poslal Nepřihlášený “Církev je nemocnice,” slýcháme někdy s rozporuplnými pocity. Ale je
tomu tak. Církev je místo pro nemocné, a máme-li vzít vážně Kristova
slova, církev je zde právě pro ty, kteří si uvědomují nedostatek svého
zdraví (nejenom duchovního), a neustálou potřebu zachránce, kolem
kterého se v chudosti a ubohosti svého ducha shromážďujeme (Mk 2,17). V
případě duševních nemocí tomu není jinak. Duševní nemoc člověka často
velmi zřetelně staví za hranici schopnosti pomoct si sám, a je v tomto
směru dobrou ukázkou všeobecné lidské odkázanosti na záchranu, kterou v
posledku nalézáme v Kristu. Jsme na jedné lodi. V praxi křesťanského
terapeuta opakovaně vidím, že duševně nemocní lidé někdy právě díky své
situaci zvlášť dobře chápou hloubku lidské odkázanosti na Krista a v něm
též naši odkázanost na sebe v rámci společenství (Gal 6,2). V Kristu
jsme si vzájemně darem. Co může tedy církev nabídnout člověku, který
prochází duševní nemocí?
Bude to znít banálně, ale víc, než co jiného – společenství. Nemám na
mysli pravidelné setkávání v modlitebně. Myslím společenství, které je
místem láskyplného nesení vzájemných břemen (Gal 6,2). To předpokládá
trpělivost, ochotu nechat se vtáhnout do příběhu druhého člověka a
prakticky se angažovat. Velmi snadno se v tomto ohledu schováme za
povrchní nabídku modlitby, která někdy slouží k tomu, abychom se situaci
trpícího zbožně vyhli. Vážně míněná modlitba je totiž nejenom prosbou o
Boží jednání, ale i východiskem aktivního jednání na naší straně. “Budu
se za tebe modlit” znamená vždy také “budu hledat nejlepší možný způsob
jak ti být nyní k dispozici”.
Někdy pak budeme s daným člověkem dlouho
mlčet uprostřed nejtěžších chvil, jindy s ním budeme udržovat kontakt ve
chvílích, kdy je samotný kontakt velmi komplikovaný, a jindy zas
zjistíme, že nejlepší bude vzít daného člověka na vzduch, anebo jej
budeme motivovat k pravidelnému užívání vhodných léků. Modlitba nás vede
doprostřed konkrétní situace, a vystavuje naše zdroje a možnosti
potřebám druhého. Chceme-li vědět, co onen člověk v dané chvíli skutečně
potřebuje, musíme věnovat jisté úsilí tomu, abychom zjistili, co se
skutečně děje, a k čemu nás v danou chvíli volá Bůh. A Bůh někdy
překvapí. Když Hospodin jednal s ustrašeným a depresivně smýšlejícím
Eliášem, nedal mu přednášku o pozitivním biblickém myšlení a o naději.
Dal mu najíst (1. Královská 19,6). Podobně, společenství s trpícím anebo
zmateným člověkem, vedené Boží přítomností, bude vést k velmi
praktickým formám doprovázení. Sociální opora je konec konců i dle
výzkumu jedním z dominantních faktorů prevence, ale i stabilizace a
uzdravení u duševně trpících. Natož sociální opora inspirovaná a
zmocněná Božím vedením.
Přirozenou součástí společenství je tudíž naslouchání. Otevřenost pro
skutečný příběh mého bližního. Podobně jako Ježíš odmítal redukující
představy lidí o situaci trpícího (Jan 9,3), i my musíme dát stranou náš
předpoklad, že předem víme, co se s daným člověkem děje. V poradenství
se dnes v tomto smyslu mluví o umění “nevědět”. Když budeme naslouchat, a
vzdáme se bezpečí předem daných formulek používaných k otupení chaosu, s
nímž se duševně nemocný člověk potýká, budeme někdy překvapeni, ale i
hlouběji zasaženi realitou jeho života. Teprv pak jasně zahlédneme
důstojnost, kterou náš souputník nese, a budeme též schopni přínosným
způsobem reagovat na narušení této důstojnosti, ať už v důsledeku
poruchy biologické, vztahové anebo duchovní stránky jeho života. I v
tomto jsme s duševně trpícím člověkem na jedné lodi.
Teprve pak jsme
připraveni mluvit pravdu v lásce, a přinášet do jeho situace slovo
povzbuzení i konfrontace a skutky, které budou zdrojem života.
Naslouchání tak dává prostor pro odhalení reálné situace trpícího, pro
setkání se se skrytými postoji a emocemi, ale i s událostmi, které
nejsou zrovna příjemné. Platí totiž, že cokoliv se v člověku odehrává,
to má také místo v modlitbě i ve společenství s Bohem a s blízkým
člověkem. Ať už jsme duševně zdraví anebo ne, máme-li jít s Bohem dál,
musíme se s ním potkat tam, kde jsme, nikoliv tam, kde bychom chtěli
být. Takové místo setkání bude někdy uprostřed vzteku, zklamání,
pochybností, nenávisti, chtíče, zoufalství anebo apatie, což jsou emoce a
stavy známé všem, ve velké intenzitě jsou jim však vystaveni zvláště
duševně nemocní. Jsme pozváni společně se postavit v realitě a
složitosti života před Boží tvář. Teprve pak se otevírá cesta dál.
Hospodin se totiž nebojí lidské temnoty, ale vstupuje do ní s tichostí
křižovaného Krista, a zve nás, abychom jej tam následovali. Takové je
světlo, které vyhání tmu (Jn 1,5), světlo, jehož jsme jako církev
nositeli.
Pokud si v církvi navzájem dáme prostor k opravdovému sdílení a
doprovázení, neznamená to, že duševně nemocní lidé nebudou někdy
potřebovat pomoc psychologa anebo psychiatra. Poznání a postupy, které
tyto obory nabízejí, se nesmí absolutizovat, ale také nesmíme nevděčně
zacházet s dary, které lidem Bůh v těchto specializacích nabízí. Musíme v
tomto ohledu rozlišovat, nikoliv paušálně démonizovat. Léky můžou být
výzamnou součástí uschopnění člověka k následnému řešení jeho
psychologických a duchovních potíží, anebo k udržování vnitřní rovnováhy
nervového systému.
Často ale musíme počítat s dlouhodobým nesením
duševně nemocného člověka, a budeme-li dobře naslouchat, možná zjistíme,
že právě on je zvláštním darem, který Bůh církvi dává. Komunita církve
je za optimálních okolností skvělým prostředím pro nalezení podpory,
porozumění, i konfrontace, kterou duševně nemocný člověk potřebuje, ale
často také sám nabízí. Každý věřící se pak může ptát sebe sama, nakolik
se podílí na utváření společenství, v němž jsou rány zlomených obvázané a
srdce zacelené (Žalm 147,3). Běžná praxe ukazuje, že církev v naší
republice má v tomto ohledu stále co dohánět.
Marek Macák
(psáno pro Živor víry, říjen 2014)
K článku proběhla na FB tato užitečná krátká diskuse, v níž proběhla výměna vyjasňující kontext a záměr textu:
Alexandr Sasha Flek: Trochu mě v článku zarazilo důsledné
používání termínu “duševně nemocný”. Především si nejsem jistý, že (jako
laikové) můžeme vytyčovat takovouto hranici (“Everybody hurts”). Dále,
pokud někdo skutečně “má diagnózu” často se o tom málokomu svěří (kvůli
přetrvávající stigmatizaci). Takže to navenek vypadá, že mezi námi není
(skoro) nikdo “duševně nemocný”, a zároveň jsme nějak nemocní (trpící,
potřební) všichni. Aspoň tak to vidím. Za článek díky, je to supr
napsané a mluví mi to z duše – takhle nějak i já sním o společenství – a
snad jsme k něčemu takovému “na cestě”.
MM: To je pravda. Zároveň, když někdo opravdu trpí duševní
nemocí, tak se necítí jako “everybody”, a je dobré to uznat. Implicitně v
článku zároveň trochu dekonstruuji z duchovniho hlediska hranici mezi
duševně nemocným a ostatními členy společenství. Bude to i tím, že
pracuji velmi často s lidmi, kteři jsou v těžkých stavech, a o těch jsem
psal nejvíc. Ve sborech máme lidi, kteři jsou někdy pohlcení naprosou
apatií deprese, jiní mají halucinace anebo bludy a dalši jsou tak
nestabilni anebo zranitelní, že přežít do dalšiho dne je zjevné utrpení.
Článek není o lidech s nějakou ‘depkou’. Asi i proto ta hranice. Vyjde v
Životě víry na téma “deprese”. Je třeba trochu posílit vědomí, že těžká
deprese je opravdu nemoc. Musíme se naučit použivat pojem ‘duševni
nemoc’, pokud máme vytvořit prostor pro ty, kteří se s ní potýkají.
Zároveň platí, že musíme dekonstruovat představu morální anebo duchovní
hranice mezi takto nemocnými a ostatními. Jak jsem psal, často mi
přijde, že mají víc realismu a poselství, než zdravější lidi, když se
jim pozorně naslouchá. Navíc jejich otázky a utrpení často ukazují
směrem, kterým je potřeba se podívat. Jsou vzácní.
Zdroj: http://mrmacak.wordpress.com
