W. Ch. Weitling byl uvězněn za vydání “Evangelia chudého hříšníka”, ve kterém dokazoval na základě více než sta citátů z Bible, že křesťanství lze využít  k osvobození lidstva, neboť podle něj jsou nejsmělejší socialistické požadavky plně v souladu s Ježíšovým duchem. A tak, když jsem v rodinné knihovně objevil český překlad této knihy z roku 1927 (překladatel H. Dobevský, vydal R. Rejman v Praze, 127 stran), rád jsem si jej přečetl. I já se totiž považuji za hříšníka, byť jsem věříci (ale podle M. Luthera jsou věřící křesťané jen ospravedlněnými hříšníky), a to za chudého hříšníka (s nejistou praci i nejistým bydlením).

             V Úvodu vyzývá Weitling chudé hříšníky a hříšnice, aby z evangelia učinili evangelium svobody. Evangelium, které vytrhne víru z bludu a rozšíří cestu naděje. V první kapitole se pak zabývá vztahem víry a vědy (vědění). Víru chápe jako předstupeň vědění, neboť ne každá pravda je tak dostupná, abychom ji mohli ověřit, hned jak se s ní seznámíme. Víra má ale vést k vědění, respektive lid má být vírou vzděláván k vědění. Vědění však nemůže plně nahradit víru. Víra sice končí tam, kde začíná vědění, ale začíná tam, kde vědění končí (s. 16). Hranice vědění jsou přitom myslitelné v jen nejpomyslitelnější dokonalosti, jaké si však člověk nedovede představit. Souhrnem nejvyšší dokonalosti je Bůh, proto všichni věříme v Boha.   

         A lidstvo postižené tisícerými utrpeními a slabostmi si této víry nedá vzít. Ve chvíli, kdy se muži hroutí jeho duševní síly, potřebuje útěchu, oporu a důvěru. Vědění potrvá jen dokud potrvá jeho síla. A on je sotva u konce se zkušeností. Je mnoho záhad, které lidstvo musí ještě rozřešit, jednu po druhé. Teprve až poslední rozřeší, bude dobře vědět, co je Bůh. Proto věřme, vyzývá nás W. Weitling (s. 18).  

          Druhá kapitola se týká naděje. Chudí hříšníci nedoufají ve věčný život a v odplatu na nebesích, dokud se jim nepovede lépe na tomto světě. Mít se lépe na onom světě, to vymyslelo sobectví, jehož chtivost nemohla být ukojena zde na zemi. Jako chudí hříšníci doufáme, že brzy bude jinak a lépe. Doufáme v bezstarostný šťastný život, ve spravedlnost pro všechny. Pracujeme-li pro tuto naději, pracujeme i pro onu. Tím, že se snažíme, abychom byli šťastni ve veselé pospolitosti, bude ulehčena i naše snaha po blaženosti nebeské (s. 20).

             Třetí kapitola je věnována lásce. Bůh a láska, tato věčná tajemství, jsou nyní spojena v jediném učení o Bohu - člověku. Kristus řekl: Bůh je láska. Podle Voltaira a jiných náboženství musí být zničeno, aby se lidstvo mohlo osvobodit. Lamennais a před ním četní křesťanští reformátoři, jako Karlstadt, Tomáš Münzer a jiní ukázali, že všechny demokratické ideje vzešly z křesťanství. Proto náboženství nesmí být zničeno, ale musí ho být užito k osvobození lidstva (s. 23). Křesťanství je náboženstvím svobody, umírněnosti a požitku, nikoliv náboženstvím poroby, rozmařilosti a strádání. Máme-li však Krista milovat, musí nám, chudým hříšníkům, být příkladem a bratrem, nikoliv bytostí nadpřirozenou, nepředstavitelnou, ale bytostí podrobenou slabostem, jako my (s. 24).   

             V čtvrté kapitole W. Weitling píše, co je podle něj Bible. Je to sbírka starých knih. Prameny, podle kterých byly tyto knihy napsány, psali lidé, což ospravedlňuje zkoumání pravdy nebo omylů, v nich obsažených (s. 25). Za pravdivé lze považovat všechno, co je v ní obsaženo podstatného, určitého a možného, oč se opírá naše křesťanství. A tak se nutno držet vlastního učení, vlastních slov Kristových, jak je sepsali evangelisté a ne jejich následovníci, kteří do tohoto učení vnesli jen zmatek (s. 27).  Proto W. Weitling ze Skutků apoštolských a Epištol přejímá jen fakta a nikoli výklady. Rozhodující je vysvětlit každému základní princip Kristův, jeho učení  o lásce k bližním a k nepřátelům.

         V páté kapitole W. Weitling  píše, že Ježíš byl tesařem, když začal kázat, a nebyl jediným synem Marie, ta prý měla po něm ještě čtyři syny a tři dcery (Marek,kap. 6., verše 2 a 3).

     V šesté kapitole se zabývá nevírou a pochybnostmi. Zdůrazňuje, že Ježíš stejně jako Pythagoras učil poznání komunismu a chtěl radikálně změnit všechny sociální poměry, ale před sebou měl nevědomý lid, žijící v předsudcích a pověrách (s. 31).  Proto Ježíš od nevzdělaného lidu musel žádat nepodmíněnou víru  ve vznešené učení, které chtěl rozšířit (s. 32). Aby získal víru svých posluchačů, musel Ježíš často použít mystifikace v souladu se zásadou: Účel světí prostředky.  Ovšem ve starověku není člověka, který byl nemusel více méně mystifikovat, hlásaje nové učení (s. 41). Rovněž Sokratés soudil, že lid musí být klamán, poněvaž mu to prospívá.

       V sedmé kapitole W. Weitling přibližuje, proč Ježíš hovořil v podobenstvích  a využíval slovní hříčky. Jan Křitel i Ježíš podle něj patřili k sektě essejských, do které byl podle všeho přijat i Pavel na cestě do Damašku. Obec essejských byla prý založena na společenství statků a podobala se komunistům (s. 44). I Jan Křitel prý stejně jako Ježíš hlásal království Boží na zemi, říši rovnosti (Lukáš 3, 5 a 11). Jan musel hlásat  i Mesiáše a jako takového představit lidu Ježíše (Lukáš 3,16). Tehdy byli lidé tak zvyklí na proroky, zázraky a znamení, že bez nich by se nemohla uskutečnit tak významná myšlenka, jako bylo učení obce essejských. Jan a Ježíš, kteří byli stíháni římskými pochopy, boháči a farizeji, museli hlásat své učení s největší opatrností a na otázky protivníků museli odpovídat podobenstvími a slovními hříčkami.

      Podobně v osmé kapitoly W. Weitling vysvětluje Ježíšovy divy a zázraky.  Všechny divy a zázraky lze podle něj vysvětlit působením celého spolku essejských. (s. 52). Část zázračných uzdravení lze pak přičíst na vrub sil přirozených, ale nám neznámých (s. 56). Nechť zázraky a znamení měly původ ve vědě, ve slepé víře jednotlivců, v klamu členů essejských či jsou výplodem evangelistů, nesporné je, že byly nezbytné, aby lid přiměly uvěřit v osobu Ježíšovu a tím i v učení essejských (s. 58). 

     V devaté kapitole W. Weitling připomíná, že Večeře Páně má být hodem lásky (s. 59). U Koptů v Egyptě a u Habešanů (Etiopců) je dosud Večeře Páně společným jídlem v chrámu, kde se chleba a víno pojídají lžící, poslouchá mše, kouří i hovoří při tom.  

                V dalších kapitolách se již dostáváme k tomu, co podle W. Weitlinga Ježíš vlastně hlásá (kapitoly 10 a 16). Předně Ježíš hlásá odstranění vlastnictví. Zde Ježíš musel postupovat opatrně, neboť vznešení Římané i Židé by učení otevřeně hlasající odstranění vlastnictví v zárodku potlačili. V dnešní společnosti máme stejné třídy jako tehdy, byť pod jiným názvem, a tak se dosud hlásá požadované odstranění majetku jen jako doporučeníhodné, dobrovolné a nezávazné odříkání. Avšak mnohá místa v Bibli dokazují pravý smysl tohoto učení. Např. Lukáš 14,33: „Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.“ Nebo Ježíšova odpověď bohatému mládenci, aby svůj majetek prodal a rozdal chudým (Matouš 19, 16 - 24). A tak první křesťané pospolu jedli a pili, pracovali a hospodařili (Skutky apoštolské 2, 44 - 45 či 4, 32 - 34). Zadržení části pěnez za prodané statky se považovalo za krádež a trestalo se smrtí, jak dokazuje případ Ananiáše a jeho ženy Safiry (Skutky apoštolské 5, 1 - 10). Sotva přísněji mohlo být uloženo nastávajícím křesťanům, aby odstranili vlastnictví. Kdyby se soukromé vlastnictví odstranilo násilím, lidé by se tomu protivili stejně, jako kdysi očkování proti neštovicím. Ale jako zmizel tento předsudek, zmizí i předsudek ohledně odstranění soukromého vlastnictví (s. 65).

            Ježíš podle W. Weitlinga dále hlásá odstranění dědictví. Cituje tu text z Lukáše 12,13 - 15: „Někdo ze zástupu ho požádal: "Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví. "Ježíš mu odpověděl: "Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?" A řekl jim: "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má." Nikdo nežije ze svých statků, ale jen z práce druhých. Kdo má hodně statků a peněz, má hodně prostředků, aby mocí, lstí a podvodem přinutil jiné, aby pracovali na něj (s. 67). A přecházení těchto odporných, nemravných a nekřesťanských zvyků z rodičů na děti se říká dědictví. O dědictví prý pověděl Ježíš svým učedníkům známé podobenství o jednom bohatém člověku, který si vytvářel zásoby na mnoho let, ale Bůh mu připomněl, že již této noci může od něj požádat jeho duši. Člověk nemá shromažďovat sobě poklady, ale má být bohatý v Bohu a raději hledat Boží království, a to ostatní mu bude přidáno (Lukáš 12, 16 - 31). Nemáme se dívat neustále vzhůru, do nebe, je-li řeč o království Božím: tu, zde na zemi, musíme dobývat králoství Božího. Našim zřízením má být společenství statků. Nechceme se zařídit každý pro sebe, chceme se zařídit vespolek, jen chtějme, nic snažšího nadto (s. 69). Všechno patří nám všem společně podle úradku božího i podle práva (s. 70).

            Ježíš hlásá také odstranění peněz. Všechna učení, essejské, křesťanské i komunistické, mají jedno společné, totiž pospolitou práci a společný majetek (s. 71). Tak byl komunistou i Ježíš, hlásal pospolitost a že bez ní to nejde. Ježíš přímo neřekl: peníze musí být odstraněny, přece jen pravil: nemějte peněz při sobě, neshromažďujte jich, dávejte je chudým atd. (Matouš 10,9). Je zřejmé, že to mohlo platit jen za života apoštolů a v přechodném období. V dokonalejší společnosti bude lépe odstranit peníze vůbec. Jinak si nelze představit opravdové pospolitosti, harmonického soužití a svobody všech (s. 72). Ježíš mluvil o tom zřetelně (Matouš 6,19): „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou.“ Nebo Matouš 6,24: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Ježíš věděl, že peníze a majetek svádějí ke zločinům a surovosti a pravil o tom: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Matouš 6,21). Udělají-li lidé poklady soukromým majetkem, pak se stane jeden druhému nepřítelem, aby se jich zmocnil; každý má jiný zájem, proto je přátelství bojácné a láska raněna. Mají-li však lidé zájmy společné, žijí a pracují jeden pro druhého; ježto srdce uloží svou náklonnost k společnému pokladu, vzejde z toho vzájemná pomoc. Odstraní-li se peníze, odstraní se podle W. Weitlinga přirozeně i hříchy (s. 73). Křesťan samozřejmě nemá požadovat úroku: „Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.“ (Lukáš 6,35). 

     

      Ježíš hlásá i odstranění trestů. Je to zřejmě např. z tohoto místa:   Matouš 5, 38 - 44. Z toho plyne, že Kristus nechtěl dělat zákony, ustanovovat tresty,  neboť zákonů a trestů se užívá jen proti těm, kdož se staví proti údům společnosti  (s. 74). Nemáme soudit nikoho, abychom nebyli souzeni sami: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ (Matouš 7,1). A Matouš 7,12: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.“ Máme naopak odpouštět: Lukáš 7,47; Lukáš 15. kapitola podobenství o ztraceném synovi; Matouš 18. kapitola (kolikrát máme odpustit bližnímu svému). Ježíš neodsoudil cizoložnou ženu (Jan 8, 5 - 11). Máme se smiřovat dohodou, nikdy neodsuzovat a trestat (Matouš 18, 15 - 17).
   

            Podle W. Weitlinga jsou jádrem Ježíšova učení pospolitá práce a pospolité požitky. Bez nich nelze správně vyložit  texty jako Matouš 6,25 či Matouš 6,34. Podobně hovořil i  Jan Křitel: „On jim odpověděl: "Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ (Lukáš 3,11). Své poslání Ježíš vyjádřil citátem z proroka (Lukáš 4,18). Výhody pospolitosti ukázal Ježíš u Lukáše 18,29 - 30. Zde není možný dvojí výklad, Ježíš vysloveně praví, že všechno, cožkoli kdo opustí, bude mu zase nahrazeno v tomto čase. Pouze pracuje-li se společně a jsou-li společné vezdejší statky, je možné všeobecný blahobyt pozvednout tak, že potom bude jeden každý míti více svobody, více požitků a méně se namáhati, než měl a namáhal se předtím, maje domy, peníze a statky (s. 79). Ježíšovu kritiku zákonníků a všech vykladačů Mojžíšova zákona (Lukáš 9, 46 - 52) lze vztáhnout na všechny dnes platné zákony bránicí starý řád. Tuto kapitolu uzavírá W. Weitling úvahou aktuální i pro nás dnes v předvečer předčasných voleb. Věci se nezmění, pokud řízení veřejných věcí budeme svěřovat lidem, kteří neznají naše starosti, kteří žijí a chtějí žít lépe než my. Budou vždy vládnout ve vlastní prospěch a ne náš (s. 80). Chceme-li se polepšit, musíme si zvolit do vlády lidi, kteří si potřebují sami polepšit, a musíme jim uložit, aby si své postavení zlepšili jen s postavením naším. Nemáme volit nikoho, kdo nemá odvahy, aby všechny své statky věnoval státu (s. 81).  

         

        Ježíšovou zásadou je rovnost a svoboda. Není o tom nejmenší pochybnosti, viz např. Matouš 20,25 - 27 či Matouš 23,8 - 12. Z toho plyne, že s křesťanstvím není slučitelná monarchie a že v křesťanské republice si nikdo nemůže osobovat politickou moc (s. 82). Křesťan nemá přijímat úřadu, ve kterém je nucen soudit a trestat. V křesťanské republice nemá být vznešených ani nízkých, pánů ani otroků, nikdo se nesmí zvát mistrem, ani osvojovat si čestné tituly. To pochopili za časů reformace novokřtěnci. Jinou jejich zásadou bylo: křesťan nesmí s dobrým svědomím mít majetek, ať jakýkoliv, ale cožkoli kdo má, musí odevzdat obci (s. 83). Tito novokřtěnci vyvolali za časů reformace velkou selskou válku a tak získali špatnou pověst. Dr. Zimmermann však odhalil závoj jejch dějin a místo odporu nastoupil obdiv. Naopak lesk mnoha reformátorů, zejména Luthera, byl valně zkalen.

          Velkou pozornost věnuje W. Weitling obětem, bez jakých se podle Ježíše rozšiřování pospolitosti neobejde. Hovoří o tom texty jako Lukáš 9,58 - 62 či Lukáš 10,4. Šířit nové učení může podle Ježíše jen člověk, který z lásky k věci rozvázal všechno, co ho poutalo k domácímu blahobytu a starým zvyklostem (s. 84).  O své budoucí říši mluvil Ježíš k lidu mnoho v podobenstvích, která jsou srozumitelná, jestliže rčení „království nebeské je“ se přeloží jako „S propagandou zavedení království Božího na zemi jest to jako s...“ (s. 87). Jde např. o tato podobenství: podobenství o kvasu (Matouš 13,33), podobenství o horčičném zrnu  (Matouš 13,31), podobenství o skrytém pokladu (Matouš 13,44), podobenství o perle (Matouš 13,46), podobenství o rozsévači (Matouš 13, 3 - 23). Volný člověk pak neděkuje za nic a za nic nežádá vděčnosti druhých (Lukáš 14,8 - 9 či Lukáš 14, 12  - 14). Protože zásada pospolitosti káže pomáhat, kde je třeba, a stolovat tam, kde je hojnost, nemají zač děkovat lidé, kterým se pomohlo a dalo (s. 92).   

           V další kapitole W. Weitling uvádí údajné příklady Ježíše chybujícího (kapitola sedmnáctá „Ježíš chybující“). Úvodem zde předesílá toto: „Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ (Marek 10,18). Dodnes sotva najdeme učení dokonalejšího, které by svým uskutečněním přineslo prospěch všem, jako Ježíšovo.  Aspoň všechny nové komunistické a sociální ideje z něj vzklíčíly. Proto je správné, děláme-li Ježíše Bohem. Chceme-li si představit Boha v podobě člověka, nebo člověka s božskou dokonalostí, sotva můžeme najít obrazu vhodnějšího nad Ježíše (s. 94 - 95). Ovšem bylo by chybou vydávat Ježíše za bytost nadpozemskou, nepřirozenou, prostou všech slabostí, křehkostí a vášní lidí. Například v prvním období své činnosti nebyl Ježíš prost nacionálních předsudků svého národa (viz Matouš 10,5 či Matouš 15, 24 - 28). S vlastní matkou nezacházel vždy laskavě, což lze vysvětlit jeho úkolem, daleko převyšujícím okruh rodinných představ (Jan 2, 3 - 4).  Jan 2, 12 - 18 pak ukazují, že Ježíš rád poseděl ve společnosti při víně jako my. Také měl mimo všeobecnou lásku k lidem zvláštní náklonnost k Maří Magdaleně, Martě, Janovi a Lazarovi (Jan 11, 5 - 26). Lidská přirozenost se projevovala také hladem, žízní a únavou. Ježíš se prý snažil uniknout pronásledování jako my, ukryl se na Olivetské hoře a bál se smrti jako my (Marek 14, 33 - 36; Matouš 26, 37 - 39; Lukáš 12,50 či Lukáš 22,24). Podle W. Weitlinga Jidáš Iškariotský nebyl zlodějem, správně vytkl Ježíši, že se nechal pomazat drahou mastí  z nardu (Jan 12, 3 - 7), Ježíšova výmluva zde byla chabá. Ježíš urazil Jidáše i při společné večeři, když ho označil za zrádce (Jan 13, 10 - 26). Logicky pak z lásky  k Ježíšovi se prý stala hrozná pomsta, vzbuzená tvrdými slovy. Jidáš začal nenávidět, co nejvíc miloval (s.102). 

         Ježíš dále obcoval s hříšníky. Vyhledával společnost chudáků a tuláků, opovržených a ponižovaných (Marek 9, 10 - 13; Lukáš 7, 39 - 43; Lukáš 19,7 či Lukáš 7,34). Považoval je za vyvolené, kteří založí jim hlásanou říši (s. 104). Ježíš Kristus nebyl tmářem, modlářem, svatouškem, svíčkovou bábou, jak nám ho líčívají nači církevní zpátečníci, svatoušci, pokrytci a modláři. Nedbal světských předsudků, účastnil se slavností a hostin hříšníků a nevyhýbal se styku s vykřičenými ženami. „Kdo víno, ženy a zpěv nemá rád - bláznem zůstává napořád“ (s.107). Ježíš putuje s hříšnými ženami  a ony ho podporují. Je o tom psáno u evangelisty Lukáše (Lukáš 8, 1 - 3). Budiž nám proto milující a milovaný Ježíš příkladem v prudkých bojích rozumu s předsudky a vášněmi (s. 109).  Máme si vzít příklad z Ježíše, Marie a Josefa, jak máme jednat, být zdrženliví jako oni, ale také jako oni máme milovat a uživat (s. 111). 

               

        Podle W. Weitlinga Ježíš popírá rodinu. Ježíš rozšířil pojem bratrství tak, že  v něm úplně zanikl pojem rodiny (Matouš 12, 48 - 50 či Matouš 13,9). Ježíš prý popíral rodinu, udržovanou pohromadě hmotnými zájmy, dědictvím, sobectvím a naději na zisk (s. 113). Láska, přátelství, vzácné city nepotřebují rodiny, chtějí-li se najít, a jen na nich lze založit pravou přirozenou rodinu: ta se obejde bez dědictví, naděje na zisk, a bez hmotného zájmu, ne jako dnešní rodinný svazek. Tak si snadno vysvětlujeme Ježišovou lhostejnost k příbuzným. Byl velkým přítelem lidstva. Milujme rodinu, do které patříme, více než sebe, ale lidstvo, tato velká rodina,  musí nám být dražší než rodiny jednotlivé (s. 114).   

            Ježíš hlásá podle W. Weitlinga válku. Jan 18,36 se používá k tomu, aby křesťané ospravedlnili svůj nezájem o politické poměry. Zapomíná se zde na slůvko nyní (je obsaženo v Kralickém překladu). Nyní mé království není z tohoto světa, protože Ježíšovi služebníci nepřišli a nebojovali (s. 115). Ježíš věděl, že úkolu, který si vybral, neodbude jen řečmi a kázáními. Prý dobře věděl, že mezi učením a jeho prováděním stojí meč, který nelze obejít.  A také se meče nebál, nebál se boje, vždyť jej prý sám tolikráte vychvaloval (Lukáš 22, 35 - 36). Tímto výrokem lze podle W. Weitlinga ospravedlnit každý odpor proti společenské nespravedlnosti, proti tyranství vlastnictví a útlaku, prováděnému peněžní soustavou. Dále Matouš 10,15 a Lukáš 12,49. Nejzřetelněji se revoluční tesař vyslovil u Matouše: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ (Matouš 10,34). Ježíš prý dobře věděl, že s privilegovanými nestačí bojovat slovy, tím že se neporazí  (s. 117).  Věděl prý, že z jeho učení musí vzejít válka, povstání, loupež a svár, a upozorňoval na to předem. Mír hlásal potud, pokud mu v kázání nezabraňovali. Sotva však ho začali privilegovaní pronásledovat, vystoupil  s prostředky nejostřejšími. Tak si povedeme i my. Pokud nám dovolí, podle platných zákonů, hlásat své učení, potud zůstaneme v mezích zákonů. Jakmile naší protivníci půjdou mimo zákony, které si udělali, půjdeme za nimi na nové bojiště (s. 118).  K cíli chceme dospět zákonnou cestou přesvědčování. Pokud druhá strana bude chtít potlačit svobodu tisku, svobodu osobní a svobodu přesvědčení, pak pro takový případ budeme mít v záloze všechny myslitelné prostředky  (s. 120).  

                      V poslední, dvaadvacáté kapitole, W. Weitling uvádí, že Ježíš si neváží vlastnictví. Je to prý pochopitelné. Kdo má za to, že všechny neduhy se  zhojí, bude-li všechno patřit všem a všichni budou pracovat, takový člověk podle toho zachází  s vlastnictvím, zákonně chráněným (s. 121). Ježíš přirozeně musel omlouvat, nikoli odsuzovat každý útok na vlastnictví, podnikaný malými, chudými lidmi. O krádežích pak prý Ježíš soudí toto: „a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť.“ (Matouš 5,40). Bohatýmprý  řekl Ježíš: „Nekřičte, bere-li vám něco chudák, tenť by nekradl, kdyby nemusil, kdyby si vydělal na živobytí. Kdybyste neměli víc než on, nemohl by vám to vzíti“. Tak aspoň W. Weitling rozumí výroku u Lukáše: „Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět.“ (Lukáš 6,30). Proto prý křesťan nemá právo trestat zloděje, neboť zloději jsou znamením toho, že ještě nejsme pravými křesťany. Ale naopak, sami můžete tomu, kdo má více než vy, vzít to, oč vás připravil. Dostaneme se z toho labyrintu osobních zájmů teprve, až budou chudí chytřejší a bohatí rozumější. Hrabání na svou hromádku se musí ztížit a posvátnost vlastnictví odstranit (s. 124). Na almužny nelze spoléhat, sám Ježíš naznačuje, co dělat, když praví: „Neb každý, kdož prosí, béře; a kdož hledá, nalézá.“ (Lukáš 11,10; kralický překlad). Neříká: kdo prosí, dostane, ale vezme. Podobenství  o nehodném správci (Lukáš 16,1 - 9) pak byla zřejmě výzva Ježíšovým učedníkům, aby si způsobem nepravým opatřili peníze a majetek, a stejně nepravým způsobem to rozdělovali. Farizeové se tomu posmívali (Lukáš 16,14).

     Po přečtení této knihy se zdá, že z Bible se dokáže všechno, co kdo chce. Páni z toho udělali evangelium tyranství, útlaku a podvodu. W. Weitling říká, že on chce   z toho udělat evangelium svobody, rovnosti a pospolitosti, vědění, naděje a lásky, kdyby takovým již nebylo (s. 127). „Nechť nyní čtenář sám čte, zkoumá, usuzuje a uvěří čemu chce. Amen.“ Tím W. Weitling končí svůj spis.       

        Co k  tomu dodat?  Wilhelm Christian Weitling chtěl tedy křesťanství využít   k osvobození lidstva, prosazení komunistických myšlenek. 30. května 1847 dochází na tajném sezení Svazu spravedlivých (později přeměněného na Svaz komunistů)  k rozporu mezi názory Weitlingovými a názory Marxovými. Vítězně vyšel názor Marxův. Jak víme, Karel Marx, ať původně věřící křesťan (luterán), se vlivem německého poklasického filozofa Ludwiga Feuerbacha (1804 - 1872) stal materialistou a ateistou. Marxismus se časem stal převládající ideologii dělnického a komunistického hnutí. A tak materialismus a ateismus se staly ideovými základy tohoto hnutí. Podle mne k jeho škodě, neboť jak je psáno v 127. žalmu: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.“ (Žalm 127,1). I dobré věci lze stěží prosadit v odporu vůči Bohu. Historická porážka světového socialismu počátkem 90. let minulého století to dokazuje. Jak se píše v listě Galatským: „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“ (Galatským 6,8 - 9). Poučí se z toho dnešní revolucionáři? Kéž by se tak stalo...

                                                                                            Stanislav Heczko