V poslední době se i zde na GS objevují články pojednávající o vysvětlování Písma. Jedna skupina těch „pravověrných“ dokáže krkolomnými, někdy až neuvěřitelnými způsoby, podat vysvětlení rozporných textů. Nejčastěji se začne od tak zvaného „přesnějšího překladu“. Ten vykladač zvolí tak, aby splňoval požadavky obhajované teologie, což v přesnějším vyjádření znamená obhajobu jeho ideologie.

Problém takového chápání Písma je v tom, že jiný vykladač použije stejnou metodu, aby tím dokázal pravý opak toho, k čemu přišel vykladač první.

Největším problémem takového, troufám si tvrdit znásilňovaného Písma je v tom, že Bůh, který je závislý na jakémsi přesnějším překladu nebo na skloubení vytržených textů je tak rozporuplný, že to nemůže být nikdo jiný, než nějaký bůžek tvarovaný podle lidských potřeb. Takové poznání Boha je však mimo realitu, neboť Bůh není závislý na lidském zkoumání a názorech toho či onoho vykladače.

Určitě je dobré něco vědět o metodách kritického pohledu na Písmu i o metodách jeho exegeze (výkladu). Sleduji výklady již dlouhou dobu a přesvědčil jsem se o tom, co zjistili mnozí již v počátcích křesťanství: Že Písmo je plné rozporů, dokonce si texty vzájemně protiřečí. Zejména některé texty Starého zákona vykreslují Boha jako národního, nenávistného bůžka, kterému je jedno, co bude s jeho stvořením vyjma svých vyvolených, kteří ho však musí uctívat v „zaslíbené zemi“ a v konkrétní budově, která se tím stává středobodem vesmíru.

Nedivím se těm, kteří po mnohém úsilí věnovaném studiu Písma od víry odpadli pro „naprosté nesmysly a bláboly v Písmu“. Já osobně, když jsem se kdysi několikerým podrobným a nezaujatým čtením Bible chtěl dozvědět odpověď na jedinou otázku „zda Bible obsahuje ve Starém zákoně přísliby, které si přisvojilo křesťanství“, jsem nalezl špatnou odpověď: Nikoliv. Vše je uvedeno pro „vyvolený národ“, tedy židy, a když je tam nějaká zmínka o ostatních, tak si to křesťané buď vytrhují z kontextu, což prorok tak určitě nemyslel, nebo šlo o služebnou podřízenost národů vůči Židům.

Verbální inspirace Písma byla již dávno odvržena jako věcně i logicky nepodložená - Bůh nikomu ruku nevedl ani neměnil autorovo myšlení. Lpění na Písmu jako na doslovném "papírovém papeži" způsobilo odpadnutí mnohých od víry a nadělalo více škody, než vysvětlování ateistů, že poznání vědy Písmo znevěrohodnilo.

Z kritického poznávání Písma však lidstvo získalo platný a mnohokrát ověřený názor: Pouhé kritické zkoumání Písma k víře nikoho nepřivede. Právě naopak. Neboť, jak poznali mnozí učenci dávno před námi, Boha nelze zkoumat, Bůh se dává poznávat sám.

Jsem přesvědčen, že pokud chce člověk zůstat ve víře neotřesitelným, tak musí umět Písmo také kriticky poznávat. Neboť argumentace Božích odpůrců ho může bez znalosti slabin Písma přivést snadno na scestí, nebo dokonce odvrátit od Boha.

Na druhou stranu je nutné připomenout, že kdo se nechce slabinami biblických textů zabývat a o Božích cestách nepřemýšlet do hloubky, ten se bez kritického zkoumání Písma docela dobře obejde.

Přestože o teologických velikánech se doslýchám jen okrajově, tak jsem došel k závěru, že nejlépe vyjadřuje mou víru v Písmu to, co myslel Karl Barth, totiž, že když Bůh považoval tak chybné Písmo dostatečné ke spáse, musí stačit i nám.

Vysvětlení rozporů je poměrně jednoduché:

1. Starý zákon popisuje vývoj poznání Boha od toho lokálního bůžka po svrchovaného vládce všehomíra. Stručně řečeno, žádný učený z nebe nespadl. A nejen to, Bůh se dával poznat lidem podle jejich konkrétních životních situací. Jak víme, tak obsáhnout životní situace lidstva není záležitostí jednoho člověka, ani otázkou několika málo let. Ale celých věků.

2. Nový zákon je pravým poznáním Boha přišlém skrze Ježíše Krista. Písma Nového zákona jsou však poznáním Boha vírou. Zde se zřetelně ukazuje, že Boha nelze poznat skrze nějaká pravidla, bohoslužebné úkony, oběti či dodržování nějakých řádů. Nový zákon nám zřetelně říká, že problémy člověka nevyřeší zákon, ale Bůh sám. Vše je založeno na víře. Již neplatí „slyš Izraeli“ s požehnáním, pokud budeš plnit, nebo zlořečením, pokud plnit nebudeš. Ježíš dokonce přinesl nový pohled na utrpení, které Starý zákon viděl chybně jako důsledek nějakého provinění: „Člověče, povznes se nad své potřeby, co budeš pít a jíst, povznes se nad své bolesti a trápení. Podívej se kolem sebe, copak nevidíš tu nádheru květů, nevidíš bezstarostnost nebeského ptactva? Vždyť ty jsi pro Boha víc než ta pícnina nebo vrabec!“

Uvědomme si také, že doba kritického zkoumání Písma je již za námi. Trvala několik století. Je na každém, aby sice kritický pohled znal, ale sám ve svém přesvědčení přijal Boha do svého srdce. Bez podmínek, tak, jak se nám dal poznat Ježíšem Kristem.

A je zde ještě něco navíc: Když budeme na Nový zákon pohlížet planoucím srdcem, tak zjistíme, že když se zázraky dějí nám, tak se děly i pisatelům Nového zákona. Když my vyznáváme svou víru jako zázrak, kterým se nám Bůh zjevil svým slitováním a tento zázrak se stal i miliónům dalším, nemáme důvod o víře pochybovat.

Pokud mám dát něco k tomu „novému pravověří“, tak zmíním jeden poznatek, který jsem našel při hledání textů od Karla Bartha. Týkal se narození Ježíše z panny. Pokud jsem Barthovy závěry správně pochopil, tak doporučil, abychom věřili a nezkoumali, proč a jak se to stalo.

Nejsem teolog, abych zde popisoval ideu nového pravověří. Ale vím, že v Boha a Bohu se věří, a ne se kriticky zkoumají jeho činy jako u nějakého objektu.