Grano Salis - Trinitární perichoreze.

Z úvodu do teologie Trojjediného Boha.

Perichoreze označuje to, že každá osoba Trojice přebývá v druhých dvou, které zase recipročně přebývají v ní.
Uvedená dokonalá jednota však rozhodně nestírá identitu Otce, Syna a Ducha svatého, protože – jak dobře víme – osoba je druhému v zásadě nepředatelná.
Toto vzájemné přebývání je v západní teologii od scholastické doby vnímáno přednostně jako důsledek skutečnosti, že Otec je Bůh, Syn je Bůh, Duch svatý je Bůh. Jednotlivým osobám proto nepatří pouze určitý "vymezený sektor" božství, nýbrž božství celé. Božství je dále naprosto jednoduché, nedělitelné, a zároveň také nekonečné. Dospíváme tedy poměrně snadno k vyjádření: jedno nekonečno plus jedno nekonečno plus jedno nekonečno je opět jedno nekonečno.
Tento výrok nevyhnutně postuluje vzájemné prostupování oněch tří nekonečen.

Vzájemné prostupování osob souvisí také s tajemstvím jediného Božího vědění a tří vědoucích.
Jednoduchost a nesloženost Boží přirozenosti vylučuje, že v Bohu by mohla být složenost, která se v případě lidského poznávacího procesu jeví jako polarita mezi poznávajícím subjektem a poznávaným objektem. Z řečeného vyplývá, že
Otec "vnímá" Syna a Ducha svatého v sobě,
Syn "vnímá" Otce a Ducha svatého v sobě a
Duch svatý "vnímá" Otce a Syna opět v sobě samém.
Přitom každá osoba Trojice je svým vlastním "Já" a zároveň jediným společným trojičním "My".

Tajemství vzájemného přebývání osob Trojice jedné v druhých dvou a naopak je jedna věc, označování dané skutečnosti výrazem "perichoreze" je věc druhá.
Připomeneme si, jak se uvedené tajemství projevuje v Písmu a u církevních otců, kteří v prvních staletích ještě tento termín neužívali.
Nejmarkantněji se projevuje tajemství perichoreze v Janově evangeliu. Ježíš zde praví, že On a Otec jsou jedno (srov. Jan 10,30). Mistr z Nazareta pak celkem čtyřikrát opakuje, že je v Otci a Otec v něm (srov. Jan 10,38 : 14,9.11 : 17,21nn). Z toho plyne, že ten, kdo vidí Syna, vidí také Otce (srov. Jan 14,9).
Tomu pak odpovídá formulace "v Kristu", která se velmi často objevuje zejména v Pavlových listech jako označení nové existence věřícího člověka.
V dané souvislosti lze číst také výrok Sk 4,32 o tom, že věřící první obce v Jeruzalémě byli jedné mysli a měli jedno srdce. Je to svědectví průmětu trojiční perichoreze do tajemství společenství církve.
Jak je to ale s perichorezí Ducha svatého?
V první řadě je třeba upozornit na Lukášův výrok o tom, že Ježíš byl naplněn Duchem svatým (srov. Lk 4,1), což ukazuje na přebývání Ducha svatého v Kristu. Dále lze uvést 1 Kor 2,10–11 o tom, že Duch svatý proniká až do nejvnitřnější hlubiny Božího poznání, tedy do toho, jak sebe vzájemně poznávají Otec a Syn. Zmíněné perichoretické poznání pak Duch svatý sdílí apoštolům a svatopiscům. Konečně je možno připomenout Mdr 1,7, kde se hovoří o Božím "duchu", který proniká celým světem a zná každou myšlenku, což lze vnímat jako určitý odraz tajemství vnitrotrinitární perichoreze ve vztahu Boha vůči světu. O vzájemném přebývání Otce v Synovi a Syna v Otci hovořili již apologeté. Třeba Hilarius.

Slovo "perichoreze" se poprvé objevuje v jednom výroku Řehoře Naziánského, a to v christologickém kontextu. V první polovině sedmého století používal tento termín často Maxim Vyznavač ve své christologii, protože toto pojetí mu umožnilo hovořit o jediné Kristově osobě ve dvou přirozenostech.

V trinitologii se výraz "perichoreze" objevuje poprvé zřejmě kolem roku 650 ve spisu De sacrosanta Trinitate od neznámého autora, který se podepisoval jako Cyril Alexandrijský.
Hovoříme o něm jako o pseudo-Cyrilovi. Nejen tento autor, ale i následující trinitologická reflexe uvedeným způsobem stavěla hráz proti tendencím, které by mohly směřovat k triteismu. Výraz "perichoreze" se pak objevuje velmi masivně také v dílech Jana Damašského, který podotýká, že pokud by se "perichoreze" chápala jako směšování, při kterém by jednak osoby Trojice ztrácely svou identitu, jednak by se božství směšovalo s Kristovým lidstvím, hrozil by v trinitologii modalismus a v christologii monofyzitismus. U Jana Damašského je také patrné, že trinitární perichoreze je vnímána převážně dynamicky, neboť se jedná o vycházení ze sebe směrem k druhému.

Ve dvanáctém století Burgundis z Pisy (+ 1153 / 4) přeložil do latiny spis Jana Damašského De fide orthodoxa a "perichoreze" dostala latinský exivalent "circumincessio". Ve třináctém století se především u teologů pařížské univerzity setkáváme s výrazem "circuminsessio". Zdánlivě nepatrný rozdíl jednoho písmenka není bez významu. Circumincessio poukazuje na dynamický, extatický aspekt perichoreze, na vycházení ze sebe směrem k druhému či do druhého. Circuminsessio klade důraz na statický aspekt perichoreze, která je tím pádem pojímána jako přebývání jednoho v druhém.

(Malá ukázka z monografie C.V. Pospíšila).

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace