Až do pozdního středověku nebyla ani v Evropě používána příjmení tak, jak je známe dnes. Začala se objevovat ve Francii v 10. století, a to nejprve zejména pro urozené lidi. Mezi 10. a 18. stoletím se začalo jejich použití rozšiřovat do celé Evropy. Ještě v 15. století nebyla dědičná a až v 16. století se z příjmení stal celkem běžný jev. Ani tehdy však nebyla příjmení přesně vymezena a setkáváme se s odlišnou formou zápisu. V Českých zemích lze tak o používání příjmení v dnešním slova smyslu mluvit až po zavedení příslušného zákona v roce 1780.

Nijak nepřekvapí, že s výjimkou urozených a světsky hodně důležitých lidí se v Bibli nesetkáme s příjmeními. V Palestině navíc mívali lidé více jmen. Jedním bylo hebrejské, druhým pak nějaké řecké či latinské. Kromě toho bylo běžné, že se spolu se jménem či místo něho používala i nějaká přezdívka. Lidé byli kromě toho identifikováni podle jména rodiče (např. XY syn AB) nebo podle místa původu rodiny, pokud se ta usadila v jiné oblasti.

Tal Ilan ve své knize Lexicon of Jewish Names in Late Antiquity: Part I: Palestine 330 BCE - 200 CE poskytuje kompletní seznam používaných jmen a jejich četnost v Palestině v daném období. Slovem kompletní myslím to, že zahrnula veškeré dochované prameny z daného období. Pokud jde o četnost, přepracoval její statistiku Richard Bauckmam. V čem spočívá jejich odlišný statistický přístup teď není podstatné. Zmiňuji to pouze proto, že nám to může dělat problém, pokud se v Písmu snažíme identifikovat jednotlivé lidi.

Nejpopulárnějším mužským jménem bylo Šimon, ženským pak Marie. Na druhém místě pak je Josef/Jozes a Salome. Zajímavé rovněž je, že jména Lazar a Eleazar jsou odlišnými formami téhož jména, tj. asi jako Slávek (Willy) a Standa (Oko) pro Stanislava.

Na počátku mého hledání informací, které NZ poskytuje o Petrovi, byla zmínka v 1Pt 5,13, kde apoštol vyřizuje pozdrav od Marka, kterého nazývá svým synem. Nevím proč, ale je běžné chápat tuto zmínku tak, že Petr mluví o Markovi jako o svém synu v duchovním slova smyslu. Zkusme ale vzít jeho slova v přirozeném způsobu čtení (doslova) a podívat se, jestli by dávalo smysl domnívat se, že Marek byl skutečně synem Petra.

Písmo nám několika místech vypráví o Janovi (Johanan - 5. nejpopulárnější jméno) zvaném Marek, jehož matka se jmenovala Marie. (např. Sk 12,12; Sk 15,37). Právě tento Marek bývá považován za pisatele Markova evangelia, jehož hlavním pramenem byl zřejmě právě Petr (otázka proč by vydala na samostatný článek). Vezmeme-li v úvahu, jak evangelisté zmiňují sebe sama ve třetí osobě (např. J 18,15; J 19,26), je dokonce možné, že tím mladíkem v Mk 14,51 byl právě Jan zvaný Marek.

Nicméně, pokud byl Jan Marek synem Petra, pak Petrova žena se jmenovala Marie. 1Kor 9,5 pak říká, že Petrova Marie byla v rané církvi aktivní. Bylo by docela přirozené, aby Petr po svém zázračném osvobození z vězení zamířil domů ke své rodině. (Sk 12,12-13) To by na jeho místě udělal asi každý muž.

O Josefovi Barnabášovi (Sk 4,36) se v Ko 4,10 dovídáme, že Jan Marek byl jeho anefios.Toto slovo může mít dva významy - bratranec a synovec. Vzhledem ke zřejmému věkovému rozdílu mezi oběma učedníky a způsobu, jak Písmo zdůrazňuje autoritu Barnabáše s ohledem na Jana Marka (např. Sk 15,37) se kloním k překladu synovec, což by z Josefa Barnabáše činilo švagra Petra.

Prostudujme pozorně následující pasáže:

Když Ježíš ráno prvního dne po sobotě vstal, zjevil se nejprve Marii z Magdaly, z níž kdysi vyhnal sedm démonů.  Ona to šla oznámit těm, kteří bývali s ním a nyní truchlili a plakali.  Ti, když uslyšeli, že žije a že se jí ukázal, nevěřili. Potom se zjevil v jiné podobě dvěma z nich cestou, když šli na venkov. Ti to šli oznámit ostatním; ale ani těm nevěřili. (Mk 16,9-13)

Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které pověděly apoštolům. Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Petr se rozběhl ke hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo.  Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty,  a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo.  A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.  Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.  Řekl jim: "O čem to spolu rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku.  Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!"  On se jich zeptal: "A co to bylo?" Oni mu odpověděli: "Jak Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem,  naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho.  A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu  a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ.  Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli."  A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!  Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.  Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál.  Oni ho však začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi.  Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.  Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.  Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: "Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi." (Lk 24,10-34)

Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem,  ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. (1 Kor 15,3-5)

U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. (J 19,25 - nutno podotknout, že řecký text říká buď:"...jeho matky, Marie - žena Kleofáše" nebo "...jeho matky, Marie a žena Kleofáše")

Je zřejmé, že Písmo identifikuje Kleofáše jako apoštola. Petr měl být tím, komu se z apoštolů Ježíš zjevil jako prvnímu. Domnívám se tedy, že jedním z těch dvou učedníků, kteří šli do Emauz, nebyl nikdo jiný než apoštol Šimon, zvaný Kefas či Petr. Povšimněme si, že na konci té pasáže se říká, že se Ježíš zjevil Šimonovi. Zajímavé je, že Lukáš říká, že ti dva nalezli 11 učedníků, takže z toho by plynulo, pokud se tím 11 myslí původní apoštolové bez Jidáše, že Kleofáš nebyl jedním z 12. Jenže Pavel identifikuje jako prvního mužského svědka vzkříšení právě Petra a povšimněme si, že říká "napřed Petrovi a pak Dvanácti," i když je jasné, že Petr byl jeden z Dvanácti.

Jak se ale do těch textů dostal Kleofáš? Jednou z možností je chyba při přepisu jména do řečtiny, protože Kefas a Klofas (či Kleofas) jsou si docela podobné. Nebyla by to jediná taková chyba - navíc hláskování jmen bylo tehdy hodně nestálé. Navíc Lukáš byl pravděpodobně někdo, jehož mateřským jazykem nebyla aramejština. Pokud nebyl jedním z těch dvou poutníků Petr, pak je otázkou, který apoštol to byl. Navíc řecké kleos znamená věhlasný nebo povolaný a hebrejské chelef pak obnovený či změněný, což by ve vztahu k Petrovi dávalo i smysl s ohledem na jeho předešlé zapření Ježíše.

Ať už byl jedním ze dvou na cestě do Emauz Petr nebo ne, myslím, že máme dobrý důvod domnívat se, že Petrova žena se jmenovala Marie, že jejich synem byl Jan Marek a že Barnabáš byl bratrem Marie, tj. švagrem Petra. V církvi se s idealizací celibátu a negativním pohledem na sexualitu začalo záhy zdůrazňovat, že všichni apoštolové kromě Petra byli svobodní, což je docela podivná představa. Nejstarší prameny mluví pouze o Janovi jako svobodném, ale jak se začala rozšiřovat myšlenka, že nástupci apoštolů (kněží a biskupové) mají být svobodní, byli do kategorie svobodných přesouváni další apoštolové. U Petra to nešlo, protože přímo Písmo mluví o jeho tchyni, a tak se aspoň Jan Marek z 1Pt 5,13 začal vykládat jako "duchovní syn", i když Petr nepoužil standardní "můj syn ve víře či v Pánu", které používal Pavel, když psal někomu o Timoteovi, kterého tedy v dopisech adresovaných jemu oslovuje jako syna.