Já si zase myslím, že - se stejnou logikou - k tomu, aby se člověk naučil dávat, tak se musí nejdřív naučit milovat peníze. Jinak jejich hodnotu nedocení ;-)

A že se člověk musí nejdříve naučit milovat sebe přece jasně říká verš: "mějte druhé za stejně důstojné jako sebe" a "nedávejte nikomu přednost před sebou".

Není. Je to z Pyšné princezny: říká to král Miroslav tomu ševci, který si oblékl jeho šaty a přestal pracovat:-)

Ahoj,

když se tak na těmi oběma větami zamyslím ... ptám se:

Proč se miluji? Pro jaký důvod? Ano, miloval bych se, kdybych si sám sebe cenil. Cením si sám sebe tak, že rozhoduji, že mám právo být milován?

A když jen člověk naplněný Bohem může milovat bez důvodu, pak se ptám: Jak bez důvodu? Není důvodem právě to, že je ten člověk naplněn Bohem? A kdo tedy vlastně pak miluje? Člověk, nebo Bůh skrze toho člověka?

Kdyby láska Boží k lidem byla závislá na člověku, ve kterém přebývá, pak by byla zajisté tím člověkem omezena.

Pokud by neměla být láska Boží tím člověkem omezena, musel by být daný člověk Bohem. A tím byl a je jen člověk Ježíš Kristus.

Ono už jen to, že se ptám proč? mne prozrazuje, že jsem ještě nedošel dokonalosti v lásce. Myslím, že Láska je sama sobě důvodem k milování.

Potřebuji-li se ptát proč mne Bůh miluje, pak jsem nedošel dokonalosti v lásce ani v tom ujištění, že mne Bůh miluje.

Všechny ty nezodpovězené důvody, otázky proč?, mne však přivádí k poznávání Boha, že přeci Bůh je láska, která zde byla od věčnosti, a která nikdy nezanikne.

Ale jak je to tedy s těmi odměnami za prokázanou lásku či s tím Božím uznáním? Přece Ježíš nám dal otázku k zodpovězení si, zda můžeme očekávat Boží uznání, pokud milujeme jen ty, kdo milují nás. Proto máme milovat tam, kde není vidiny opětované lásky. Že milujeme zdarma.

Jenže pokud to vlastně nejsem já, kdo miluje, ale Bůh skrze mne, pak za co patří odměna mně, za co mi patří Boží uznání?

Snad proto, že jsem si zamiloval svého Pána a dobrovolně se vydal k jeho službě:

Ex 20,5-6

Prohlásí-li otrok výslovně: „Zamiloval jsem si svého pána, svou ženu a syny, nechci odejít jako propuštěnec,“ přivede ho jeho pán před Boha, totiž přivede ho ke dveřím nebo k veřejím, probodne mu ucho šídlem a on zůstane provždy jeho otrokem.

 

Snad se tak u mne stalo. ;o

Ale na některých je to velice zjevné už nyní.

Tak tomu říkám filozofie:-) Tak a teď já:-)
Člověk se s láskou k sobě už rodí. Sebe sama si uvědomuje až od určitého věku, takže takové batole se nemá rádo proto, že si něčeho na sobě cení. Já bych sebelásku nazvala instinktem. Mít se rád znamená, starat se o svoje potřeby a umět je uspokojovat. Tohle všechno zvládá i to batole - když má hlad, křičí z plna hrdla a nenechá se odbýt, když má potřebu lásky, jde se přitulit, když touží po zábavě, jde si hrát, tohle nikoho není třeba učit. Záleží ovšem na tom, zda je naučíme, že vždycky bude mít, co chce, anebo ho v něčem omezíme (nemyslím tím pochopitelně věci, které potřebuje, aby se vyvíjelo správným způsobem). Když je někdo odmala zvyklý, že mu musí každý ve všem vyhovět, tak je to holt sobec a s intstinktem to už nesouvisí, protože si uvědomuje, že druhé jen využívá. Myslím si, že není vůbec pravda, že ten, kdo nepoznal lásku, nemá rád sám sebe. Ten právěže má rád jenom sám sebe a neumí lásku dávat, protože neví, jak.

Tím milováním bez důvodu je zde myšleno, že cítíš lásku k někomu, koho vidíš jít po ulici a vůbec nic o něm nevíš. Zkrátka, že si Tě ten někdo nemusí nijak získávat, ač vědomě nebo nevědomky. Nemáš důvod ho mít rád a přece. Myslím ten pozemský, prozaický důvod. Něco za něco. Když Ježíš říká, že co nechceš, aby lidé činili tobě, to nečiň ty jim, tak to není zrovna ten správný základ či pravidlo, kterým by se měl řídit Kristův učedník. Někomu třeba nevadí, když se mluví sprostě a tak i on sám mluví sprostě a je mu to jedno, jestli vedle něj někdo taky mluví sprostě nebo ne. Takovému člověku hned tak nedojde, že to někomu může být nepříjemné. Chápeš? Kristus tohle neříkal znovuzrozeným lidem, kteří mají Ducha svatého. Správně uvažuješ, když říkáš, že ta Boží láska, kterou je člověk naplněn, může být tím člověkem omezená. A proč je jím omezována? Protože jsme lidi sobečtí a prvně hledíme na sebe. Budu z toho něco mít? Dobrý pocit? Užitek? A jestli ne, tak si ještě dobře rozmyslím, než do toho půjdu... Myslím, že mi tamten chlap spíš vynadá, než aby projevil radost, když mu řeknu, že za něj zemřel Kristus... takže co teď? Nemám ráda, když mi někdo nadává... Nesnáším stresové situace...

Takže je patrné, že tohle není láska z tohoto světa. Téhle se nikdy nikdo nenaučí. Je to o Boží milosti a proměně hříšníka. Tady se můžeš snažit jak chceš a nic Ti to nebude platné. Milost je milost. Já taky nevím, proč mě Bůh miluje. Proč Bůh miluje? Protože Bůh je LÁSKA. Je svatý a dokonalý, proto může i milovat dokonale a nemusí si klást otázku: proč já jen ty blbé, odporné, drzé lidi tak miluju?

Jak jsi napsal - "Myslím, že Láska je sama sobě důvodem k milování", vyjádřil jsi svatou pravdu. Tvrzení v článku, že Bůh nás miloval bez důvodu, vyjadřuje však totéž, pouze s pravidly logiky. Nelze totiž následek (lásku) zdůvodňovat následkem (láskou), ale jen příčinou. Ta nám, lidem, je neznámá. Já si spíše vždy připomenu, co jsem kdysi slyšel z překladů kazatele J. V. McGee: Bůh se rozhodl nás milovat. Aniž by k tomu měl logický důvod. Proto také říkáme, že Bůh je láska. Jinak řečeno, Bůh nás miluje, protože Jeho podstatou je láska.

Promiň, pokud v tom vidíš hru se slovíčky. Ale Boží láska je tak úžasná, že nejde slovy obsáhnout.

Však já jsem se s Tebou nepřel, polemizoval jsem sám se sebou. :o))

Nyní si ale dovolím polemizovat s tímto: Bůh se rozhodl nás milovat.

Pokud je samotnou Boží podstatou láska, pak jaké rozhodnutí? Rozhodnutí by muselo předcházet lásku. Rozhodnutí by bylo tedy příčinou lásky a láska následkem toho rozhodnutí. Vztah Boha k lidem by tedy nebyl založen na Jeho lásce, ale na Jeho rozhodnutí. Bavíme-li se o Boží lásce jako o lásce bez příčiny, pak to musí být spíše obráceně. Jedná s námi tak, jak jedná, protože nás miluje. Charakteristické vlastnosti lásky Boží pak známe z Písma. Známe také co je hřích. Jsou to dva protiklady. Bůh tedy sice miluje hříšníka, ale nemůže milovat jeho hříčná jednání.

Všechny ty snahy o odůvodnění si Boží lásky nás vždy přivedou k nezodpovězeným otázkám, které začínají slovem "Proč?"

Z Božího rozhodnutí? Ale proč se tedy tak rozhodl? Zase zůstává ono proč! Jenže Boží rozhodnutí nejsou neodůvodnitelná. Jsou odůvodněná Jeho svatou láskou.

Když se mladík zamiluje do nějaké dívky (ač tou nedokonalou lidskou láskou), můžeme se zeptat proč? Pro peníze? Kvůli sexu? Něco za něco?

Takhle jsem si tedy svou manželku nezamiloval. Když se mě rodiče ptali proč právě do ní jsem se zamiloval (a nebyli moc nakloněni), pak jsem odpovídal, já nevím! Ale miluji ji! Miluji jak se na mě dívá, jak se usmívá, jak se pohybuje, mám rád vůni jejich vlasů, její záblesk v očích pod pouličním světlem, tu jiskru v jejích očích, miluji i to jak se na mě hněvá! Jsou to ty logické důvody? Je v tom logika? Brachu, žádná není! Rozhodl jsem se snad, když jsem ji prvně spatřil, že si ji zamiluji, že ji budu milovat? Ne.

Pokud se Bůh musí rozhodovat o tom, že bude milovat, pak On není Láska. Pokud se musí rozhodovat, že bude činit spravedlnost, pak není Spravedlivý. Pokud se musí rozhodovat, že bude činit dobro, pak není Dobrý. Pokud se musí rozhodovat, že bude svatý, pak není Svatý.

Věřím, že Bůh prostě takový je. Nepotřebuje se rozhodovat, že takový bude a že tak bude činit. Ale to, co činí, činí proto, že takovým je.

Rozumíš mi?

Aby jsi se dostala k věci, o níž jsem se snažil napsat, to by jsi si musela odpovědět na otázku: Proč mám sám sebe milovat? Mohu ti odpovědět ve smyslu výše popsaném: Protože mě Bůh také miluje. Rčení z bajky "kohoutek má rád kukačku, protože kukačka má ráda kohoutka" pak neplatí, ale zní: "Kohoutek má rád sebe i kukačku, protože dostal dar lásky."

No když myslíš.

Nepřipadá ti, že Ježíšův výrok docela přesně vystihuje směřování Božího daru lásky? Od sebe, i kdyby to znamenalo sebezapření.

Jen na okraj: Tento Ježíšův výrok o sebezapření Ježíš převzal z pravidel římských legionářů. Když voják nepochopil, že musí bojovat nejen za sebe, ale také za jiné, ztratil v bitvě svůj život, neboť se stal v boji osamnělým.

Je to opravdu obtížné pochopit. Jak z toho ven? Já jsem si to vysvětlil tak, že Boží láska je něco jako horký brambor - není ji možné udržet jen pro sebe, ale je žádoucí ji předat dál. Je jí taková síla, že i to, co u mě zůstane, mi naprosto postačí, abych se příjímal a měl rád alespoň tak, jak mě má rád Bůh. Osobně to mohu dosvědčit: Před obrázením jsem sice měl (například) sebedůvěru, ale neustále jsem ji sobě a jiným musel dokazovat. Nyní se mě téměř nedotkne, když mě například někdo chce urazit nebo znemožnit. Je mi většinou přímo k smíchu. Bůh je s námi, kdo proti nám něco zmůže?

Přeji takové poznání Boží přítomnosti i tobě. Někdy je toho hodně zapotřebí. Slunce stále nesvítí, ani lidé, ani zvířata se stále navzájem nelaškují, ale povětšinou žerou. Bůh ti žehnej. Amen.