poslal Nepřihlášený Každý můj pád je pro mne setkáním s Otcem, který mne zvedá.
Bože můj, Otče můj, má naděje jediná, můj osvěžující vánku v tropických nocích kdy už i dýchat je přítěží, chtěl bych svým tápajícím bratřím poslat vzkaz od Tebe a posílit je v naději, kterou jsi mi dal za jistotu.
Když jsi mne povolal do své svatosti, věděl jsi, jaký jsem, a věděl jsi, že tě ještě milionkrát zradím, stejně jako znáš každého, komu jsi dal právo nazývat se Tvým dítětem - Božím synem.
Věděl jsi vždy, že já, jsa zajat v tomto těle které odmítá být Tvým a zápasí se svatostí, kterou jsem dostal od Tebe darem, čas od času, (spíše zajat v čase - většinu času) prohrávám svůj zápas o zasloužení si té pocty, kterou jsi mi nezaslouženě daroval.
Kdybych měl jmenovat všechny své neřesti a hříchy jimiž se proti Tobě proviňuji, nestačila by mi na to všechna písmena světa, ale tím bych dal možnost "dobrým lidem" k jejich omluvám, že oni jsou v tom a v tom lepší než já, a že si Tě tedy více zaslouží.
Ne, nezaslouží.
To jen Kristova prolitá krev za naše minulé, dnešní i zítřejší hříchy si zaslouží Tvou pozornost a lásku.
A jako se nikdo nemůže před Tebou hrdě ukázat nahý se svými "menšími" hříchy než měl ten druhý, tak i já vím, že se můžu před Tebou ukázat JEN jako ten, jenž byl oblečen díky Kristově krvi do bělostného roucha.
Nikdy bych Tě nenašel, kdyby ses mi nedal poznat a neukázal se mi.
Nikdy bych nevěděl, že to, co dělám, je špatné.
Nikdy bych nevěděl, že to špatné, co dělá moje tělo, je Tebou už dávno odpuštěno.
Nikdy bych neměl radost i v žalu nad svou zkažeností, nepoznat to, že mne z toho jednou osvobodíš.
To, že Tvému slovu a vyvolení ku svatosti lze bezvýhradně věřit, je mou vzpruhou v chůzi k Tobě po tom mostě, jejž jsi mi postavil. A to, že mne při každém pádu zvedáš a posiluješ, je zárukou, že dojdu na konec toho mostu, kde se setkáme.
Vedeš-li mne Ty, nemám strach, i kdybych tisíckrát spadl.
Vždyť nezáleží na pádech v mé chůzi, ale na Tvém pozvednutí!
