme celou epištolu a když si uvědomíme, že to psal věřícím židům rozptýleným v polyteistickém světě Římanů a Řeků, tak je nasnadě, že Petr mluví o ranách od vrchnosti za prohřešky proti světským zákonům. Dnes bychom to nazvali přestupky a trestnými činy Ve čtvrté kapitole Petr říká, cit. „ Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno“ ( 1 Pt 4: 15 -16 ) . Biblický význam slova křesťan je „Kristovec“. Ten, kdo následuje Krista. Můžeme to parafrázovat : „Kdo trpí za to, že následuje Krista“ . 2. Utrpení při následování Pána je Boží milost Proč je něco takového Boží milost? Protože jsi už milost od Boha přijal, uvěřil a zadarmo jsi byl vykoupen od hříchu a jeho následků. S tím je spojeno jisté názorové rozdělení mezi lidmi. Jak píše Jan „ jsme na světě, ale nejsme ze světa „ . Dá se říci, že jisté utrpení pro víru v Krista je zahrnuto do balíku Boží milosti. Vypadá to jako protimluv, ale patří to k sobě. „ Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. (1 Pt. 3 : 15 ) . Petr je nabádá, aby věřící v diaspoře dbali jisté opatrnosti. V tomto verši nejde o viditelná znamení, divy a zázraky. Petr má na mysli mluvení o Bohu. Tehdejší „ židovská sekta „ rozuměj první křesťanské sbory a společenství věřících, byli pronásledováni a perzekuováni od většinové společnosti. Proto měli diskutovat a poskytovat informace o Bohu Spasiteli méně „hřmotně“. Představuji si to podobně, jak je tomu dnes při zvěstování evangelia v Číně nebo v islámských státech. Přečtěte si knihu „ Nebeský muž „ a bude vám to hned jasné, jak to myslím. Musíme si uvědomit, že první křesťané prošli minimálně dvěma vlnami krutého pronásledování od Římanů a Písmo je nadčasové. Posilovalo generace pronásledovaných křesťanů. 3. Utrpení od spoluobčanů Ne každý je nadšený z toho, že má věřícího souseda nebo, že se stýká s křesťany. Je mnoho lidí vyznávajících jiné vidění světa a nadpřirozena, než je to naše. Často jsme terčem pomluv. Mluví se o nás „ po straně „, mimo z očí do očí. A proti tomu se nedá bojovat. Na druhé straně bychom neměli zavdávat příčinu k pomluvám. Máme zachovávat dobré svědomí, tedy čisté podle Božích měřítek. Naše řeč má být „ ano, ano“ nebo „ ne, ne „ . I to zmiňuje apoštol Petr, cit. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni. (1 Pt. 3 : 16)… a osloveni k následování Krista 4. Utrpení pro jméno Ježíš Nejprve si přečtěme 1 Pt. 4 : 12 – 16 v Kral. překladu, cit. „ Trpíte-li pohanění pro jméno Kristovo, blahoslavení jste. Nebo Duch ten slávy a Boží na vás odpočívá, kterémužto z strany jich zajisté rouhání se děje, ale z strany vaší oslavován bývá. ….. Jestliže pak kdo trpí jako křesťan, nestyď se za to, ale oslavujž Boha v té částce..“ ( „ v té věci „ ) . Mnozí křesťané v průběhu věku milosti trpěli pro jméno Ježíš. Někdy víc, jindy méně. Dnes to vidíme skoro v přímém přenosu, jak Islámský chalífát zabíjí křesťany. To je to absolutní, konečné utrpení, které prožívali první křesťané Existuje utrpení pro jméno Ježíš, které si nadělují sami křesťané mezi sebou. Někdo věří trochu jinak než já, tak ho hned napomenu. Pokud neposlechne, tak se od něj důsledně oddělím. Litera vítězí nad Duchem svatým, který oživuje . Můj výklad a mé biblické postoje mají přednost před bratrskou láskou, kterou dává Duch svatý. Mnohé křesťany doslova dráždí náš vítězný postoj v Kristu. Dráždí je vyhlašování Božího slova a přikazování okolnostem, nemocem a ďáblu v mocném jménu Ježíš! A tím se plynule odrazíme k dalšímu tématu. V týdnu se seběhly dvě věci. Poslouchal jsem příspěvek Jana Kašparce na biblické hodině v Brně a pak kázání kazatele Církve bratrské , Zdeňka Uhlíka z roku 2009, který je známý svým charismatickým zaměřením . Bratr Kašparec citoval výrok Dereka Princeho, který říkal, cit. : „ Ten můj kříž je místo, kde se kříží pohled, pravda Božího slova s mými názory“ . Někdy se nám něco moc líbí, něco nás nadchne, ale už se nestaráme, co k tomu říká Boží slovo. Kde je to podloženo nebo vyvráceno. Když naše tělesnost a představy narazí na vertikálu Božího slova, tak pak zjistíme, že nejsme v souladu Než se tak stane, je to pro nás nesení kříže. Lámání našeho „JÁ“ a charakteru je někdy velký duchovní zápas. Ale v síle Ducha svatého to nemusí trvat dlouho a nesení tohoto kříže je ukončeno tím, že se dám do souladu s Boží vůlí. Tohle se v životě křesťana opakuje a může přijít další kříž, který si nějakou dobu neseme, než se s ním vypořádáme. Kázání bratra Uhlíka mě inspirovalo k tomu, abych se znovu podíval na to, zda je správné spojovat nemoci a fyzické i duševní útrapy s pojmem „nesení kříže“. Jde o přesvědčení některých křesťanů, že nemoci na ně sesílá Bůh, aby je učil trpělivosti, očekávání na Pána a aby si něco důležitého uvědomili. Hned dopředu vám řeknu, že to správné není. Pokusím se to biblicky podložit. Stává se, že nedojde k uzdravení, i když věřící udělal všechno, co má. Souhlasím s bratrem Uhlíkem, který řekl, že všemu nerozumí. Že Bůh musí mít nějaký vyšší plán. V pátek Vládík zmínil, že Šadrak, Méšak a Abed-nego řekli před ohnivou pecí do očí babylonského krále, cit. „ Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.". Rozumíte ? Jestliže se nestane, tak to neznamená, že přestaneme s modlitbami za uzdravení. Bratr Uhlík citoval, jak definuje pojem zdraví Světová zdravotnická organizace (World Health Organization, WHO, též SZO). Zdraví je podle nich: „ Duševní tělesná a vztahová pohoda „ . Je s podivem, jak hodně křesťanů se doslova brání mluvit o tom, že Bůh uzdravuje nejen skrze lékařskou péči, léky a zákroky, ale i přímo. Dokonce osočují ty, kdo modlitbu víry používají. V této otázce je důležitý základní postoj. Jestli nemám víru na zázraky, tak přijmu to, že nemoci patří k běžným prostředkům Boží výchovy a nápravy neposlušných oveček. Bratr Uhlík ve svém kázání citoval verše Písem o tom, jak Bůh uzdravuje. U některých chyběla druhá strana mince. A na tu se zaměřují ti, kdo kritizují uzdravování Boží mocí na základě modlitby víry. Tady jde o úhel pohledu. Když chci psa bíti, tak si hůl vždycky najdu. Podívejme se do Písma, abychom zjisili, jak to s těmi nemocemi je. 5. Doba Zákona Víme, že Bůh jedná s lidmi v různých časových obdobích různě. Bůh se nemění, jen klade jiné důrazy. Bylo by to na samostatnou konferenci, ale písmáci mi určitě rozumí. Jedním takovým časovým úsekem je doba Zákona. Myslím tím vyvolení Izraele a uzavření starozákonní smlouvy. V tomto období Bůh jednal s jinými národy skrze vyvolený lid – Izrael. Měli být takovou lákavou, výkladní skříní, pod vládou jediného Boha na základě smluvního vztahu. Smlouva má vždy dvě strany. Na jedné straně zaručuje, na druhé straně sankcionuje. Jiným slovy, dává nebo bere. Je to smluvní vztah. A Izrael, pod vedením Mojžíše a Arona, na ní přistoupil. Nebyly to jen dvě kamenné desky, ale bylo to 40 dní v Boží přítomnosti, kdy Bůh Zákon jako zákonodárce Mojžíšovi vykládal. Když je dnes vydán nějaký nový zákon jakým byl svého času např. Zákon o odpadech, tak nejasnosti v něm vykládá (rozuměj „vysvětluje“ ) ten, kdo ho vydal. V tomto případě Ministerstvo životního prostředí. Zákony jsou obecnější a detaily v nich řeší vyhlášky, opět vydané tím ministerstvem. Můžou se k zákonu vztahovat nařízení té či oné vlády, tak jak se střídají u moci. Ministerstvo zákony a vyhlášky detailně rozebírá ve svém věstníku. Prostě je jeden zákon, ale v průběhu času je rozvíjen a detailně vykládán tak, aby sloužil původnímu cíli a plnil své poslání. Svůj účel. To samé můžeme vidět na Zákonu, který Bůh vydal svému lidu. Skrze něj vykonával nad Židy svou vládu. Každý zákon musí obsahovat sankce v případě, že nebude organizacemi nebo občany dodržován. Podívejme se, jaká ustanovení byla ohledně nemocí ve Staré smlouvě. Těsně po vyjití z Egypta, při uzdravení hořkých vod v Maře, dal Hospodin lidu nařízení, právní ustanovení a podrobil je zkoušce. Co budou dělat, když po třech dnech putování pouští narazí na vodu, která se nedá pít. Lid nadával, ale Mojžíš se obrací k Hospodinu a doslova úpí o pomoc. Dostal pokyn, ať hodí kus dřeva do vody a vodu bude možné používat. Vody se uzdravily na Boží pokyn a zásahem Jeho moci působící tady a teď. A pak Hospodin říká, cit. „ Řekl: "Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji." ( 2 Moj.15:26 ) Jsme v situaci, kdy ještě nebyl Mojžíšovský zákon vydán. To se stane až později, na hoře Sinaj. Podrobením této zkoušce je Hospodin připravuje k naprosté závislosti na Bohu. Ovšem také jde o závislost Boha na svém vyvoleném národu. Pokud nebude soulad, nepodaří se ukázat okolním pohanským národům, že existuje jeden Stvořitel, jeden Bůh a to ten, který je Bohem Židů. Už tady je Hospodin připravuje na uzavření smlouvy. Ten verš 2 Moj. 15: 26 se dá výstižně zkrátit. Můžeme říci toto: „ Když mě budete poslouchat a respektovat má nařízení, tak na vás nepošlu žádnou nemoc „ Uvědomme si, že ještě nebyl vylit Duch svatý. V našem vyprávění se nacházíme v pozdní době bronzové, někde kolem roku 1400 před Kristem. Izraelci neměli v sobě nadpřirozený zdroj síly k tomu, aby dokázali vytvořit s Hospodinem osobní vztah tak, jak ho máme dnes my, Církev Boží. Pojďme dál, cit. další verš V devatenácté kapitole druhé knihy Mojžíšovy dochází k vlastnímu vyvolení . Následuje vydání smlouvy a přikázání, kterému se říká „Desatero“. Pak začne monolog Hospodina s Mojžíšem, kde mu rozvádí a detailněji vysvětluje Zákon etický, rituální a soudní. Soubor práv, povinností a Božího zaopatření vyvoleného lidu. Pojďme dál, cit. další verš, který přichází již po vydání Zákona. „ Budete sloužit Hospodinu, svému Bohu, a on požehná tvému chlebu a tvé vodě. Vzdálím od tebe nemoc; ve tvé zemi nebude ženy, která by potratila nebo která by byla neplodná; obdařím tě plností let „ (2 Moj. 23: 25-26 ) . Podmínkou zachování zdraví, plodnosti a dlouhověkosti je služba Hospodinu. Věrnost v Jeho svrchovaných zájmech. Božím záměrem byla starověká evangelizace tehdejšího světa . Světa plného zakouzlení, uctívání pohanských božstev a doby, ve které lidský život neměl žádnou cenu. Cílem bylo, aby další národy dobrovolně přijaly Boha Stvořitele jako svého Vládce a tím ukrajovaly ze Satanovy vlády nad pronárody. Aby opustily polyteismus a své, často kruté a bezcitné bohy, a vrátily se k Bohu Stvořiteli jako svému Vládci. Aby prostě nastala teokracie – bohovláda – na celém světě. Pojďme na třetí úsek. Jsme na konci Mojžíšova života a lid je před vstupem do Zaslíbené země , cit. „I přikázal Mojžíš a izraelští starší lidu: Dbejte na každý příkaz, který vám dnes udílím“ ( 5 Moj. 27:1) Mojžíš nabádá starší lidu, aby si po překročení Jordánu a vstupu do Zaslíbené země ( Erec Izrael) napsali, cit. „ slova tohoto zákona „na obílené kameny. Toho zákona, který přijali od Hospodina na Sinaji. Pak nad celou pospolitostí mají Lévijci vyslovit prokletí. Když si celou kapitolu přečtete doma, tak jde o společné vyhlašování do nebeské oblasti. Je tam dvanáct prokletí nad sebou samými na příkaz již nežijícího Mojžíše, která končí zastřešujícími slovy, cit. "Buď proklet, kdo nebude plnit slova tohoto zákona a dodržovat je." A všechen lid řekne: "Amen." ( 5 Moj. 27:26) Měli za sebou čtyřicetileté putování po poušti. Do Zaslíbené země vstoupil jen Jozue a Káleb. Všichni, kdo slibovali pod horou Sinaj věrnost Hospodinu, zemřeli. Teď je čekají těžké Hospodinovy boje, protože místní obyvatelstvo před nimi bez bojů neuteče. Proto bylo potřeba lidu připomenout, že jsou ve smluvním vztahu s Hospodinem, který jim chce pomáhat a chránit je. A pak následuje kapitola dvacátá osmá, která rozvádí Starou smlouvu v právech a povinnostech. Podmínky pro Boží požehnání jsou uvedeny hned v prvním verši, cit. „opravdově poslouchat Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy, ( 5 Moj.28:1 ) . Vnímám, že „opravdově“ znamená ze srdce, s radostí. Tohle je typický projev zákona. Něco požaduje a něco nabízí. Když se tak neděje, přichází sankce. Sankční část Zákona začíná patnáctým veršem a dalšími. Řeší situaci, co se může stát, kdyby lid Hospodina neposlouchal a neplnil smluvní podmínky. Vybral jsem tu nejhrozivější, cit. „ Hospodin na tebe uvede též každou nemoc a každou ránu, o níž není psáno v knize tohoto zákona, dokud nebudeš zahlazen“ ( 5 Moj. 28:61) Dříve jsem to bral jako důkaz toho, že Bůh dává věřícím i nemoci. Buď z důvodu trestu za neposlušnost, nebo jako výchovný prostředek, aby je nasměroval k pokání za nějaký prohřešek, neřešené věci atp. Evangelikálové takhle uvažují dodnes. Prosím vás, nikomu nechci brát jeho přesvědčení, ale já jsem dospěl k jasnému závěru : Když budeme biblicky přesní a poctivě přistoupíme k Písmu, bez předem daných limitů, pak musíme vidět jasnou přímou souvislost mezi příkazy a zákazy, které jsou součásti Staré smlouvy a trestem za jejich nedodržování. Vzniká otázka : Týká se to Církve Boží ? Přichází jasná odpověď : Netýká ! Pán Ježíš svou obětí na Golgotě Starou smlouvu naplnil. A uzavřel se zástupci vyvoleného národa Novou smlouvu. Stalo se to v horní místnosti před ukřižováním. Byla stvrzena smrtí a vzkříšením Pána Ježíše. V Něm byla hradba dělící lidstvo na dvě části – vyvolený národ Boží a pohany - zbořena a z obou uděláno jedno – Církev Boží jejíž hlavou je náš Pán . Proto nikdo nemá tlouct ty, kteří stojí v modlitbách víry za uzdravení, pátou Mojžíšovou knihou, dvacátou osmou kapitolou po hlavě a častovat je označením „bludaři“. Jde o nepochopení Písem pod vlivem rozumu, který odmítá přijmout Boží zaopatření na všechny způsoby. Tohle musí věřícím zjevit Duch svatý, jinak budou mít zástěru před očima dál. Sankce, které jsou zjevně součástí smluvního vztahu mezi Bohem a Izraelem, Bůh nepoužívá vůči nám, Církvi Boží. Vůči těm, kdo pod Starou smlouvou nejsou, ale jsou účastníky Nové smlouvy. V ní žádné sankce za to či ono sesíláním nemocí k trestu nebo výchově nejsou. Já jsem zatím v Novém zákonu takovou věc nenašel. Naopak, našel jsem tam to, že Bůh se slitovává v osobě a díle Ježíše Krista. S tím, že Ježíš uzdravil každou nemoc. S tím, že jedinou překážkou, která brání uzdravení, je nevíra v Boží moc. S tím, že posílá své učedníky resp. své následovníky a tedy i nás, abychom šli a vyháněli démony, vkládali ruce na nemocné a ti byly uzdravování. S tím se v Bibli setkávám. Ať si každý věří, jak chce. Úkolem křesťanů není hádání o otázkách. Úkolem je milovat se Boží láskou, kterou nám do srdce vkládá Duch svatý. Že ten druhý má jiný postoj víry, že vidí některé věci jinak než já, neznamená, že ho označím za bludaře. Konečnou pravdu poznáme až v nebi. Pracujme na Boží roli každý, tak jak umíme a nezaměřujme se na hádání se o otázkách. Tělo Kristova má rozmanité údy, tak ho nedeformujme podle svého přesvědčení. Já jsem si dříve taky myslel, že nemoci dává Bůh pro naši výchovu a nasměrování. Dnes si to nemyslím. Je jasné, že Bůh umí využít i nemocí k tomu, abychom se něco naučili nebo si něco uvědomili. Uvědomme si ale jednu zásadní skutečnost. Ten kdo lže, krade, ničí a zabíjí je ďábel. Bůh je dobrý a nedělá nám ze života peklo na zemi. Naopak, je tím, kdo vytrhuje z tísně a trápení. Kdo uzdravuje, nejen našeho ducha a duši, ale také naše nemoci. Amen

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace